Dow Jones ztratil 250 bodů kvůli softwarové chybě

V úterý americký (a nejen americký) akciový trh mohutně oslaboval v důsledku špatných zpráv o vývoji americké ekonomiky, kde stále sílí náznaky blížící se recese, a rovněž kvůli potenciálnímu riziku, že čínská centrální banka razantně zakročí proti přehřívající se čínské ekonomice.

Špatné zprávy tak způsobily, že Dow Jones i ostatní americké indexy po celý den průběžně klesaly. To, co se ale stalo kolem třetí hodiny odpolední (viz obrázek), vyvolalo chvilkovou paniku. Během několika minut ztratil Dow Jones 250 bodů. Všichni začali zjišťovat, jaké nové pesimistické informace dorazily.

Po chvíli se však přišlo na to, že problém je čistě softwarový. Počítače clearingového centra přestaly stíhat vypořádávat obchody, a tak Dow Jones Industrial Average začal chybně aktualizovat. K čemu to vedlo, vidíme na grafu. Než New York Stock Exchange přepla na záložní systémy, udělala data do grafu pořádný zub.

Nabízí se otázka, jestli v historických časových řadách tahle výchylka, způsobená čistě nedokonalostí počítačových systémů NYSE, zůstane, nebo ji vyhladí. Pokud ji tam nechají, bude zajímavé sledovat, jak budou výzkumníci za padesát let přemýšlet o tom, co se to na konci února 2007 na té burze asi dělo. Pokud chybu vyhladí, bude našim následovníkům zase vrtat hlavou, kde se vzal ten obrovský objem obchodů vyvolaný automatickými prodeji v průběhu (fiktivního) pádu. Ani jedno řešení evidentně není dobré...

Zdroj: Google Finance

Češi na econ job market 2007

Letošní AEA meeting se konal v Chicagu, takže jsme měli informace o job marketu takříkajíc z první ruky.

Čechů na job marketu pro akademické pozice v ekonomii moc nebývá. Letos jsem zatím natrefil na dvě jména. Martin Burda získal pozici na University of Toronto (PhD University of Pittsburgh, hlavní zaměření econometrics). Tomáš Cvrček dokončuje Vanderbilt University (zaměřuje se na economic history a labor economics) a podle webu EconJobMarket zatím dostal pozvání na prezentaci (přinejmenším) z Arizona State University. Držím palce!

Ještě odkazy na job market papers: Tomášův a Martinův.

AEA metting je v Chicagu zase v roce 2012, ale tak dlouho doufám potřebovat nebudu ;-).

Jak nastavit rychlostní limity na dálnici?

Na ministerstvu dopravy se opět objevil návrh na zvýšení maximální povolené rychlosti na dálnicích až na 160 km/h. Jak vůbec nastavit rychlostní limity?

V USA se rychlostní limity liší stát od státu a dokonce město od města. V porovnání s Evropou jsou přitom poměrně nízké, a to přesto, že většina silnic je mnohem širších a rovnějších než u nás.

Se zajímavým způsobem, jak stanovovat rychlostní limity na jednotlivých silnicích, přišli v Michiganu.

Na počátku se stanoví rychlost na hodnotu, o které se předpokládá, že je pro danou silnici vhodná. Pokud se někdo domnívá, že tomu tak není, může apelovat na michiganskou dopravní komisi, která, pokud apel schválí, umístí k silnici měřicí zařízení, které statisticky vyhodnotí, jak rychle auta po silnici jezdí. Výsledná maximální povolená rychlost je potom (po příslušném zaokrouhlení) stanovena jako 85-percentil ze souboru naměřených rychlostí. Může se tak oproti předchozímu stavu zvýšit nebo snížit.

Myšlenka takovéhoto stanovování rychlostí "přirozeným vývojem" spočívá v tom, že většina lidí jezdí rozumně a přizpůsobuje rychlost vozovce (většina lidí zabít ani sebe, ani nikoho jiného). Předpokládejme, že 15 % řidičů jezdí alespoň o trochu rychleji, než by měli - pak je vhodné nastavit nejvyšší povolenou rychlost právě na 85 % kvantil. Statisticky to dává smysl. Samozřejmě, můžeme diskutovat o tom, jestli to má být 10 %, nebo 15 %, nebo třeba 20 %, ale řekněme, že v Michiganu dospěli k 15 % dlouhodobým pozorováním.

Otázkou je, zda by obdobný princip uspěl i v Čechách. A jaký percentil by asi měl pro stanovení maximální rychlosti sloužit?

Ségolène Royal a francouzská předvolební kampaň

O rozporuplných plánech současné prezidentské kandidátky francouzské socialistické strany týkajících se zvyšování minimální mzdy a současně snahy vyřešit sociální problémy na francouzských předměstích jsem již psal.

To ale není jediná kontradikce v jejím programu. Projev Ségolène Royal byl celý prošpikován řešeními ekonomických otázek z kategorie sci-fi. Sci-fi je to i proto, že níže uvedené návrhy nemají být doprovázeny zvyšováním daní (jak Royal prohlásila v jiném rozhovoru).

Co všechno tedy slíbila?

Oskarová noc

V Chicagu sněží a polovina Ameriky kouká na udílení Oskarů. A dopadlo to poněkud překvapivě - cenu za nejlepší film nezískali favorizovaní Babel nebo Little Miss Sunshine, ale The Departed (v Čechách pod názvem Skrytá identita) režiséra Martina Scorseseho. Scorsese vyhrál i Oskara za nejlepší režii.

Porota se možná Scorsesemu chtěla odvděčit i za to, že byl na nejlepší režii nominován už pětkrát a nikdy nevyhrál. Akčně laděné snímky jako The Departed většinou moc nevyhrávají. Mně osobně se film líbil, Leonardo DiCaprio, Matt Damon a hlavně Jack Nicholson hrají skvěle, ale že by film byl na Oskara, to bych si netipnul.

Pro fanoušky The Departed může být zajímavé to, že už se chystá pokračování. Nevím, jestli je to dobrá nebo špatná zpráva, protože pokračování filmu, ve kterém se prakticky všichni hlavní hrdinové na konci pozabíjejí, bude poněkud problematické...

