sobota 20. listopadu 2010

Může Česká republika růst jako Čína? Může, ale ...


Mezinárodní politiku Oskara Krejčího jsem před lety s radostí přečetl. Ale článek pro Reflex, který se snaží spekulovat nad tím, zda by bývalo nebylo lepší, kdyby se Česko po roce 1989 vydalo čínskou cestou, je zbytečně komplikovaný.

Oskar Krejčí se snaží celý problém motivovat tím, že kdybychom se vydali cestou čínských reforem, mohli jsme třeba také po desetiletí udržovat vysokou míru růstu HDP. Rozebírá však geopolitickou problematiku, zatímco problém je spíše ekonomický.

Praktický celý problém lze totiž vysvětlit jediným grafem, který zachycuje míru hrubých investic jako podíl na HDP:

Čína v posledních dvaceti letech praktikuje politiku masivní podpory investic - míra tvorby hrubých investic se v posledních pěti letech vyšplhala téměř na 45 procent HDP, což je dvojnásobek v porovnání s vyspělým světem.

Zvyšuje taková politika blahobyt Číňanů? Ne, alespoň ne automaticky. Blahobyt se totiž neměří růstem ekonomiky, ale užitkem ze spotřeby (tržních statků, volného času, atd.). Každá domácnost spotřebovává a spoří, přičemž úspory se v ekonomice přetvářejí na investice, které zvyšují budoucí spotřebu.

Tím, že vláda uměle zvýší míru investic, sice zvýší budoucí spotřebu, ale je to na úkor spotřeby současné. Budoucí generace se tedy jistě budou mít lépe, ale tím jen zapomínáme na generaci předešlou, která musela část své spotřeby obětovat.

Mohla tedy Česká republika postupovat jako Čína a dosáhnout podobné míry růstu? V principu ano. Čína masivně podporuje investice na úkor spotřeby pomocí direktivního plánování, úvěrové expanze, omezování růstu mezd a maximální podpory úspor. Asijské země jsou historicky spořivější než západní svět a čínská vláda tuto individuální spořivost dále podporuje politikou jednoho dítěte, která zajišťuje, jejímž vedlejším efektem je, že se střední generace nemůže spoléhat na děti, které by se o ni postaraly.

Češi nebyli ochotni tak dramatické kroky udělat a tak je to do velké míry i v pořádku. Česká ekonomika má mnohem vyšší míru svobody rozhodování a ukazuje se, že v takové situaci si Češi vybrali míru investic podobnou rozvinutým zemím (míra investic je o něco vyšší než v rozvinutém světě, což odpovídá lepším investičním příležitostem v rozvíjející se ekonomice, ale v žádném případě není porovnatelná s čínskou).

Lidé, kteří hledí s obdivem na čínský hospodářský růst bez toho, aby si uvědomovali, jaké omezení spotřeby současné generace za ním stojí, dělají při chápání této veličiny analogickou chybu (byť s opačným znaménkem) jako nejrůznější odmítači "růstu růstu".

Hospodářský růst není cílem žádné ekonomické teorie - ve fungující tržní ekonomice je však odrazem toho, že se ekonomice daří. Pokud tedy pohlédneme na ekonomická data, která ukáží robustní růst HDP, zaradujeme se. Pokud se, podobně jako Čína, budeme snažit uměle růst zvýšit, nemůžeme se divit, že to bude jen na úkor něčeho jiného.

Čínští vládci mají evidentně jiné preference než obyvatelé, jimž vládnou. Chtějí vybudovat zemi, která se za řadu desetiletí stane rozvinutou světovou velmocí. Budoucí generace jim za to poděkují. Ale u toho už ti, kteří kvůli tomu byli nuceni razantně omezit svou spotřebu, nebudou.

1 komentář:

  1. Velmi inspirativní člávek (zvlášť poslední dva odstavce). Díky.

    OdpovědětVymazat