DRM ochrana HD-DVD a Blu-Ray disků prolomena

Takže jsme se dočkali. Jak HD-DVD, tak i Blue-Ray disky jsou podle všeho nyní kopírovatelné. Microsoft tak vytvářel celý ochranný systém pro obsah ve vysokém rozlišení (high-definition content) zbytečně.

Prolomení spočívá v tom, že byly nalezeny klíče pro přístup k přehrávání disků s chráněným obsahem. I když se filmový průmysl může bránit tím, že nové disky nebudou tyto klíče přijímat jako platné, u existujících disků to již nelze změnit. Navíc nalezení případně změněného klíče je nyní triviální, protože hackeři vědí, kde hledat. Domnívám se proto, že vydavatelé se ani nebudou snažit klíče změnit

Práce na vytvoření DRM systému pro ochranu high-definition obsahu trvala roky a stála miliony dolarů. A všechno zbytečně. Snad producenti už konečně pochopí, že tudy cesta opravdu nevede.

Zbývá už jen ironická poznámka, že nyní se již konečně vyplatí investovat do zařízení, která HD-DVD obsah využijí.

DRM na smrtelné posteli

V posledních měsících to už vypadalo, že si filmový a hudební průmysl a s ním organizace spravující autorská práva mnou ruce nad dalšími vyhranými bitvami na poli správy autorských práv v digitálních záznamech (digital rights management - DRM). Jako by začal DRM konečně vyhrávat. Ukazuje se ale, že to nakonec asi bude naopak. Ale popořadě.

Plýtvání rozvojovou pomocí v Afghánistánu

Mark Thoma přináší výňatek z komentáře o rozvojové pomoci v Afghánistánu, který psal Holly Barnes Higgins pro Washington Post.

Hospodářský rozvoj má široké souvislosti.

Povánoční atmosféra na campusu

Cenová regulace a nedostatek potravin ve Venezuele

Nedávno jsem psal o tom, jak je Venezuela nastartovaná k tomu, vydat se zimbabwskou cestou. Netrvalo pár dní a už tu máme zprávy o tom, že ve venezuelských obchodech chybí základní potraviny.

Venezuelská vláda začala regulovat ceny, aby, podle svých vlastních slov, "zabránila spekulantům nehorázně vydělávat na základních potravinách". Pod pohrůžkou vysokých trestů přikázala supermarketům, aby prodávaly cukr a maso za administrativní ceny, které jsou výrazně nižší než ceny tržní.

Reakce byla okamžitá - část obchodníků nařízení nerespektovala, jiní prostě stáhli zboží z obchodů a vrhli ho na černý trh, kde se ceny rázem vyšplhaly výše než kde byly před spuštěním regulace. Zboží v obchodech začalo být nedostatek. Vláda prohlásila, že si na porušování administrativních nařízení došlápne a navíc začne dovážet hovězí z Bolívie. Rovněž chce dovážet fazole, olej, kuřecí maso a soju.

Hugo Chávez vede zemi přesně k tomu socialismu, který známe z dřívějších dob u nás - kdy administrativně stanovené ceny vedly k nedostatku zboží a podpultovému prodeji. Nepochopil, že cenová regulace vede naopak k růstu cen - za regulované ceny nikdo nebude chtít prodávat, zatímco ceny na černém trhu budou muset absorbovat přirážku za riziko spojené s nelegálním prodejem. Dovoz ze zahraničí bude muset vláda subvencovat ze státních prostředků, čímž jen plýtvá penězi.

Sledujeme tak další krok na venezuelské cestě do záhuby.

50 milionů dolarů navíc pro doktorandy na University of Chicago

50 milionů dolarů navíc věnuje University of Chicago v příštích šesti letech na doktorandské studenty společenských věd. Víc se tak dostane i na náš Department of Economics.

Již dnes získává řada PhD studentů od školy podporu ve formě odpuštění studijních poplatků (které jsou opravdu podstatné) nebo stipendia. A i když se jim nepodaří dosáhnout na stipendium v prvním roce studia, šanci mají i v dalších letech. Nyní se šance na získání stipendia ještě zvýší. To naši studenti jistě přivítají s povděkem (i když uvidíme, zda se dostane i na stávající studenty). Navíc se tím ještě posiluje konkurenceschopnost Chicaga v přilákávání těch nejlepších studentů. Od podzimního semetru bude obvyklá nabídka finanční podpory pro nastupující postgraduální studenty obsahovat pětiletou podporu zahrnující školné, zdravotní pojištění a roční stipendium ve výši 19 000 dolarů, plus dva roky podpory na výzkumnou činnost během léta ve výší 3 000 dolarů za každé léto.

