Jak napsat pořádnou grantovou přihlášku

Součástí práce každého výzkumníka je i hodnocení práce ostatních, a tedy i hodnocení žádostí o granty. Grantové přihlášky je přitom velmi obtížné posuzovat - narozdíl od článků se nejedná o hotovou práci, kde by šlo hodnotit dosažené výsledky, ale musíte odhadovat potenciál žadatele a jeho schopnost pracovat na problému, který navrhuje, a jeho šance dojít k nějakým výsledkům. Oddělit tak musíte nerealistické návrhy od těch realistických. A protože hodnotitelé nemají nadpřirozené schopnosti, je na žadateli, aby hodnotitele o smysluplnosti návrhu přesvědčil.

Protože mám určitou zkušenost s hodnocením grantů podávaných českými výzkumníky v ekonomii, není od věci sepsat některé charakteristické nedostatky, které se opakovaně s různými obměnami objevují. Zkušenosti ukazují, že průměrná kvalita žádostí o grant za světem stále pokulhává (alespoň v ekonomii). Ačkoliv mnohé následující poznámky znějí jako naprosto samozřejmé, je až s podivem, v kolika případech se jich žadatelé nedrží.

Šťastné a veselé

Sazka a nebezpečí rozdrobené vlastnické struktury

Ačkoliv je tento příspěvek motivovaný děním v Sazce, týká se spíše obecnější problematiky.

Dovést k bankrotu (či v lepším případě k nucené restrukturalizaci) společnost, která má dominantní postavení v mimořádně lukrativním odvětví a která má rovněž silné lobbystické kontakty na politickou sféru, vyžaduje značnou dávku umění. Je to něco podobného (byť v menším měřítku), jako kdyby Martin Roman přivedl k bankrotu ČEZ. Sazka to přesto dokázala.

Nad poměry v Sazce se kromě mnoha jiných zamýšlí i Jiří Hlavenka. Zásadní příčina dnešní situace je přitom zřejmá - naprostá absence vlastnické kontroly. Můžeme vinu svádět na zátěž spojenou s financováním Sazka Areny nebo na sice schopný management v čele s Alešem Hušákem, který ale jednal zejména ve svůj vlastní prospěch (to neznamená, že by management jednal přímo nezákonně, vztah mezi managementem a vlastníky umožňuje velkou smluvní volnost, kterou management dokázal beze zbytku využít).

Všechny tyto aspekty si ale vlastníci mohli a měli ohlídat - byly to věci známé po dlouhá léta. Realita však byla taková, že funkcionáři sportovních svazů, měli v rukou společnost s miliardovými výnosy, se kterou si absolutně nevěděli rady. Jiří Hlavenka ve svém článku odkazuje na výroky členů dozorčí rady, kteří si ani nedokázali zjistit příjmy nejvyšších členů managementu. Minoritních spoluvlastníků přitom bylo příliš mnoho na to, aby se dohodli na jakémkoliv razantním postupu.

Problém rozdrobené vlastnické struktury je v ekonomické literatuře dobře znám a lze ho ilustrovat na několika praktických příkladech.

Zvýšení cen elektřiny je špatným argumentem proti solárním elektrárnám

Aneb proč by měl každý rozumný ekolog rovněž kritizovat solární dotace

V jednom ze svých dřívějších článků jsem rozebíral, že klíčovým problémem spojeným s dotacemi na výkup elektrické energie vyrobené v solárních elektrárnách není samotné zvýšení cen elektřiny, ale transfer bohatství ve společnosti. Je proto škoda, že se ve veřejné diskusi prakticky výhradně zmiňuje pouze nárůst koncových cen.

Pro jednoduchost ignorujme v první části diskuse ekologický aspekt výroby energie z obnovitelných zdrojů. Ten samozřejmě není zanedbatelný, ale lze ho od zbývající diskuse oddělit. Vrátíme se k němu v druhé části.

Ekolog Jan Beránek se v jednom ze svých posledních článků snaží argumentovat, že nárůst koncových cen elektřiny způsobený úhradou solárních dotací je velmi malý, takže se náklady spojenými s těmito dotacemi nemusíme příliš zabývat. Jeho výpočet značně podhodnocuje cenový nárůst, ovšem i kdyby byl provedený správně, tak se jedná jen o klamný argument (logical fallacy).

Risk-Price Dynamics

Journal of Financial Econometrics, 2011, Vol. 9, No. 1, 3-65. Hotovo, můžeme pokračovat dále.

