Mrtvá zóna

Výhodou adresných sociálních dávek jsou rozpočtové úspory - dávku získávají jen potřební. Nevýhodou jsou vysoké implicitní mezní daně, které odrazují od práce.

Řada sociálních dávek je vázána na výši příjmu - na dávku má domácnost nárok, pouze pokud její příjem nepřesáhne určitou hranici. Ponechme nyní stranou jiné aspekty sociálních dávek a podívejme se pouze na dopady dávek na nabídku práce.

Státem poskytované dávky skrze příjmový efekt snižují nabídku práce (tedy ochotu příjemce pracovat), to je však pouze jeden ze dvou dopadů. Druhým faktorem je mechanismus, jakým příjemce ztrácí na adresné dávky nárok s tím, jak roste jeho příjem.

Snižování adresné dávky spolu se zvyšujícím se příjmem má totiž úplně stejný dopad jako mezní daň uvalená na příjem. Pokud jsou adresné dávky nevhodně strukturované, mohou být tyto implicitní mezní daně extrémně vysoké.

Další poznámky k obtížnosti vyčíslení dopadů investičních pobídek

Před nedávnem jsem sepsal několik poznámek týkajících se věrohodnosti studie návratnosti investičních pobídek, kterou CzechInvest prezentoval jako doklad své úspěšnosti. Nešlo ani tak o to, že by investiční pobídky byly a priori neúčinné, ale spíše o to, že taková analýza je mnohem složitější, než se CzechInvest, Deloitte, a někteří další jedinci snaží prezentovat, a že vydávat taková čísla za pravdu je přinejmenším sporné.

Věrný čtenář blogu odkazuje na komentář, který před časem napsal současný ředitel CERGE-EI Štěpán Jurajda. V něm je velmi přístupnou formou popsáno ještě širší spektrum problémů, které s vyhodnocením dopadů investičních pobídek a samotných přímých zahraničních investic souvisejí.

Ceny elektřiny v Čechách a v Evropě

Politici si v letošní předvolební kampani našli lákavý terč - nepopulární ČEZ. Jejich počínání je však poněkud schizofrenní. Na jednu stranu se těší na rozdělování zisků, které ČEZ vytváří, na druhou stranu zároveň slibují výrazné snižování cen elektřiny. Oba cíle jsou zřejmě protichůdné a vzhledem k tomu, že lákadlo oněch zisků, které bude moci vládnoucí strana přerozdělovat, je v praxi silnější, nebude to s budoucím snižováním ceny tak horké.

Ostatně ceny v České republice nejsou v porovnání s Evropou nijak vysoké. Informace z následujícího grafu se v různých obměnách objevily na mnoha místech, nicméně opakování je matka moudrosti. Zelená čára zachycuje vývoj cen v České republice, modrá čára ve starých členských zemích Evropské unie, a červená čára v desítce zemí, které přistoupily v roce 2004.

Voda "zadarmo" a dopady na její spotřebu

Jan Čulík se chlubí, že voda ve Skotsku "patří všem", lidé v domácnostech nemají vodoměry a účty za spotřebu vody se neplatí (náklady na dodávky vody se platí z daní, které ale nejsou odstupňované podle spotřeby). Taková radost je na Britských listech, které pravidelně hlásají, že nás spotřební společnost žene do záhuby, poněkud překvapivá.

Cena spotřebního statku, která je nižší než mezní náklady, totiž vede k neefektivní nadspotřebě.

Takže jak to ve Skotsku s tou vodou, která je "zdarma", vypadá? Spotřeba je vysoká a roste. V roce 2006 spotřeboval průměrný Skot za den 140 litrů vody, v roce 2009 už to bylo 153 litrů.

Pokud podporujete automatické stabilizátory, nemůžete kritizovat schodek rozpočtu v době recese

Je velmi dobře známo, že mezi ekonomy a ekonomickými teoriemi existují často významné rozdíly. Je to dáné podstatou vědeckého procesu a charakterem ekonomických dat. Věda funguje na bázi vyvracení teorií a s daty, která má ekonomie k dispozici, to často jde velmi pomalu.

Obtížná vyvratitelnost různých názorů však neznamená, že je korektní, že rozdílné teorie používáte, jak se vám zrovna hodí. Názorová rozdílnost mezi jednotlivými lidmi je něco jiného než názorová nekonzistence jednoho člověka.Když se ale dá člověk na politiku, na konzistenci svých názorů často zapomene.

