Očekávání a inflace známek

Zatímco u malých dětí může mít dobrá známka udělená pouze za snahu motivační efekt, hrozí nebezpečí, že opakování takových postupů bude mít zcela opačné dopady - totiž že děti budou takové metody známkování do budoucna už očekávat a na dobrou známku si dělat nárok, i když tomu nebude výsledek odpovídat.
Že jsou takové obavy oprávněné, potvrzuje zkušenost z University of California, Irvine:

Nedávná studie výzkumníků na University of California, Irvine ukázala, že třetina dotázaných studentů očekávala známku B pouze za splněnou docházku na přednášky a 40% řeklo, že si zaslouží B za splnění vyžadované četby.

Ellen Greenberger, hlavní autorka studie, říká, "Zaznamenala jsem zvýšený pocit nárokovatelnosti [známek] u svých studentů a chtěla jsem zjistit, co ho způsobuje." ...

Bohužel mám pocit, že Prof. Goldberger nepřišla na správnou odpověď. Říká totiž, že ...

... pocit nárokovatelnosti může být spojen se zvýšeným tlakem rodičů, konkurencí mezi vrstevníky a členy rodiny a zvýšeným strachem z neúspěchu.

Kdyby tomu bylo tak, chovali by se studenti spíše jako mladí Japonci nebo jiní Asiaté - dřeli by do úmoru a neočekávali dobré známky pouze za docházku. Logičtějším vysvětlením se mi tady zdá pravý opak - tedy politika, kdy se rodiče a škola pomocí rovnostářských politik tak úzkostlivě snaží děti uchránit před pocitem neúspěchu, až v nich vybudují pocit neomylnosti. Co ale může mít jednorázový pozitivní dopad na psychiku, se může proměnit v nebezpečnou zbraň, pokud aplikováno opakovaně (odkud to jen známe?).

V amerických základních školách se podobné metody nebezpečně rozrůstají - počínaje zakazováním soutěží, ve kterých někdo zvítězí a jiný prohraje (ceny musí dostat všichni) až po rozdávání valentýnek, kdy děti musí přinést přánička všem spolužákům a nebo nikomu. Pak bychom se ale neměli divit, že z takto vychovávaného dítěte vyroste někdo, kdo na vysoké škole vyžaduje dobrou známku jen za snahu a nikoliv za výsledek.