Oskara za nejlepší dokumentární film vyhrál Al Goreův film The Inconvenient Truth (Nepohodlná pravda) režiséra Davise Guggenheima. Hollywood si asi kupuje odpustky, protože Inconvenient Truth spíš patří do kategorie propagandy než dokumentu (bez ohledu na ušlechtilost záměru). Film zároveň získal ještě Oskara za nejlepší píseň.

No a pro ty, které letošní oceněné filmy nepotěší, připravil server Rotten Tomatoes žebříček všech filmů, které vyhrály Oskara za nejlepší snímek, seřazených od nejhoršího k nejlepšímu.

Vůbec ne špatně si vedl Miloš Forman, který sklidil dvanácté a patnácté místo za Přelet nad kukaččím hnízdem a Amadea. No a celkový vítěz? Potěšili mě, byl to jeden z mých favoritů ... Don Corleone a Kmotr.

Minimální mzda a pařížská předměstí

Ségolène Royal je prezidentskou kandidátkou francouzské socialistické strany. Prezidentské volby budou ve Francii za dva měsíce a souboj dvou hlavních kandidátů, Ségolène Royal a Nicolase Sarkozyho, nabírají na obrátkách.

Royal nedávno představila svou vizi rozvoje Francie. Mimo jiné navrhuje zvýšit minimální mzdu na 1500 euro měsíčně.

Když potom mluvila o loňských a předloňských nepokojích z předměstí trpících vysokou nezaměstnaností zejména mezi mladými lidmi, kteří jsou potomky přistěhovalců, mají často nízké vzdělání a práci získávají velmi obtížně, emocionálně pronesla: "Pro děti z těchto předměstí chci to samé, co pro své děti!"

Chudáci její děti. Pokud Royal navrhuje další zvyšování minimální mzdy, měla by si zároveň uvědomit, co je hlavním negativním dopadem minimální mzdy - a sice že zabraňuje získání práce zejména lidem s nízkou kvalifikací a schopnostmi, tedy těm, jejichž odpovídající mzda by byla nižší než stanovená minimální mzda, a proto je nikdo za příliš vysoko nastavenou minimální mzdu nezaměstná.

Ekonomická teorie ukazuje, a potvrzuje se to i v praxi, že pro mladé lidi, kteří opustí školu velmi brzy, je výhodné, pokud mohou získat první zaměstnání i třeba za poměrně nízkou mzdu. V prvním zaměstnaní se zapracují, získají zkušenosti a další práce se jim hledá již mnohem jednodušeji - a díky praxi již také získají vyšší mzdu. Je to lepší, než kdyby seděli doma a nedělali nic.

Vysoká laťka minimální mzdy spolehlivě zajistí, že takové lidi nikdo nezaměstná, protože po devíti letech školní docházky bez jakékoliv praktické zkušenosti nemají zaměstnavateli co nabídnout. Pokud je přínos jejich práce nižší než minimální mzda, tak mohou na práci rovnou zapomenout.

Vzhledem k tomu, že takových nekvalifikovaných lidí je na francouzských předměstích vysoké procento, je navrhované zvyšování minimální mzdy spolehlivou cestou, jak ponechat tyto mladé lidi svému osudu - a koledovat si o další a další nepokoje.

Projev Ségolène Royal byl plný dalších perel, takže pokračování příště.

Adam Smith bude na dvacetilibrovce

Adam Smith se objeví na dvacetilibrové bankovce. Na líci je jeho portrét spolu s rytinou pracovního procesu v dílně doprovázenou textem Dělba práce při výrobě hřebíků (a velký nárůst v množství odvedené práce, který je důsledkem)

Samozřejmě tím není myšlen objem zaměstnané práce, ale objem vytvořeného produktu.

Konečně přišla

Chvilku jim to trvalo, vyžadovalo to reklamaci některých letů, ale je tu.

Uvidíme, jestli slibované výhody budou fungovat.

Barack Obama vyžene lobbisty z Kongresu?

Barack Obama je jedním z potenciálních prezidentských kandidátů demokratické strany pro prezidentské volby v roce 2008. Obama je nová tvář, neokoukaná, navíc je černoch, takže bude mít širokou podporu mezi menšinami. Zatím není vůbec bez šancí ani proti takovým soupeřům jako je Hillary Clinton. Uvidíme, doposud toho neměl šanci moc zkazit.

Dnešní iDnes píše o tom, jak se Obama snaží za každou cenu symbolizovat novou krev. Prý "chce změnit současnou nečitelnou zákulisní politiku ve Washingtonu a vyhnat lobbisty z Kongresu...".

Aspoň tak se Obama prezentuje. A skutečnost? Barack Obama se výrazně zastává vysokých cel na dovoz etanolu do USA. Proč? V USA se v rámci ekologických opatření zavádí povinnost přidávat etanol do benzínu. Etanol dodávají převážně producenti kukuřice, kteří tak likvidují svoje přebytky. Jejich výroba je však neefektivní, a tak si vylobbovali právě ona vysoká cla, aby nemohl být dovážen levnější etanol hlavně z Brazílie. To vede k tomu, že se ekologická opatření výrazně prodražují.

A pak že chce Obama vyhnat lobbisty...

Pověrčiví cestující letadlem

Brussels Airlines to nemají jednoduché. Ještě ani oficiálně nevznikly a už musejí přemalovávat letadlo.

Aerolinky vznikly sloučením SN Brussels a Virgin Express a oficiální zahájení provozu společnosti bude v březnu. Vymyslely si krásné logo - třináct teček stylizovaných do tvaru písmene "b" a pomalovaly s ním jedno letadlo. Třináct nebylo vybráno náhodně, protože třináct je i počet jejich destinací v Africe, která je pro Brussels Airlines klíčovým trhem.

Jenže smůla. Aerolinky začaly dostávat hromady e-mailů od pověrčivých Italů a Američanů, že třináctka je nešťastné číslo. A tak se vedení rozhodlo, že logo změní.

Na výběr měli 12 nebo 14 teček. Vybrali 14, protože nechtěli evokovat 12 apoštolů. Logo už není tak hezké, ale hlavně že je pryč ta třináctka.

Ještě že Brussels Airlines nelétají do Číny. Tam je nešťastná čtrnáctka...

