Zatímco v Evropě se hovoří o úsporných opatřeních, v USA se ozývají hlasy, že by americká vláda měla využít nízkých dlouhodobých úrokových měr a více si půjčovat. Jedním z hlasitých zastánců je i Paul Krugman, který dokonce chce trestat Německo za to, že místo zvýšení vládních výdajů sahá k úsporám.
Logika argumentu je následující: Každý ekonomický subjekt (domácnost, firma, vláda) se rozhoduje o půjčkách tak, že porovnává výnos z investice, kterou zafinancuje pomocí půjčky, s náklady v podobě úrokových splátek. To je zcela běžný a korektní postup.
Americká vláda (ale i další země) se nyní nachází v situaci, kdy dlouhodobé úrokové míry poklesly, přičemž recese výrazně zvýšila nezaměstnanost. Oslabení ekonomiky tedy zvýšilo míru společenského výnosu u investic, které by mohla vláda financovat z vládních výdajů, přičemž se zároveň snížily náklady na financování půjček, které by tyto investice pokryly. Pokud se vláda před recesí nacházela na optimální trajektorii, pak logickou odezvou na zhoršení ekonomických podmínek a snížení úrokových měr je více si půjčovat.
Počkat. Tak jednoduché to zase není.
V tomto článku nechci rozebírat účinnost fiskálních výdajů. To je na samostatnou diskusi. Čím se chci zabývat, je argument o levném financování půjček.
Dluhové financování fiskálních výdajů totiž bude levné jen tehdy, pokud bude současná půjčka (kterou mohou vlády rozvinutých zemí nyní získat skutečně levně) splacena se splatností dluhopisu, tedy že v okamžiku splatnosti nebude půjčka refinancována novou půjčkou. Nový dluhopis, který uhradí refinancování toho stávajícího, totiž bude muset být vydán potenciálně při mnohem vyšší úrokové míře, a tedy i vyšších nákladech.
Ti, co zastávají názor, že by si vlády měly nyní více půjčovat, protože je to levné, by tedy ke svému argumentu měli připojit i věrohodný plán, jak nový dluh splatit před dobou splatnosti dluhopisu (tedy třeba do deseti let). Alternativně musí poskytnout argument, proč by měly být úrokové míry nízké i v okamžiku, až bude dluh potřeba refinancovat. Jinak jejich logika stojí na hliněných nohou.
O tom, jak nebezpečná tato hra může být, se přesvědčilo i Řecko. Řecká vláda se neocitla na hraně bankrotu proto, že by potřebovala nové úvěry - ale proto, že potřebovala refinancovat ty staré a finanční trhy byly ochotny půjčit jen za velmi vysoké úrokové míry.
Argument o stávajícím levném financování nového vládního dluhu, který není doplněný plánem popisujícím, co bude dál, velmi připomíná situaci lidí, kteří si nechali zlákat na hypotéku s nízkou počáteční úrokovou mírou a krátkou fixací a kteří se za několik let velmi divili, když se jim úroková míra zvedla na tržní sazbu (v USA se nízkým počátečním úrokovým sazbám říká teaser rates). Je téměř ironické, že lidé, kteří volají po využití nízkých stávajících úrokových měr k dalšímu půjčování, jsou v řadě případu titíž lidé jako ti, kdo volají po větší ochraně spotřebitelů proti úvěrovým institucím lákajícím nebohé spotřebitele pomocí teaser rates, aby je následně uvrhli do úrokové pasti.
Tento článek nemá být apriorním argumentem proti jakémukoliv půjčování. Vlády bezpochyby mají i projekty s vysokou mírou společenského výnosu. Argument o současném levném půjčování bude však věrohodný pouze tehdy, pokud bude doprovázený plánem, jak se zvýšeným dluhem v budoucnu naložit. A takový plán se nikdo neobtěžuje předložit.
Žádné komentáře:
Okomentovat