úterý 16. listopadu 2010

Zlatý standard? Ten tedy opravdu nechceme.


V posledních dnech se po světě rozšířila zpráva o tom, že prezident Světové banky Robert Zoellick advokuje myšlenku obnovení zlatého standardu. Celý rozruch byl vyvolán Zoellickovým článkem ve Financial Times The G20 must look beyond Bretton Woods II. A jak se ukazuje, rozruch byl poněkud zbytečný, protože Zoellick zlatý standard nenavrhoval.

Ve svém článku navrhoval systém kooperace měnových politik, podobný ekonomickým dohodám z Plazy a Louvre v 80.letech 20.století. Hluboko v článku pak také napsal dvě věty, které vzbudily onen rozruch:

The system should also consider employing gold as an international reference point of market expectations about inflation, deflation and future currency values. Although textbooks may view gold as the old money, markets are using gold as an alternative monetary asset today.

Tím měl Zoellick na mysli, že cena zlata (a potenciálně dalších investičních aktiv) by měla být sledována tvůrci monetární politiky jako indikátor inflačních očekávání, nikoliv že bychom měli přejít ke zlatému standardu. Je však pravda, že v současném nejistém světě, kdy se každý pídí po sebemenším náznaku jakéhokoliv záměru, to byla slova neopatrná. Zoellick detailně vysvětluje, co svými slovy myslel, na videu zde.

Proč ne zlatý standard

Zlatý standard je uspořádání, kterým bychom si opravdu příliš nepomohli, zejména ne v současné nestabilní situaci, kdy se ekonomické podmínky v jednotlivých zemích vyvíjejí dramaticky odlišným směrem. Vytvořením světového zlatého standardu totiž zafixujeme všechny nominální měnové kurzy a vytvoříme jednotnou světovou měnu. Ta je sice prostá všech možných zásahů centrálních bank, které jsou trnem v oku těm, pro něž jsou centrální banky zdrojem všeho zla, avšak jinak přináší přesně ty nevýhody, jako každá jiná centrální měna nebo systém pevných měnových kurzů.
Představme si situaci, kdy se konkrétní země (říkejme jí třeba Řecko) dostane do vážných ekonomických problémů. Její ekonomika není dostatečně výkonná na to,¨ aby v dané situaci konkurovala na světových trzích, a začne se prohlubovat schodek jejího bežného účtu platební bilance.

V režimu volných měnových kurzů je připůsobení jednoduché - měna dané země depreciuje, čímž se zlepší její relativní exportní pozice, a ekonomika má možnost se vzpamatovat.

Co když jsou ale nominální měnové kurzy zafixované? Pak vyrovnávací mechanismus stále existuje, je však mnohem složitější.

K pochopení fungování tohoto vyrovnávacího mechanismu je zapotřebí si uvědomit, že jeho podstatou není samotná změna nominálního měnového kurzu - tím jen změníme poměr, ve kterém se mezi sebou vyměňují dvě účetní jednotky, tedy zahraniční a domácí měna. Co je podstatné pro posílení exportní pozice je změna relativních cen fyzických výrobků, kterými daná země konkuruje na mezinárodním trhu. A změna nominálního kurzu je jen jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout.

Změny nominálních cen

Pokud je měnový kurz zafixovaný, tak jediný způsob, jak změny relativních cen dosáhnout, je změna nominálních cen zboží v dané zemi. Místo toho, aby nominální měnový kurz deprecioval dejme tomu o 20%, postačí, aby všechny ceny v dané zemi poklesly o stejné procento.

Pokud by nominální ceny v dané zemi byly zcela pružné, pak by vše bylo bez problémů. Bohužel nominální ceny jsou naopak velmi nepružné. Na tento fakt poukazuje i Milton Friedman ve svém článku The case for flexible exchange rates publikovaném v roce 1953 (napsaném však již v roce 1950):

Pokud by interní ceny byly stejně pružné jako měnové kurzy, pak by byl z ekonomického hlediska malý rozdíl mezi tím, kdyby přizpůsobovací mechanismus působil skrze změny měnového kurzu nebo skrze ekvivalentní změny interních cen. Ale tyto podmínky zcela jistě nejsou splněny. Měnový kurz je pružný, pokud nejsou aplikovány administrativní nástroje, které by ho zmrazily. Ale přinejmenším v moderním světě jsou interní ceny vysoce nepružné. Jsou pružnější směrem nahoru než směrem dolů, ale ani směrem nahoru nejsou všechny ceny zcela pružné. Nepružnost cen, nebo rozdílné míry jejich pružnosti, způsobují distorze v přizpůsobovacím mechanismu, který reaguje na změny vnějších podmínek. Přizpůsobení pak v některých sektorech působí převážně formou změny cen, v jiných primárně změnami v množství.