Ekonomický citát pro dnešní den

Intelligence in game theory?

All know (that all know)^k the model, k>=0.

Roger Myerson

Robert Fulghum. Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce.

Robert Fulghum je optimista, a to je dobře. Jeho kraťoučké příbehy se čtou lehce a jako vedlejší účinek způsobují dobrou náladu. Nejvíce se mi ale líbí dva úryvky. Ten první, asi docela známý, o tom, co se naučil v mateřské školce. A ten druhý je skoro na konci knížky:Dědeček Sam říkává, že Murphyho zákony neplatí vždycky. Jednou za čas přijde okamžik, kdy to vypadá, že základní vesmírné zákony mají pozastavenou platnost, a nejenže se všechno daří, ale jakoby tomu nemohlo ani nic zabránit...

Stalo se vám, že jste při mytí nádobí upustili sklenici do dřezu, ta se devětkrát odrazila a ani kousek z ní se neodštípnul? Přišli jste na cestě z práce k autu, zjistili jste, že jste nechali rozsvícená světla a baterie je úplně prázdná, ale náhodou jste zaparkovali na kopci, takže necháte svého miláčka jen rozjet z kopce a motor naskočí, jakmile pustíte spojku, a vy odsvištíte s hřejivým pocitem u srdce? Stalo se vám, že jste vytáhli šuplík s haraburdím nahromaděným za deset let trochu moc rychle a moc ven, ale zrovna v okamžiku, kdy už to vypadá, že se jeho obsah vysype na podlahu po celém pokoji, strčíte pod šuplík koleno a poskakujete a balancujete na jedné noze a nakonec se vám to podaří ustát? Je to jako auta, která se těsně vyhnula na křižovatce, jako rozkývaná sklenice s mlékem, která se kolébá na stole a nakonec se nerozlije, jako váš vklad na účet, který zabránil přečerpání limitu nekrytým šekem díky státnímu svátku, na který jste zapomněli, jako bulka v prsu, která se ukázala neškodnou, jako infarkt, který ve skutečnosti byl stlačený vzduch v plicích, jako když se vám podaří vybrat ten správný pruh v dopravní zácpě, jako otevření dveří vašeho auta pomocí ramínka prostrčeného pootevřeným okénkem na první pokus. A tak dále, a tak dále, a tak dále.

Prostě když se malé zázraky stávají obyčejným lidem, každý obyčejný den. Když se nejenže nestane to nejhorší, ale možná se nestane nic důležitého, nebo nějaká drobnost způsobí, že se věci dějí tak, jak mají.

Zkrátka když si dobře všímáte věcí kolem sebe, zjistíte, že svět funguje vlastně celkem fajn. To je dobrý způsob jak se zbavit stresu z těch vážnějších věcí, o kterých si myslíte, že z nich už brzy musíte zešílet.

Ekonomické citáty pro dnešní den

Don't try to defend Nash equilibrium - just destroy everything else.

As a famous game theorist once said: Do not try to randomize unless you really don't care about the outcomes...

Roger Myerson (v druhém prípadě odkazující na sebe sama)

Ekonomie globálního oteplování - Úvod

Za poslední týdny se mi nahromadila spousta informací k problematice globálního oteplování. Globální oteplování se stalo v poslední době velmi medializovanou událostí - po dlouhých letech, kdy si problematiky klimatu všímali jen vědci, se podnebí stalo jedním z veřejně nejdiskutovanějších témat. Jedná se přitom nejen o globální růst teplot, ale i větší volatilitu počasí, s větším množstvím prudkých změn vedoucím k nejrůznějším přírodním katastrofám.

Nejdůležitějšími dvěma výzkumnými zprávami v poslední době byly říjnová Sternova zpráva o změnách klimatu, která obsahovala i ekonomické zhodnocení dopadů změn klimatu, a nedávná zpráva Mezivládního panelu o změnách klimatu (IPCC). Zpráva IPCC neobsahovala ekonomické zhodnocení (to přijde v blízké době), avšak jako první prakticky s jistotou spojila globální oteplování s působením člověka.

Jak už to ale u medializovaných témat chodí, hrozí situace, kdy kvůli mediální masáži ztratíme kontrolu nad realitou a nakonec napácháme více škody, než užitku. Současná obrovská dostupnost informací způsobuje, že přikládáme stávajícím událostem mnohem větší význam, než minulosti. Máme potom tendenci zveličovat současnost a zapomínat na minulost.

Všichni to dobře známe - myslíme si, že současný svět je plný katastrof, ke kterým dříve nedocházelo. Pravda je však většinou jiná. Katastrof je stejně, jen je dneska více registrujeme - buď proto, že dnes máme prakticky živé zpravodajství z libovolného místa na světě, nebo proto, že lidé dnes žijí i na místech, kde dříve nikdo nežil.

Protože materiálů o globálních změnách klimatu je opravdu dost, je na čase aspoň některé protřídit. Nechci se zabývat tím, jestli se planeta otepluje nebo ne, to přenechám klimatologům. Zajímavé je pro mě spíše, co s tím chceme a můžeme dělat.

Na jednu stranu je důležité se chovat rozumně po ekologické stránce, a na tom nic nemění skutečnost, zda globální oteplování je reálné nebo ne. Na druhou stranu je vhodné se zamyslet nad tím, jaké je porovnání účinnosti různých navrhovaných opatření s jejich náklady a přínosy pro nás a pro budoucí generace. Některá navrhovaná řešení jsou totiž z kategorie sci-fi a my bychom neměli iracionálně podlehnout současné náladě. Často je mnohem účinnější nenápadná metoda spíše než megalomanský a neúměrně drahý projekt.

Takže pokud se chcete dozvědět více, stay tuned.

P.S. O tom, jak může naše vnímání přikládat současnosti mnohem větší význam než minulosti, svědčí i Ostrovanův výcuc Kosmovy kroniky. Také Kosmas měl evidentně pocit, že zrovna v jeho době stíhá zemi jedna přírodní katastrofa za druhou...

Jak chválit děti?

Nové studie ukazují, že byste dětem neměli říkat, že jsou chytré. Ukazuje se, že chválit je za to, že jsou chytré, nevede k tomu, že by se zlepšovaly. Naopak, spíše se zhoršují?

