Jak sociální stát postavil na hlavu keynesiánské myšlenky

Jednou z klíčových myšlenek keynesiánské školy je aktivní fiskální politika, která by zmírňovala hospodářský cyklus. John Maynard Keynes a jeho následovníci tvrdili, že recese jsou způsobené zejména poklesem poptávky. Nedůvěra spotřebitelů a firem v budoucí vývoj ekonomiky je nutí k omezení spotřeby a investic a zvýšení úspor, takže klesá hospodářský produkt. Snížení produkce zvyšuje nezaměstnanost a díle tak snižuje koupěschopnost obyvatel, takže se celý problém jen prohlubuje.

Keynes tvrdil, že právě ve zmírňování recesí spočívá jedna z klíčových rolí vlády. V průběhu recese by vláda neměla podlehnout skeptickému názoru spotřebitelů a měla by naopak vyplnit chybějící soukromé výdaje vládní spotřebou, a to i za cenu toho, že se zadluží. Vláda tak působí jako proticyklický mechanismus - když lidé věří ve špatnou budoucnost a šetří, tak by vláda měla činit pravý opak.
Díky vládním výdajům se tak zmírní pokles produkce, což zmírní pesimismus spotřebitelů a celá recese bude mírnější.

Dnes už víme, že celá myšlenka aktivní fiskální politiky má celou řadu zádrhelů, než aby bylo možné přijmout takto zjednodušený pohled na svět. Nicméně budiž - pro účely tohoto článku můžeme všechny tyto faktory ignorovat.

Klíčovým problémem je, že vládní hospodaření dnes vypadá úplně jinak než za Keynese. V roce 1929, když v USA udeřila Velká hospodářská krize, byl americký vládní dluh na úrovni 19% HDP a rychle klesal (byl vytvořen v průběhu 1.světové války a vláda neměla problémy ho splácet). V takovém prostředí si mohla americká vláda aktivní fiskální politiku dovolit - i masivní fiskální expanze navýšila vládní dluh "pouze" na 45% HDP.

Dnes je situace zcela jiná. Až do 70.let 20.století jak USA tak i země západní Evropě poměr dluhu k HDP rychle snižovaly - ať už pomocí splácení dluhu nebo prostřednictvím rychlého hospodářského růstu.

V 80.letech 20.století se však situace v západní Evropě razatně změnila. Nároky občanů na sociální stát se zvyšovaly, avšak vlády nebyly ochotné dostatečně rychle zvyšovat daně, které by tyto nároky pokryly. 80.léta jsou tak charakteristická prudkým nárůstem zadlužení.

Poměr vládního dluhu k HDP u vybraných zemí Eurozóny (zahrnut je pouze dluh centrální vlády)

Zdroj: OECD

Výše uvedený graf znázorňuje vývoj poměru vládního dluhu k HDP ve vybraných (těch větších) zemích Eurozóny. Situace sice nebyla tak špatná jako v případě Řecka, ale i tak se podařilo vládní dluh výrazně navýšit. Zatímco v roce 1980 byl průměrný vládní dluh u výše uvedených zemí 31% HDP, v roce 1990 to bylo 60% a v roce 1995 dokonce 65%. Pak se situace (i díky Maastrichtským kritériím) poněkud urovnala, ale i tak v roce 2008 tyto země v průměru dlužily 59% HDP (aritmetický nevážený průměr).

A tak když v roce 2009 přišla další silná recese, musí země místo masivní fiskální expanze škrtat v rozpočtech, aby neohrozily svoji úvěrovou pozici. Dlouhodobá ekonomická debata o účinnosti či neúčinnosti fiskální politiky je zbytečná, protože si řada zemí žádnou aktivní fiskální politiku nemůže dovolit. Až příliš velká ochota budovat sociální stát doprovázená velkou neochotou za tento stát platit zahnala západoevropské země do kouta.

V USA byla rozpočtová situace o něco lepší, takže si vláda mohla masivní stimulační balíčky dovolit aniž by nějak výrazně zpochybnila svoji schopnost dluh splácet. Někteří zastánci těchto masivních fiskálních výdajů tvrdí, že rozpočtová situace v USA je zvládnutelná. To je pravda, ale zřejmě si zapomínají uvědomit, že pokud USA zasáhne v příštích dvaceti či třiceti letech další výrazná recese, pak už se žádný další stimulační balíček konat nebude. V příštím desetiletí naroste vládní dluh USA někam k 70-100% HDP a USA tak budou ve stejné pozici jako jsou západoevropské země nyní.