Na nominální rigiditě, zejména té směrem dolů, se toho od 50.let příliš mnoho nezměnilo. A mezi nejrigidnější ceny patří nominální mzdy.

Řekové nejsou ochotni přistoupit na redukci svých nominálních mezd a důchodů a opakovaně proti tomu stávkují (stávkují samozřejmě i kvůli jiným věcem). Přitom kdyby drachma zdevalvovala třeba o dvacet procent, zřejmě by se žádné protesty nekonaly.

Je pravda, že existovaly doby, kdy byly nominální ceny zřejmě mnohem flexibilnější než dnes. V druhé polovině 19.století se třeba v USA vyskytla dlouhá deflační období, která neměla nezbytně negativní dopady na hospodářský růst. Možná, že by si obyvatelé zemí zapojených do systému zlatého standardu zase zvykli. Ale představuje to poměrně riskantní experiment.

Co když jsou ceny pružné?

Pro fungování zlatého standardu je zkrátka cenová pružnost klíčová. Ovšem pokud skutečně máme pružné ceny, pak odpadá řada monetárních problémů, které se většině lidí jeví jako podstatné.

Například můžeme ihned bez obav přistoupit k euru. Aktivní monetární politika je zbytečná, ekonomické přizpůsobení probíhá pomocí změn pružných cen. K euru jsme ostatně mohli přistoupit už dávno - místo přizpůsobení prostřednictvím dlouhodobého setrvalého posilování koruny by přizpůsobení probíhalo prostřednictvím vyšší inflace, někde na úrovni 8-10% ročně.

Podobně úvaha o tom, že problémy bývalého východního Německa po znovusjednocení byly způsobeny příliš tvrdým kurzem převzaté západní marky, je zřejmě chybná. Nastavený měnový kurz byl irelevantní, pružné ceny se vždy mohly přizpůsobit.

Ani čínská politika pevného měnového kurzu nijak nevadí. V podmínkách plně flexibilních cen dojde k reálné apreciaci prostřednictvím vyšší čínské inflace.

Konečně ve světě s pružnými cenami je také z mezinárodního hlediska zcela irelevantní, zda například americká vláda provádí příliš expanzivní nebo restriktivní politiku. Ti, kteří tvrdí, že je monetární politika USA nyní vysoce expanzivní, by měli okamžitě pozorovat mnohem vyšší růst americké cenové hladiny. Ve skutečnosti sice pozorujeme růst cen řady likvidních aktiv, nikoliv však masivní růst agregátní cenové hladiny (ten sice můžeme očekávat do budoucna, ale to přesně ukazuje na onu nepružnost). Podobně by neměl existovat obrovský schodek obchodní bilance USA, protože už měl dávno být narovnaný poklesem cenové hladiny v USA.

Jak k přizpůsobení nominálních cen dojde?

Jaký je ekonomický mechanismus, který přizpůsobování cen vyvolá? Jedná se o jakousi přirozenou formu monetární expanze a kontrakce, doprovázenou toky zlata mezi jednotlivými státy.

Evropský dovozce například zaplatí eury americkému vývozci. Americký vývozce s eury může nakládat dle libosti, ale pokud budou mít USA systematický přebytek obchodní bilance, budou se eura hromadit v USA. Američtí vývozci tedy vrátí eura evropské centrální bance a ta za ně vyplatí zlato, které poputuje na americký kontinent.

V Evropě tímto krokem došlo k monetární kontrakci - z oběhu se stáhla část eur. Centrální banka přitom nemůže tato eura vrátit do oběhu, protože nemá zlato, kterým by je kryla. Vzhledem k tomu, že cenová hladina se odvíjí od množství peněz v ekonomice, dojde následně k poklesu evropské cenové hladiny a evropská měna reálně depreciuje (nominální měnové kurzy jsou samozřejmě stále zafixované). Pokud jsou ceny a mzdy zcela pružné, dojde k tomuto kroku okamžitě. Snížení cen také prospěje evropským exportérům a dojde k narovnání obchodní bilance.

