První příspěvky se na tomto blogu objevily před pěti lety. Nic ale netrvá věčně a nové okolnosti a pracovní povinnosti mě vedou k tomu, abych blogování ukončil.
Děkuji všem, kdo přispívali do komentářů a zvyšovali kvalitu diskuse. Sem tam se tady možná objeví nějaký příspěvek, který ale zřejmě nebude o ekonomii a bude spíše sloužit k tomu, abych předešel automatickému smazání blogu.
Někdy v budoucnu se třeba k ekonomickému blogování vrátím, ale teď nemůžu odhadnout, zda či kdy se tak stane.
Ten graf zná každý, kdo prošel jakýmkoliv kurzem ekonomie. Na vertikální ose množství coby nezávislá proměnná (proč tomu tak je?) a na horizontální ose množství jako závislá proměnná. Na grafu klesající poptávková křivka a rostoucí nabídková křivka. V průsečíku obou křivek bod rovnováhy.
Vypadá to jednoduše, ale za tímto grafem a jeho zjednodušeným vysvětlením ve skutečnosti stojí dost velké množství ekonomické teorie. Bohužel, pokud budete tuto teorii ignorovat, snadno se vám stane, že napíšete článek jako Martin Mojžiš v Týždni, který úplně mine podstatu celého problému. Článek má být úvodem k sérii rozhovorů, na kterou se velmi těším, ale on samotný selhává.
Následující text uveřejnily Hospodářské noviny ve zkrácené verzi pod názvem Příliš drahé důchodové fondy. Na textu pracovali zejména Libor Dušek a Ondřej Schneider, a dále Jaroslav Borovička, Štěpán Jurajda, Marek Kapička, Jakub Kastl, Filip Matějka a Jakub Steiner. Článek na svém blogu rovněž přetiskl Ondřej Schneider.
Napřed dobrá zpráva: česká vláda konečně má plán, jak reformovat český penzijní systém, který patří k nejzastaralejším v Evropě. Česko reformu potřebuje, potřebuje ji rychle a potřebuje, aby budoucí důchodci, jejichž počet prudce poroste, nezáviseli jen a jen na státních důchodech jako dnes. Vláda zde prolomila tabu a navrhuje dobrovolné spoření v důchodových fondech výměnou za nižší pojistné. I přesto ale s vládním návrhem reformy jako ekonomové nemůžeme souhlasit. Nekritizujeme jej „zleva“ či „zprava“, ale „zdola“ - za to, že příliš nepomůže lidem, kteří budou ve fondech spořit.
Obohacení důchodového systému o spoření v soukromých fondech by mohlo zvýšit příjmy budoucím generacím důchodců a snížit jejich dnešní totální závislost na státu. Systém fondů ale musí být nastaven tak, aby běžným lidem přinášel slušné výnosy a aby většina lidí do něj dobrovolně přešla a odlehčila tak břemenu, které za několik desítek let ponesou daňoví poplatníci při vyplácení státních důchodů. Fondy musí mít nízké náklady, vzájemně si konkurovat, volit vhodné investiční strategie a být dobře regulované. Systém je nutné dobře nastavit hned na začátku – případné zásadní chyby nás budou poškozovat po desítky let a maximálně se budou záplatovat dalšími dílčími reformami.
Půl miliardy korun na přilákání špičkových zahraničních vědců slibuje ministr Dobeš. Je to efektivní způsob, jak utrácet peníze na rozvoj vědy?
Domnívám se, že ne.
Nejprve je vhodné si udělat představu, o jakých částkách hovoříme. Půl miliardy korun je zhruba 30 milionů dolarů. Ministr Dobeš přitom tvrdí, že půl miliardy není myšleno ročně, ale jako celkové výdaje na celý program. Dejme tomu, že rozumná doba je třeba pět let.
Něco na odlehčení, pouze pro ty, kdo si pamatují alespoň jeden kurz mikroekonomie.
Odkud se to vzalo? Ze života.
Tentokrát výjimečně neekonomické téma, motivované shodou několika náhod. Shoda těchto náhod také způsobuje, že tento článek je spíše souborem postřehů, vedoucích od Ladislava Bátory k Václavu Klausovi, Garymu Beckerovi a konzervativcům v USA zpět k Bátorovi. Abych předešel zbytečným debatám - článek se nijak netýká Bátorovy kontroverzní politické minulosti.