Ve společenských vědách nastupuje každoročně k postgraduálnímu studiu zhruba 250 studentů. V ekonomii je jich každý rok 25-35.

Main Quadrangles

A pod nulou má ještě pěkně dlouho zůstat.

Pravděpodobnostní budík

Chodite všude pozdě? Vstáváte na poslední chvíli? A zkoušeli jste si posunout hodinky o několik minut vpřed, abyste přišli nebo vstali včas? A že to nefunguje?

Nemůžete se divit. Posunutí hodinek nemůže na vašem chování nic změnit. Pokud uvažujete racionálně, zakalkulujete posunutí hodinek do časového plánu a přijdete zase na poslední chvíli.

Ale existuje řešení. Pokud byste věděli jen přibližně, kolik je hodin, vyrazili byste raději dříve - aby se nestalo, že už bylo opravdu příliš pozdě. A přesně tohle řeší pravděpodobnostní hodiny. Neřeknou vám, kolik je přesně hodin - jen kolik je přibližně. A protože taky ve skutečnosti může být více, než ukazují, raději si uděláte časovou rezervu a přijdete včas.

Pravděpodobnostní hodiny prý ještě nemají zabudovaný budík, ale jakmile ho mít budou, okamžitě je sháním. Ja totiž taky chodím všude na poslední chvilku. A se vstáváním to často není jinak. ;-)

Venezuela a Zimbabwe - (ne)náhodné podobnosti

Venezuela a Zimbabwe toho mají hodně společného. Nádhernou přírodu. Boj o nezávislost (i když Venezuela o dost dříve). Potenciální obrovské bohatství na nerostné suroviny. Rozšířenou chudobu. A šíleného vládce v čele, který tvrdí, že mu jde o dobro obyvatel.

Robert Mugabe vládne v Zimbabwe již 27 let. Zpočátku vlády byl rozvinutým světem opěvován a podporován a doma milován. Ale v posledních deseti letech se to všechno nějak zvrtlo. Nejprve vyvlastnil převážně bílým farmářům jejich farmy a vyhnal je ze země. Rozhodl se, že půdu rozdělí drobným pěstitelům, kteří tak získají majetek. Neuvědomil si, že drobní, převážně nevzdělaní rolníci nemají ponětí, jak vypěstované plodiny zpracovávat a jak je prodat. Zemědělský sektor zůstal v troskách.

Když jsem Zimbabwe v roce 2000 navštívil, ještě nebyla situace tak hrozná. Sice již byly běžné výpadky v dodávkách benzínu, dolar se obchodoval na černém trhu za zcela jiný kurz než ten oficiální (přestože to bylo nelegální), a turistů přijíždělo podle místních obyvatel méně než obvykle, ale přesto země jakž takž fungovala.

Od té doby šla ale situace jen k horšímu. Zatímco Mugabe si žije v přepychu, ekonomika země se rozpadla [NY Times]. Zimbabwská měna se na černém trhu směnuje za dolar za dvacetinásobek oficiálního kurzu. Benzín není, a když se vláda ve snaze podpořit skomírající zemědělství rozhodne zemědělcům prodat levnou naftu, ti ji obratem na černém trhu prodají za desetinásobek. A pole dále leží ladem. Turistický ruch kvůli bezpečnostním rizikům téměř utichl a země není ani schopna organizovat těžbu nerostného bohatství, díky němuž by se mohla slibně rozvíjet.

Hyperinflace (ceny za posledních dvanáct měsíců vzrostly o téměř 1300 %) způsobená soustavným tištěním peněz znehodnotila veškeré mzdy a státní zaměstnanci stávkují. Nepokoje se objevují rovněž v armádě. Výpadky elektřiny a dodávek vody jsou na každodenní pořádku. Ve snaze zastavit růst cen zmrazila vláda pod pohrůžkou vězení ceny. Jediným výsledkem ale bude další rozmach černého trhu, který ještě více zhorší dostupnost potravin a dalšího zboží.