K podobným transportům zlata v důsledku nerovnováh platebních bilancí pravidelně docházelo v 19.století mezi Británií a USA.

Moje krátké googlování na svět vyplavilo tento článek Pavla Kohouta (v různých obměnách publikovaný i jinde), kde tento mechanismus popisuje detailněji. Jen malá poznámka k článku - kde Pavel Kohout mluví o devalvaci a revalvaci, má na mysli právě reálnou devalvaci a revalvaci, vyvolanou změnami cenové hladiny, nikoliv úpravami měnových kurzů.

Závěrem

Systém zlatého standardu tak může rozumně fungovat pouze v situaci, kdy jsou ceny dostatečně pružné. Pokud by však ceny dostatečně pružné byly, odpadla by řada problémů, se kterými se dnešní ekonomický systém potýká. Ceny tak zřejmě dostatečně pružné nejsou.

Celá úvaha se dotkla jen velmi úzké a specifické oblasti, na kterou by zlatý standard měl dopad. Flexibilní měnové kurzy mají v situaci nepružných cen a rozdílného ekonomického vývoje v různých částech světa takové výhody, že bez problémů převáží nad potenciálními výhodami zlatého standardu. Debaty o zlatém standardu nabývají na síle s každou recesí a stejně rychle zase umlknou. Mnohem smysluplnější je však soustředit se na vytváření rozumné monetární politiky, která nesváže celý svět do systému fixních nominálních kurzů.

18 komentářů:

  1. Stari konzervativci - kteri mimochodem vedou celo-svetovou ekonomii , vcetne financi - maji tendence se uchylovat k ultra-konzervativnim a mnohokrat overenym zpusobum investic, ktere se uz jednou osvedcili v minulosti. Kdykoliv ekonomie \"skytne\", zlato jde nahoru. Proto se dnes zlato pohybuje pres $1,300.00.

    OdpovědětVymazat
  2. Ako laik samozrejme plne uznavam Vase argumenty, ale zdaju sa mi dost jednostranne nasypane na kopku \"zlaty standard je zastarale zlo\".
    Uvaha na temu \"co sa stane, ak \'samozrejma\' poziadavka pruznych cien\" nebude splnena sa mi vidi dost demagogicky odstrcena nabok poukazanim na Grecko.

    Sucasny stav ma ocividne negativa v tvare Bernankeho helikoptery c.2. a priebezneho \"ochudobnovania\" bezneho sporitela.
    Je naozaj take skvele robit cinnost viac menej ekvivalentnu odpustaniu dlhov?

    Existuje na tu temu spisane nieco vseobecne uznavane z coho vypadne, ze \"ano zlaty standard prinasa viac negativ ako pozitiv a preto je spolu s kyjakom a jaskynou len historia\" ?

    OdpovědětVymazat
  3. Tak tak. Na chudej lid musí bejt přísnost. A proto kvůli hypotetické \"řecké krizi\", která by za zlatého standardu možná vůbec nenastala, musíme okrádat lidi inflací.

    OdpovědětVymazat
  4. \"Na nominální rigiditě, zejména té směrem dolů, se toho od 50.let příliš mnoho nezměnilo. A mezi nejrigidnější ceny patří nominální mzdy. \" Z hlediska ekonomické mechaniky zřejmě nelze mít námitek, problém je v něčem trochu jiném: reálné životní náklady jsou extrémně nepružné. Člověk potřebuje stále stejné množství vody, potravy a statků typu teplo, spánek a střecha nad hlavou. Přistoupit na snížení nominálních mezd v situaci, kdy není garantováno adekvátní snížení nominálních životních nákladů, je podle mého soudu iracionální. (A to vynechám krajně kontroverzní rovinu etickou).

    OdpovědětVymazat
  5. \"reálné životní náklady jsou extrémně nepružné.\"

    Ludia dokazu zit v tej istej lokalite z dost roznych sum a tvarit sa, ze \"za menej to nejde\".
    Za pravdive asi mozno oznacit \"minimalne zivotne naklady su extremne nepruzne\", aj o tom by som pochyboval, ale to mozno je opravnene.

    OdpovědětVymazat
  6. nepovažoval jsem za nutné explicitně zmiňovat, že gulag nebo koncentrák za alternativu nepovažuji.