Ladislava Bátoru nyní zná každý. Kontroverze kolem jeho osoby došla dokonce tak daleko, že i Václav Klaus pocítil potřebu se k celé věci vyjádřit. Ve svém článku obhajuje Bátoru jako člověka, který se nebojí přiznat se ke konzervativním hodnotám, ke kterým se hlásí i on.
Moderní konzervativní hnutí je přitom poněkud odlišné od původních konzervativních myšlenek, které primárně stavěly na osobních svobodách a skepsi k vládním zásahům. Zatímco po ekonomické stránce skepse k vládním zásahům a důraz na osobní ekonomickou svobodu ve stylu klasického liberalismu přetrvaly, v sociální oblasti došlo k posunu. Ten je patrný jak v USA, tak i v Česku, například právě kolem Občanské iniciativy D.O.S.T., kterou Bátora vede.
Každá změna rozložení daňové zátěže okamžitě vede k diskusi, kdy si skupina, jejíž daňová zátěž se má zvýšit, začne stěžovat, proč takové zvýšení daní povede k její likvidaci. Existuje určitý pocit trvalé nárokovatelnosti dříve vybojovaných výhod.
Nejinak tomu je i v případě současného sjednocování sazby daně z přidané hodnoty. Samotné sjednocování sazby DPH lze přitom oprávněně kritizovat - ani ne proto, že zvyšujeme daňovou sazbu u určitých výrobků, ale proto, že sjednocení sazby DPH je v tomto případě jednoznačným zvýšením celkové daňové zátěže. Vláda sice operuje nutností vykrýt výpadek příjmů průběžného důchodového systému v souvislosti s úpravami odvodů, ale ve skutečnosti je zvýšení DPH mnohem vyšší, než by odpovídalo očekávanému výpadku.
To je však na samostatnou diskusi, vraťme se k problematice zdanění jednotlivých výrobků. Zřejmě nejhlasitěji se nyní ozvali nakladatelé v souvislosti se zvýšením DPH na knihy. Podle nich bude mít zvýšení DPH pro knižní sektor naprosto fatální důsledky. Zřejmě neobsáhlejší argument lze najít zde (nebo přímo na stránkách Národní knihovny ČR). V něm se tvrdí:
Protože se zmíněný článek pokouší i o ekonomickou analýzu, podíváme se na ni detailněji. Použijeme ta samá data, která používá článek, a ta obohatíme o údaje, které shromažďuje Národní knihovna ČR, a s komentářem publikuje Svaz českých knihkupců a nakladatelů (SČKN). SČKN je ostatně i autorem Výzvy na obranu knih. Data používají počet vydaných titulů, protože objemy prodejů nejsou nikde k dispozici - budeme předpokládat, stejně jako zmiňovaná studie, že počet vydaných titulů podává dobrý obraz o celkovém knižním trhu.
Do obhajoby rozdílné výše odvodů pro OSVČ a zaměstnance se tentokrát pustil Petr Šafránek z Asociace finančních zprostředkovatelů a finančních poradců České republiky. Téma už bylo mnohokrát diskutováno, například u výzkumníků, ale protože ho vláda zřejmě v blízké době hodlá znovu otevřít, tak stojí za to si argumenty zopakovat.
Za výchozí bod můžeme vzít situaci, kdy je zdanění zaměstnanců a OSVČ stejné (pod zdaněním zde mám na mysli souhrnnou míru odvodů na sociální a zdravotní zabezpečení a daň z příjmu). To se zdá být spravedlivé, ale ekonomicky to nemusí být smysluplné. Vláda totiž kromě vlastních daňových příjmů může daňový systém optimalizovat tak, aby byl co nejméně distortivní, nebo aby kompenzoval existující externality.
V první řadě vyřídíme otázku nespravedlnosti. Je samo o sobě nespravedlivé danit zaměstnance a OSVČ jinou sazbou? V principu ne, protože si každý může zvolit, zda chce být zaměstnancem nebo OSVČ. V některých oborech je to zřejmě obtížnější než v jiných, ale i tak lze spravedlností argumentovat jen v omezené míře.
Dnešní anketa v Hospodářských novinách se proměnila v reklamu na CERGE-EI - pět ze šesti dotázaných buď studovalo nebo působí právě tam. Jedním z dotázaných byl i Filip Pertold, působící na Aarhus University v Dánsku. Ani jeho odpověď se do novin zdaleka nevešla, a proto ji přinášíme zde.