Proč tomu tak je? Děti mají strach, že pochvala nemusí přijít, když se jim něco nepovede, a proto se vyhýbají obtížným úkolům, u kterých existuje riziko neúspěchu. Tím méně rozvíjejí svoje schopnosti a spíše spoléhají na to, co už umějí.

Pokud proto chcete děti chválit, nemáte chválit úspěch (tedy to, že jsou chytré), ale snahu. To děti mnohem více motivuje k těžším úkolům, které představují výzvu a učí je novým věcem.

New York Magazine popisuje výsledky analýzy řady psychologických studií zabývajících se právě chválením dětí. Děti, které jsou více chválené za svou inteligenci, mají tendenci vyhýbat se riziku a menší smysl pro samostatnost. Rovněž se více starají o vlastní image (hlavně nezklamat), jsou více nepřátelsky soutěživé a hlavním cílem je porazit ostatní.

Pochvala za vynaložené úsilí naopak vede k větší podnikavosti.

Takže až budete příště dítě chválit, dobře si rozmyslete, jakým způsobem to děláte.

Lost zase jede

Zdroj: web ABC

Minulý týden se na ABC znovu rozjel seriál Lost. První třetinu třetí série vysílali před Vánocemi, nyní budou dávat zbývající dvě třetiny.

Zatímco druhá série mě přestala bavit zhruba ve třetině kvůli zdlouhavosti, neustále opakovanému ději a uměle nastavovanému příběhu, třetí série mě opět chytla. Má to spád, napětí a navíc to konečně vypadá, že se seriál blíží k nějakému rozuzlení.

Tvůrci slíbili, že třetí série je poslední, a tedy bychom se měli konce skutečně dočkat. Doufejme, že budou mít pravdu.

Všechny doposud odvysílané díly třetí série jsou na webu ABC (ale nevím, jestli jsou přístupné mimo USA).

Nasněžilo

Stahování hudby nemá vliv na prodejnost

Felix Oberholzer-Gee a Koleman Strumpf publikovali v novém čísle Journal of Political Economy svůj článek The Effect of File Sharing on Record Sales: An Empirical Analysis [pdf na JPE (placený přístup), working paper verze (volný přístup)]. V něm ukazují, že stahování hudby nemá žádný statisticky významný vliv na prodeje. Podle jejich odhadů výměna hudby prostřednictvím P2P sítí ovlivnila nejvýše 0,7 % objemu prodejů hudby v USA. Zatímco mezi lety 2001-2002 poklesl počet prodaných alb o 80 milionů, nejvýše 6 milionů z tohoto poklesu lze přičítat P2P sítím.

Netechnické shrnutí článku přináší Ars Technica.

Boldrin, Levine. Against Intellectual Monopoly

Michele Boldrin a David Levine již nějakou dobu publikují články, ve kterých argumentují, že právo k duševnímu vlastnictví ve své současné podobě je společensky kontraproduktivní. Ani jeden z nich není žádné ořezávátko. Michele Boldrin dlouho působil na University of Minnesota, David Levine zas na UCLA. V loňském roce je oba zlanařila Washnington University v St. Louis.

Jejich výzkum o ochraně průmyslového vlastnictví je velmi obsáhlý a obsahuje jak teoretické modely, tak i aplikované studie. A příští rok jim v Cambridge University Press vyjde knížka Against Intellectual Monopoly, která celou jejich mnohaletou argumentaci shrnuje. Celá knížka je rovněž k dispozici online. I když s nimi nemusíte ve všem souhlasit, je to rozhodně zajímavé počtení.

DRM ochrana HD-DVD a Blu-Ray disků prolomena

Takže jsme se dočkali. Jak HD-DVD, tak i Blue-Ray disky jsou podle všeho nyní kopírovatelné. Microsoft tak vytvářel celý ochranný systém pro obsah ve vysokém rozlišení (high-definition content) zbytečně.

Prolomení spočívá v tom, že byly nalezeny klíče pro přístup k přehrávání disků s chráněným obsahem. I když se filmový průmysl může bránit tím, že nové disky nebudou tyto klíče přijímat jako platné, u existujících disků to již nelze změnit. Navíc nalezení případně změněného klíče je nyní triviální, protože hackeři vědí, kde hledat. Domnívám se proto, že vydavatelé se ani nebudou snažit klíče změnit

Práce na vytvoření DRM systému pro ochranu high-definition obsahu trvala roky a stála miliony dolarů. A všechno zbytečně. Snad producenti už konečně pochopí, že tudy cesta opravdu nevede.

Zbývá už jen ironická poznámka, že nyní se již konečně vyplatí investovat do zařízení, která HD-DVD obsah využijí.

DRM na smrtelné posteli

V posledních měsících to už vypadalo, že si filmový a hudební průmysl a s ním organizace spravující autorská práva mnou ruce nad dalšími vyhranými bitvami na poli správy autorských práv v digitálních záznamech (digital rights management - DRM). Jako by začal DRM konečně vyhrávat. Ukazuje se ale, že to nakonec asi bude naopak. Ale popořadě.

Plýtvání rozvojovou pomocí v Afghánistánu

Mark Thoma přináší výňatek z komentáře o rozvojové pomoci v Afghánistánu, který psal Holly Barnes Higgins pro Washington Post.

Hospodářský rozvoj má široké souvislosti.

Povánoční atmosféra na campusu

Cenová regulace a nedostatek potravin ve Venezuele

Nedávno jsem psal o tom, jak je Venezuela nastartovaná k tomu, vydat se zimbabwskou cestou. Netrvalo pár dní a už tu máme zprávy o tom, že ve venezuelských obchodech chybí základní potraviny.

Venezuelská vláda začala regulovat ceny, aby, podle svých vlastních slov, "zabránila spekulantům nehorázně vydělávat na základních potravinách". Pod pohrůžkou vysokých trestů přikázala supermarketům, aby prodávaly cukr a maso za administrativní ceny, které jsou výrazně nižší než ceny tržní.