Přesto všechno drží Robert Mugabe otěže země pevně ve svých rukou, potlačuje opozici a vše svádí na spiknutí Západu proti jeho zemi. Absolutní kolaps se ale velmi rychle blíží a ze země, která se ještě v 90. letech minulého století slibně rozvíjela, se může stát další africké bojiště pro civilní válku.

A teď se můžeme přesunout směrem na západ. Hugo Chávez vládne své zemi také čím dál pevnější rukou. Ve Venezuele jsem byl na jaře roku 2002, těsně před krátkým povstáním, během kterého byl Chávez svržen, aby se vzápětí vrátil k moci. Již tehdy byla země rozdělená na ty, kteří ho milovali a ty, kteří ho nenáviděli.

I Chávez populisticky vykřikuje, že mu jde o lid a že Západ je ďábel. A lid mu uvěřil - v prosinci mu ve víceméně demokratických volbách svůj hlas dalo 60 % Venezuelanů. Od té doby začal Chávez praktikovat směřování země směrem k socialismu, zřejmě inspirován kubánským vzorem.

Ještě poměrně neškodný nápad obrátit koně na státní vlajce [aktuálně.cz] tak, aby cválal doleva mu prý vnukla jeho devítiletá dcera. Další rozhodnutí už ale byla vážnější - vynutil si větší státní kontrolu nad těžbou ropy, rozhodl o znárodnění telekomunikací a dodavatelů elektřiny a sebral licenci opoziční televizní stanici.

Na konci ledna pak venezuelské Národní shromáždění (ve kterém zasedají jen Chávezovi sympatizanti, protože opozice parlamentní volby v roce 2005 bojkotovala) předalo Chávezovi na 18 měsíců pravomoc rozhodovat pomocí dekretů [NY Times], tedy bez nutnosti vyžadovat souhlas parlamentu při většině rozhodnutí. Prezidentka Národního shromáždění Cilia Flores jen dokázala, jakou je loutkou, když prohlásila, že toto opatření je nástrojem od lidí a pro lidi. Ano, jistě je velmi demokratické, když se veškerá moc soustředí do rukou jednoho člověka.

Jednání obou diktátorů, Mugabeho a Chaveze, má mnoho společných rysů. Skončí tak Venezuela jako Zimbabwe? Je to docela dost dobře možné. Venezuela sice může profitovat z těžby ropy, kterou Chávez využívá k vytváření pocitu sociálního státu, ale Chávezovy kroky mohou lehce vést k podobnému rozvratu jako dnes zažívá Zimbabwe. A pak již ani ropa nepomůže, protože ji Venezuela ani nebude schopna těžit.

Bushův návrh rozpočtu na rok 2008

Bushova administrativa přinesla do Kongresu návrh rozpočtu na rok 2008. Výdaje mají dosáhnout 2,9 bilionu USD. Nejvíce se navýšil rozpočet ministerstva obrany - Pentagon má dostat 625 miliard dolarů, tedy více než 20 procent rozpočtu. Prudce se navýšily výdaje na války v Iráku a Afghánistánu. Nejvíce se má šetřit na výdajích na zdravotnictví a školství. Schodek rozpočtu má klesnout na 239 miliard USD a podle projekcí má rozpočet skončit v přebytku v roce 2012 (to už ale Bush u moci dávno nebude).

Na rozpočtu se katastrofálně projevuje zejména válka v Iráku. Náklady na ni po nekonečné sérii neúspěšných kroků dalece přesáhly původní odhady a je zřejmé, že bude potřeba ještě hodně peněz, aby se situace v Iráku dala do pořádku. Nejhorší na celé věci je, že teď už jsou USA víceméně v irácké pasti - odejít hned by bylo fiasko, ale na druhou stranu kdoví, jestli další stovky miliard dolarů pomohou něco vyřešit.

Šetření na výdajích na zdravotnictví je zatím jen na papíře. V USA se nyní hodně diskutuje o celkové reformě zdravotnictví, včetně možného zavedení zdravotního pojištění. A těžko říct, jak to celé dopadne.

Nepříjemnou kapitolou je škrtání výdajů do školství, obzvláště když se nyní kvůli vojenským výdajům krátí peníze na programy, které byly před několika lety s velkou pompou spouštěny a nyní by pomalu měly začít nést ovoce. Ve školství tak zřejmě dojde ke zvětšení podílu jednotlivých států na celkovém financování.

Konečně, je otázkou, zda rozpočet vůbec má šanci projít. Demokratická vetšina v Kongresu se totiž nechala slyšet, že tenhle návrh rozpočtu byl mrtvý ještě dřív, než do Kongresu vůbec dorazil.

