Řecko - kdo bude regulovat regulátora?

Příběh řeckých státních financí si v ničem nezadá s klasickou řeckou tragédií. Řecká vláda se v rámci domácích politických půtek snažila problémy, které sama vytvořila, hodit na kdekoho - od zlých spekulantů až po válečné Německo. Posledním v řadě obviněných je banka Goldman Sachs, která měla řecké vládě prostřednictvím šikovných finančních transakcí pomoci obrovské schodky zamaskovat.

Rozhovor řecké vlády s Goldman Sachs mohl vypadat asi takto: Řecká vláda: Zdravím, chtěli bychom zamaskovat schodek státního rozpočtu. Goldman Sachs: Můžeme vám dluhopisy zkonvertovat na finanční instrumenty, které se ve vašem účetnictví nemusí vykazovat jako schodek. Jak je vykážete, je vaše věc. Řecká vláda: Super, to je přesně, co potřebujeme, o vykazování se nebojte, to už si zařídíme (jsme přece vláda).

O rozložení viny nechť si každý udělá obrázek sám. Důležitější otázka však je - lze s tím něco dělat?
Michael Burda z berlínské Humboldt Universität má jasno - na vině je volný trh a je zapotřebí regulace:

... Evropané se musí soustředit na integraci finančních trhů a na roli investičních bank ve veřejných financích a zejména v současné krizi. Nemůže být smysluplné, aby mezinárodní investiční banka byla poradcem členské vlády EU ve finančních otázkách, organizovat emise úvěrových swapů na stejný dluh, který pomohla emitovat a následně sázet pomocí týchž úvěrových swapů na default dluhu skrze své obchodní oddělení nebo hedgové fondy. ... Dogmatické trvání na principech volného trhu může pouze dále degradovat pověst nás ekonomů, protože jsme příliš často nazíráni jako apologeti finančních krupiérů.

Dogmatické trvání na čemkoliv je chybné, už proto, že slovo dogmatický má takový negativní význam. Ovšem jak to zapadá do tohoto kontextu?

Nijak. Abychom si to ujasnili - Burda navrhuje, abychom regulovali vztah vlády a finančních institucí, aby nebohá vláda nemohla skončit v takových problémech, jako ta řecká. A kdo bude tím regulátorem? Zase jedině vláda. Řecká vláda si tedy najala banku, aby provedla transakci, která zakázaným způsobem maskuje skutečný stav veřejných financí. Nyní zakážeme vládě, aby si banku vůbec najala. Jakým mechanismem přesně vládě zabráníme, aby porušila i tento zákaz? Dostáváme se do bludného kruhu.

Problémy, ve kterých se řecká vláda nachází, nemají s volným trhem nic společného. Goldman Sachs zřejmě mohla využít (a využila) neveřejných informací o skutečné výši řeckého dluhu k uzavření výhodných obchodů. Opravdu chceme ale řešit problém tím, že dáme další regulační pravomoci vládě, která se dopouští takových podvodů? Nebo se nejdřív musí změnit chování samotné vlády? Pokud ale bude vláda poctivě informovat o stavu státních financí, pak ani Goldman Sachs nebude moci využít žádných neveřejných informací - a zákazy nebudou potřeba. Než začneme dávat vládám větší a větší regulační pravomoci, co se nejprve soustředit na to, aby vlády dodržovaly alespoň elementární pravidla?

Ti, kteří dávají vinu za současné řecké problémy finančním institucím, které spekulovaly na řecký bankrot, jsou toho názoru, že by se řecký problém vyřešil sám od sebe, pokud by se ho podařilo dostatečně dlouho maskovat. Nevyřešil - kolaps by sice přišel později, ale byl by o to horší. Není nad to si připomenout, co napsal Milton Friedman v roce 1953 (The Case for Flexible Exchange Rates) o spekulaci na měnový kurz:

Rozšířený názor, že spekulace je převážně destabilizující, je bezesporu důležitým faktorem stojícím za rázným odmítnutím systému plovoucích měnových kurzů v období krátce po válce. Avšak nezdá se, že by tento názor byl založen na jakékoliv systematické analýze dostupných empirických dat. Jsem přesvědčen, že spíše spočívá na zjednodušené interpretaci pohybů takzvaných "horkých" peněz v průběhu 30.let 20.století. V té době byla každá spekulativní transakce, která hrozila depreciací měny (tedy která hrozila pohybem měnového kurzu), považována za destabilizující, a tak byly tyto transakce i chápány. Zpětně je zřejmé, že spekulanti "měli pravdu"; že tehdejší ekonomické síly skutečně směřovaly k depreciaci hodnoty většiny evropských měn relativně k dolaru, nezávisle na spekulativní aktivitě; že tyto spekulativní transakce tuto depreciaci očekávaly, a že je tedy možné je považovat přinejmenším stejně tak dobře za "stabilizující" jako za "destabilizující".