DSGE modely a dopady fiskální politiky - srovnávací projekt MMF

Rozsáhlé vládní výdajové programy, spuštěné v posledních dvou letech, vyvolaly opětovný zájem o analýzu dopadů fiskální politiky na ekonomickou výkonnost. Problémem je, že rozsáhlé makroekonomické modely trpí celou řadou neduhů. Různé modely poskytují velmi odlišné výsledky a identifikace modelů (tedy způsob nastavení parametrů) je často dosti nejasná. Není však zřejmé, jestli se výsledky, které jednotlivé modely poskytují, liší v tom, jakým způsobem jsou zpracována vstupní data a jak funguje vlastní odhad modelu, nebo se liší přímo svou vnitřní ekonomickou dynamikou.

Jinými slovy: rádi bychom věděli, zda jednotlivé modely budou dávat podobné výsledky, pokud se použijí stejná vstupní data, stejná metodika odhadu a stejná interpretace veličin, vystupujících z modelu.

Přesně tohoto projektu se zhostilo výzkumné oddělení Mezinárodního měnového fondu. Výsledkem je 124-stránkový elaborát [Effects of Fiscal Stimulus in Structural Models, pdf], který porovnává 7 různých často používaných modelů.
O jaký typ modelů hovoříme? Jedná se o modely neokeynesiánského charakteru, o kterých jsem před dlouhým časem začal psát dosud nedokončený a stále rozepsaný seriál.

Závěry jsou podle autorů poměrně optimistické. To je trochu překvapivé, ale k detailům se dostaneme a možná je na místě přeci jen trocha skepse. Hlavním výsledkem je, že fiskální multiplikátory se na poměrně dobře shodují napříč modely. To je dobrý výsledek pro jednotlivé modely. Druhým závěrem je, že fiskální multiplikátory pro řadu vládních politik jsou dost velké - to je zase dobré pro zastánce fiskálních stimulů. Zatřetí - fiskální multiplikátory jsou menší pro trvalé fiskální stimuly a tyto stimuly navíc dlouhodobě snižují úroveň hrubého domácího produktu.

Velikost multiplikátorů

Nejprve k velikosti fiskálních multiplikátorů (je třeba zdůraznit, že tady hovoříme o krátkodobých efektech, ty dlouhodobé jsou s velkou pravděpodobností popisovány touto skupinou modelů celkem nevěrohodně). Velikost multiplikátoru logicky závisí na zvolené vládní politice. Nejvyšší multiplikátory mají vládní investice - prostředky z takových programů jsou přímo utraceny vládou výměnou za investiční statky, a tak vedou mají přímý efekt na HDP. Viz následující obrázek:

Dopad zvýšení vládních investic v rozsahu 1% HDP na hrubý domácí produkt. Horizontální osa je v letech, vertikální v procentech HDP. Jednotlivé barvy znázorňují jednotlivé modely. Tři grafy jsou pro tři různé akomodativní monetární politiky (vysvětlení viz text).

U ostatních programů jakými jsou transferové platby nebo snižování daní jsou krátkodobé efekty menší. To je způsobeno tím, že domácnosti získané prostředky neutratí všechny a část uspoří.

Ještě jeden vládní program vyčnívá, a to jsou transferové platby cílené na domácnosti, které si nemohou půjčovat a jsou tímto omezením pevně vázány. Předpokládá se přitom, že takové domácnosti všechny nově získané prostředky rovnou utratí, což zvýší příslušný krátkodobý multiplikátor.

Důležitou roli pro velikost fiskálních multiplikátorů hraje odezva monetární politiky. Fiskální stimulus totiž zvyšuje agregátní poptávku a tím i zvyšuje inflační tendence. Obvyklou odezvou monetární politiky je v takovém případě zvýšení úrokových sazeb, které se odrazí ve zvýšení reálných úrokových měr. Tím dojde ke snížení soukromých investic a dopad fiskálního stimulu na HDP se kvůli tomuto vytěsňovacímu efektu snižuje.

Argumentem zastánců fiskálního stimulu je, že současná recese je neobvyklá v tom, že optimální nominální úroková míra by dnes měla být záporná. Nominální úroková míra však z praktických důvodů nemůže klesnout pod nulu, a proto je současná nulová úroková míra vyšší než optimální (ekonomika se nachází na zero lower bound). Fiskální stimulus sice tlačí na inflační očekávání, takže se optimální úroková míra sice zvýší, ale stále zůstává záporná, a tak se skutečná úroková míra nezmění a zůstává nulová.

V takové situaci nedojde k vytěsnění soukromých investic a fiskální multiplikátory budou větší. To je zachyceno na výše uvedených grafech. Horní graf je pro situaci, kdy monetární politika na stimulus okamžitě reaguje a zvyšuje úrokovou míru, prostřední graf nechává úrokovou míru nezměněnou po dobu jednoho roku, dolní graf po dobu dvou let. Je patrné, že v dolním grafu jsou fiskální multiplikátory skutečně vyšší.