USA jsou tak v situaci, kdy se Bushova administrativa chová fiskálně dost nezodpovědně a na prezidentské křeslo si brousí zuby Demokraté, kteří na tom po ekonomické stránce nejsou nijak líp. Do Kongresu se na podzim dostalo dost demokratických kandidátů, kteří prosazují rozsáhlejší ochranářská opatření, posílení pozice odborů a větší zásahy státu do ekonomiky. Za rok při prezidentských volbách to bude pro Američany složitý výběr.

Kouzlo vizualizace

Obrázek je za tisíc slov. A dobrá vizualizační metoda jakbysmet. Pokud nevíte, jaký vizuální prostředek použít, stačí se podívat na periodickou tabulku vizualizačních metod. Určitě si vyberete (stačí podržet kurzor nad daným názvem prvku).

V tabulce se dostalo i na ekonomii - zbyly na ni dvě místa mezi vizualizačními lanthanoidy a aktinoidy. Sd je graf nabídky a poptávky (supply and demand diagram) a Ed je Edgeworthův diagram (Edgeworth box). Jinak různými manažerskými diagramy se to v tabulce jen hemží - protože tam je názornost na prvním místě.

Hezké, graficky nenáročné diagramy s občas zajímavými myšlenkami prezentuje blog Indexed - pár čar namalovaných na linkované kartičce tvoří někdy triviální, jindy vtipnou a jindy zase daleko hlubší úvahu nad smyslem čehokoliv.

Jak se dají propojit takové myšlenky z Indexed s chytlavou grafikou, ukazuje také krátký film Le Grand Content od Clemense Koglera. Le Grand Content je asi trošku hyperbola, protože obsah není v podstatě žádný - nebo alespoň žádný takový, který by se dal nějak uchopit. Je to jen proud myšlenek a souvislostí bez cíle vytvořit celek - přesto krásný sledovat a neustále si všímat nových a nových vizuálních prvků. Jako vychytaná powerpointová prezentace v rámci nesmyslného projektu. Tady je.

Dýcháme vzduch, který vydechl Caesar při svém posledním hlesnutí?

"I ty, Brute?" A vydechl navždy. Je možné, abychom dýchali molekuly vzduchu, které Caesar vydechnul při této poslední větě? Tipněte si, jak často asi vdechnete molekulu vzduchu z Caesarova posledního vydechnutí? Aspoň jednou za život? Nebo vůbec není šance?

Správná odpověď je, že při každém vdechnutí jsou to řádově jednotky molekul, alespoň podle výpočtů amerického fyzika Lawrence Krausse. Jeden nádech znamená vdechnutí (a vydechnutí) zhruba 10^22 molekul vzduchu. Atmosféra obsahuje řádově 10^43 molekul, takže molekuly z Ceasarova posledního vdechnutí jsou ve vzduchu rozmístěny s pravděpodobností zhruba 10^(-22) (evidentně je tam nějaké drobné řádové zaokrouhlení). No ale vzhledem k těm 10^22 molekulám na jeden nádech to znamená, že každým nádechem řádově jednotky těch Caesarových molekul vdechujeme.

Podmínkou je samozřejmě rovnoměrné rozptýlení molekul z Caesarova vydechnutí v atmosféře po celém světě. Krauss ale spočítal, že k tomu postačí maximálně několik století.

Taky si ty Ceasarovy molekuly úplně živě představujete? :-)

Zdroj: Science World

Nechce se vám nosit platební karta? Plaťte prstem!

V USA se kartou platí úplně všechno. Většinou v peněžence nenosím víc než 20 dolarů, a to je v porovnání s ostatními ještě hodně. Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy platil v hotovosti. Placení kartou je tak samozřejmé, že na menší položky se již ani nevyžaduje PIN nebo podpis. Na rozdíl od České republiky tady placení kartou funguje opravdu rychle, žádné čekání na to, až se systém spojí s bankou.

Čekací doby na pokladnách jsou naprosto klíčové, protože pokladny jsou úzkým hrdlem supermarketu. Ve velké části supermarketů proto u pokladny stojí kromě pokladní ještě další člověk, který věci rovnou dává do tašek (případně to dělá sama pokladní). Vypadá to jako hezká služba zákazníkovi, ale ve skutečnosti je účelem urychlení obsluhy.

