sobota 25. září 2010

Co má dělat benevolentní vláda, když jsou lidé iracionální?


Cílem benevolentní vlády je maximalizace společenského užitku. V ekonomickém modelování je obvyklé tuto funkci vyjádřit jako vážený průměr užitků jednotlivých členů společnosti (složitější funkce mohou modelovat sofistikovanější společenské efekty). Volba funkce společenského užitku potom implikuje i hospodářskou politiku, která požadovaného cíle nejlépe dosáhne.

Otázka výběru agregační funkce, kterou benevolentní vláda používá, je samozřejmě normativní - nedokážeme objektivně zvolit tu "správnou". Nicméně pokud jsou lidé racionální, pak výběr vhodné funkce společenského užitku, která zagreguje individuální užitky, je v podstatě jedinou zásadní otázkou. Tím, že vláda maximalizuje zagregované individuální užitky, jedná v zájmu jednotlivců. Samozřejmě, že konkrétní vláda může některé jednotlivce preferovat více a jiné méně, ovšem tento přístup je z alespoň z metodologického hlediska nekontroverzní (politicky bude kontroverzní v podstatě každá vládní politika).

Jak však bude situace vypadat, když předpokládáme, že jsou lidé neracionální?
Ilustrovat si to můžeme na mém článku. V něm řeším model ekonomiky, ve které se nacházejí agenti s různými očekáváními ohledně budoucího vývoje. Kromě těch, kteří mají v hlavě korektní model ekonomiky (takoví bývají označování za racionální), se v ekonomice nacházejí i agenti, kteří jsou příliš optimističtí nebo příliš pesimističtí (což můžeme interpretovat jako jednu z možností, jak modelovat iracionalitu). Tito agenti ale nevěří tomu, že se mýlí - naopak, jsou pevně přesvědčeni o tom, že mají pravdu.

Z hlediska formování tržní rovnováhy nevzniká žádná problém. Iracionální agenti se rozhodují na základě maximalizace svých užitkových funkcí (ty jsou z hlediska racionálního agenta chybně sestavené, ale to ničemu nevadí). Tržní rovnováha je dobře definovaná.

Protože se tržní rovnováha v tomto modelu řeší nešikovně, využívám v článku věty o blahobytu (welfare theorems) a rozdělení spotřeby a bohatství řeším pomocí abstraktního společenského plánovače (social planner). Ten představuje onu benevolentní vládu, která podle výběru konkrétní funkce společenského blahobytu rozděluje spotřebu mezi jednotlivé členy společnosti.

Věty o blahobytu zajišťují (při splnění vhodných podmínek), že řešení úlohy společenského plánovače vede k uspořádání, které odpovídá konkrétní tržní rovnováze pro určité počáteční rozdělení bohatství. Navíc víme, že v tomto případě lze pomocí měnění vah ve váženém průměru individuálních užitků získat řešení všech přípustných tržních rovnováh.

V mém článku je metoda řešení pomocí společenského plánovače pouze matematickou pomůckou, která zjednodušuje výpočet tržní rovnováhy. Co když ale vezmeme onoho společenského plánovače vážněji a skutečně ho interpretujeme jako benevolentní vládu, která se snaží docílit určitého společenského výsledku? Jedná se v tomto případě skutečně o benevolentní vládu a maximalizaci společenského užitku?

Tato benevolentní vláda totiž maximalizuje vážený průměr individuálních užitků, čímž jedná podle preferencí jednotlivých členů společnosti. Jenže preference iracionálních členů společnosti jsou zde zkreslené - užitek je vypočítaný na základě chybného (optimistického nebo pesimistického) pravděpodobnostního rozdělení. A benevolentní vláda si toho je vědoma.

Co by měla vláda v takovém případě dělat? Uveďme si hypotetický příklad člověka, který kouří, protože mu cigarety celkem chutnají a zároveň iracionálně nevěří tomu, že si tím zvyšuje pravděpodobnost nákazy rakovinou. Přitom kdyby byl racionální a byl si rizika rakoviny vědom, tak by nekouřil - zase tolik mu cigarety nechutnají.

Měla by benevolentní vláda při svém rozhodování vzít do úvahy individuální preference určené na základě iracionálně spočítaného užitku (a tedy rozhodovat o člověku tak, jak by se rozhodoval on sám, a dovolit mu kouřit), nebo by vláda měla vyhodnocovat užitek člověka na základě objektivních pravděpodobností (a tedy mu cigarety v tomto případě zakázat, protože by si je sám odepřel, kdyby byl racionální)?