    OdpovědětVymazat
  7. Myslím, že tohle je přece jen trošku komplexnější téma. Stefan Karlsson třeba na svém blogu poukazoval na malý \"experiment\" na okrajích evropy - některé země mají flexibilní kurz, některé nikoliv. Přesto se nezdá, že by to činilo nějaký výrazný rozdíl.
    http://stefanmikarlsson.blogspot.com...
    http://stefanmikarlsson.blogspot.com...


    \"Představme si situaci, kdy se konkrétní země (říkejme jí třeba Řecko) dostane do vážných ekonomických problémů\"

    Ovšem statisticky tady podvádíme, protože existence centrální banky způsobuje morální hazard a \"konkrétní země\" může mít větší motivaci dostat se do vážných ekonomických problémů při existenci centrální banky než při zlatém standardu.

    Ale k pružnosti cen obecně: podle mého názoru se dopouštíš \"aggregation fallacy\" (to jsem si právě vymyslel). Píšeš \"země konkuruje na zahraničních trzích\". Jenže to není pravda, \"země\" nekonkuruje; konkurují lidé, kteří v té zemi žijí - a každý na jiném trhu proti jiným lidem. Co je to \"ekonomika v problémech\"? V problémech vůbec nemusí být \"země\", ale konkrétní odvětví. Pokud devalvuješ, dostaneš do problému importéry: VŠECHNY. Bez ohledu na to, že někteří z nich problémy reálně nemají. Neopodstatněně předpokládáš, že odvětví, která jsou zdravá, mají z nějakého důvodu flexibilní ceny. Proč?

    Po pravdě řečeno - jaký je vůbec význam toho mluvit o \"apreciaci evropské měny\" v systému zlatého standardu, když věcně řečeno v takovém systému existuje \"jedna měna\" - a to je zlato. Mluvit pak o tom, že zlato v evropě apreciuje a v americe depreciuje...no, tohle spíš ukazuje, že tyhle termíny byly vymyšleny pro popis nominálních kurzů.

    Další věc - tvůj argument je IMO použitelný leda tak na \"optimal currency area\" - jenomže nic takového neexistuje. Co když země není optimal currency area? Depreciace/apreciace měny zasáhne všechny, co obchodují se zahraničím (právě proto je trochu divné mluvit o apreciaci evropské-zlaté-měny v momentě, kdy se obchodníkovi s USA jeho cena s USA vůbec nemění).


    \"druhé polovině 19.století se třeba v USA vyskytla dlouhá deflační období, která neměla nezbytně negativní dopady na hospodářský růst\"

    Bylo by vhodné nesměšovat dohromady deflaci způsobenou růstem produktivity a deflaci způsobenou krizí. V principu neexistuje důvod se domnívat, proč by deflace způsobená růstem produktivity měla mít nějaký negativní dopad (jediný argument v podstatě zní, že mzdy v odvětví, kde firmy krachují, jsou neflexibilní směrem dolů...); typické argumenty týkající se poklesu CPI a \"růstu reálné úrokové míry\" poněkud přestanou platit v momentě, kdy člověk zahodí \"agregaci\" a zamyslí se nad tím, jak to konkrétně funguje.

    OdpovědětVymazat
  8. Neodpustím si ještě další rýpnutí....

    \"Představme si situaci, kdy se konkrétní země (říkejme jí třeba Řecko) dostane do vážných ekonomických problémů. Její ekonomika není dostatečně výkonná na to,¨ aby v dané situaci konkurovala na světových trzích, a začne se prohlubovat schodek jejího bežného účtu platební bilance. \"

    Jak může být Řecká ekonomika \"dostatečně výkonná\"? Co to znamená - jak se k tomu přišlo? Co s tím má společného schodek obchodní bilance?

    Konkrétně v Řecku se vláda zadlužila a ekonomika není \"dostatečně výkonná\" na to, aby mohla dluh řecké vlády splatit. Je tedy hlavní důvod proti zlatému standardu nezodpovědnost států? Po přečtení článku Pavla Kohouta ten pocit mám. Máme nezodpovědné státy, proto \"nemůžeme\" mít zlatý standard, a místo toho potřebujeme \"zodpovědnou\" centrální banku?

    Otázka na zamyšlení: \"dostatečně nevýkonnou\" by se asi nejlépe dala nazvat ekonomika, kde jsou ceny \"příliš vysoké\" vzhledem k nějakému množství peněz. To se dá řešit dvěma způsoby - zvýšením množství peněz nebo snížením cen, v podstatě se výsledek příliš neliší.

