Jak vidí Řecko ekonomové

Greg Mankiw odkazuje na čerstvé názory některých ekonomů na současnou situaci Řecka.

Martin Feldstein se ptá, jak omezit nezodpovědnou fiskální politiku. Za příklad dává USA, kde jednotlivé státy nesmí financovat běžné výdaje pomocí deficitů - deficitně mohou být financovány pouze investice a u nich musí být jasně specifikováno, jak bude dluh splacen:

Možná se můžeme něco naučit od USA. Ačkoliv má 50 států společnou měnu a každý si stanovuje vlastní fiskální politiku, státní deficity zůstávají nízké. Dokonce i Kalifornie má deficit pouze ve výši 1 procenta státního HDP a celkový objem vydaných dluhopisů méně než 4% státního HDP. Základní příčinou těchto malých deficitů je, že ústavy jednotlivých států zakazují půjčování na běžné výdaje.

Proč mají státy USA taková ústavní pravidla? Historicky pocházejí už z 19.století, kdy se jednotlivé státy USA chovaly fiskálně mimořádně nezodpovědně a procházely dlouhou sérií bankrotů. Tyto bankroty měly nepříznivé dopady na fungování celé unie, a proto byla do státních ústav vnucena tato přísná pravidla. Současná Evropská unie tak do určité míry přípomíná právě USA z 19.století ...

John Cochrane říká, že záchranný balíček, na kterém se evropské vlády dohodly, nemůže fungovat:

Nemůže fungovat. Problém není v likviditě, psychologii nebo spekulantech. Německo a Francie si prostě nemohou půjčit nebo vybrat na daních dostatečné množství prostředků aby pokryly evropské dluhy a hrozící deficity. pokud nenastane fiskální nebo růstový zázrak, tak buď uvidíme bankroty některých zemí (větší a chaotičtější, protože byly odkládané), nebo Evropská centrální banka začne tisknout euro, aby vykoupila bezcenné dluhopisy.

John se dále zaměřuje na časovou nekonzistenci evropských vládních politik. Evropská unie si do svých pravidel napsala, že nesmí zachraňovat bankrotující země. Veškerá hrozící "nákaza", kterou argumentují zastánci záchrany Řecka, pochází pouze z nedůvěryhodnosti těchto pravidel:

Říkají nám, že řecký bankrot povede k "nákaze". Co nového se investoři naučí z řecké situace o portugalském, španělském nebo italském dluhu? Pouze to, jestli je Evropa zachrání nebo ne. Veškerou nákazu si tady způsobily země eurozóny samy. Kdyby každý od začátku věděl, že záchrana nepřijde, pak by žádná nákaza nemohla nastat.

Michael Spence říká, že Maastrichtská pravidla selhala. Proticyklická fiskální politika podle něj není špatná, i když se při tom příležitostně prolomí deficitní kritérium. Problémem je příliš vysoká úroveň dluhu v nekrizových letech, která pak znemožnuje deficitní financování v průběhu krize (viz můj předchozí příspěvek):

Zabudovaná proticyklická politika není špatná věc. Ovšem pokud způsobí riziko fiskální nestability a příliš vysokého rizika státní bankrotu v době krize, pak nebyly výchozí podmínky dostatečně konzervativní - jinými slovy deficity nebo míra zadlužení (nebo obojí) byly příliš vysoké. Proticyklická politika neznamená, že vláda bude provozovat malé deficity v dobrých časech a obří deficity v těch špatných.

Aby byla eurozóna dlouhodobě životaschopná, navrhuje Michael Spence vytvoření centrální fiskální autority, která by mohla provádět proticyklickou fiskální politiku, zatímco fiskální pravidla jednotlivých zemí by výrazně omezila schodkové financování, podobně jako tomu je u států USA. Konec fiskální suverenity je podle něj nevyhnutelný.

Barry Eichengreen píše, že Evropská unie hraje hru, na kterou by mohla draze doplatit. Měnová unie potřebuje výrazné změny - mnohem přísnější maastritská kritéria, flexibilnější trh práce, a kodifikovaný záchranný mechanismus. Ti, kteří spekulovali na rozpad měnové unie, podcenili její politický význam:

Ti, kteří spekulovali na zánik eura, nepochopili politiku. Euro je symbolem projektu sjednocené Evropy. Jacques Delors, jeden z jeho architektů, kdysi nazval společnou měnu "drahokamem v evropské koruně". Opuštění eura by se rovnalo vyhlášení, že celý projekt evropské integrace skončil neúspěchem.

Joe Stiglitz je optimistou a tvrdí, že záchranný balíček se Řecku podaří s velkou pravděpodobností splatit. Situaci v eurozóně, kdy Německo vykazuje obchodní přebytky s ostatními evropskými zeměmi, přirovnává k situaci USA a Číny. Nepřímo obviňuje Německo, že svou exportní silou prohlubuje krizi:

Německo (podobně jako Čína) vidí své vysoké úspory a exportní sílu jako ctnosti, nikoliv vady. Ale John Maynard Keynes upozornil, že obchodní přebytky vedou ke slabé globání agregátní poptávce - země, které jsou v přebytku, uvalují negativní externalitu na své obchodní partnery. Keynes se dokonce domníval, že právě přebytkové a nikoliv deficitní země představují riziko pro globální prosperitu; dokonce šel tak daleko, že navrhoval speciální daň uvalenou na přebytkové země.

Joe Stiglitz vidí několik cest. První je pokles mezd v nekonkurenceschopných zemích. Ten je však pro něj sociálně neakceptovatelný. Druhou cestou je rozdělení eurozóny. Třetí, pro něj nejlepší cestou, je "implementace institucionálních reforem, včetně nezbytného fiskálního rámce".

Upřímně řečeno jsem z této analýzy poněkud zmatený. Když měly země samostatné měny, tak v případě, kdy byly nekonkurenceschopné, jednoduše zdevalvovaly. To je ekonomický ekvivalent poklesu nominálních mezd. Když byla devalvace sociálně akceptovatelná, proč by neměl být pokles mezd? Druhým problémem je, že navrhovaná "implementace institucionálních reforem" stejně nevyřeší problém nekonkurenceschopných zemí. Pokud je problémem rozdílný ekonomický růst v jednotlivých částech eurozóny, tak ho žádná institucionální reforma nevyřeší.

Konečně Vincent a Carmen Reinhart se pokoušejí popsat pět mýtů, které jsou spojované s řeckou krizí. Mimo jiné nevidí moc nadějí, že by se Řecku podařilo nakonec všechny dluhy splatit:

V posledních letech se několik zemí postižených dluhovou krizí rozhodlo k radikálním fiskálním škrtům a nakonec se zachránily - Mexiko v roce 1995, Jižní Korea v roce 1998, Turecko v roce 2001 nebo Brazílie v roce 2002. Vechny ale začínaly s dluhem o mnoho nižším než je ten současný řecký.

Reinhartovi nevidí euro jako klíčovou příčinu řeckého kolapsu (masivně si půjčovaly i země stojící mimo eurozónu). Upozorňují, že řecká krize není žádným novým typem krize - příčiny jsou stejné jako u těch předchozích, zejména nezodpovědná fiskální politika.