Jiří Havel tak s klidným svědomím chválí vestavěně stabilizátory ...

Pozoruhodné je zkoumání zemí Evropské unie, které mají výrazněji nižší daně než Česká republika. Část z nich, jako Irsko, Řecko a baltské státy, je nyní nejtvrději postižena současnou krizí. Je to ekonomicky logické, protože země s nízkými daněmi mají nejslabší vestavěné stabilizátory, a tudíž statisticky nejvíce podléhají výkyvům hospodářského cyklu.

... a přitom zároveň kritizuje velký schodek státního rozpočtu v roce 2009:

Kalouskova příprava rozpočtu 2009 s pětiprocentním růstem skončila rekordním deficitem a největší historickou ostudou ministerstva financí od roku 1918.

Amsterdam

This is a cash-free flight

United Airlines, Amsterdam - Chicago. Jako u všech amerických aerolinek se veškerý alkohol musí kupovat. Ale za hotovostní dolary ani eura si ho nekoupíte - jediná možnost je platba kartou.

Hotovost tak už na některých místech není nejlikvidnějším platebním prostředkem.

Investiční pobídky - jak (ne)zjistit pravdu dotazníkem

V médiích se před několika dny objevily závěry studie, která připisuje mimořádně velké úspěchy investičním pobídkám, které poskytly předchozí vlády:

Investiční pobídky vydělaly Česku od roku 1998, kdy byly zavedeny, celkem 230 miliard korun a vytvořily 308.000 nových pracovních míst. Stát tuzemským a zahraničním investorům poskytl podporu 30,068 miliardy korun a na firemních daních a odvodech za zaměstnance pak od těchto společností a jejich dodavatelů vybral 260,41 miliardy korun. Vyplývá to ze zveřejněné studie poradenské společnosti Deloitte. "Každá jedna koruna poskytnutá jako investiční pobídka se tak do státního rozpočtu vrátila víc než 8,5násobně," komentovala výsledky studie pověřená generální ředitelka CzechInvestu Alexandra Rudyšarová.

Ovšem už jen letmé čtení naznačuje, že nadšené závěry jsou přinejmenším nadnesené. Klíčové pro správné vyhodnocení dopadů investičních pobídek je však porovnání se situací, která by nastala, kdyby se investiční pobídky nezavedly.

Dlouhodobé náklady stimulačních balíčků

V minulém příspěvku jsem zmínil, jak jsou s oblibou ignorovány dlouhodobé náklady vládních stimulačních balíčků. Harald Uhlig [Uhlig (2010) Some Fiscal Stimulus, AER Papers and Proceedings, pdf] se pokouší o kvantifikaci těchto dlouhodobých dopadů v neoklasickém modelu:

DSGE modely a dopady fiskální politiky - srovnávací projekt MMF

Rozsáhlé vládní výdajové programy, spuštěné v posledních dvou letech, vyvolaly opětovný zájem o analýzu dopadů fiskální politiky na ekonomickou výkonnost. Problémem je, že rozsáhlé makroekonomické modely trpí celou řadou neduhů. Různé modely poskytují velmi odlišné výsledky a identifikace modelů (tedy způsob nastavení parametrů) je často dosti nejasná. Není však zřejmé, jestli se výsledky, které jednotlivé modely poskytují, liší v tom, jakým způsobem jsou zpracována vstupní data a jak funguje vlastní odhad modelu, nebo se liší přímo svou vnitřní ekonomickou dynamikou.

Jinými slovy: rádi bychom věděli, zda jednotlivé modely budou dávat podobné výsledky, pokud se použijí stejná vstupní data, stejná metodika odhadu a stejná interpretace veličin, vystupujících z modelu.

Přesně tohoto projektu se zhostilo výzkumné oddělení Mezinárodního měnového fondu. Výsledkem je 124-stránkový elaborát [Effects of Fiscal Stimulus in Structural Models, pdf], který porovnává 7 různých často používaných modelů.