    Řekněme, že jsme na zlatém standardu a dali jsme vládě možnost stanovovat \"cenu zlata\"; aneb pokud se někomu zavážu zaplatit \"unci zlata\", vláda nařídí, že tento můj závazek se mění podle toho, jakou \"unci\" vláda zrovna definuje. FDR něco podobného dělal ve 30. letech. Takže tu máme centrální banku, která primárně ovlivňuje ekonomiku skrze cenu zlata; každý den ji vyhlašuje trošku jinou (jinak by vláda za tuto cenu vykupovala/prodávala zlato přesně podle pravidel zlatého standardu).

    Vyřešil by takový \"systém\" problém? Proč ne? V čem je to jiné než dnes?

    Skutečně se současný systém \"osvědčil\" v boji proti bankovním krizím? Tady (http://www.cato.org...gPaper-2.pdf) argumentují, že není zrovna převratný rozdíl mezi érou \"před Fedem\" a \"po Fedu\" není (to není úplně totéž jako \"před-zlatem a \"po zlatu\", ale není to daleko). Současný systém způsobil, že prakticky neexistují dlouhodobé dluhopisy - na rozdíl od doby na zlatém standardu. Inflace do budoucnosti je prakticky nepredikovatelná. Je to \"dobře\"?

    K té rigiditě: to je taky poněkud ošidné téma. Ano, Řekové stávkují. Velké firmy v průběhu krize dokázaly snížit platy. Studie zabývající se mimo-krizovou flexibilitou zjišťují, že v rozmezí kolem 5% jsou u NĚKTERÝCH skupin pracovníků mzdy neflexibilní (snad i ČNB na to měla nějaký working paper). Pracovní zákonodárství výrazně zesložiťuje možnosti firem snižovat platy. Pominu-li rigiditu v důsledku legislativy, má opravdu smysl to brát v úvahu? Konkrétně mezi roky 1920-21 byla v USA naprosto příšerná deflace (jsem líný to hledat, ale něco kolem 30%) a zvládli to celkem v pohodě. Pokud by skutečně byly krize v důsledku rigidity cen, není to docela výrazný protipříklad?

    OdpovědětVymazat
  9. jen mi z něj není jasné, co byste tedy navrhoval v době, kdy se zcela zřetelně ukazuje, že současný systém je neudržitelný. A ke zlatému standardu - není to náhodou tak, že návrat ke zlatému standardu není možný z toho prostého důvodu, že veškeré zlato je někde pěkně zašito na jedné hromadě (viz zlato ČNB, vyměněné za \"kvalitní dluhopisy\" v době, kdy byla cena zlata kolem 300 usd), a že to, co se vydává za obchod se zlatem, je jenom obchodování s iluzorními potištěnými papírky?

    OdpovědětVymazat
  10. \"V druhé polovině 19.století se třeba v USA vyskytla dlouhá deflační období, která neměla nezbytně negativní dopady na hospodářský růst.\"

    USA zaviedli znovu \"plny\" zlaty standard v 1879. Priemerny hospodarsky rast v obdobi 1880-1900 bol 1,35% rocne, pricom priemer za 1870-2008 je 2% (Maddisonove data).

    Neuspesny prezidentsky kandidat demokratickej strany v 1896 W.J. Bryan mal na negativnych dopadoch (debt) deflacie postavenu kampan.

    OdpovědětVymazat
  11. Completely off topic yet about Greece.
    Je evidentne, ze zlaty standard recesie netlmi a ani im nebrani. To co ma ale zaraza je riesenie, ktore unika \"riesitelom\" dlhovych kriz. Trhovy vymenny kurz na menu, ktorou su splatne vsetky zavazky a pohladavky vlady. Kurz ktory nie je fixovany na sukromnu ekonomiku.

    To co ma ale absolutne zaraza je, ze mainstream ekonomovia neriesia problemy hospodarstva a meny v dvojsektorovom ponimani. Nikdy a nikto nerozlisoval medzi ekonomiou verejneho a sukromneho statku/sektora a ich vymenneho kurzu mien, kde evidentne docharza k nezhodam v otazkach preferencii a dodavok tovarov a sluzieb.

