Proč by měly OSVČ platit jiné odvody než zaměstnanci?

Do obhajoby rozdílné výše odvodů pro OSVČ a zaměstnance se tentokrát pustil Petr Šafránek z Asociace finančních zprostředkovatelů a finančních poradců České republiky. Téma už bylo mnohokrát diskutováno, například u výzkumníků, ale protože ho vláda zřejmě v blízké době hodlá znovu otevřít, tak stojí za to si argumenty zopakovat.

Za výchozí bod můžeme vzít situaci, kdy je zdanění zaměstnanců a OSVČ stejné (pod zdaněním zde mám na mysli souhrnnou míru odvodů na sociální a zdravotní zabezpečení a daň z příjmu). To se zdá být spravedlivé, ale ekonomicky to nemusí být smysluplné. Vláda totiž kromě vlastních daňových příjmů může daňový systém optimalizovat tak, aby byl co nejméně distortivní, nebo aby kompenzoval existující externality.

V první řadě vyřídíme otázku nespravedlnosti. Je samo o sobě nespravedlivé danit zaměstnance a OSVČ jinou sazbou? V principu ne, protože si každý může zvolit, zda chce být zaměstnancem nebo OSVČ. V některých oborech je to zřejmě obtížnější než v jiných, ale i tak lze spravedlností argumentovat jen v omezené míře.
Zbývají tedy pozitivní ekonomické argumenty. Tím prvním je rozdílná distortivnost zdanění u zaměstnanců a OSVČ. Distorze se u proporcionálního zdanění projevují tak, že s rostoucí daňovou sazbou klesá ochota lidí pracovat, případně někteří lidé přestanou pracovat úplně. Pokud by ochota pracovat klesala u OSVČ rychleji než u zaměstanců (distorze u OSVČ by tedy byla vyšší), pak by mělo smysl danit OSVČ nižší sazbou - vedlo by to k efektivnější alokaci práce a stát by zároveň zřejmě snížil náklady na vyplácené sociální dávky nezaměstnaným.

Bohužel neexistují žádné robustní teoretické argumenty, proč by tomu tak mělo být (sice lze vykonstruovat složité teoretické případy, kdy tomu tak bude, ale stejně tak lze vykonstruovat i podobné protipříklady). Rovněž empirická evidence je veškerá žádná - rozhodně si nejsem vědom žádné věrohodné studie pro Českou republiku (kvůli endogenitě volby mezi zaměstnáním a OSVČ to ostatně není ani nic lehkého).

Druhým argumentem je kompenzace pozitivních externalit, které živnostníci mohou vytvářet. Příkladem je potenciální inovativnost, za kterou nejsou kompenzováni trhem. Samotné slovo podnikatel indikuje, že by se mělo jednat o člověka, který je ochotný podnikat něco nového, možná společensky prospěšného, co obyčejný zaměstnanec nedokáže. U takových činností přitom existuje možnost, že jejich původce není schopen tyto společenské přínosy v plné míře internalizovat. Pak má smysl takovou činnost podporovat například nižší daňovou zátěží OSVČ.

Bohužel empirická evidence mluví v neprospěch takového argumentu. Samozřejmě, že někteří podnikatelé jsou inovativní, ale je jich taková menšina, že plošné daňové zvýhodnění je mimořádně neefektivní. Erik Hurst a Ben Pugsley z University of Chicago zkoumají motivaci podnikatelů k tomu, aby se stali podnikateli, na detailním souboru amerických malých firem (Non Pecuniary Benefits of Small Business Ownership [pdf]) a konstatují:

Ukazujeme, že naprostá většina malých firem nesplňuje teoretický koncept "podnikatele". Specificky, téměř všechny malé firmy zůstávají malé, nechtějí růst, neinovují a nechtějí inovovat. Zadruhé, pomocí dat z Panel Study of Entrepreneurial Dynamics ukazujeme, že primární motivací většiny majitelů malých firem k podnikání jsou nepeněžní benefity (např. být svým vlastním pánem, schopnost kontrolovat rozvržení času).