Dlouhodobý trend v počtu odpracovaných hodin

V jednom z předchozích článků jsem argumentoval, že počet odpracovaných hodin za týden v přepočtu na jednu osobu zůstává v USA (ale i dalších zemích) přibližně konstantní. Agregátní data však skrývají řadu trendů u jednotlivých skupin obyvatel, které se vzájemně zhruba vyruší.

Předně - oproti všem proklamacím, že nás moderní doba nutí více a více pracovat, opak je pravdou. Průměrný počet týdenně odpracovaných hodin pro ty, kteří skutečně pracují, dlouhodobě klesá. V první polovině 19.století činil průměrný pracovní týden v USA téměř 70 hodin, na začátku 20.století to bylo ještě více než 55 hodin. Kolem roku 1970 se počet odpracovaných hodin v přepočtu na jednoho zaměstnance stabilizoval na dnešní úrovni. Následující graf skládá časové řady z několika zdrojů:

Náklady na přenos informací

SMS zprávy bývají často označovány za mimořádně drahý způsob přenosu informace. Bratru dvě koruny za 160 znaků. Doručení většinou prakticky okamžitě.

To ale není nic proti telegramu. Deset slov adresa plus devět slov sdělení = 125 korun. Doba doručení = 24 hodin.

Hříšná spotřeba a Pigouovské daně - a jak s tím souvisí cukr

Myšlenka Pigouovské daně je již téměř sto let stará. Princip spočívá v uvalení proporcionální daně na činnosti, které vytvářejí negativní externality, resp. proporcionální dotace na ty činnosti, které přinášejí externality pozitivní. Tuto myšlenku rozpracoval Arthur Pigou ve svých dílech Wealth and Welfare (1912) a The Economics of Welfare (1920).

Myšlenka získala znovu na popularitě v posledních letech. Tedy, přesněji řečeno, jako argument byla používána již dříve. Klasickými, dlouhodobě používanými příklady byly spotřební daně na alkohol, tabák a benzín. Ovšem v těchto případech už dávno nejde o korekci externalit, ale o prosté naplnění státního rozpočtu. Třeba evropské daně na benzín jsou dnes několikanásobně vyšší než by odpovídal odhadům ekologických dopadů spalování benzínu.

Koncept Pigouovské daně je z hlediska ekonomických principů naprosto korektní a u masivních externalit typu znečišťování životního prostředí je existence takové daně opravnitelná. V poslední době se však tato myšlenka začíná objevovat v případech, kdy není tak zřejmé, jak se konkrétní externalita vlastně projevuje. Druhým problémem je, že ačkoliv určitá daň ještě možná dává sama o sobě smysl, její účinek je překryt jinými subvencemi v rámci složitého daňového systému.

Stoupání hladiny moří a velké oči

Server aktuálně.cz přinesl jeden "objektivní" rozhovor s obyvatelem Cookových ostrovů, kterého si pozvalo hnutí Greenpeace, aby protestoval proti rekonstrukci Prunéřova:

Redakce aktuálně.cz: Můžete specifikovat, jaký dopad mají u vás konkrétně klimatické změny? Jsou to pouze obavy, nebo už vidíte něco konkrétního?

Tereapii Mauriaiti: Když jsem byl malý, měl jsem na pláži svá oblíbená místa, kam jsem chodil. Teď už jsou hluboko pod vodou.

Poptávka po informacích, nabídka práce a hodnota času

Tomáš Sedláček se v jedné se svých filozofických úvah zamýšlí, kam se poděly úspory času spojené s rozvojem informačních technologií. Ovšem úvaha se omezuje na údiv, točení hlavy a filozoficko-normativní doporučení "Zpomal, ať si to můžeš užít."

To je hledisko filozofa. Ekonom ale začne hledat a najde mnohem širší souvislosti.

Shoda náhod

Barack Obama bydlí v Chicagu jednu míli od nás (teď je samozřejmě v D.C., dům ale stále vlastní), takže Obamomania je tady opravdu silná - třeba ve Walgreens na vás prezident stále hledí z triček, hrníčků a mluvících propisovaček.

Ovšem jako naschvál musí Obama přiletět do Prahy ve stejný den jako já - takže v rámci pouhých dvou a půl dní v Čechách se můžu připravit na zpoždění na letišti, bezpečnostní zátarasy a další ztráty času.