Přestože je placení v současné době rychlé, ještě to není ono - v případě hotovosti musí zákazník i pokladní přepočítávat peníze, v případě karty zase zadávat PIN a projíždět kartu. V obou případech sahat do peněženky. Například Starbucks kvůli zdržování při placení ráno přichází o dost zákazníků, kterým se nechce stát fronta. Proto se firmy snaží přijít s dalšími, pohodlnějšími metodami placení.

A jde to. Seattle Times (a řada dalších zdrojů) píší o autorizaci transakcí v obchodech na otisk prstu. Prostě přijdete do svého supermarketu, tam si zaregistrujete svou kartu a nascannujete otisk prstu. Při placení pak už stačí jen přiložit prst ke snímači, zadat své telefonní číslo (aby se usnadnilo vyhledávání příslušného otisku v databázi) a hotovo. Částka se vám automaticky odečte.

Systém je dobrovolný a lidé si ho podle všeho chválí. Je to pohodlné a rychlé. Problémem může být ochrana osobních údajů, ale to se v USA nebere na lehkou váhu.

Takže zatímco v České republice horko těžko rozběhli cash back (alespoň někde), tak svět se posouvá zase dál. Uvidíme, kdy tyto novinky dorazí i k nám.

Zima je horší a horší

Naštěstí už to má brzo přestat. Dneska ráno jsem měl pocit, že v tom větru ani nepřežiju cestu do školy...

Bonovo pokrytectví nezná mezí

Nedávno jsem zmiňoval, jak se Bono snaží agitovat u vlád rozvinutých zemí, aby navýšily rozvojovou pomoc třetímu světu. Chtěl až 50 miliard dolarů ročně navíc. Jak se zdá, káže vodu, ale pije víno.

Měl jsem zato, že Bono těmito (ekonomicky zcela nesmyslnými) návrhy jen ukazuje, že zatímco spolu s U2 vytvořili výbornou pop-rockovou skupinu, ekonomii prostě nerozumí. Ale jak to tak vypadá, ekonomicky to Bonovi myslí více než dobře, alespoň když jde o vlastní finance.

Dnešní New York Times přinášejí dlouhý článek o tom, jak se hvězdy showbusinessu snaží daňově optimalizovat své příjmy z autorských honorářů. Hitem posledních let je Nizozemí, které neuvaluje žádné daně na příjmy z autorských honorářů. A kdo si v loňském roce zaregistroval firmu v Nizozemí a přelil do ní své hudební portfolio? Ano, U2.

Zatímco u většiny firem to nepřekvapí, prostě se jen snaží maximalizovat zisk a nijak se tím netají, u U2 je to trochu jiné. Bono se snaží U2 profilovat do pozice ochránce chudých a velkého zastánce rozvojových zemí. Proto je u něj nanejvýš pokrytecké, že zatímco se snaží přemlouvat vlády USA a zemí EU k utrácení více peněz z daňových výnosů na rozvojovou pomoc, sám se placení daní vyhýbá, jak jen může.

Irsko, ve kterém U2 sídlí, totiž ještě letos rovněž neuplatňovalo žádné daňové zatížení na autorské honoráře. To se má od příštího roku změnit. U2 tak neváhali, a okamžitě své obchodní aktivity přestěhovali. A daňová zátěž z autorských honorářů tak bude stále nulová.

Takže - až zase budete Bona poslouchat, jak říká, že je třeba utrácet více našich daní na rozvojovou pomoc, zbystřete. Nejenže má Bono zajištěny díky zkrouceným zákonům na ochranu autorských práv příjmy z nahrávek ještě 50-90 let (podle typu honoráře) po své smrti. Ještě se elegantně vyhýbá přispět svými daněmi na pomoc, kterou tak prosazuje. Káže vodu, ale pije víno.

Je vždy nejlepší udržovat obchodní tajemství tajné?

Alex Tabarrok z Marginal Revolution cituje velmi zajímavou zprávu z Business Weeku o torontské těžařské společnosti Goldcorp Inc., těžící - jak název napovídá - zlato.

V druhé polovine 90. let na tom byla Goldcorp bídně - prakticky na pokraji krachu. Žádná nová ložiska, stávající ložiska docházela a firemní geologové nebyli schopní nic najít. Když už to vypadalo na zavření obchodu, dostal CEO Rob McEwen geniální nápad - zveřejnil veškerá geologická data, která Goldcorp vlastnila a na základě kterých plánovala těžbu, na Internetu a nabídl přes půl milionu dolarů jako cenu pro ty, kdo přijdou s nejlepšími metodami další těžby a nejlepšími odhady.

