čtvrtek 25. března 2010

Dvě osobnosti Paula Krugmana


Příspěvek Paula Krugmana k teorii volného obchodu a ekonomické geografii je důležitý a právem si za něj zasloužil Nobelovu cenu. Bohužel však Krugman trpí rozdvojením osobnosti - Krugman ekonom bojuje s Krugmanem politikem a sloupkařem. Ukážeme si dva příklady.
Krugman - sloupkař tak na svém blogu minulý týden napsal:

Právem stoupá napětí ohledně činské hospodářské politiky: čínska politika podhodnocování vlastní měny podstatně zbržďuje obnovení ekonomického růstu. Něco se musí udělat. ... V roce 1971 Spojené státy jednaly v reakci na podobný, ale mnohem méně závažný problém podhodnocení zahraniční měny uvalením dočasného dovozního příplatku ve výši 10%, který byl odstraněn po několika měsících, poté co Japonsko, Německo a další země zhodnotily své měny vůči dolaru. V tento okamžik je těžké uvěřit, že by Čína změnila svou hospodářskou politiku, aniž by stála tváří v tvář podobné hrozbě - jen nyní by musel být příplatek vyšší, řekněme 25 procent.

Odhlédněme od toho, jak Krugman používá eufemistický pojem "příplatek" pro prosté clo. Podívejme se však trochu do historie. Tady je Paul Krugman - vědec a teoretik mezinárodního obchodu (Paul Krugman, Is Free Trade Passe? Journal of Economic Perspectives, 1987, pdf):

Kdyby byly potenciální přínosy intervenčních politik v oblasti zahraničního obchodu velké, bylo by obtížné argumentovat proti snaze využít těchto přínosů. Podstata kritiky, kterou jsou nastínil, však spočívá v tom, že výnosy z těchti intervencí jsou omezeny nejistotou ohledně vhodných opatření, ..., a efekty všeobecné rovnováhy, kvůli kterým podpora jednoho sektoru odčerpává zdroje z jiných sektorů. Kombinace těchto faktorů omezuje potenciální výhody plynoucí ze sofistikovaných intervencí.

Jakmile budou výhody plynoucí z intervencí dostatečně omezeny, můžeme použít argument vyplývající z politické ekonomie a intervencím zcela předejít. Volný obchod může sloužit jako fokální bod, na kterém se země mohou dohodnout, aby předešly obchodním válkám. Podobně může sloužit jako jednoduchý princip, pomocí kterého lze odolávat tlakům zájmových skupin. Opustit princip volného trhu ve snaze dosáhnout zisků ze sofistikovaných intervencí by mohlo otevřít dveře nežádoucím politickým dopadům, které by vyvážily potenciální výhody.

Zapomněl snad Paul na to, co před lety napsal? Ne. To je ta rozdvojenost osobnosti.

Podobně se rozdvojenost osobnosti projevuje, jakmile dojde na hospodářskou politiku prováděnou buď Republikány nebo Demokraty. Aby bylo zřejmé, o čem následující dvě ukázky jsou: Zhruba od roku 2000 v USA narůstá podíl vládního dluhu na HDP. Příčiny jsou různé a pro účely těchto příkladů nejsou podstatné. Paul Krugman zde rozebírá úroveň dluhu jako takovou a zda je úroveň příliš vysoká. Zajímavé je, že polovina každé ukázky dává z ekonomického hlediska smysl.

První ukázka je z roku 2003 (via Greg Mankiw). V té době úroveň vládního dluhu rostla ze zhruba 35% HDP v roce 2000 až na odhadovaných 45% někdy v roce 2008. Krugman situaci vidí následovně:

Jak tato nekontrolovatelná střela skončí? Moje predikce je, že politici nakonec vyřeší krizi tak, jak to nezodpovědné vlády dělají: tisknutím peněz, aby mohli splatit současné účty a inflací vyřešit dluhový problém. A jakmile se stane tento záměr zřejmým, úrokové míry prudce vzrostou. Nestane se to hned ... ale pokud nesklouzneme do deflace ve stylu Japonska, čekají nás v budoucnosti mnohem vyšší úrokové míry. ... I když se obchodní komunita začíná obávat - ultra-establishmentová Committee for Economic Development nyní varuje, že "fiskální krize ohrožuje naši životní úroveň" - investoři stále nemohou uvěřit tomu, že představitelé Spojených států jednají jako vládci banánové republiky. Ale já jsem si udělal vlastní výpočty a došel jsem k vlastním závěrům.

Takže v roce 2003 dospěl Krugman vlastními výpočty k závěru, že USA reálně čeká fiskální katastrofa.

Pojďme do roku 2009. Nyní je však vládní dluh na úrovni 50% a projekce pro příštích deset let jsou kdekoliv mezi 70% a 100% HDP.

Krugman píše:

Nyní je vládní dluh zhruba 50% HDP. Takže i když uskutečníme plánované schodky, vládní dluh jako podíl HDP bude podstatně nižší než byl na konci 2.světové války [poznámka: na konci 2.světové války byl vládní dluh na úrovni 110% HDP a pomocí velmi razantních rozpočtových opatření a díky vysokému růstu se ho během deseti let podařilo srazit na 60% HDP - taková opatření jsou však v dnešních podmínkách politicky zcela nerealizovatelná]. Dluh bude také podstatně nižší než v některých evropských zemích v polovině 90.let. ... Výhled vývoje dluhu je špatný. Ovšem nehledíme na něco nepředstavitelného, nebo nezvládnutelného. Hledíme na úrovně dluhu, které měla v minulosti řada rozvinutých zemí včetně USA, a zvládly je.

Co se tak změnilo, že v roce 2003 očekávaných 45% HDP je hrozící katastrofa, zatímco v roce 2009 očekávaných 70-100% je bez problémů zvládnutelných? Změnila se vládnoucí politická strana - v roce 2003 vládli republikáni, zatímco v roce 2009 demokraté.

A tak to dopadá, když se z brilantního ekonoma stane politický agitátor.

4 komentáře:

  1. krugman uspesne pouziva doublespeak :-)

    OdpovědětVymazat
  2. ...alebo osoba ktora pise na krugmanuv blog, nie je krugman, ale niekto iny...?:)

    OdpovědětVymazat
  3. Nedavno vysiel Krugmanov profil v New Yorkeri - medzi riadkami mam pocit, ze sa tym, ze ako komentator dava politike prednost pred ekonomickymi argumentami, ani velmi netaji:

    http://www.newyorker.com...farquhar

    OdpovědětVymazat
  4. To je kritika Krugmana jako vedce nebo jako politicke sily? Proste jen pouziva techniky politickeho boje, ktere ve statech dokonale umi pouzivat spis pravice.

    Spis bych cekal reakci na akademickou odpoved Chicago school na nejvetsi ekonomickou udalost nasich zivotu, jako napr. Mulligan\'s labor supply explanation, nebo rozhovory nekterych Chicago gigantu v New Yorkeru...

    OdpovědětVymazat