Důchodová reforma? Jen s eurem

Ministr Drábek bere důchodovou reformu poněkud vážněji než jeho předchůdci, i když návrhy jsou zatím jen mlhavé, takže těžko hodnotit. Na jednu věc se ale zapomíná - přechodu na kapitálové důchodové spoření by velmi prospělo, kdyby Česká republika přijala euro.

Euro a důchodová reforma vypadají jako dva zcela nesouvisející cíle. Nesouvisející jsou však pouze zdánlivě - a sice pokud přijmeme naivní (nebo záměrně zavádějící?) představu o kapitálovém důchodovém spoření, kterou například nastiňuje Vladimír Špidla. Ten se snaží připodobnit kapitálový důchodový systém ke střádání peněz na běžném účtu. To ale není jeho hlavní podstatou.

Řešení testu z makroekonomie

Pro ty, které zajímalo řešení testu z makroekonomie, jsem umístil nástin řešení sem. Dosažené maximum 96 ze 100, průměr 70.3.

Nainstalovaný výkon solárních elektráren k 1.12.2010 - 1393,86 MWp

Za listopad se nainstalovalo téměř 400 MWp nového výkonu. Do konce roku zbývá ještě jeden měsíc, přitom zkušenosti předchozích let ukazují, že právě prosinec je z hlediska nově instalovaných kapacit zdaleka nejvyšší, stačí se podívat na graf vývoje z loňského roku.

Stojí za to aktualizovat graf, který jsem publikoval v září. V něm jsou uvedeny odhady různých organizací ohledně instalovaného výkonu na konci roku. Původní zářijové odhady všech institucí s výjimkou ČEZu a analytických společností již byly překonány, jednotlivé instituce pak v průběhu času postupně upravovaly svoje odhady směrem vzhůru.

Chcete si zkusit test z makroekonomie?

Závěrečný test povinného středně pokročilého kurzu makroekonomie (studenti si ho obvykle berou ve 3. ročníku bakalářského studia). Čas na vypracování 135 minut (délka testu je koncipovaná tak, aby nejlepší studenti měli právě dost času na jeho dokončení).

Čínské investice a vysokorychlostní železnice

Protože jsem nedávno psal o vysokorychlostních železnicích a také o čínské investiční politice, nebude na škodu obě témata zkombinovat a zmínit čínské investice do vysokorychlostních železnic.

Pro čínskou vládu představují investice do vysokorychlostních železnic důkaz ekonomické i technologické síly a rentabilita projektu je vedlejší. Do roku 2020 tak vláda plánuje postavit 16 tisíc kilometrů tratí na rychlosti vyšší než 250 km/h. Magnetický rychlovlak z šanghajského letiště je nejrychlejším komerčně provozovaným vlakem, i když cesta trvá jen 7 minut a bylo místo něj možné postavit klasickou trať za poloviční cenu, s nímž by cesta trvala o dvě minuty déle. Ale takhle to hezky vypadá (i když vlak vytížený zrovna není a vláda ho masivně dotuje).

Quantitative easing: Opatrná ekonomie vs. ideologické video

V nejistých ekonomických časech je nejistý ekonom v nevýhodě. Zatímco on férově přizná, že ekonomická teorie má kvůli větší nejistotě menší vypovídací schopnost, hlas ideologa, který žádné argumenty nepotřebuje, má stále stejnou sílu.

Přesně tak tomu je i s politikou kvantitativního uvolňování, k jejíž druhé vlně se odhodlala americká centrální banka. Je normální přiznat, že naše vědomosti o potenciálních dopadech tohoto kroku jsou slabší než obvykle, protože vzhledem k tomu, že se jedná o jen výjimečně používaný typ monetární politiky, máme jen velmi málo historických dat z podobných epizod. Tomu odpovídají i velmi rozdílné a opatrné názory na to, jaké dopady bude kvantitativní uvolňování mít (já osobně sdílím názor, že se jedná o poněkud riskantní krok správným směrem, i když dopady zřejmě budou malé).

Osobní železnice v Evropě, nákladní železnice v USA

Osobní železniční doprava v Evropě a USA je naprosto neporovnatelná. Zatímco evropské státy masivně investují do vysokorychlostních tratí, USA jsou rychlostmi svých několika rychlejších vlakových tratí na úrovni českých koridorů, s výjimkou některých segmentů tratě Washington - New York - Boston, kde vyklápěcí Acela dosáhne rychlostí nad 200 km/h. Všude jinde je 160 km/h úspěch a vlak z Washingtonu do Chicaga potřebuje na 1100 km více než 17 hodin.