Pokud se vláda bude rozhodovat prvním způsobem, pak v podstatě přijímá onu iracionalitu za svou, přestože si jí je, narozdíl od onoho jednotlivce, dobře vědoma. Je vědomě iracionálně jednající vláda stále benevolentní?

Pokud se vláda bude rozhodovat druhým způsobem, vědomě mění individuální rozhodnutí jednotlivců. Pokud vláda takovému člověku kouření zakáže, bude onen kuřák protestovat a protestovat nepřestane ani po letech, když rakovinu nedostane - je totiž přesvědčen o tom, že by ji nedostal, ani kdyby kouřil.

Pro ty, kteří mají v oblibě sociální inženýrství, se i přes tyto protesty může zdát druhý způsob vládnutí jako přijatelnější. Je zde však ještě jeden zádrhel. To, že člověk kouří, ještě není dokladem iracionality. Kuřák samozřejmě může být iracionální ve výše popsaném smyslu, ale může si být rizika rakoviny také velmi dobře vědom a kouřit prostě proto, že mu cigarety opravdu velmi chutnají.

Benevolentně jednající sociální inženýr, který vyhodnocuje užitek na základě objektivních pravděpodobností, by měl prvnímu kuřákovi kouření zakázat, zatímco tomu druhému dovolit. Jak je však rozlišit, když pouhá skutečnost, že oba kouří, nijak nepomůže (revealed preference axioms tady selhávají, protože pravděpodobnosti a preference jsou neoddělitelné)? V tomto případě je zapotřebí získat přímé informace o tom, jak oba kuřáci vyhodnocují zdravotní rizika kouření. Tím zároveň identifikujeme jejich užitek z kouření a můžeme rozhodnout, zda je pro daného člověka kouření natolik velkým požitkem, že to vyváží i osobní zdravotní rizika. Takové průzkumy jsou však z administrativního hlediska poněkud složité.

Z popsaného příkladu vyplývá, že role takového sociálního inženýra je nesmírně obtížná. Zaprvé jedná podle svého nejlepšího svědomí proti vůli jednotlivých lidí. Zadruhé má velmi složitou úlohu v určování toho, kdo je skutečně iracionální a kdo není.

Ti, kteří věří, že iracionalita je masivním společenským problémem, si tak zároveň výrazně komplikují tvorbu vhodné hospodářské politiky. To samozřejmě není korektní důvod, proč iracionalitu odmítnout, ale i tak si musí ekonomové, kteří tento názor zastávají, nutně klást otázku, jak vlastně vypadá úloha benevolentní vlády jednající v zájmu iracionálních jedinců. A na tyto otázky opravdu nemáme dobré odpovědi. Začít můžeme například tím, kdo by měl vlastně ve světě plném iracionality být tím racionálním benevolentním plánovačem.

3 komentáře:

  1. Zaujimavy clanok. Mam jednu otazku: je vobec v principe mozne rozoznat (v tomto zmysle) iracionalnych a racionalnych agentov? Napriklad, nech agenti rataju uzitok cez expected utility ako
    V = \\sum_s p(s)*U(c_s)
    kde c_s je spotreba v stave sveta s, p(s) je pravdepodobnost daneho stavu. Ak agenti nemaju korektne ocakavania, tak ich funkcia p() bude vyssia alebo nizsia pre niektore stavy ako by zodpovedalo realite. Ale rovnako je mozne, ze v skutocnosti je vyssia alebo nizsia ich funkcia U, a v takom pripade maju jedoducho odlisne preferencie ohladom spotreby, nie chybne ocakavania (a vtedy zrejme nie je dovod na zasah vlady). Kedze obe funkcie vystupuju spolu v sucine, je mozne tieto dve moznosti odlisit?

    OdpovědětVymazat
  2. Není to možné. Ostatně, Gerard Debreu ve své slavné knížce The Theory of Value (1959), která výraznou měrou přispěla k dnešnímu matematickému přístupu k ekonomické analýze, tvé funkce p(s) a U(c,s) nijak nerozlišuje, bere v úvahu prostě jen jejich součin W(c,s).

    Pokud pozorujeme pouze rozhodnutí jednotlivce (např. jeho spotřební nebo investiční chování), tak můžeme (až na lineární transformaci) odvodit pouze funkci W(c,s).

    OdpovědětVymazat
  3. Nebyl by i nejaky clanek o tom, jak moc benevolentne se ma clovek chovat, kdyz je znacne iracionalni vlada? :-))

    OdpovědětVymazat