Konkurenceschopnost ekonomiky, či státu lze asi velmi obtížně komplexně a zároveň jednoznačně měřit. Každý stát má jinou strukturu ekonomiky, je jinak závislý na mezinárodním obchodě a dominují v něm jiná ekonomická odvětví, která mohou být sama o sobě velmi specifická. Jako index konkurenceschopnosti můžeme udávat různé poměry nákladů na pracovní sílu na produkci statků a služeb, ale i to nebude příliš přesné, protože různá ekonomická odvětví mají odlišnou senzitivitu na mzdové náklady.
Výhodou blogu je, že na něm lze opublikovat spoustu materiálu, který se nevejde do novin, jako v případě poslední ankety v HN. Ta je nadepsaná "Pokusili jsme se získat názory nadaných lidí, kteří ještě nezastávají vysoké nebo prestižní funkce hlavních ekonomů bank či členů NERVu". To je velmi vtipný úvod, protože prvním dotázaným je Jakub Steiner, který je assistant professor na Northwestern University (MEDS), což je zřejmě prestižnější pozice než jakou zastává jakýkoliv hlavní ekonom českých bank nebo člen NERVu.
Co je to vlastně konkurenceschopnost a jak ji co nejlépe měřit? Má mezinárodní srovnávání konkurenceschopnosti nějaký význam nebo jde o, jak kdysi napsal Paul Krugman, nebezpečnou obsesi?
Konkurenceschopnost země může být skutečně velmi zavádějícím pojmem, jak Paul Krugman argumentuje ve svém výborném článku z roku 1994 [pdf]. Pokud chápeme konkurenceschopnost země jako schopnost prodávat domácí výrobky na zahraničních trzích, pak každá otevřená ekonomika musí být nezbytně konkurenceschopná - pokud nějaké produkty dováží, pak musí i nějaké produkty vyvážet, aby alespoň dlouhodobě vyrovnala obchodní bilanci.
Tento článek ve zkrácené podobě byl publikován v Hospodářských novinách. V HN vynechali komentář o dopadu růstu Číny na příjmy. K tomu doplňuji sofistikovanější komentář na konci tohoto blog postu.
Mladoboleslavská Škoda Auto představila další část své dlouhodobé strategie, ve které jednu z klíčových rolí hraje zvyšování odbytu na čínském trhu. Přitom se však zdá, že celkový vývoj našich obchodních vztahů s Čínou je jednoznačně negativní - mimořádně nevyvážený zahraniční obchod vytváří obrovský schodek, snižuje české mzdy a dlouhodobě vede k likvidaci české ekonomiky. Skutečnost je však jiná.
Katastrofální příspěvek do diskuse o důchodové reformě přinesli ekonomové Markéta Šichtařová a Vladimír Pikora. Ačkoliv oba jsou chytří lidé s velmi rozumnými názory, dokázali vyprodukovat takovéto video.
Cílem autorů zřejmě bylo rozproudit debatu nad implementací důchodové reformy. Udělali to však tím nejhorším možným způsobem - způsobem, který nás posouvá zase o něco dále od racionálních argumentů a o něco blíže k hádkám postaveným na demagogii. A takových diskusí u nás máme víc než dost.
Přitom z celého videa plyne prakticky jen jediná informace - Markéta Šichtařová a Vladimír Pikora jsou proti povinnému spoření v důchodových fondech. Tím, že slovo povinné tak zdůrazňují, chtějí pravděpodobně naznačit, že určitá míra spoření je pro dnešní mladé lidi zřejmě nezbytná, pokud si do budoucna chtějí po odchodu do důchodu užívat rozumné životní úrovně - sami to ostatně říkají na konci videa.
Tento článek obsahuje několik volně souvisejících poznámek, které patří do kategorie komentářů k ekonomicky pomýlenému článku Kde teda budeme pracovat, když se všechno bude vyrábět v Číně?
Kabelky
K napsání článku mě přivedl blog post na Marginal Revolution, upozorňující na nový tržní segment na čínském trhu - luxusní pánské kabelky. Článek popisuje, jak si mladí úspěšní čínští muži kupují drahé kabelky jako doplňky symbolizující úspěch v obchodním světě.
Hospodářské noviny přinesly pozoruhodný článek, založený na pozorování, že na začátku měsíce ceny akcií většinou rostou. K němu přidaly bombastický titulek: "Jak jistě vydělat na burze? Kupte akcie 1. března, statistiky nelžou".