Dokonce ani budoucí plány nejsou příliš ambiciózní. Hovoří se sice o budování dedikovaných spojení projektovaných na rychlosti kolem 350 km/h, ale projekty, do kterých se dnes skutečně investuje z peněz poskytnutých v rámci Obamova stimulačního balíčku, ve velké většině případů urychlují existující tratě na rychlosti kolem 160 km/h.

Příčin, proč se osobní železnice v USA příliš neujala, je mnoho. Klíčovou příčinou je samozřejmě geografie - velká centra jsou v USA od sebe většinou vzdálena natolik, že mezi nimi železnice nedokáže konkurovat letadlům. Výjimkou je východní pobřeží, kde funguje výše zmíněný koridor Washington - Boston, a potom některé roztříštěné úseky. Nejčastěji se mluví o vybudování vysokorychlostního spojení mezi Los Angeles a San Franciscem, ovšem i tady je vzdálenost 650 km (vlaky by teoreticky mohly zastavovat v Bakersfieldu nebo Fresnu). A vzhledem k tomu, že mezi oběma městy funguje mimořádně konkurenční letecké spojení s jednosměrnými letenkami za 50 dolarů, nelze si představit, že by se náklady na budování vysokorychlostního železničního spojení mohly za současných podmínek vrátit.

Může Česká republika růst jako Čína? Může, ale ...

Mezinárodní politiku Oskara Krejčího jsem před lety s radostí přečetl. Ale článek pro Reflex, který se snaží spekulovat nad tím, zda by bývalo nebylo lepší, kdyby se Česko po roce 1989 vydalo čínskou cestou, je zbytečně komplikovaný.

Oskar Krejčí se snaží celý problém motivovat tím, že kdybychom se vydali cestou čínských reforem, mohli jsme třeba také po desetiletí udržovat vysokou míru růstu HDP. Rozebírá však geopolitickou problematiku, zatímco problém je spíše ekonomický.

Praktický celý problém lze totiž vysvětlit jediným grafem, který zachycuje míru hrubých investic jako podíl na HDP:

Zlatý standard? Ten tedy opravdu nechceme.

V posledních dnech se po světě rozšířila zpráva o tom, že prezident Světové banky Robert Zoellick advokuje myšlenku obnovení zlatého standardu. Celý rozruch byl vyvolán Zoellickovým článkem ve Financial Times The G20 must look beyond Bretton Woods II. A jak se ukazuje, rozruch byl poněkud zbytečný, protože Zoellick zlatý standard nenavrhoval.

Ve svém článku navrhoval systém kooperace měnových politik, podobný ekonomickým dohodám z Plazy a Louvre v 80.letech 20.století. Hluboko v článku pak také napsal dvě věty, které vzbudily onen rozruch:

The system should also consider employing gold as an international reference point of market expectations about inflation, deflation and future currency values. Although textbooks may view gold as the old money, markets are using gold as an alternative monetary asset today.

Tím měl Zoellick na mysli, že cena zlata (a potenciálně dalších investičních aktiv) by měla být sledována tvůrci monetární politiky jako indikátor inflačních očekávání, nikoliv že bychom měli přejít ke zlatému standardu. Je však pravda, že v současném nejistém světě, kdy se každý pídí po sebemenším náznaku jakéhokoliv záměru, to byla slova neopatrná. Zoellick detailně vysvětluje, co svými slovy myslel, na videu zde.

Proč ne zlatý standard

Zlatý standard je uspořádání, kterým bychom si opravdu příliš nepomohli, zejména ne v současné nestabilní situaci, kdy se ekonomické podmínky v jednotlivých zemích vyvíjejí dramaticky odlišným směrem. Vytvořením světového zlatého standardu totiž zafixujeme všechny nominální měnové kurzy a vytvoříme jednotnou světovou měnu. Ta je sice prostá všech možných zásahů centrálních bank, které jsou trnem v oku těm, pro něž jsou centrální banky zdrojem všeho zla, avšak jinak přináší přesně ty nevýhody, jako každá jiná centrální měna nebo systém pevných měnových kurzů.

xkcd: Proč nemohou fungovat některé paranormální schopnosti?

Zdroj: xkcd.com

P.S. Jak xkcd správně poznamenává, neschopnost těchto metod vytvořit masivní zisky pro kapitalistické firmy nelze zaměňovat se schopností firem prodat tyto metody lidem, kteří naopak věří tomu, že fungují.

Použitelné alternativy k ropě budou k dispozici až za 131 let. Nebo že by ne?