Reakce byla okamžitá - část obchodníků nařízení nerespektovala, jiní prostě stáhli zboží z obchodů a vrhli ho na černý trh, kde se ceny rázem vyšplhaly výše než kde byly před spuštěním regulace. Zboží v obchodech začalo být nedostatek. Vláda prohlásila, že si na porušování administrativních nařízení došlápne a navíc začne dovážet hovězí z Bolívie. Rovněž chce dovážet fazole, olej, kuřecí maso a soju.

Hugo Chávez vede zemi přesně k tomu socialismu, který známe z dřívějších dob u nás - kdy administrativně stanovené ceny vedly k nedostatku zboží a podpultovému prodeji. Nepochopil, že cenová regulace vede naopak k růstu cen - za regulované ceny nikdo nebude chtít prodávat, zatímco ceny na černém trhu budou muset absorbovat přirážku za riziko spojené s nelegálním prodejem. Dovoz ze zahraničí bude muset vláda subvencovat ze státních prostředků, čímž jen plýtvá penězi.

Sledujeme tak další krok na venezuelské cestě do záhuby.

50 milionů dolarů navíc pro doktorandy na University of Chicago

50 milionů dolarů navíc věnuje University of Chicago v příštích šesti letech na doktorandské studenty společenských věd. Víc se tak dostane i na náš Department of Economics.

Již dnes získává řada PhD studentů od školy podporu ve formě odpuštění studijních poplatků (které jsou opravdu podstatné) nebo stipendia. A i když se jim nepodaří dosáhnout na stipendium v prvním roce studia, šanci mají i v dalších letech. Nyní se šance na získání stipendia ještě zvýší. To naši studenti jistě přivítají s povděkem (i když uvidíme, zda se dostane i na stávající studenty). Navíc se tím ještě posiluje konkurenceschopnost Chicaga v přilákávání těch nejlepších studentů. Od podzimního semetru bude obvyklá nabídka finanční podpory pro nastupující postgraduální studenty obsahovat pětiletou podporu zahrnující školné, zdravotní pojištění a roční stipendium ve výši 19 000 dolarů, plus dva roky podpory na výzkumnou činnost během léta ve výší 3 000 dolarů za každé léto.

Ve společenských vědách nastupuje každoročně k postgraduálnímu studiu zhruba 250 studentů. V ekonomii je jich každý rok 25-35.

Main Quadrangles

A pod nulou má ještě pěkně dlouho zůstat.

Pravděpodobnostní budík

Chodite všude pozdě? Vstáváte na poslední chvíli? A zkoušeli jste si posunout hodinky o několik minut vpřed, abyste přišli nebo vstali včas? A že to nefunguje?

Nemůžete se divit. Posunutí hodinek nemůže na vašem chování nic změnit. Pokud uvažujete racionálně, zakalkulujete posunutí hodinek do časového plánu a přijdete zase na poslední chvíli.

Ale existuje řešení. Pokud byste věděli jen přibližně, kolik je hodin, vyrazili byste raději dříve - aby se nestalo, že už bylo opravdu příliš pozdě. A přesně tohle řeší pravděpodobnostní hodiny. Neřeknou vám, kolik je přesně hodin - jen kolik je přibližně. A protože taky ve skutečnosti může být více, než ukazují, raději si uděláte časovou rezervu a přijdete včas.

Pravděpodobnostní hodiny prý ještě nemají zabudovaný budík, ale jakmile ho mít budou, okamžitě je sháním. Ja totiž taky chodím všude na poslední chvilku. A se vstáváním to často není jinak. ;-)

Venezuela a Zimbabwe - (ne)náhodné podobnosti

Venezuela a Zimbabwe toho mají hodně společného. Nádhernou přírodu. Boj o nezávislost (i když Venezuela o dost dříve). Potenciální obrovské bohatství na nerostné suroviny. Rozšířenou chudobu. A šíleného vládce v čele, který tvrdí, že mu jde o dobro obyvatel.

Robert Mugabe vládne v Zimbabwe již 27 let. Zpočátku vlády byl rozvinutým světem opěvován a podporován a doma milován. Ale v posledních deseti letech se to všechno nějak zvrtlo. Nejprve vyvlastnil převážně bílým farmářům jejich farmy a vyhnal je ze země. Rozhodl se, že půdu rozdělí drobným pěstitelům, kteří tak získají majetek. Neuvědomil si, že drobní, převážně nevzdělaní rolníci nemají ponětí, jak vypěstované plodiny zpracovávat a jak je prodat. Zemědělský sektor zůstal v troskách.

Když jsem Zimbabwe v roce 2000 navštívil, ještě nebyla situace tak hrozná. Sice již byly běžné výpadky v dodávkách benzínu, dolar se obchodoval na černém trhu za zcela jiný kurz než ten oficiální (přestože to bylo nelegální), a turistů přijíždělo podle místních obyvatel méně než obvykle, ale přesto země jakž takž fungovala.

Od té doby šla ale situace jen k horšímu. Zatímco Mugabe si žije v přepychu, ekonomika země se rozpadla [NY Times]. Zimbabwská měna se na černém trhu směnuje za dolar za dvacetinásobek oficiálního kurzu. Benzín není, a když se vláda ve snaze podpořit skomírající zemědělství rozhodne zemědělcům prodat levnou naftu, ti ji obratem na černém trhu prodají za desetinásobek. A pole dále leží ladem. Turistický ruch kvůli bezpečnostním rizikům téměř utichl a země není ani schopna organizovat těžbu nerostného bohatství, díky němuž by se mohla slibně rozvíjet.

Hyperinflace (ceny za posledních dvanáct měsíců vzrostly o téměř 1300 %) způsobená soustavným tištěním peněz znehodnotila veškeré mzdy a státní zaměstnanci stávkují. Nepokoje se objevují rovněž v armádě. Výpadky elektřiny a dodávek vody jsou na každodenní pořádku. Ve snaze zastavit růst cen zmrazila vláda pod pohrůžkou vězení ceny. Jediným výsledkem ale bude další rozmach černého trhu, který ještě více zhorší dostupnost potravin a dalšího zboží.

Přesto všechno drží Robert Mugabe otěže země pevně ve svých rukou, potlačuje opozici a vše svádí na spiknutí Západu proti jeho zemi. Absolutní kolaps se ale velmi rychle blíží a ze země, která se ještě v 90. letech minulého století slibně rozvíjela, se může stát další africké bojiště pro civilní válku.

