Kritizujete spotřebu nebo růst? Tak už se rozhodněte!

Zaměření společnosti na spotřebu a zaměření na hospodářský růst - to jsou dvě věci, které kritizují ti, kdo si představují nějakou alternativní cestu společenského rozvoje. Ani si při tom neuvědomují, že tyto dvě kritiky v podstatě stojí v rozporu.

Do pasti vlastní nekonzistence se přitom ve svých filozofických úvahách chytí i tací, kteří ekonomické vzdělání mají. Stává se to ve chvílích, kdy ekonomická logika padá na úkor snahy zalíbit se davům (následující příklad jsem vybral proto, že je na očích, nicméně není nijak výjimečný a existují i mnohem horší).

Na jednu stranu tak jsou tito autoři schopni psát o tom, že je současná společnost založena na nepřiměřené spotřebě:

I naše doba dluhová se v posledních letech zakládala na nepřiměřenosti: ve spotřebě. Američané spotřebovávají více, než vydělávají.

a zároveň ve stejném článku (a mnoha dalších) psát o tom, že nepřiměřený je hospodářský růst:

Naopak jsme si zvykli jako na samozřejmost na zběsilá tempa růstu. Ta však byla větší, než bylo přiměřené a než by odpovídalo realitě.

Každá z obou kritik může být sama o sobě oprávněná. Avšak dohromady nejdou.

V každé ekonomice je vytvořený produkt rozdělen na spotřebu a investice. V jakém poměru? Ekonomická teorie praví, že spotřebitelé rozdělují produkt tak, aby vyvážili mezní přínos současné spotřeby s mezním přínosem budoucí spotřeby, která je vyprodukovaná zvýšením investic.

Americká společnost tak v posledním desetiletí zvýšila spotřebu na úkor poklesu investic a vyššího zadlužení. Příčin je celá řada, jednou důležitou jsou i nízké úrokové míry na spotřební úvěry. Jestli byl takový vývoj optimální nebo ne, je už složitější otázka. V dnešní situaci, kdy američtí spotřebitelé musí začít naakumulované dluhy splácet, se to jeví jako špatné rozhodnutí. Nesmíme ovšem zapomínat, že předtím si titíž spotřebitelé mohli užívat patnáct let velmi spokojeného života, a to také nebylo k zahození. Zůstaneme tedy u pozitivního (nenormativního) konstatování, že vyšší současná spotřeba byla vyměněna za nižší budoucí růst.

Podobně je tomu i naopak - vezměme například Čínu. Zatímco rozvinuté ekonomiky vydají na investice zhruba 20% HDP, v Číně je to 40%. To na jednu stranu umožňuje mnohem vyšší akumulaci kapitálu a tím i vyšší růst, nicméně je to za cenu mnohem nižší současné spotřeby.

O optimalitě takového rozhodnutí opět můžeme diskutovat. Budoucí generace Číňanů budou za tuto strategii vděčné. Ovšem současní Číňané tvrdě pracují a zároveň mají ze své práce menší užitek, než by si možná zasloužili.

Takže: Ekonomika, kde lidé preferují současnou spotřebu, není zaměřená na růst. Naopak, ekonomika zaměřená na růst musí nutně obětovat část současné spotřeby a spořit. Kdo chce kritizovat nevyváženost, nechť si vybere jednu z možností, ale ne obě.

A jen tak na okraj opravíme i jeden další častý omyl:

Ekonomie jako by dnes neměla jiný hlavní cíl než růst pro růst.

Neexistuje jediná ekonomická teorie, v níž by byl růst hlavním cílem. A už vůbec ne nějaký "růst pro růst".