Problémy s predikcemi

Dlouhodobé predikce budoucího vývoje jsou vždy ošidné. Největším problémem přitom je vliv zásadních, avšak prakticky nepředpokládatelných změn v rozvoji lidské společnosti. Zatímco je ještě poměrně bezpečné předvídat, že z dlouhodobého hlediska bude společnost dále zvyšovat životní standardy, způsoby, jakými toho bude dosaženo, jsou velmi nejasné.

Do této pasti se například chytají věrozvěsti vyčerpání nerostných surovin (a zejména fosilních paliv), které má údajně vést k úpadku lidské civilizace. Tito lidé (kteří paradoxně často bývají razantními kritiky extrapolace pomocí růstových modelů) vycházejí z toho, že v budoucnu nebude existovat žádná alternativa ke stávajícím zdrojům.
Už v roce 1865 počítal ekonom William Stanley Jevons, že v průběhu následujících 50 let dosáhne ve Velké Británii vrcholu těžba tehdy klíčového uhlí, po kterém bude následovat rozsáhlý hospodářský úpadek. S čím však Jevons nepočítal, byla ropa. Vrcholu těžby ve Velké Británii tak sice bylo skutečně dosaženo v roce 1913, avšak uhlí bylo zcela nahrazeno ropou. Žádný úpadek se nekonal.

Geologové v době, kdy Jevons uveřejnil svou studii, odhadovali, že světové zásoby uhlí budou vytěženy v podobném horizontu jako ve Velké Británii. To se ukázalo být zásadním omylem.

Negativní scénáře se často objevují v době prudkého růstu cen surovin - plno jich bylo například v 70.letech 20.století. I prezident Jimmy Carter se nechal strhnout, když v roce 1977 prohlásil, že "lidstvo by mohlo spotřebovat všechny známé zásoby ropy na konci 80.let". 30 let po předpokládaném konci lidstvo ropu těží nezmírněným tempem.

Zastánci hypotézy blízkého vyčerpání ropy argumentují tím, že prudký růst cen ropy v průběhu roku 2008 byl jasným signálem, že mají pravdu a že nabídka dostupné ropy prudce klesá. Skutečnost je ovšem taková, že v případě trhu s ropou jsou jak nabídka tak i poptávka silně neelastické - a tak i malé pohyby buď poptávky nebo nabídky mohou vést k velkým výkyvům cen. Výrazný pokles (růstu) cen v souvislosti se stávající recesí je toho dokladem.

Bylo by samozřejmě naivní předpokládat, že ropa zůstane dominantní energetickou surovinou navždy. Konec dominance ropy však téměř jistě nebude znamenat rozvrat společnosti - lidstvo nalezne jiná řešení. V této souvislosti mě však stále zaráží, že razantní zastánci toho, že nalézání alternativních zdrojů energie je vhodné popostrčit vhodnými vládními politikami, tak málo mluví například o masové podpoře výstavby ITERu. Rozsáhlé investice do urychlení výzkumu jaderné fúze vypadají jako opatření s mnohem větším očekávaným užitkem než třeba neustále omílaná podpora biopaliv.