pondělí 17. května 2010

Jak sociální stát postavil na hlavu keynesiánské myšlenky


Jednou z klíčových myšlenek keynesiánské školy je aktivní fiskální politika, která by zmírňovala hospodářský cyklus. John Maynard Keynes a jeho následovníci tvrdili, že recese jsou způsobené zejména poklesem poptávky. Nedůvěra spotřebitelů a firem v budoucí vývoj ekonomiky je nutí k omezení spotřeby a investic a zvýšení úspor, takže klesá hospodářský produkt. Snížení produkce zvyšuje nezaměstnanost a díle tak snižuje koupěschopnost obyvatel, takže se celý problém jen prohlubuje.

Keynes tvrdil, že právě ve zmírňování recesí spočívá jedna z klíčových rolí vlády. V průběhu recese by vláda neměla podlehnout skeptickému názoru spotřebitelů a měla by naopak vyplnit chybějící soukromé výdaje vládní spotřebou, a to i za cenu toho, že se zadluží. Vláda tak působí jako proticyklický mechanismus - když lidé věří ve špatnou budoucnost a šetří, tak by vláda měla činit pravý opak.
Díky vládním výdajům se tak zmírní pokles produkce, což zmírní pesimismus spotřebitelů a celá recese bude mírnější.

Dnes už víme, že celá myšlenka aktivní fiskální politiky má celou řadu zádrhelů, než aby bylo možné přijmout takto zjednodušený pohled na svět. Nicméně budiž - pro účely tohoto článku můžeme všechny tyto faktory ignorovat.

Klíčovým problémem je, že vládní hospodaření dnes vypadá úplně jinak než za Keynese. V roce 1929, když v USA udeřila Velká hospodářská krize, byl americký vládní dluh na úrovni 19% HDP a rychle klesal (byl vytvořen v průběhu 1.světové války a vláda neměla problémy ho splácet). V takovém prostředí si mohla americká vláda aktivní fiskální politiku dovolit - i masivní fiskální expanze navýšila vládní dluh "pouze" na 45% HDP.

Dnes je situace zcela jiná. Až do 70.let 20.století jak USA tak i země západní Evropě poměr dluhu k HDP rychle snižovaly - ať už pomocí splácení dluhu nebo prostřednictvím rychlého hospodářského růstu.

V 80.letech 20.století se však situace v západní Evropě razatně změnila. Nároky občanů na sociální stát se zvyšovaly, avšak vlády nebyly ochotné dostatečně rychle zvyšovat daně, které by tyto nároky pokryly. 80.léta jsou tak charakteristická prudkým nárůstem zadlužení.

Central government debt, OECD data

Poměr vládního dluhu k HDP u vybraných zemí Eurozóny (zahrnut je pouze dluh centrální vlády)
Zdroj: OECD

Výše uvedený graf znázorňuje vývoj poměru vládního dluhu k HDP ve vybraných (těch větších) zemích Eurozóny. Situace sice nebyla tak špatná jako v případě Řecka, ale i tak se podařilo vládní dluh výrazně navýšit. Zatímco v roce 1980 byl průměrný vládní dluh u výše uvedených zemí 31% HDP, v roce 1990 to bylo 60% a v roce 1995 dokonce 65%. Pak se situace (i díky Maastrichtským kritériím) poněkud urovnala, ale i tak v roce 2008 tyto země v průměru dlužily 59% HDP (aritmetický nevážený průměr).

A tak když v roce 2009 přišla další silná recese, musí země místo masivní fiskální expanze škrtat v rozpočtech, aby neohrozily svoji úvěrovou pozici. Dlouhodobá ekonomická debata o účinnosti či neúčinnosti fiskální politiky je zbytečná, protože si řada zemí žádnou aktivní fiskální politiku nemůže dovolit. Až příliš velká ochota budovat sociální stát doprovázená velkou neochotou za tento stát platit zahnala západoevropské země do kouta.

V USA byla rozpočtová situace o něco lepší, takže si vláda mohla masivní stimulační balíčky dovolit aniž by nějak výrazně zpochybnila svoji schopnost dluh splácet. Někteří zastánci těchto masivních fiskálních výdajů tvrdí, že rozpočtová situace v USA je zvládnutelná. To je pravda, ale zřejmě si zapomínají uvědomit, že pokud USA zasáhne v příštích dvaceti či třiceti letech další výrazná recese, pak už se žádný další stimulační balíček konat nebude. V příštím desetiletí naroste vládní dluh USA někam k 70-100% HDP a USA tak budou ve stejné pozici jako jsou západoevropské země nyní.

3 komentáře:

  1. Možná jsem jenom natvrdlý, ale jak z toho grafíku vyplývá, že růst dluhů v posledních 30 letech primárně padá na vrub sociálnímu státu a \"zvyšování nároků občanů\"?

    OdpovědětVymazat
  2. Z grafu to samozrejme primo nevyplyva, ale to ani nikdo netvrdil.
    Vyplyva to vsak z dalsich dat. Viz napriklad studie OECD:
    Adema, Ladaique: How Expensive is the Welfare State? Gross and Net Indicators in the OECD Social Expenditure Database (SOCX)
    http://www.oecd-ilibrary.org...5052

    Strana 23 obsahuje rust socialnich vydaju vsech zemi OECD. Bohuzel pouze od roku 1980 (narust totiz zacal uz v 70.letech), ale tady to postaci. Socialni vydaje v prubehu 80.let vzrostly z 15% na 20% HDP. A to je obrovsky objem vydaju, ktery nebyl vykryty rustem dani. Zadna jina slozka vladnich vydaju nerostla tak rychle. V druhe polovine 90.let se situace stabilizovala, ale vysoky dluh zustal.

    OdpovědětVymazat
  3. Dva fakty: (a) narůstající zadlužení omezuje aktivní fiskální politiku do budoucna, (b) za narůstající zadlužení může z velké části sociální stát. Podtext: i kdyby fiskální stimuly (nedejbože) fungovaly, tak na ně stejně nejsou/nebudou peníze. Ale o optimalitě vystřílení posledních fiskální munice teď nebo později jde přeci těžko mluvit bez aspoň nějaké dynamické a mezigenerační stuktury argumentu a bez jasného postoje vůči efektu fiskálních stimulů, takže poslední odstavec vychází do prázdna.

    Není tu nakonec ještě hlubší podtext? Něco jako podvědomá obrana před kárajícím Krugmanem? :-) Konkrétně otázka Kdo za to může? Obrovské nárůsty nákladů sociálních států od 70. do 90. let (které zatím stejně nejsou z větší části vidět mimo mezigenerační účetnictví) přece neproběhly jen za \"vlády\" keynesiánských myšlenek, zatímco dluhy v USA rostly i díky krácení daní a rostou i díky nutnosti krocení bublin fiskální politikou -- bublin způsobených deregulací finančních trhů a expansivní politikou FEDu, to vše za tiché podpory Chicago school. Takže jsou tu vlastně dvě otázky: první ekonomická a to jak velkou část dluhů má na svědomí sociální stát versus jiné neplechy (což je opět těžko zodpověditelné bez postoje ohledně skutečných efektů fiskálních stimulů), druhá asi sociologická: jak moc za narůstající náklady sociálních států může samotné nevymititelné proto-keynesiánství versus nějaká jiná levicová nákaza. Což teda taky není moc užitečná diskuse.

    OdpovědětVymazat