Methodenstreit

Tomáš Sedláček uveřejnil v Hospodářských novinách článek, ve kterém se opírá do používání matematického modelování v ekonomii. Na blogu iHned mu odpovídá Filip Pertold a já si dovolím jen několik poznámek.

Z článku Tomáše Sedláčka cítím, jako by autorovi unikala podstata používání rigorózních teoretických a kvantitativních metod v ekonomii. Zdá se, jako by věřil, že složitá matematika je přímo cílem těch, kteří ji v ekonomii používají.
Není tomu tak. Pouhopouhá onanie nad vzorečky z nikoho ekonoma neudělá - to však ti rozumnější z nás chápou a nemusí být ani ekonomy. Matematické metody nejsou cílem, nýbrž nástrojem - stejně jako třeba ve fyzice. I fyziku bychom dokázali provozovat jen na verbální úrovni, fyzici však už před dlouhou dobou zjistili, že matematika jim dá nástroj, jak svoje myšlenky utřídit, formalizovat a umožnit, aby je jiní mohli podrobit exaktní kritice. Samozřejmě i fyzici, kteří se touto formálnější cestou vydali, s těmi verbálními ze začátku prohrávali. Dnes si ale už jinou fyziku než tu matematickou nedokážeme představit.

Stejné je to i u ekonomie. Samozřejmě, že mezi ekonomií a fyzikou jsou v určitých směrech obrovské rozdíly. Nicméně princip využití formální matematiky je stále stejný - najít společný jazyk, dohodnout se na pravidlech, a umožnit formální potvrzování nebo vyvracení hypotéz.

Formální, modelová ekonomie je oproti té "verbální" v nevýhodě. Modely totiž vytvářejí jednoznačné, testovatelné hypotézy, takže dávají kritikům do rukou mocné zbraně, jak tyto modely vyvrátit. Ale to je jedině správně! Celá historie vědy je založená na vyvracení teorií. Protože žádnou hypotézu nemůžeme v nedokonale pozorovatelném světě stoprocentně potvrdit, můžeme teorie jen vyvracet. A čím více jich vyvrátíme, tím lépe, protože tím více se zmenší množina teorií, které kandidují na to, být ty "správné".

Tomáš Sedláček tvrdí, že mezi jednotlivými školami ekonomie (z textu vyplývá, že má zřejmě specificky na mysli makroekonomii) zeje propast, a že to je doklad neúspěchu matematické ekonomie. Bohužel (nebo spíš bohudík) je daleko od pravdy. Ano, v makroekonomii v posledních desetiletích nenastala žádná revoluce. Nicméně plíživě došlo k něčemu, čemu se říká neoklasická syntéza, tedy k výraznému sjednocení makroekonomie po metodologické stránce. Od Chicaga a Minnesoty až po Princeton a Harvard všichni přemýšlejí o mikroekonomických zakladech makroekonomické teorie a jejich formalizací. Názory se liší, ale jsou pro každého mnohem čitelnější - modely totiž neodpouštějí snahu něco okecat. A je skutečností, že dnes si jsou ekonomové ve svých názorech mnohem bližší, než třeba před třiceti lety.

Druhým důvodem pro používání formálních a kvantitativních metod je množství dat, které máme nyní k dispozici a které by bylo hřích nevyužít. Pokud ovšem nechceme sklouznout k data miningu, tedy nekonečnému prohrabávání databází ve snaze najít nějaký zajímavý jev (hledání tímto způsobem většínou odhalí jen náhodné souvislosti), pak potřebujeme nástroj, který nám doslova sváže ruce a přesně stanoví, co vlastně hledáme. A při hledání takového nástroje opět skončíme u formálního modelu. S prací s daty pak samozřejmě souvisí i znalost ekonometrických metod, které umožní jejich správné zpracování. Ani zde se bez kvantifikace neobejdeme.

Konečně se Tomáš Sedláček domnívá, že matematické metody by nám měly nějakým způsobem rozhodnout otázku, zda má pravdu levice či pravice. Tady však směšuje pozitivní a normativní ekonomii - tedy analýzu toho, co se stane, když něco uděláme, a analýzu toho, co bychom rádi, aby se stalo. Zatímco k prvnímu nám objektivní formální modely poslouží, druhá je subjektivní záležitostí a je spíše blízká politice. Samozřejmě, že uskutečněná hospodářská politika je realizací normativních opatření zvolených vládou, která je právě u moci. To však nijak nesnižuje roli pozitivní ekonomie, která se snaží vyjádřit náklady a přínosy jednotlivých opatření tak, abychom se nesnažili dosáhnout cílů hospodářské politiky pomocí kroků, které se zcela minou účinkem.