A teď se můžeme přesunout směrem na západ. Hugo Chávez vládne své zemi také čím dál pevnější rukou. Ve Venezuele jsem byl na jaře roku 2002, těsně před krátkým povstáním, během kterého byl Chávez svržen, aby se vzápětí vrátil k moci. Již tehdy byla země rozdělená na ty, kteří ho milovali a ty, kteří ho nenáviděli.

I Chávez populisticky vykřikuje, že mu jde o lid a že Západ je ďábel. A lid mu uvěřil - v prosinci mu ve víceméně demokratických volbách svůj hlas dalo 60 % Venezuelanů. Od té doby začal Chávez praktikovat směřování země směrem k socialismu, zřejmě inspirován kubánským vzorem.

Ještě poměrně neškodný nápad obrátit koně na státní vlajce [aktuálně.cz] tak, aby cválal doleva mu prý vnukla jeho devítiletá dcera. Další rozhodnutí už ale byla vážnější - vynutil si větší státní kontrolu nad těžbou ropy, rozhodl o znárodnění telekomunikací a dodavatelů elektřiny a sebral licenci opoziční televizní stanici.

Na konci ledna pak venezuelské Národní shromáždění (ve kterém zasedají jen Chávezovi sympatizanti, protože opozice parlamentní volby v roce 2005 bojkotovala) předalo Chávezovi na 18 měsíců pravomoc rozhodovat pomocí dekretů [NY Times], tedy bez nutnosti vyžadovat souhlas parlamentu při většině rozhodnutí. Prezidentka Národního shromáždění Cilia Flores jen dokázala, jakou je loutkou, když prohlásila, že toto opatření je nástrojem od lidí a pro lidi. Ano, jistě je velmi demokratické, když se veškerá moc soustředí do rukou jednoho člověka.

Jednání obou diktátorů, Mugabeho a Chaveze, má mnoho společných rysů. Skončí tak Venezuela jako Zimbabwe? Je to docela dost dobře možné. Venezuela sice může profitovat z těžby ropy, kterou Chávez využívá k vytváření pocitu sociálního státu, ale Chávezovy kroky mohou lehce vést k podobnému rozvratu jako dnes zažívá Zimbabwe. A pak již ani ropa nepomůže, protože ji Venezuela ani nebude schopna těžit.

Bushův návrh rozpočtu na rok 2008

Bushova administrativa přinesla do Kongresu návrh rozpočtu na rok 2008. Výdaje mají dosáhnout 2,9 bilionu USD. Nejvíce se navýšil rozpočet ministerstva obrany - Pentagon má dostat 625 miliard dolarů, tedy více než 20 procent rozpočtu. Prudce se navýšily výdaje na války v Iráku a Afghánistánu. Nejvíce se má šetřit na výdajích na zdravotnictví a školství. Schodek rozpočtu má klesnout na 239 miliard USD a podle projekcí má rozpočet skončit v přebytku v roce 2012 (to už ale Bush u moci dávno nebude).

Na rozpočtu se katastrofálně projevuje zejména válka v Iráku. Náklady na ni po nekonečné sérii neúspěšných kroků dalece přesáhly původní odhady a je zřejmé, že bude potřeba ještě hodně peněz, aby se situace v Iráku dala do pořádku. Nejhorší na celé věci je, že teď už jsou USA víceméně v irácké pasti - odejít hned by bylo fiasko, ale na druhou stranu kdoví, jestli další stovky miliard dolarů pomohou něco vyřešit.

Šetření na výdajích na zdravotnictví je zatím jen na papíře. V USA se nyní hodně diskutuje o celkové reformě zdravotnictví, včetně možného zavedení zdravotního pojištění. A těžko říct, jak to celé dopadne.

Nepříjemnou kapitolou je škrtání výdajů do školství, obzvláště když se nyní kvůli vojenským výdajům krátí peníze na programy, které byly před několika lety s velkou pompou spouštěny a nyní by pomalu měly začít nést ovoce. Ve školství tak zřejmě dojde ke zvětšení podílu jednotlivých států na celkovém financování.

Konečně, je otázkou, zda rozpočet vůbec má šanci projít. Demokratická vetšina v Kongresu se totiž nechala slyšet, že tenhle návrh rozpočtu byl mrtvý ještě dřív, než do Kongresu vůbec dorazil.

USA jsou tak v situaci, kdy se Bushova administrativa chová fiskálně dost nezodpovědně a na prezidentské křeslo si brousí zuby Demokraté, kteří na tom po ekonomické stránce nejsou nijak líp. Do Kongresu se na podzim dostalo dost demokratických kandidátů, kteří prosazují rozsáhlejší ochranářská opatření, posílení pozice odborů a větší zásahy státu do ekonomiky. Za rok při prezidentských volbách to bude pro Američany složitý výběr.

Kouzlo vizualizace

Obrázek je za tisíc slov. A dobrá vizualizační metoda jakbysmet. Pokud nevíte, jaký vizuální prostředek použít, stačí se podívat na periodickou tabulku vizualizačních metod. Určitě si vyberete (stačí podržet kurzor nad daným názvem prvku).

V tabulce se dostalo i na ekonomii - zbyly na ni dvě místa mezi vizualizačními lanthanoidy a aktinoidy. Sd je graf nabídky a poptávky (supply and demand diagram) a Ed je Edgeworthův diagram (Edgeworth box). Jinak různými manažerskými diagramy se to v tabulce jen hemží - protože tam je názornost na prvním místě.

Hezké, graficky nenáročné diagramy s občas zajímavými myšlenkami prezentuje blog Indexed - pár čar namalovaných na linkované kartičce tvoří někdy triviální, jindy vtipnou a jindy zase daleko hlubší úvahu nad smyslem čehokoliv.

Jak se dají propojit takové myšlenky z Indexed s chytlavou grafikou, ukazuje také krátký film Le Grand Content od Clemense Koglera. Le Grand Content je asi trošku hyperbola, protože obsah není v podstatě žádný - nebo alespoň žádný takový, který by se dal nějak uchopit. Je to jen proud myšlenek a souvislostí bez cíle vytvořit celek - přesto krásný sledovat a neustále si všímat nových a nových vizuálních prvků. Jako vychytaná powerpointová prezentace v rámci nesmyslného projektu. Tady je.