Dvě osobnosti Paula Krugmana

Příspěvek Paula Krugmana k teorii volného obchodu a ekonomické geografii je důležitý a právem si za něj zasloužil Nobelovu cenu. Bohužel však Krugman trpí rozdvojením osobnosti - Krugman ekonom bojuje s Krugmanem politikem a sloupkařem. Ukážeme si dva příklady.

Dvě poznámky k boji o autorská práva

Kdo může za rozklad hudebního průmyslu

První poznámkou je odkaz na zamyšlení Patricka Zandla o právech k audiovizuálnímu obsahu na Marigoldu. Shrnutí historického vývoje je výborné:

Bankovní krize v historii USA

Carmen Reinhart and Kenneth Rogoff ve své knížce This Time is Different: Eight Centuries of Financial Folly (via Bill Easterly) přinášejí graf vývoje logaritmu HDP v USA za posledních 140 let. Svislé čáry značí bankovní krize (podobné údaje lze nalézt i ve Friedman, Schwartz A Monetary History of the United States).

Proč dotace na tvorbu nových pracovních míst moc nefungují (a nebo jsou opravdu drahé)

Boj s nezaměstnaností se z pochopitelných důvodů stává jedním z hlavních bodů předvolební kampaně a strany se předhánějí v návrzích, jak s ní bojovat. Realitou však je, že vláda má jen velmi omezené možnosti, jak nezaměstnanost snížit, dokud nedojde k obnovení ekonomického růstu - a i potom nezaměstnanost obvykle klesá jen pozvolna.

Jedním z nápadů, se kterým přišla ODS, jsou dotace na vznik nových pracovních míst:

Zaměstnavatel, který vytvoří nové pracovní místo na dobu neurčitou pro nezaměstnaného, absolventa nebo rodiče po skončení rodičovské, dostane na jeden rok slevu 3 600 Kč na sociálním pojištění. Stát za něj na dva roky převezme garanci výplaty 75 % případného čtyřměsíčního odstupného s měsíční výpovědní lhůtou.

O takové myšlence se diskutovalo v USA i některých zemích západní Evropy a je to myšlenka velmi problematická. Obtíž spočívá přesně v tom, o čem jsem psal minule - v substitutabilitě dotací.

Substitutabilita dotací

Místopředseda rozpočtového výboru Pavel Suchánek (ODS) se domnívá, že peníze mají na sobě natištěný účel svého použití. Pochybné dotace soukromým subjektům v rámci porcování medvěda obhajuje mimo jiné slovy:

HN: A jak si pak můžete být jisti, že ty peníze neskončily u někoho v kapse?

To je jednoduché, kdyby ta dotace nesplňovala stanovené podmínky, tak by ji přece ministerstvo financí nevyplatilo. Což se také párkrát stalo. Například v tom jachtklubu si za ty peníze mohli pouze vybudovat infrastrukturu nebo zavést elektřinu, ale nemohou si za ně třeba koupit novou loď.

I kdyby Sněmovna jachtklubu přímo proplatila faktury za stavbu infrastruktury, neznamená to, že zadotovala právě infrastrukturu. Každá ekonomická jednotka funguje jako celek - koruna z dotace je stejná jako koruna z výnosů nebo koruna z členských příspěvků. Abychom viděli, co dotace skutečně zafinancovala, je zapotřebí se podívat na rozdíly v ekonomickém chování jachtklubu spojené se získáním dotace.

Když děláte z dvaceti tří patnáct a jak se vám to vymstí

ODS před čtyřmi lety představila myšlenku výrazného zjednodušení daňového systému, zejména u daní z příjmu. Cíl se podařilo naplnit jen částečně, a to ještě takovým způsobem, že se to teď ODS vrací i s úroky.

Předně co se nepodařilo: Nepodařilo se vymýtit kvanta výjimek, což je právě jedna z hlavních věcí, která dělá daň z příjmů tak komplikovanou. Z ekonomického hlediska je to špatně, ale z politického hlediska to tak nebolí, protože hlavní protistrana na odstraňování výjimek také nemá žádný zájem.

Co se podařilo, je zavedení konceptu superhrubé mzdy. Dělení sociálního a zdravotního pojištění na část odváděnou zaměstnancem a zaměstnavatelem je ekonomický nesmysl, který jen svádí ke lživým prohlášením, že zvýšení složky sociálního pojištění, které odvádí zaměstnavatel, se zaměstnanců nijak nedotkne. Dotkne - každé navýšení daně nebo pojištění se rozdělí mezi zaměstnavatele a zaměstnance v poměru k elasticitám nabídky práce a poptávky po práci, naprosto bez ohledu na to, kdo daň odvádí.