Nepeněžní benefity však nevytváří žádnou pozitivní společenskou externalitu, a proto nemá žádný význam je daňově zvýhodňovat.

Samozřejmě, že v České republice se mohou důvody k volbě živnostenského podnikání lišit, ale opravdu máme jakýkoliv důkaz toho, že by čeští drobní podnikatelé byli inovativnější než Američané?

V České republice přitom existuje minimálně jeden další hojně využíváný důvod pro preferenci OSVČ před zaměstnaneckým poměrem, který je společensky přinejmenším problematický - dobrovolná nebo vynucená daňová arbitráž. Lidé se logicky snaží minimalizovat vlastní daňovou povinnost a jsou ochotní na to vynaložit jinak zbytečné náklady. V českých podmínkách k tomu patří dobře známý švarc-systém. Z hlediska těchto neproduktivních nákladů je diferenciace daňové zátěže vysloveně nežádoucí.

Přitom i v případě vyrovnaného daňového zatížení přiznaného příjmu jsou drobní podnikatelé v průměru zřejmě ve výhodě - kvůli nepřiznaným příjmům nebo naopak soukromé spotřebě vyúčtované jako obchodní náklady. To je samozřejmě velmi citlivé téma a v českých podmínkách neexistují spolehlivá čísla.

V případě amerických podnikatelů však výzkum proběhnul. V jednom z řady článků na toto téma Erik Hurst, Geng Li a Benjamin Pugsley používají průzkumy spotřebního chování podnikatelů a nepodnikatelů a přiznané příjmy podnikatelů a nepodnikatelů z mnoha dostupných zdrojů. (Are Household Surveys Like Tax Forms: Evidence from Income Underreporting of the Self-Employed [pdf], více jsem o problematice psal zde). Zjišťují, že podnikatelé vykazují mnohem vyšší spotřebu než nepodnikatelé se stejným vykázaným příjmem a srovnatelnými charakteristikami, a konstatují, že drobní podnikatelé zamlčují v průměru 30% svých příjmů.

Pokud američtí drobní podnikatelé zamlčují 30% příjmů, kolik toto procento činí v České republice? (To vypadá téměř jako rétorická otázka - v Česku to přece musí být více. Ve skutečnosti tak průkazná data pro Českou republiku nemáme, takže nelze činit přímé závěry, ale i samotné číslo pro USA je velmi indikativní.)

Šafránkova argumentace

Teď se však obraťme k argumentům, které jsou často používané ve prospěch nižšího zdanění OSVČ. Mnoho z nich shrnuje právě na začátku citovaný Petr Šafránek. Ten používá vehementní rétoriku, nicméně ne ekonomickou logiku.

Filipika proti sjednocení daňové zátěže začíná takto:

Fakticky totiž nejde o nic jiného než o státní ekonomickou likvidaci živnostníků a podstatné části ostatních OSVČ, tedy těch, kteří paradoxně po státu nechtějí žádné sociální dávky a nestojí fronty před úřady práce.

Jak už jsme argumentovali, nemáme žádné důkazy, ani teoretické ani empirické, které by ukazovaly, že daňová zátěž je více distortivní u OSVČ než u zaměstnanců. Ano, vyšší daňová zátěž zvyšuje náklady práce a snižuje zaměstnanost, takže z tohoto hlediska je nižší zdanění prospěšnější, ale to platí zrovna tak u zaměstnanců jako u OSVČ. Není to argument pro rozdílné zdanění.

Další (nikterak nové) argumenty jsou založené na tom, že život živnostníka je obtížnější než život zaměstnance:

Mají jen tu drzost, že na rozdíl od zaměstnanců nečekají, až jim někdo přinese práci až pod nos a zaplatí jim všechny pracovní pomůcky (od propisky až po počítač, mobil a služební auto), ale starají se sami o sebe. Na rozdíl od zaměstnanců navíc ručí za způsobené škody celým svým majetkem. O někým placené dovolené, stravenkách či odstupném si mohou nechat jen zdát. ... Základním požadavkem živnostníků by mohl být „zákoník podnikání“, který by každé OSVČ garantoval minimálně čtyři týdny státem placené dovolené, státní stravenky, odstupné v případě ukončení činnosti, státem zapůjčená a provozně hrazená auta, notebooky, mobily atd. atd. Když rovné podmínky se zaměstnanci, tak opravdu rovné – a ve všem!