Jak s takovým článkem naložit? Buď ho rovnou založíme do kategorie bludů (k čemuž titulek článku přímo svádí), a nebo začneme pátrat po vysvětlení. Odmítneme iracionální chování, které dokáže "vysvětlit" jakoukoliv anomálii a budeme hledat hmatatelné faktory.
Energetický regulační úřad na konci prosince 2010 odhadoval, že do konce roku budou do sítě připojeny solární elektrárny se špičkovým výkonem 1650 MWp.
To se zdálo být jako velmi nízké číslo, protože by to znamenalo, že se v prosinci 2010 připojilo pouze 260 MWp solárních elektráren - méně než v listopadu 2010 nebo v prosinci 2009. Navíc se koncem roku do sítě připojovaly opravdu velké elektrárny - jen šest největších mělo souhrnný výkon 90 MWp.
Ve svém článku z přelomu roku jsem zmiňoval, že pokud na trhu nedošly panely, lze si tak nízký celkový připojený výkon jen těžko představit. Nicméně i po Novém roce ERÚ a s ním i ostatní média zopakovali, že připojených elektráren bylo ke konci roku skutečně 1650 MWp.
Ovšem nyní ERÚ přinesl opravená čísla - a skutečný špičkový výkon připojených solárních elektráren ke konci roku činí 1820 MWp. Stejně jako loni tedy došlo k významné úpravě směrem nahoru. ERÚ říká, že prvotní odhad nezahrnoval elektrárny připojené přes lokální distributory, kteří oznamují úřadu nově připojené zdroje až později.
Univerzita je dnes už druhý den zavřená, a tak zbyl čas udělat fotky zavátého Chicaga. Samozřejmě, že sněhem se můžete i bavit, například skákáním šipek ze svodidel do zasněžené dálnice.
Spousta lidí se ale tak neradovala. Stovky aut zůstaly na pobřežní dálnici uvězněné od odpoledne celou noc až do dalšího dne (fotky opuštěných aut ze stejného místa ukazuje i Česká televize).
Teploty teď klesly k minus dvaceti, to jen pro jistotu, aby sněhová nadílka neroztála.
Článek bez grafů byl publikován v Hospodářských novinách (v tomto okamžiku pouze v placené verzi).
Na podzim loňského roku oznámil americký Fed druhou vlnu kvantitativního uvolňování. Jeho cílem je snížit dlouhodobé úrokové sazby prostřednictvím přímých nákupů dlouhodobých vládních dluhopisů. Ačkoliv však Fed od podzimu nakoupil dluhopisy za zhruba 300 miliard dolarů, dlouhodobé úrokové míry neklesly. Naopak, v říjnu a listopadu mírně rostly, aby se poté ustálily na vyšší hladině.
Hospodářské noviny mě požádaly o odpovědi na otázky týkající se vzniku a chování ekonomických bublin. Nakonec z odpovědí použily jen malou část, takže tady jsou odpovědi v původním znění (bez titulků). Na velmi podobné otázky odpovídal i Miroslav Zajíček.
Z vyznění publikovaného článku a mých odpovědí je patrné, že existuje významový rozdíl v tom, jak média a ekonomové chápou pojem ekonomická bublina. V ekonomii je pojem ekonomická bublina jasně vymezen (viz níže), zatímco publikovaný článek chápe tento pojem šířeji, takže za bublinu označí i mnohé jiné cenové výkyvy.
A teď už k vlastním otázkám:
Diskontování budoucnosti dnes chápeme jako zcela přirozenou součást ekonomického uvažování. Ale ne vždy tomu tak bylo:
Stížnosti na to, jak spekulanti zvyšují ceny potravin na světových trzích, mi připomněly, abych se podíval na jednu starší záležitost.
Pamatujete si, jak loni proběhla novinami zpráva o Anthony Wardovi, spoluzakladateli investiční firmy Armajaro, který skoupil futures na kakao za 20 miliard korun (658 milionů liber)? Prý se jednalo o téměř veškeré kakao v Evropě, šlo o největší nákup za posledních 14 let, měly vzrůst ceny čokolády, a tak dále.
Tak masivní nákup se zcela jistě musel projevit dramatickým výkyvem cen, že?