    OdpovědětVymazat
  12. Odpovědi budou kvůli nedostatku času stručnější

    Ad 2) Vyjádřil jsem se nepřesně. \"přesně jako dnes\" bylo myšleno z hlediska možnosti vlády ovlivňovat vnitřní hodnotu měny. Samozřejmě, že administrativní stanovování kurzu je ještě další záležitost navíc.

    Jinak se argumenty stočily opět k bankovním krizím - o nichž jsem od začátku nemluvil, protože můj argument je založený na reálné ekonomice. Proto si tuto diskusi schovám na někdy jindy. S tvou otázkou ohledně FDICu do velké míry souhlasím.

    Za číslo 17% se omlouvám, máš pravdu, špatně jsem koukal. Přesto je to stále o hodně více než nedávná recese - a podobně silné byly i recese v roce 1907 a 1893, takže reálná ekonomická aktivita v tomto období fluktuovala opravdu výrazně více než dnes.

    Ad 3) \"To nesouhlasíš sice správně, ale ze svého pohledu.\"

    Ptal ses na inflaci, ne cenovou hladinu. Ale dobře, podívejme se na cenovou hladinu. Jsem přesvědčený, že pro reálnou ekonomickou aktivitu je klíčová cenová volatilita v krátkodobějším horizontu, řekněme do pěti let, a tam současný systém poskytuje mnohem vyšší míru stability (ten white noise v 19.století má opravdu velký rozptyl).

    Co se týká dlouhodobých investorů, který hledají nominální investice řekněme na desítky let, proč se nepodívat na to, co říkají tržní ceny?

    K dispozici máme výnosové křivky na nominální a reálné (TIPS) dluhopisy. Rozdíl mezi výnosovými křivkami vyjadřuje očekávanou inflaci PLUS prémii za nediverzifikovatelné riziko spojené s volatilitou cenové hladiny.

    Tady je nominální výnosová křivka
    http://www.ustreas.gov...ield.shtml
    A tady je reálná výnosová křivka
    http://www.ustreas.gov...ield.shtml

    Rozdíl u 20-letého dluhopisu je 2,4%, u 30-letého dluhopisu 2,5%. Střed inflačních očekávání na tato období bude někde kolem standardních 2%, což znamená, že prémie za riziko spojené s kolísáním cenové hladiny je opravdu velmi malá.

    OdpovědětVymazat
  13. Ad fluktuace ekonomické aktivity - jak moc je srovnatelná ekonomika s malým podílem G na HDP a s velkým podílem G na HDP? Pokud mě pamět neklame, tak ten člověk, který ten koncept někdy v 30. letech prosazoval, měl k tomuto srovnání poměrně velké výhrady. Myslím, že Romerovi právě přišli s tím, že naše představa o krizích z 19. století je docela přehnaná.

    Ale to je jedno - ta pointa byla v tom, že 7% pokles HDP při 15% deflaci během jednoho roku mi připadá jako ukázka toho, že \"přirozená\" cenová rigidita (v té době neměli min. mzdu a měli výrazně méně regulovaný pracovní trh) je docela v pohodě. Navíc následovaly roky velmi slušného růstu - já bych klidně vyměnil 1 rok 7% pokles HDP za to, že bychom teď měli 1922; téměř nezadlužené státy, ekonomika slušně vyčištěná. Mně to spíš směřuje k tomu, že se cenová rigidita strašně přeceňuje; celková zadluženost vypadá jako faktor výrazně důležitější (už i debt-deflation ve stylu Fischera mi případá jako poněkud lepší vysvětlení)

    Jen rychlá poznámka k té inflaci (taky jsem v tom paperu od Selgina na poprvé přehlídnul) - reportovaná inflace z 19. století je založena na cenách komodit. Reportovaná cena z 20. století je založena na CPI. A protože komodity mají výrazně vyšší volatilitu, tak ten white-noise pravděpodobně silně nadhodnocujeme....

    S těma TIPSama to je také otázka úhlu pohledu - risk spread v roce 2007 byl také velmi nízký, a kde je dneska.... nicméně když se člověk třeba podívá na stabilitu dlouhodobých úrokových měr, tak při porovnání posledních 30 let a skoro celého 19. století to vychází IMO výrazně lépe pro to 19. století....ten argument nezní \"a v posledních deseti letech se to centrální banky konečně naučily\", že ne?

