Plýtvání rozvojovou pomocí v Afghánistánu

Mark Thoma přináší výňatek z komentáře o rozvojové pomoci v Afghánistánu, který psal Holly Barnes Higgins pro Washington Post.

Hospodářský rozvoj má široké souvislosti. Higgins se nechal přemluvit, aby odjel do Afghánistánu jako pracovník na projektu Agentury USA pro mezinárodní rozvoj (USAID). Cílem je obnova provincie Helmand - výstavba infrastruktury, vytváření pracovních příležitostí a rozvoj zemědělství. Hlavním účelem je zastavit pěstování máku, jehož se hojně využívá pro výrobu opia, a jeho nahrazení jinými zemědělskými plodinami. Na celý projekt je věnováno 121 milionu dolarů v průběhu čtyř let.

Pro afghánské farmáře je rozhodování o tom, co pěstovat, velmi jednoduché. Zatímco za opium z hektaru makového pole získají zhruba 5400 dolarů, z pšenice je to zhruba desetina. Většina zemědělců se domnívá, že opium je jediným spolehlivým zdrojem obživy. Přesvědčit je o opaku je mimořádně obtižné.

Higgins píše o tom, na jaké problémy pracovníci projektu denodenně naráželi. Bezpečnost je nízká kvůli častému ostřelování a sebevražedným atentátům. Komunikace s místním obyvatelstvem, z nichž velká část je negramotná, je mimořádně obtížná. Nejdepresivnější však pro Higginse byl faktický nezájem o jejich práci ze strany místní samosprávy a vlády. Když připravili programy pro rozvoj pracovních příležitostí, které by nahradily pěstování opia, místní samospráva jejich materiály vůbec nepoužila. Ze strany managementu projektu nebo americké vlády se rovněž žádné podpory nedočkali. Když pozvali reportérku, aby natočila reportáž o rekonstrukci silnic, začala dělníky, které Higgins pracně přesvědčil o tom, aby nechali pěstování opia, zpovídat právě o opiu a obchodu s ním.

Higgins se po roce, kdy skončila jeho smlouva, vrátil domů s pocitem, že jeho práce byla zbytečná. Jednání místní samosprávy se zemědělci skončilo bez výsledku. Zemědělci se nechali slyšet, že by chtěli pěstovat bavlnu, kdyby jen cena na světovém trhu byla vyšší.

A teď už mimo Higginsův komentář. Výsledek popsaného jednání dokumentuje dvě věci naráz. První je plýtvání hospodářskou pomocí. Zatímco se pracovníci v terénu snaží ze všech sil pomoci, často riskují svoje životy a do země proudí miliony dolarů z rozvinutého světa, výsledky jsou prachbídné. Příčin je spousta - korupce, nezájem samosprávy, špatný management projektu, kvůli bezpečnostním rizikům často obměňovaný personál pracující na projektu a konečně skutečnost, že pomoc se často nezaměřuje na soběstačnost příjemců.

Druhou kapitolou je povzdech zemědělců nad nízkými cenami bavlny. Zde jsme, jako už potolikáté, zpět u zemědělské politiky rozvinutých zemí. Ačkoliv cla na bavlnu nejsou příliš vysoká, EU a zejména USA masivně dotují své výrobce bavlny. V roce 2003 tak EU a USA na subvencích svým pěstitelům bavlny vyplatily přes 4 miliardy dolarů a zároveň měly v platnosti významná netarifní opatření, která omezovala dovoz ze zemí třetího světa.

Odbourání těchto opatření by zvýšilo ceny bavlny až o 20 %. To by zlepšilo i podmínky pro pěstování bavlny v Afghánistánu a možná by se věci konečně hnuly tím správným směrem. Rozvojová pomoc investovaná do afghánského zemědělství by snad konečně začala nést ovoce a rozvinutý svět by ušetřil spoustu peněz vyplýtvaných na subvence.

V roce 2006 americký Kongres začal pod nátlakem WTO odbourávat dotace pěstitelům bavlny.

Hospodářský rozvoj má široké souvislosti.