Vliv stahování na zaměstnanost v hudebním a filmovém průmyslu

Vliv stahování na zaměstnanost v hudebním a filmovém průmyslu

Lidové noviny v poslední době perlí, tentokrát převzaly zprávu o dopadech stahování na hudební a filmový průmysl a z tiskové zprávy udělaly fakt. S analýzou kvality zveřejněných informací mě už předběhli ve Výzkumném ústavu, takže já se omezím pouze na specifickou záležitost, a sice čísla o zaměstnanosti.

Fonografická lobby už totiž před časem poznala, že argumentace založená na poklesu zisků v průmyslovém odvětví může být snadno rozbita stejně "kvalitním" argumentem o vyděračských megakorporacích, které si pokles zisku stejně zaslouží. Proto začala uveřejňovat statistiky o tom, kolik pracovních míst stahovači zničí. Zřejmě si přečetla knížku Bryana Caplana The Myth of the Rational Voter: Why Democracies Choose Bad Policies a jeho argument o tom, že voliči často zaměňují růst blahobytu s růstem zaměstnanosti.

Tisková zpráva převzatá Lidovými novinami uvádí, že stahování způsobí při pokračujícím trendu ztrátu 1,2 milionu pracovních míst do roku 2015. To vypadá jako velké číslo, ovšem je třeba ho dát do správného kontextu. Zaprvé - i kdyby to číslo odpovídalo realitě, je to skutečně hodně ze společenského hlediska? Zadruhé - odpovídá ono číslo vůbec realitě?

Jak nekreslit grafy - strukturální deficit Aleše Michla

Aleš Michl se snaží rozložit schodek státního rozpočtu na cyklickou a strukturální složku - viz článek na aktuálně.cz a jeho vlastní blog (hat tip: Filip). To je ve své podstatě zajímavá a užitečná věc, i když je v praxi dosti obtížná. Cyklická složka deficitu je způsobená kolísáním hospodářského cyklu, zatímco strukturální část je deficit, který bychom pozorovali, kdyby se ekonomika pohybovala po stabilní (stabilně rostoucí) trajektorii, a lze ho tedy přičíst dlouhodobé nevyrovnanosti státních financí.

Abychom mohli takový rozklad provést, musíme nejprve vytvořit hypotézu (counterfactual) o tom, jak by ekonomika vypadala, kdyby se skutečně nacházela v bodě na stabilní trajektorii. Protože takovou ekonomiku nepozorujeme, je zapotřebí k tomu sestavit teoretický model.

Ten model může být čistě ekonometrický, založený pouze na analýze časových řad, nebo třeba strukturální makroekonomický. Aleš Michl nepíše, jaký model sestavil, ale to je pro účely tohoto příspěvku vedlejší. Tento příspěvek je o tom, jak lze i potenciálně kvalitní ekonomickou analýzu zabít použitím nevhodného znázornění výsledků.

Řecko - kdo bude regulovat regulátora?

Příběh řeckých státních financí si v ničem nezadá s klasickou řeckou tragédií. Řecká vláda se v rámci domácích politických půtek snažila problémy, které sama vytvořila, hodit na kdekoho - od zlých spekulantů až po válečné Německo. Posledním v řadě obviněných je banka Goldman Sachs, která měla řecké vládě prostřednictvím šikovných finančních transakcí pomoci obrovské schodky zamaskovat.

Rozhovor řecké vlády s Goldman Sachs mohl vypadat asi takto: Řecká vláda: Zdravím, chtěli bychom zamaskovat schodek státního rozpočtu. Goldman Sachs: Můžeme vám dluhopisy zkonvertovat na finanční instrumenty, které se ve vašem účetnictví nemusí vykazovat jako schodek. Jak je vykážete, je vaše věc. Řecká vláda: Super, to je přesně, co potřebujeme, o vykazování se nebojte, to už si zařídíme (jsme přece vláda).

O rozložení viny nechť si každý udělá obrázek sám. Důležitější otázka však je - lze s tím něco dělat?