úterý 30. března 2010

Hříšná spotřeba a Pigouovské daně - a jak s tím souvisí cukr


Myšlenka Pigouovské daně je již téměř sto let stará. Princip spočívá v uvalení proporcionální daně na činnosti, které vytvářejí negativní externality, resp. proporcionální dotace na ty činnosti, které přinášejí externality pozitivní. Tuto myšlenku rozpracoval Arthur Pigou ve svých dílech Wealth and Welfare (1912) a The Economics of Welfare (1920).

Myšlenka získala znovu na popularitě v posledních letech. Tedy, přesněji řečeno, jako argument byla používána již dříve. Klasickými, dlouhodobě používanými příklady byly spotřební daně na alkohol, tabák a benzín. Ovšem v těchto případech už dávno nejde o korekci externalit, ale o prosté naplnění státního rozpočtu. Třeba evropské daně na benzín jsou dnes několikanásobně vyšší než by odpovídal odhadům ekologických dopadů spalování benzínu.

Koncept Pigouovské daně je z hlediska ekonomických principů naprosto korektní a u masivních externalit typu znečišťování životního prostředí je existence takové daně opravnitelná. V poslední době se však tato myšlenka začíná objevovat v případech, kdy není tak zřejmé, jak se konkrétní externalita vlastně projevuje. Druhým problémem je, že ačkoliv určitá daň ještě možná dává sama o sobě smysl, její účinek je překryt jinými subvencemi v rámci složitého daňového systému.
Příkladem jsou daně uvalené na nezdravé složky potravy. Argumentem je, že lidé, kteří se nezdravě stravují, zatěžují více systém zdravotní péče.

Tady se naráz střetává hned několik vzájemně se rušících daní a subvencí. Zaprvé máme zdravotnický systém se zanedbatelnou spoluúčastí, takže ti, kteří se špatně stravují, vědí, že se jim větší lékařské péče dostane bez toho, aby byli nuceni více zaplatit. (To zřejmě není dostatečně silný argument proti současnému systému financování zdravotní péče, nicméně i zastánci zdravotnictví s velmi nízkou spoluúčastí pacienta si musí uvědomit vedlejší následky.) Zadruhé máme evropskou zemědělskou politiku, která produkci oněch nezdravých složek potravy masivně dotuje. A za třetí máme onu myšlenku Pigouovské daně, která má proti nezdravé potravě bojovat.

Přitom ony nezdravé složky potravy se často stávají nezdravými teprve v okamžiku jejich nadměrné konzumace nebo ve spojení s nevhodným životním stylem. Měl bych například platit vyšší daň za Coca Colu, když ji vypiju po hodinovém běhu, abych doplnil cukry?

Ony Pigouovské daně, jejichž původní myšlenkou byla korekce externalit, se tak postupně stávají daněmi z hříšné spotřeby (sin taxes) - tedy takovými, jež omezují jednání, které společnost označila za nežádoucí. Například sladké limonády. Tady se však dostáváme na okraj ekonomie. Kdo má právo rozhodnout, jaké jednání je společensky nežádoucí a máme ho danit?

Ostatně Arthur Pigou sám v roce 1954 ve své eseji Some Aspects of the Welfare State [zaheslované pdf] poznamenal:

Musíme si přiznat, že jen zřídka víme dostatečně mnoho, abychom mohli rozhodnout, ve kterých oblastech a do jaké míry může stát [pomocí snahy o korekci externalit] užitečně zasahovat do svobody volby každého jednotlivce. Navíc, i kdyby ekonomové vládě poskytli perfektní návod na užitečnou vládní aktivitu, politici nejsou utopickými ideálními vládci a návod se může rychle proměnit v nástroj propagandy jednotlivých lobbistických skupin.

A jak s příspěvkem souvisí cukr? Inspirovala mě debata Jaromíra Drábka z TOP09 s Ondřejem Liškou ze Strany zelených. V ní Liška podporuje zavedení "daně na cukr", tedy daně na výrobky s vysokým obsahem rafinovaného cukru.

Dejme tomu, že vyšší spotřeba cukru skutečně způsobuje negativní společenskou externalitu (tedy vyšší zdravotní výdaje na obézní osoby se například nevykompenzují s nižšími nároky na důchod kvůli úmrtí v mladším věku). Dejme tomu, že budeme ignorovat i skutečnost, že vyšší spotřeba cukru nutně neznamená obezitu, pokud člověk žije dostatečně zdravým životním stylem.

Proč se ale snažit zavádět daň na cukr, když Evropská unie ročně utratí 13 miliard korun na dotace pro výrobce cukru?

To je přesně to, o čem mluvil Pigou ve výše uvedené citaci. O jakékoliv dani na výrobky s vysokým obsahem cukru můžeme začít uvažovat teprve v okamžiku, až odstraníme jeho dotování v rámci zemědělské politiky.

6 komentářů:

  1. ... z kterého vyplývá, že se nejedná výlučně o evropský problém :)

    OdpovědětVymazat
  2. Ano, americka zemedelska politika je velmi podobna te evropske. Zemedelska lobby funguje na obou kontinentech stejne. Diky za vyborny obrazek.

    OdpovědětVymazat
  3. \"Třeba evropské daně na benzín jsou dnes několikanásobně vyšší než by odpovídal odhadům ekologických dopadů spalování benzínu\" -poprosil bych autora o reakci, jak se dostal k tomuto údaji. Děkuji

    OdpovědětVymazat
  4. Napriklad tady:
    http://en.wikipedia.org...arbon_tax

    U benzinu jsou podle vyse uvedeneho odkazu spolecenske naklady spojene s emisi CO2 vytvoreneho spalenim benzinu vycislene na 0,12 dolaru na galon, tedy zhruba 60 haleru na litr. Vzhledem k tomu, ze treba v Cechach cini dane na benzin zhruba 20 korun na litr, je zrejme, ze i kdyz budeme spolecenske naklady hodne prehanet (nekteri hovori napriklad o dolaru na galon, tedy zhruba petikorune na litr), tak se nemuzeme k soucasnemu zdaneni benzinu nikdy dostat.

    OdpovědětVymazat
  5. U benzínu bych s tou daní tedy souhlasil, klidně i několikanásobně vyšší než teď, peak oil může být a asi i v nejbližších letech bude drtící externalita.

    OdpovědětVymazat