    OdpovědětVymazat
  14. že se pletu do Vaší vysoce odborné pře, ale nezdá se Vám, že porovnávat inflaci a deflaci sto a více let zpátky a dávat ji do souvislosti s vývojem měnové politiky z mnoha praktických i metodických důvodů v podstatě nedává smysl? A ještě znova se ptám, pokud se nelze vrátit ke zlatému standardu, jaké navrhujete řešení současné vážné situace, z níž mnozí ekonomové i politici obviňují mj. právě systém nekrytých měn?

    OdpovědětVymazat
  15. preto to nerobme - s takymto zaverom nemozem suhlasit. Dlhodobe skody sposobene inflaciou a statnou manipulaciou s menou su ovela vyssie, ako skody prechodu na zlato, ktory sa mozno nakoniec udeje, ked sa sucasne fiat peniaze koencne rosypu (ja viem, nerosypu :) Zlaty standard vznikol slobodnym rozhodnutim jednotlivcov na trhu a zanikol politickym rozhodnutim a aj dnes trhy ukazuju, comu veria. Samozrejme, s argumentami suhlasim, vyzadovalo by si to rozsiahlu zmenu zmyslania spolocnosti, ale narocnost ciela neospravedlnuje jeho opustenie .)

    OdpovědětVymazat
  16. Mohl by jste mi nějak rozepsat to co jste napsal. Konkrétně nechápu jak bychom mohli spíše přistoupit k euru pokud bychom udržovali inflaci na 8 - 10 % ?

    Možná jsem to špatně pochopil a vaše formulace, cituji : K euru jsme ostatně mohli přistoupit už dávno – místo přizpůsobení prostřednictvím dlouhodobého setrvalého posilování koruny by přizpůsobení probíhalo prostřednictvím vyšší inflace, někde na úrovni 8-10% ročně.

    Tak tato formulace platí jen v případě, pokud by byl zaveden zlatý standard nebo i bez něj. Podotýkám, že nejsem odborník což mi mi však nebrání v investicích do akcií.
    Děkuji každopádně jsem se dozvěděl mnoho nového. Řešil jsme problém svého chápání slova apreciace a depreciace kdy jsou tyto termíny vykládány Wikipedií a Ministerstvem financí jako v podstatě tržní působení mechanizmů rozdílné od inflace a deflace a na straně druhé jako úspěch politiky ministrů vlády od roku 1918 - 1938.

    Děkuji s pozdravem Tomáš Pilař

    OdpovědětVymazat
  17. Je to obráceně - není to tak, že bychom mohli snáze přistoupit k euru, pokud bychom měli vysokou inflaci. Pokud bychom však už dříve (například v roce 2000) přistoupili k euru, pak bychom po přistoupení museli nezbytně akceptovat vyšší míru inflace pro to, aby se sjednotily cenové hladiny. Dodnes velká část konvergence cenových hladin probíhala prostřednictvím apreciace koruny (koruna oproti euru za posledních 10 let apreciovala o 50%!). Mechanismus nemá nic společného se zlatým standardem, je to účetní a naprosto nevyhnutelná záležitost.

    Dejme tomu, že v roce 2000 stála káva v Německu 2 eura a u nás 36 Kč, což při tehdejším kurzu (36 Kč/eur) bylo 1 euro. Kdybychom tehdy přistoupili k euru a přepočítali kávu na 1 euro, museli bychom kávu postupně zdražit o 100%, abychom se dostali na německou cenovou hladinu. My jsme euro nepřijali a raději necháváme korunu postupně apreciovat, takže je dnes na úrovni 24 Kč/eur, a tedy stejná káva za 36 Kč už stojí 1,5 eura - při přijetí eura dnes tak káva musí nominálně zdražit už jen o 33%, aby se dostala na německou úroveň.

    Konvergence cenových hladin pomocí apreciace kurzu nebo pomocí zvyšování nominálních cen jsou sice ekonomicky téměř ekvivalentní, ovšem existuje dostatek evidence na to, že vyšší míra inflace má nežádoucí účinky v podobě zvýšené ekonomické nejistoty a dalších vedlejších účinků. Proto je možná zdravější akceptovat apreciaci kurzu jako vhodnější dlouhodobý konvergenční mechanismus. Nutno však podotknout že dnes už je tento argument mnohem slabší než třeba před deseti lety, protože cenové i mzdové hladiny jsou k sobě mnohem blíže.

    OdpovědětVymazat
  18. eToro is the #1 forex broker for beginning and pro traders.

    OdpovědětVymazat