Krok to byl neuvěřitelný - do té doby si všechny těžařské společnosti svá geologická data úzkostlivě hlídali jako přísně střežené obchodní tajemství. Kuriozně však tato soutěž perfektně zafungovala. Návrhy v soutěži přinesly 110 míst, kde by bylo vhodné těžit, z nichž 80 % skutečně bylo bohatých na zlato. Přínos? 8 milionů uncí zlata za více než 3 miliardy dolarů.

Za půl milionu dolarů prize money to určitě nebyl špatný obchod. Stačí se podívat, jak se změnila tržní hodnota akcií Goldcorp za za posledních 10 let.

Obvyklá poučka ve světě businessu zní, že když mám informace, které nemá někdo jiný, mám informační, a tím i konkurenční výhodu. Ukazuje se, že takové unikátní informace jsou k ničemu, když nevím, co si s nimi počít. V dnešním světě, kdy objemy zpracovávaných dat narůstají exponenciálně, začíná být jejich vyhodnocování opravdovým oříškem. Dočkáme se času, kdy bude podobné zveřejňování dat běžné, protože jednotlivá firma prostě nebude schopna sama taková kvanta dat zpracovat? Myslím, že to je reálná představa.

Teplo? Někdy jindy!

Takže popořadě: já, Madlenka a Ctirad. Chicago je na úrovni Říma, Montreal je o dost jižněji než Praha a Minneapolis na úrovni Milána. Ctirad teď asi venku moc času netráví...

Futurama will be back!

Futuramě jsem, na rozdíl od Simpsonů, dlouho nemohl přijít na chuť. O to víc mě pak naráz uchvátila. A dobrá zpráva pro všechny její příznivce - chystá se nová série, která podle Davida Cohena a Matta Groeninga přijde na Comedy Central v roce 2008.

Děj se bude odehrávat dva roky po konci předchozí série. Prý se dozvíme víc o Nibblerovi, Seymourovi a temné hmotě. Hned na začátku se opět rozebere vztah Leely a Frye. Autorům se také zalíbilo směřovat děj více sci-fi vědeckým směrem (pochvalují si například díl, kdy Bender odletí do vesmíru a na jeho těle se rozvine malá civilizace). Máme se na co těšit.

Stephen Colbert a Wikipedia

Citujete z Wikipedie důležitou věc? Nedělejte to, nebo si informace ověřte.

Stephen Colbert se stal v posledních letech jednou z velkých televizních celebrit v USA. Jeho večerní show The Colbert Report, ve které si hraje na zapřísáhlého republikána, fanaticky oddaného prezidentu Bushovi a Kristovi, se v krátké době stala hitem. Parodie je to místy až drsná a Colbert se nezastaví prakticky před ničím. Přitom se staví do pozice zastánce bigotních názorů, které působí naprosto neuvěřitelně směšně. Obvykle je za tím ale něco hlubšího.

Pro mě nejzábavnější část show je pravidelný skeč zvaný The Word. V něm si pokaždé vezme (většinou politicky) kontroverzní pojem a během pár minut ho rozebere. Neméně kontroverzně. Prostě Colbertovsky. Posuďte sami z kopií z YouTube: nacisti (o zoufalých Bushových preferencích v průzkumech veřejného mínění), Gayové, gayové, gayové, Šťastný konec (o válce v Iráku), Zkušenost (o Henrym Kissingerovi), Ekumenická církev, nebo Cerrado! (o imigrantech). Případně se můžete podívat, jak probíhala de- a re-monopolizace amerického telekomunikačního sektoru.

Posledním slovem v sérii The Word byl Wikilobbying. Colbert si vzal Wikipedii na mušku už několikrát - zejména kvůli tomu, jak se v poslední době rozmohlo citování Wikipedie jako autoritativního zdroje, ačkoliv údaje na Wikipedii mohou být velmi rychle měněny a nemusí být zrovna pravdivé (zejména ožehavé informace mohou být terčem častých pozměňovacích útoků). V loňském roce Colbert zadefinoval pojem Wikialita - když se informace na Wikipedii stane tak autoritativní, až se promění v realitu - a vyzval diváky, aby do článku o slonech připsali, že se populace slonů v poslední době ztrojnásobila. Vzápětí se to na Wikipedii i objevilo.

