O přípustnosti dopingu ve špičkovém sportu se vedou vášnivé diskuse. Jeho zastánci argumentují tím, že doping je v podstatě nevymýtitelný a diváci chtějí vidět lepší a lepší výkony, což dopingu jen nahrává. Odpůrci hovoří o férovosti, zdravotních následcích a špatných sportovních vzorech pro zbytek populace.
Obě skupiny se ale často vzácně shodují v tom, že rostoucí komercializace sportu dalšímu dopingu jen nahrává. Je tomu ale opravdu nezbytně tak? A vyřešila by se situace, kdyby byly odměny sportovců výrazně nižší?
Doping ve sportu totiž ovlivňují dva faktory. Prvním z nich je technologický pokrok v medicíně, tím druhým je objem peněz, které sportem protékají.
Každý sportovec při braní dopingu poměřuje přínosy a náklady. Přínosem dopingu je lepší umístění, spojené s uznáním a finanční odměnou, zatímco nákladem je riziko odhalení a dlouhodobé zdravotní následky.
Vysoké odměny tedy tendenci k dopingu skutečně zvyšují. Jejich zrušení nebo výrazné snížení však doping zcela neodstraní - stále totiž zůstává sláva, případně uspokojení vlastní ctižádosti. Doping se ostatně objevuje v různých sportovních odvětvích i na amatérské úrovní.
Nesmíme však zapomínat ani na náklady spojené s dopingem, zejména na zdravotní následky. Tady je důležitý obrovský pokrok v medicíně, který lidstvo v posledních desetiletích učinilo. Zatímco dříve měly dopingové preparáty drastické dopady na celý organismus (stačí si vzpomenout na některé sportovce z bývalého východního bloku), dnešní doping je mnohem sofistikovanější a s menšími vedlejšími účinky. Proto jsou také sportovci ochotnější doping brát. A troufám si tvrdit, že tenhle efekt bude přinejmenším porovnatelný s finanční motivací.
Otázka finanční motivace má navíc i druhou stránku, a sice pohled na sport jako finanční odvětví. Finanční zdroje je totiž nutné odněkud získat - a v konečném důsledku to bude vždy od spotřebitelů, ať už přímo skrze vysílací práva a nebo nepřímo prostřednictvím firem, které spojí svou marketingovou kampaň se sportem. Aby bylo ve sportu dost peněz, musí mít lidé o vrcholový sport dostatečný zájem.
A právě tady se ukazuje cesta, jak komercializace sportu přispívá k boji proti dopingu. Lidé totiž považují sport za zábavu spojenou s napětím a spravedlivým bojem. Určité množství dopingu jsou ochotní tolerovat, ale sledování nadopovaných mašin každého přestane bavit. Také proto zaznamenala cyklistika takový úpadek sledovanosti - došlo to tak daleko, že kvůli nedostatku sponzorů byl zrušen příští ročník závodu Okolo Německa. A drakonické aktivity organizátorů Tour de France ukazují, že sportovní odvětví je schopné samoregulace a bojuje proti dopingu v zájmu maximalizace zisku.
Moje předpověď je, že se legalizace dopingu ve sportu v dohledné době nedočkáme, a že mezi největší odpůrce dopingu budou patřit právě firmy, které do sportu dodávají velké množství peněz. Prostě proto, že to jejich zákazníci tak chtějí.
Dle mého názoru je nejlepším řešením zavedení konkurenčních soutěží. Jedna dopovací a druhá bezdopingová. Samozřejmě, by s tím bylo spojeno spousta problémů (doping v nedopingové soutěži), ale zase by lidé mohli sami rozhodnout jestli chtějí férové soutěžení sportovců, nebo férové soutěžení farmaceutických laboratoří :)
OdpovědětVymazatJe s podivem jak vyznavači třetích cest stále hledají. Pravda a láska vždy zvítězí.
OdpovědětVymazatJe to asi tak, jak v restauraci, kde si člověk může za stejné peníze dát svíčkovou, nebo tuhou flaksu.
Konkurencí se flaksa nesatne poživatelnější.
..nestane poživatelnější, nicméně lze oprávěněně přepokládat, že bude-li si zákazník moci vybrat mezi norotickým předkladatelem flaksy a poctivým kuchařem, časem flaksa přestane tolik vynášet a snad i omezí výskyt až na hranici zániku ...
OdpovědětVymazat...mimochodem ..komercionalizace sporu je pojem který zahrnuje minimálně dva jevy. Jednak finační úspěch sportovců, druhak komerční zájmy sponzorů, oboje mohou být takl trochu v kolizi a sportovec jemuž více vynáší prize money bude náchylnější k dopingu než ten, jemuž silný sponzor toleruje výkyvy výkonosti. Konkrétně třeba David Beckham se spíše nebude pokoušet zobat, protože jeho zisky až tolik nesouvisí s výsledky a doping by je ohorozil víc než nedoběhnutý balon.
Překvapivě ale doping není nijak výhradně záležitostí sportů kde jde o miliony. Osobně jsem jednou viděl amatérského kladiváře, s deseti KILOGRAMY anabolického steroidu v tažce přes rameno.