Existují skupiny lidí, které využijí prakticky každé příležitosti k tomu, aby zdůraznily úplnou neschopnost současné ekonomie a finanční teorie, aniž by rozlišovaly mezi přednostmi a skutečnými slabinami. Když se však náhodou podaří těmito kritizovanými metodami dojít k výsledku, který se jim líbí, jde kritika rázem stranou a výsledek se uveřejňuje jako hotová věc.

Ironií osudu je, když se takto odprezentovaná hotová věc ukáže jako naprosto nejhorší možná aplikace daných metod, založená pouze na jejich slabinách.

Novým takovým příkladem je Karlem Dolejším odprezentovaná studie dvou autorek z University of California Davis. V článku Future Sustainability Forecasting by Exchange Markets: Basic Theory and an Application, který napsaly Nataliya Malyshkina a Deb Niemeier, je ukázáno, že střední odhad doby, kdy budou k dispozici průmyslově použitelné akternativy k ropě, je 131 let.

Proč se toho v poslední době na blogu mnoho neobjevilo

Důvodem jsou Asset pricing implications of macroeconomic models with financing constraints.

Shock-exposure elasticities in a variant of the Gertler, Kiyotaki (2010) model [pdf]

Obrázky z campusu University of Chicago

Doporučuji zvětšit na celou obrazovku (v pravém dolním rohu).

Hey, you don't have Flash. Please download the free Flash player.

Autor: Justin Kern, AB’04, PhD’10
Původní stránka: University of Chicago

Odkud se vzalo 260 miliard za arbitráže?

V tomto týdnu bude blogování kvůli nedostatku času spíše méně časté a stručnější.

Je jasné, že srážková daň ve výši 26% na dotace poskytnuté na výrobu elektřiny v solárních elektrárnách nemohla zůstat bez hlasité odezvy. Česká průmyslová fotovoltaická asociace (CZEPHO) varuje před arbitrážemi:

„26% srážková daň je pro většinu realizovaných fotovoltaických elektráren naprosto likvidační,“ varuje František Smolka. Téměř všechny solární projekty jsou totiž financované z bankovních úvěrů, které jsou splatné za 11 až 13 let. „Banky budou chtít své peníze zpět v termínu." ... Vláda si od 26% daně slibuje vybrat během dvaceti let zhruba 92 miliard korun. Soudní spory a arbitráže české daňové poplatníky budou ale stát minimálně 260 miliard korun.

Nechme stranou takové detaily jako že existují tajemné věci jako refinancování úvěrů nebo že je s podivem, jak můžou solárníci požadovat trojnásobek toho, co jim stát na dani vezme. Rovněž se nechci zabývat tím, nakolik je taková arbitráž vlastně reálná - na jednu stranu má stát daňovou suverenitu, na druhou stranu jsou selektivní daně extrémní metodou. Takže tuto otázku lépe přenechám právníkům.

Je česká fiskální politika příliš restriktivní?

Udržovat každoročně vyrovnaný rozpočet vyžaduje značnou dávku rozpočtové sebekázně, která není obvykle politicky dosažitelná. Kromě toho v ekonomice s reálnými nebo nominálními frikcemi většinou existuje i dobrý důvod, proč provádět proticyklickou fiskální politiku - schodky v recesích budou spláceny z přebytků v expanzích.

S českou fiskální politikou je to těžké. Ani v dobách největšího růstu před pěti lety nedokázala vytvořit dosáhnout přebytkového hospodaření. Česká republika tak zcela jistě do recese vstupovala se strukturálním deficitem, na který se nabalil ještě deficit cyklický.

Česká vláda se tak, podobně jako další evropské vlády, odhodlala k úsporným opatřením. Ty zatím z velké části zůstávají na papíře. Položme si však otázku, zda by česká vláda skutečně měla provádět opatření směřující se snižování schodku. Ponechme stranou, zda tak udělá cestou zvyšování daní nebo snižování výdajů, z makroekonomického hlediska mají oba kroky v krátkém období analogické dopady.

Pokud je i nízké školné ze společenského hlediska škodlivé, pak bychom měli zavést studentské dotace

Odpůrci školného tvrdí, že zavedení i nízkého školného je ze společenského hlediska nevýhodné. Dejme tomu, že mají pravdu. Co to tedy vlastně znamená a co bychom s tím měli dělat? Pokud je tedy i nízké školné škodlivé, neměli bychom zavést negativní školné?