Zajímavou interpretaci makroekonomického vývoje České republiky nastiňuje Jiří Dolejš. Protože jsme v předchozím příspěvku použili data z Maddisonovy databáze pro porovnání Dánska a Československa, resp. České republiky, není nic snažšího než použít stejnou databázi na to, abychom se podívali na oprávněnost Dolejšových výroků. Podobné výroky jako ty jeho se totiž objevují poměrně často, takže stojí za to v nich udělat pořádek.
Za zmínku zejména dvě tvrzení:
O pevnějším právním rámci není pochyb, ten bychom chtěli vždy. Ale se zbytkem nelze souhlasit, alespoň ne v okamžiku, kdy Českou republiku porovnáme s ostatními zeměmi. K tomu se ale dostaneme, nejprve druhý citát (zvýraznění přidáno):
Označení solidní tempo je samozřejmě subjektivní, takže na něj má autor právo. Pak ale říká, že v průběhu socialistického experimentu nebyl hospodářský vývoj, měřený růstem HDP, nikdy ani solidní. Druhé zvýrazněné tvrzení už je prostá lež: Nikdy v minulosti neexistovalo desetiletí, kdy by Česká republika nebo Československo doháněly západní svět rychleji, než tomu bylo v posledních deseti letech. To si ukážeme na sérii grafů, z nichž ten poslední má zřejmě největší vypovídací sílu, ale k němuž potřebujeme i grafy předchozí, abychom dokázali, že jsme ten poslední graf nevytvořili cílenou manipulací dat.
Neuvěřitelné ekvilibristiky s čísly se dopustil na serveru Vaše věc Jiří Řezník. Ve svém příspěvku se snaží ukázat, jak dobře si vedlo socialistické Československo v porovnání se západním světem. Pro srovnání si vybírá Dánsko - nemůžu posoudit, proč si vybral právě Dánsko, ale k širšímu srovnání se dostaneme částečně zde, a pak někdy jindy.
Hospodářský růst socialistických zemí je jen obtížně měřitelný. Jednou z oprávněných kritik hrubého domácího produktu jako měřítka ekonomického výkonu je, že je ekonomicky smysluplný, pouze pokud sčítáme hodnotu výrobků oceněných v tržních cenách. V plánované ekonomice s administrativními cenami to je samozřejmě poněkud problematické, ale dejme tomu, že máme data, která se s tímto problémem dokážou vyrovnat.
Pokud nějaká srovnatelná data existují, pak jsou to zřejmě data z projektu Anguse Maddisona (kterým se dnes neřekne jinak než Maddisonova data). Angus Maddison se snažil vytvořit konzistentní dlouhodobé časové řady HDP a populace pro široké spektrum zemí a ačkoliv loni zemřel, projekt dále pokračuje.
Slovenské odborové svazy chtějí vyhlásit referendum, ve kterém by občané mimo jiné odpovídali na otázku:
Zní to skoro jako ekonomické perpetuum mobile - méně práce za stejnou odměnu. Odboráři navíc argumentují, že zkrácení pracovní doby povede ke snížení nezaměstnanosti. Kdo by odpověděl ne?
Odpověď je samozřejmě mnohem komplikovanější.
Anonymní přispěvatel zanechal pod mým předchozím komentářem sérii otázek, které stojí za to zodpovědět - mimo jiné proto, že někdo vložil odkaz na tento článek na facebookovou stránku Děkujeme, odcházíme.
Otázky je zároveň dobré zodpovědět, aby se vyjasnily některé aspekty, které možná z předchozího příspěvku nebyly zřejmé. Ale než se k otázkám dostaneme, stojí za to uvést několik poznámek.
Následující mapu vytvořil Bill Rankin z Radical Cartography. Jednotlivé barvy znázorňují obyvatelstvo podle barvy pleti (každá tečka představuje deset domácností). I bez jakéhokoliv podkladu jsou jednotlivé chicagské čtvrti jasně patrné. My bydlíme v malém ružovém fleku na břehu jezera uprostřed modré plochy.
Kuriózní je, že v řadě případů je národnostní rozdělení přesně kopíruje hranice jednotlivých obvodů i v místech, kde neexistuje žádný geografický předěl, a jedná se o pouhé administrativní vymezení. Zatímco sever Chicaga je pestře smíšený (viditelné zejména na detailní mapě), tak jih je rozdělený. Příčinou segregace však není ani tak samotná barva pleti jako spíš příjem.