Ani jeden z těchto argumentů není platný. Věci jako čtyřtýdenní "placená" dovolená nebo odstupné zvyšují náklady práce u zaměstnanců, a zaměstnanci jsou za tyto "výhody" kompenzováni nižší mzdou. OSVČ si klidně může svou čtyřtýdenní "placenou" dovolenou zařídit sám ze svého zisku (a stejně jako zaměstnanci se mu odpovídajícím způsobem sniží běžná mzda). Argument, že si něco takového řada OSVČ nemůže dovolit, protože tolik nevydělá, indikuje, že nejsou tak produktivní jako zaměstnanec - přitom ale neexistuje důvod, aby stát podporoval nedostatečnou produktivitu nižším zdaněním.

Stejně tak je to s onou nutností obstarávat (i u OSVČ daňově uznatelné) propisky, mobily, počítače a služební auta. Je možné, že obstarávání těchto pomůcek je pro OSVČ zátěží. Ale to je jen argument pro to, aby stát nemotivoval lidi pomocí daňového zvýhodnění k tomu, aby se stávali OSVČ. Pokud je efektivnější, aby obstarávání propisek a mobilů ve větší firmě řešila konkrétní osoba, zatímco ostatní zaměstnanci se budou věnovat rozumnější činnosti, pak daňové zvýhodňování OSVČ jen představuje podporu neefektivity.

Stejně tak je to i s argumentem, že činnost OSVČ je z hlediska příjmů rizikovější než v případě zaměstnance (a že OSVČ ručí celým svým majetkem). Ano, je to pravda. Ale OSVČ by za takové vyšší riziko měla být kompenzována vyšším očekávaným tržním příjmem. Pokud není, pak je ze společenského hlediska opět nesmyslné, aby stát podporoval daňovým zvýhodněním větší riziko, které není doprovázené vyšším očekávaným výnosem.

Závěrem

Zkrátka a dobře - většina argumentů používaných ve prospěch nižšího zdanění OSVČ je mylných. Navíc ty, které alespoň z teoretického hlediska mylné nejsou (inovativnost, nebo rozdíly v distorzivních účincích zdanění), nemají oporu v empirických datech. V České republice je sice spolehlivých studií pomálu, ale evidence ze zahraničí je více než jen indikativní.

Je však vhodné závěrem uvést alespoň jeden argument, který je jak teoreticky platný a zřejmě by našel i oporu v datech, který mluví ve prospěch nižšího zdanění OSVČ - a sice možnost daňových úniků (pro jistotu berme tento argument jako čistě spekulativní). OSVČ díky často volněji vedenému účetnictví mají možná lepší možnost zamlčovat danitelné příjmy než velké firmy se zaměstnanci (mluvíme o DPFO ze zaměstnaneckých mezd). Motivace k zamlčování příjmů přitom roste s výší daňové sazby - a díky tomu se u zdanění OSVČ rychleji dostaneme na vrchol Lafferovy křivky než u danění zaměstnanců. Z hlediska výběru daně je tedy v tomto případě bylo smysluplné používat pro OSVČ nižší míru daňové zátěže. Takový argument je však společensky těžko přijatelný, a proto ho od zastánců rozdílného zdanění OSVČ a zaměstnanců zřejmě neuslyšíme.

Kromě tohoto argumentu budou zastánci rozdílného zdanění muset vynaložit ještě hodně práce, aby předložili ekonomicky fundovaný a věrohodný důkaz ve prospěch svého tvrzení. Zatím tahají v debatě za kratší konec (a ten se spíše ještě zkracuje než aby se prodlužoval). Všichni dobře víme, že nízké zdanění práce více motivuje k práci - ale rozdíly mezi OSVČ a zaměstnanci se v tomto ohledu hledají jen obtížně.