Dýcháme vzduch, který vydechl Caesar při svém posledním hlesnutí?

"I ty, Brute?" A vydechl navždy. Je možné, abychom dýchali molekuly vzduchu, které Caesar vydechnul při této poslední větě? Tipněte si, jak často asi vdechnete molekulu vzduchu z Caesarova posledního vydechnutí? Aspoň jednou za život? Nebo vůbec není šance?

Správná odpověď je, že při každém vdechnutí jsou to řádově jednotky molekul, alespoň podle výpočtů amerického fyzika Lawrence Krausse. Jeden nádech znamená vdechnutí (a vydechnutí) zhruba 10^22 molekul vzduchu. Atmosféra obsahuje řádově 10^43 molekul, takže molekuly z Ceasarova posledního vdechnutí jsou ve vzduchu rozmístěny s pravděpodobností zhruba 10^(-22) (evidentně je tam nějaké drobné řádové zaokrouhlení). No ale vzhledem k těm 10^22 molekulám na jeden nádech to znamená, že každým nádechem řádově jednotky těch Caesarových molekul vdechujeme.

Podmínkou je samozřejmě rovnoměrné rozptýlení molekul z Caesarova vydechnutí v atmosféře po celém světě. Krauss ale spočítal, že k tomu postačí maximálně několik století.

Taky si ty Ceasarovy molekuly úplně živě představujete? :-)

Zdroj: Science World

Nechce se vám nosit platební karta? Plaťte prstem!

V USA se kartou platí úplně všechno. Většinou v peněžence nenosím víc než 20 dolarů, a to je v porovnání s ostatními ještě hodně. Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy platil v hotovosti. Placení kartou je tak samozřejmé, že na menší položky se již ani nevyžaduje PIN nebo podpis. Na rozdíl od České republiky tady placení kartou funguje opravdu rychle, žádné čekání na to, až se systém spojí s bankou.

Čekací doby na pokladnách jsou naprosto klíčové, protože pokladny jsou úzkým hrdlem supermarketu. Ve velké části supermarketů proto u pokladny stojí kromě pokladní ještě další člověk, který věci rovnou dává do tašek (případně to dělá sama pokladní). Vypadá to jako hezká služba zákazníkovi, ale ve skutečnosti je účelem urychlení obsluhy.

Přestože je placení v současné době rychlé, ještě to není ono - v případě hotovosti musí zákazník i pokladní přepočítávat peníze, v případě karty zase zadávat PIN a projíždět kartu. V obou případech sahat do peněženky. Například Starbucks kvůli zdržování při placení ráno přichází o dost zákazníků, kterým se nechce stát fronta. Proto se firmy snaží přijít s dalšími, pohodlnějšími metodami placení.

A jde to. Seattle Times (a řada dalších zdrojů) píší o autorizaci transakcí v obchodech na otisk prstu. Prostě přijdete do svého supermarketu, tam si zaregistrujete svou kartu a nascannujete otisk prstu. Při placení pak už stačí jen přiložit prst ke snímači, zadat své telefonní číslo (aby se usnadnilo vyhledávání příslušného otisku v databázi) a hotovo. Částka se vám automaticky odečte.

Systém je dobrovolný a lidé si ho podle všeho chválí. Je to pohodlné a rychlé. Problémem může být ochrana osobních údajů, ale to se v USA nebere na lehkou váhu.

Takže zatímco v České republice horko těžko rozběhli cash back (alespoň někde), tak svět se posouvá zase dál. Uvidíme, kdy tyto novinky dorazí i k nám.

Zima je horší a horší

Naštěstí už to má brzo přestat. Dneska ráno jsem měl pocit, že v tom větru ani nepřežiju cestu do školy...

Bonovo pokrytectví nezná mezí

Nedávno jsem zmiňoval, jak se Bono snaží agitovat u vlád rozvinutých zemí, aby navýšily rozvojovou pomoc třetímu světu. Chtěl až 50 miliard dolarů ročně navíc. Jak se zdá, káže vodu, ale pije víno.

Měl jsem zato, že Bono těmito (ekonomicky zcela nesmyslnými) návrhy jen ukazuje, že zatímco spolu s U2 vytvořili výbornou pop-rockovou skupinu, ekonomii prostě nerozumí. Ale jak to tak vypadá, ekonomicky to Bonovi myslí více než dobře, alespoň když jde o vlastní finance.

Dnešní New York Times přinášejí dlouhý článek o tom, jak se hvězdy showbusinessu snaží daňově optimalizovat své příjmy z autorských honorářů. Hitem posledních let je Nizozemí, které neuvaluje žádné daně na příjmy z autorských honorářů. A kdo si v loňském roce zaregistroval firmu v Nizozemí a přelil do ní své hudební portfolio? Ano, U2.

Zatímco u většiny firem to nepřekvapí, prostě se jen snaží maximalizovat zisk a nijak se tím netají, u U2 je to trochu jiné. Bono se snaží U2 profilovat do pozice ochránce chudých a velkého zastánce rozvojových zemí. Proto je u něj nanejvýš pokrytecké, že zatímco se snaží přemlouvat vlády USA a zemí EU k utrácení více peněz z daňových výnosů na rozvojovou pomoc, sám se placení daní vyhýbá, jak jen může.

Irsko, ve kterém U2 sídlí, totiž ještě letos rovněž neuplatňovalo žádné daňové zatížení na autorské honoráře. To se má od příštího roku změnit. U2 tak neváhali, a okamžitě své obchodní aktivity přestěhovali. A daňová zátěž z autorských honorářů tak bude stále nulová.

Takže - až zase budete Bona poslouchat, jak říká, že je třeba utrácet více našich daní na rozvojovou pomoc, zbystřete. Nejenže má Bono zajištěny díky zkrouceným zákonům na ochranu autorských práv příjmy z nahrávek ještě 50-90 let (podle typu honoráře) po své smrti. Ještě se elegantně vyhýbá přispět svými daněmi na pomoc, kterou tak prosazuje. Káže vodu, ale pije víno.

Je vždy nejlepší udržovat obchodní tajemství tajné?