Tato věta byla z Wikipedie po čase zase odstraněna, ale v lednu se tam objevila znova, tentokrát ve znění "Díky práci Stephena Colberta se za posledních deset let populace slonů ztrojnásobila." A nyní si Colbert vzal na mušku i informace, které v poslední době prosákly do tisku, a sice že Microsoft si platil bloggera editujícího Wikipedii, aby upravil články na Wikipedii ve prospěch Microsoftu. Microsoft se bránil tvrzením, že má zato, že předchozí verze byla psaná někým na objednávku IBM.

Colbert se svým typickým humorem okamžitě vyzval diváky, aby změnili údaje u hesla realita na Z reality se stala komodita. Netrvalo ani několik desítek vteřin, a stránka byla opravdu změněna.

Správci Wikipedie v tomto případě rychle zaeragovali, ale přesto to krásně ukazuje, jak zranitelný takový projekt je. Ačkoliv je Wikipedia bezesporu obrovským agregátorem vědomostí, není ji možné brát za autoritativní zdroj, zejména v ožehavých a aktuálních otázkách. Nikdy nevíte, kdo tam ty informace vložil. Colbert alespoň výrazně přispěl k diskusi o tom, jakým způsobem udělat Wikipedii spolehlivější - ale to bude běh na dlouho trať.

Fyzici u tabule

Nedávno jsem tu psal o tom, co se stane, když mě nikdo nehlídá. To fyzici, ti jdou na svoje výpočty jinak (díky madlence za tip, obrázek je z Flickru):

Zima? Ojoj!

Vítr je mrcha a venku se nedá vydržet.

Taxislužba, magistrát, korupce a regulace

Co takhle pro změnu nějaké dobré zprávy? Takové, které se hodí pro chvíle, kdy máte pocit, že lidi jsou parchanti?

"Dneska už nemůžeš nikomu věřit." Tuhle frázi slýcháváme častokrát. Nemůžete věřit doktorům, politikům, obchodníkům ani prodavači. Všichni se vás snaží jen okrást, nebo ne?

Nemusí to být tak nezbytně pravda.

Muž jménem Steven Brill se rozhodl tuhle teorii vyzkoušet. S taxikáři v New Yorku. Brill se rozhodl vydávat se za zámožného cizince se špatnou znalostí angličtiny. Svezl se několika desítkami taxíků po New Yorku, aby viděl, kolik řidičů se ho pokusí podvést. Jeho přátelé se domnívali, že většina řidičů se jeho domněle špatné angličtiny pokusí zneužít.

Podvedl ho jeden řidič z třiceti sedmi. Zbytek ho vzal přesně na místo určení a přesně mu zúčtoval taxu. Několik taxikářů ho odmítlo svézt, když byl cíl vzdálený jen jeden nebo dva bloky, a místo toho vystoupili a ukázali mu, jak je blízko. Největší ironií bylo, že ho několik taxikářů varovalo, že New York je plný podvodníků, na které se má dávat pozor.

Možná jste poznali úryvek z knížky Roberta Fulghuma Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce (ve vlastním překladu ;-)).

Proč o tom píšu? V Praze je to s taxikáři přesně naopak. Ačkoliv jsou mezi nimi určitě i poctiví jedinci, celkově pražští taxikáří nemají daleko k mafii. Excesy se stále opakují, jen za posledních 14 dnů tady a tady a tady nebo tady. Taxikáři se přitom dušují, že jsou poctiví. Magistrát si s nimi neví rady už léta a nyní už žádá o pomoc stát.

Četl jsem několik názorů, že se jedná o klasický případ tržního selhání. Opak je pravdou. Taxislužba je, alespoň na papíře, jednou z nejregulovanějších oblastí podnikání. Problém je v bující korupci mezi úředníky magistrátu, kteří přivírají oči nad prohřešky, snižují pokuty, nebo projevují podivuhodnou laxnost při řešení problémů. O tom, že to asi nebude zadarmo, není potřeba diskutovat. A taxikáři si dovolují více a více, protože vědí, že mají na magistrátu krytí.

Nejedná se o tržní selhání. Jedná se o selhání státní (resp. obecní) správy. Dlouhodobé, všeobecně známé a poškozující Prahu v zahraničí.