I když vezmeme nejoptimistější scénář, tak se ukazuje, že modely predikují velikost fiskálního multiplikátoru mezi jedničkou a 1,3, s jediným odlehlým pozorováním na úrovni 1,5. Když si vzpomeneme na loňské odhady Obamovy administrativy, tak ta předpokládala multiplikátor ve výši 1,57. Je tedy zřejmé, že Obamova administrativa vzala za svůj opravdu velmi optimistický odhad - pak se samozřejmě fiskální stimulus snáze zdůvodňuje.

Shoda výsledků mezi jednotlivými modely

Autoři studie arugmentují, že se modely ve svých výsledcích celkem podobají. Ačkoliv dopady fiskálního stimulu na HDP jsou skutečně poměrně podobné alespoň v krátkém horizontu, u jiných veličin se předpovědi výrazně liší. Následující obrázek zachycuje odhadovaný vývoj inflace a reálné úrokové míry:

Dopad zvýšení vládních investic v rozsahu 1% HDP na inflaci a reálnou úrokovou míru. Horizontální osa je v letech, vertikální v procentních bodech. Jednotlivé barvy znázorňují jednotlivé modely. Tři grafy jsou pro tři různé akomodativní monetární politiky (vysvětlení viz text).

Tyto rozdíly jsou jedním z důvodů mnohem menší věrohodnosti odhadů pro delší období - rozdílný inflační vývoj má klíčové dopady na inflační očekávání a věrohodnot monetární politiky. Pokud centrální banka přijde o schopnost věrohodně signalizovat, že její snahou je udržování nízké inflace, pak budou budoucí snahy o snižování inflace mnohem nákladnější.

Další detaily a některé poněkud perverzní efekty

Modely také ukazují, že fiskální stimulus by měl být účinnější v USA než v Evropě. První z příčin je větší otevřenost Evropy - fiskální stimulus tak více zvyšuje importy, což snižuje HDP. V Evropě rovněž hrají větší roli automatické stabilizátory a nominální rigidity, což účinnost fiskálního stimulu dále snižuje.

Délka fiskálního stimulu je rovněž důležitá. Zatímco dvouletý vládní stimulus je účinnější než jednoletý, trvalý stimulus vedoucí k dlouhodobému zvýšení deficitu může mít snadno negativní agregátní dopad.

Co je na analýze dopadů fiskálního stimulu nepříjemné, jsou nejasné dlouhodobé efekty. Tady jsou zastánci stimulu v neférové výhodě. Mohou totiž argumentovat tím, že vládní výdaje výrazně zmenšily hloubku recese. Dlouhodobé dopady splácení vládního dluhu však mohou být obtížně měřitelné. Představme si, že průměrný růst příštích deset let bude například 1,8% ročně místo dvou procent. Z hlediska měřitelnosti bude tento rozdíl velmi obtížné přiřknout splácení dluhu. Přesto však bude ztráta na HDP činit v roce 2020 dvě procenta HDP - a ztráta bude trvalá, rok co rok budeme obětovat dvě procenta HDP na zaplacení následků vládního stimulu. Tato ztráta se však téměř neprojeví v růstu HDP, projeví se pouze v dlouhodobém snížení jeho úrovně. Protože však nemáme prakticky žádný způsob, jak prokázat, že by úroveň HDP byla o dvě procenta vyšší nebýt stimulu, tak bude výsledek vládního politiky vypadat opticky velmi dobře, ačkoliv kumulované ztráty mohou být obrovské.

Konečně modely mají poněkud perverzní efekty v situacích, kdy nominální úroková míra nulová. Veškeré kladné nabídkové šoky totiž budou mít negativní vedlejší dopad. Kladné nabídkové šoky (například snížení proporcionálních daní nebo technologické inovace) posouvají agregátní nabídku doprava. To však tlačí na snižování inflace a odpovídající monetární odezvou by bylo snížení nominální úrokové míry. V situaci, kdy je nominální úroková míra nulová, však již nemá kam klesnout, a snížení inflace se projeví zvýšením reálné úrokové míry, což vytěsňuje soukromé investice. Pokud tedy máte nějaký geniální technologický průlom, pak vám modely radí, abyste se záchranou ekonomiky ještě počkali - teď by váš objev neměl právě silný dopad. To je poměrně spekulativní myšlenka a v modelu se narozdíl od pozitivních dopadů nabídkových šoků projevuje poměrně silně.

Tohle je samozřejmě pouze stručné shrnutí výsledků a k pochopení celého cvičení je zapotřebí více času a zkoumání. Článek obsahuje celkem 92 grafů, takže se každý může do zevrubného zkoumání pustit sám.