Alex Tabarrok z Marginal Revolution cituje velmi zajímavou zprávu z Business Weeku o torontské těžařské společnosti Goldcorp Inc., těžící - jak název napovídá - zlato.

V druhé polovine 90. let na tom byla Goldcorp bídně - prakticky na pokraji krachu. Žádná nová ložiska, stávající ložiska docházela a firemní geologové nebyli schopní nic najít. Když už to vypadalo na zavření obchodu, dostal CEO Rob McEwen geniální nápad - zveřejnil veškerá geologická data, která Goldcorp vlastnila a na základě kterých plánovala těžbu, na Internetu a nabídl přes půl milionu dolarů jako cenu pro ty, kdo přijdou s nejlepšími metodami další těžby a nejlepšími odhady.

Krok to byl neuvěřitelný - do té doby si všechny těžařské společnosti svá geologická data úzkostlivě hlídali jako přísně střežené obchodní tajemství. Kuriozně však tato soutěž perfektně zafungovala. Návrhy v soutěži přinesly 110 míst, kde by bylo vhodné těžit, z nichž 80 % skutečně bylo bohatých na zlato. Přínos? 8 milionů uncí zlata za více než 3 miliardy dolarů.

Za půl milionu dolarů prize money to určitě nebyl špatný obchod. Stačí se podívat, jak se změnila tržní hodnota akcií Goldcorp za za posledních 10 let.

Obvyklá poučka ve světě businessu zní, že když mám informace, které nemá někdo jiný, mám informační, a tím i konkurenční výhodu. Ukazuje se, že takové unikátní informace jsou k ničemu, když nevím, co si s nimi počít. V dnešním světě, kdy objemy zpracovávaných dat narůstají exponenciálně, začíná být jejich vyhodnocování opravdovým oříškem. Dočkáme se času, kdy bude podobné zveřejňování dat běžné, protože jednotlivá firma prostě nebude schopna sama taková kvanta dat zpracovat? Myslím, že to je reálná představa.

Teplo? Někdy jindy!

Takže popořadě: já, Madlenka a Ctirad. Chicago je na úrovni Říma, Montreal je o dost jižněji než Praha a Minneapolis na úrovni Milána. Ctirad teď asi venku moc času netráví...

Futurama will be back!

Futuramě jsem, na rozdíl od Simpsonů, dlouho nemohl přijít na chuť. O to víc mě pak naráz uchvátila. A dobrá zpráva pro všechny její příznivce - chystá se nová série, která podle Davida Cohena a Matta Groeninga přijde na Comedy Central v roce 2008.

Děj se bude odehrávat dva roky po konci předchozí série. Prý se dozvíme víc o Nibblerovi, Seymourovi a temné hmotě. Hned na začátku se opět rozebere vztah Leely a Frye. Autorům se také zalíbilo směřovat děj více sci-fi vědeckým směrem (pochvalují si například díl, kdy Bender odletí do vesmíru a na jeho těle se rozvine malá civilizace). Máme se na co těšit.

Stephen Colbert a Wikipedia

Citujete z Wikipedie důležitou věc? Nedělejte to, nebo si informace ověřte.

Stephen Colbert se stal v posledních letech jednou z velkých televizních celebrit v USA. Jeho večerní show The Colbert Report, ve které si hraje na zapřísáhlého republikána, fanaticky oddaného prezidentu Bushovi a Kristovi, se v krátké době stala hitem. Parodie je to místy až drsná a Colbert se nezastaví prakticky před ničím. Přitom se staví do pozice zastánce bigotních názorů, které působí naprosto neuvěřitelně směšně. Obvykle je za tím ale něco hlubšího.

Pro mě nejzábavnější část show je pravidelný skeč zvaný The Word. V něm si pokaždé vezme (většinou politicky) kontroverzní pojem a během pár minut ho rozebere. Neméně kontroverzně. Prostě Colbertovsky. Posuďte sami z kopií z YouTube: nacisti (o zoufalých Bushových preferencích v průzkumech veřejného mínění), Gayové, gayové, gayové, Šťastný konec (o válce v Iráku), Zkušenost (o Henrym Kissingerovi), Ekumenická církev, nebo Cerrado! (o imigrantech). Případně se můžete podívat, jak probíhala de- a re-monopolizace amerického telekomunikačního sektoru.

Posledním slovem v sérii The Word byl Wikilobbying. Colbert si vzal Wikipedii na mušku už několikrát - zejména kvůli tomu, jak se v poslední době rozmohlo citování Wikipedie jako autoritativního zdroje, ačkoliv údaje na Wikipedii mohou být velmi rychle měněny a nemusí být zrovna pravdivé (zejména ožehavé informace mohou být terčem častých pozměňovacích útoků). V loňském roce Colbert zadefinoval pojem Wikialita - když se informace na Wikipedii stane tak autoritativní, až se promění v realitu - a vyzval diváky, aby do článku o slonech připsali, že se populace slonů v poslední době ztrojnásobila. Vzápětí se to na Wikipedii i objevilo.

Tato věta byla z Wikipedie po čase zase odstraněna, ale v lednu se tam objevila znova, tentokrát ve znění "Díky práci Stephena Colberta se za posledních deset let populace slonů ztrojnásobila." A nyní si Colbert vzal na mušku i informace, které v poslední době prosákly do tisku, a sice že Microsoft si platil bloggera editujícího Wikipedii, aby upravil články na Wikipedii ve prospěch Microsoftu. Microsoft se bránil tvrzením, že má zato, že předchozí verze byla psaná někým na objednávku IBM.

Colbert se svým typickým humorem okamžitě vyzval diváky, aby změnili údaje u hesla realita na Z reality se stala komodita. Netrvalo ani několik desítek vteřin, a stránka byla opravdu změněna.

Správci Wikipedie v tomto případě rychle zaeragovali, ale přesto to krásně ukazuje, jak zranitelný takový projekt je. Ačkoliv je Wikipedia bezesporu obrovským agregátorem vědomostí, není ji možné brát za autoritativní zdroj, zejména v ožehavých a aktuálních otázkách. Nikdy nevíte, kdo tam ty informace vložil. Colbert alespoň výrazně přispěl k diskusi o tom, jakým způsobem udělat Wikipedii spolehlivější - ale to bude běh na dlouho trať.