Ekonomický citát pro dnešní den

Happy families are all alike; every unhappy family is unhappy in its own way.

Lev Tolstoj, Anna Karenina

Complete markets are all alike (and happy); every incomplete market is incomplete in its own way (and unhappy).

Robert Lucas, parafrázovaný Tomem Sargentem

Ekonomická 3D mapa světa

V rámci projektu Geographically Based Economic Data vytvořili na Yale University 3D mapu světové ekonomické aktivity [budete potřebovat Flash]. Různě vysoké sloupečky reprezentují výši HDP vytvořenou v daném místě.

Několik zajímavostí. USA, Evropa a východní Asie (Japonsko a pobřeží Číny) jsou hustě pokryty. Ve zbytku světa jsou izolované oázy rozvoje, reprezentující buď velká města nebo prosperující ministátečky. V Jižní Americe to je Buenos Aires, Rio a Sao Paulo, v Africe jen Johannesburg, Kapské město a pobřeží Středozemního moře. V Rusku se táhne pás sloupečků evidentně podél Transsibiřské magistrály. Pár sloupečku je na Arabském poloostrově (samozřejmě ropné velmoci), mírně se rozvíjí Indie a pak už zbývají asijští tygři - Hong-Kong, Singapur, Taiwan - a australská města.

I v Evropě je jasně vidět, že zatímco italská nebo německá ekonomická aktivita je celkem rovnoměrně geograficky rozmístěná, ve Francii je to jen Paříž a jinak nic moc.

Celkově je patrné, jak obrovská plocha planety je velmi zaostalá - a změna bude trvat mnoho a mnoho desetiletí.

Vzpomínkový obřad při příležitosti dne Miltona Friedmana ... a také projev Václava Klause

Na obřad jsem nakonec zašel a byla to příjemná událost, zpestřená několika zajímavými historkami ze života Miltona Friedmana. Netušil jsem například, že Milton Friedman byl dost špatný řidič (alespoň Gary Becker to o něm tvrdil), nebo že byl naopak zručným truhlářem, který si spoustu nábytku vyrobil sám (alespoň prý v mládí).

Gary Becker mluvil o tom, jak mu Friedman téměř rozcupoval návrh jeho disertačky, ale Friedmanovy poslední dvě věty o tom, že je tam přeci jen několik zajímavých nápadů, připsané na konec návrhu, ho přesvědčily, že to přeci jen možná má smysl.

Leo Melamed, bývalý šéf Chicago Mercantile Exchange, zmínil, jak se Friedman zasloužil o založení burzy pro obchodování finančních derivátů v Chicagu - ačkoliv se k tomuto nápadu stavěla většina lidí na počátku 70. let 20. století skepticky, Melamed přednesl svůj návrh Friedmanovi a ten už svou argumentací dokázal přesvědčit vládní administrativu k souhlasu.

I Arnold Harberger zmiňoval Friedmanovu argumentační schopnost, se kterou rozcupoval například vedení amerického ministerstva obrany, které hájilo povinnou vojenskou službu. Friedman jednoznačně zastával názor, že povinná vojenská služba je nepřiměřeným zásahem státu do lidských životů a že armáda by měla být profesionální, na základě dobrovolnosti. A skutečně se mu běhěm několika let podařilo přesvědčit vládu, aby povinnou vojenskou službu v USA zrušila.

Na obřadu promluvil i Václav Klaus a mám z jeho vystoupení poněkud smíšené pocity. Samozřejmě, Klaus měl obrovskou nevýhodu v tom, že narozdíl od ostatních se s Friedmanem nijak blízce neznal - zatímco ostatní mohli projev zpestřit osobními historkami, Klaus tohle udělat nemohl. A tak spíš hovořil o tom, co pro něj Friedman a jeho učení znamenalo a odkdy se začal jeho pracem věnovat (prý už na jaře v roce 1969, kdy se poprvé podíval do USA, přišel na campus University of Chicago s tím, jak sám uvedl, že naivně doufal, že Friedmana někde potká).

Václav Klaus jen krátce zmínil dopady Friedmanových teorií a vizí na transformaci České republiky a v tom možná byla ta chyba. Měl se v projevu daleko více zaměřit na tuto stránku, protože v téhle oblasti mohl říct něco více, než ostatní řečníci. Tam byla jeho komparativní výhoda a je škoda, že ji nevyužil. Mohl udělat více reklamy České republice a jeho projev mohl být i zajímavější.