Jedním z klíčových argumentů odpůrců je, že školné znemožní studium chudším studentům, kteří si nebudou moci školné dovolit. Kromě toho i studenti, kteří studiem projdou, na tom budou hůře, protože budou skončí s nižšími úsporami nebo větším dluhem.

Ignorujme teď všechny ostatní efekty školného - například že školy budou moci využít školné ke zkvalitnění výuky, na stipendia pro výborné nebo chudé studenty, nebo na zaplacení doktorandů, kteří budou více pomáhat profesorům s výukou nebo výzkumem, jak je to bežné jinde; například že na daních ušetří ti, kteří vysokoškolským studiem neprojdou a přesto jej platí skrze daňový systém; například že stát bude moci absolventům pedagogických fakult školné odpustit, pokud studenti skutečně nastoupí jako učitelé, takže na pegagogických fakultách bude studovat méně studentů, kteří je využívají například ke studiu jazyků, a poté se nikdy učitelem nestanou; nebo například na podstatné rozdíly v různých typech školného (odložené vs. neodložené školné). Tyto efekty jsou jistě rozsáhlé, nicméně odpůrci školného dominantně argumentují právě finančními náklady pro studenty (těch, pro které jsou klíčové jiné argumenty, se následující stať nemusí týkat).

MIG 21 v Chicagu

MIG 21 včera v Klas Restaurantu, po výborné svíčkové a uzeném s knedlíkem a zelím. Jirka Macháček i ostatní členové kapely jsou vysloveně koncertní typy, hráli dlouho a s elánem. Mezi momenty, které jinde než na koncertě neuslyšíte, patří Vltava coby baskytarové sólo, nebo závěrečná Mávej (I did it my way), kde Macháček, stejně jako v Samotářích, končí s hulením.

Zkreslování přiznaného příjmu u živnostníků a drobných podnikatelů

Soukromí podnikatelé narozdíl od zaměstnanců přiznávají své příjmy finančnímu úřadu sami. Pokud jsou tyto příjmy špatně verifikovatelné a případný očekávaný trest za prohřešky nízký, pak budou mít tendenci část příjmů zatajit, aby se vyhnuli placení daní. Děje se tak všude, nejen v České republice. V USA analyzuje finanční správa (Internal Revenue Service) chování daňových poplatníků a vydává stostránkové manuály [pdf], jak dobrovolné vykazování příjmů zkvalitnit.

Pro ekonomy je zatajování příjmů problematické i z jiného důvodu. V posledních desetiletích jsou shromažďována panelová data popisující spotřební chování domácností, založená na dotazníkových šetřeních - viz například Panel study on income dynamics, nebo Consumer expenditure survey. Jednou z důležitých veličin ovlivňující chování jednotlivců je přitom samozřejmě jejich příjem, na který se dotazník ptá.

Zákazem cen končících na 50 haléřů za spravedlnost obchodu

Se zajímavým objevem přišel, kde jinde než na Britských listech, jeden z příležitostně přispívajících autorů. Dokázal, jak matematické zaokrouhlování ceny celkového nákupu vede k nespravedlivému vztahu mezi prodávajícím a kupujícím.

Školné v USA - jak funguje systém privátního financování univerzit

Otázka školného na vysokých školách je jedním z programových témat současné vlády a stále se zdá, že to se školným myslí vážně. Bohužel vláda neposkytuje příliš mnoho informací ohledně implementace a dopadů školného, ani porovnání s ostatními zeměmi. Je proto myslím namístě osvětlit, jak systém vysokoškolského školného funguje v USA, kde je školné opravdu vysoké a často se pohybuje v desítkách tisíc dolarů ročně.

Nedostatek informací o školném totiž otevírá velký prostor pro téměř konspirační teorie ohledně jeho negativních dopadů - od degradace kvality výuky, přes výhradní zaměření univerzit na tvorbu "zisku" (ať už to u neziskových univerzit znamená cokoliv), až po hluboký pokles životní úrovně obyvatelstva. Než se tedy k těm negativním dopadům propracujeme, je dobré si popsat, jak vůbec systém školného v USA funguje - alespoň některá taková tvrzení se pak rovnou podaří vyloučit jako nerealistická.

Zadruhé, ač je školné v USA opravdu vysoké, objevuje se řada významně nadsazených informací vydávaných za objektivní pravdu (například o školném ve výši 25 tisíc dolarů za semestr od našeho starého známého studenta FF). Systém školného v USA je významně heterogenní a výrazně diferencovaný podle výše příjmu studentových rodičů, což málokdo ví. Je proto dobré se na to podívat.