První příspěvky se na tomto blogu objevily před pěti lety. Nic ale netrvá věčně a nové okolnosti a pracovní povinnosti mě vedou k tomu, abych blogování ukončil.
Děkuji všem, kdo přispívali do komentářů a zvyšovali kvalitu diskuse. Sem tam se tady možná objeví nějaký příspěvek, který ale zřejmě nebude o ekonomii a bude spíše sloužit k tomu, abych předešel automatickému smazání blogu.
Někdy v budoucnu se třeba k ekonomickému blogování vrátím, ale teď nemůžu odhadnout, zda či kdy se tak stane.
Ten graf zná každý, kdo prošel jakýmkoliv kurzem ekonomie. Na vertikální ose množství coby nezávislá proměnná (proč tomu tak je?) a na horizontální ose množství jako závislá proměnná. Na grafu klesající poptávková křivka a rostoucí nabídková křivka. V průsečíku obou křivek bod rovnováhy.
Vypadá to jednoduše, ale za tímto grafem a jeho zjednodušeným vysvětlením ve skutečnosti stojí dost velké množství ekonomické teorie. Bohužel, pokud budete tuto teorii ignorovat, snadno se vám stane, že napíšete článek jako Martin Mojžiš v Týždni, který úplně mine podstatu celého problému. Článek má být úvodem k sérii rozhovorů, na kterou se velmi těším, ale on samotný selhává.
Následující text uveřejnily Hospodářské noviny ve zkrácené verzi pod názvem Příliš drahé důchodové fondy. Na textu pracovali zejména Libor Dušek a Ondřej Schneider, a dále Jaroslav Borovička, Štěpán Jurajda, Marek Kapička, Jakub Kastl, Filip Matějka a Jakub Steiner. Článek na svém blogu rovněž přetiskl Ondřej Schneider.
Napřed dobrá zpráva: česká vláda konečně má plán, jak reformovat český penzijní systém, který patří k nejzastaralejším v Evropě. Česko reformu potřebuje, potřebuje ji rychle a potřebuje, aby budoucí důchodci, jejichž počet prudce poroste, nezáviseli jen a jen na státních důchodech jako dnes. Vláda zde prolomila tabu a navrhuje dobrovolné spoření v důchodových fondech výměnou za nižší pojistné. I přesto ale s vládním návrhem reformy jako ekonomové nemůžeme souhlasit. Nekritizujeme jej „zleva“ či „zprava“, ale „zdola“ - za to, že příliš nepomůže lidem, kteří budou ve fondech spořit.
Obohacení důchodového systému o spoření v soukromých fondech by mohlo zvýšit příjmy budoucím generacím důchodců a snížit jejich dnešní totální závislost na státu. Systém fondů ale musí být nastaven tak, aby běžným lidem přinášel slušné výnosy a aby většina lidí do něj dobrovolně přešla a odlehčila tak břemenu, které za několik desítek let ponesou daňoví poplatníci při vyplácení státních důchodů. Fondy musí mít nízké náklady, vzájemně si konkurovat, volit vhodné investiční strategie a být dobře regulované. Systém je nutné dobře nastavit hned na začátku – případné zásadní chyby nás budou poškozovat po desítky let a maximálně se budou záplatovat dalšími dílčími reformami.
Půl miliardy korun na přilákání špičkových zahraničních vědců slibuje ministr Dobeš. Je to efektivní způsob, jak utrácet peníze na rozvoj vědy?
Domnívám se, že ne.
Nejprve je vhodné si udělat představu, o jakých částkách hovoříme. Půl miliardy korun je zhruba 30 milionů dolarů. Ministr Dobeš přitom tvrdí, že půl miliardy není myšleno ročně, ale jako celkové výdaje na celý program. Dejme tomu, že rozumná doba je třeba pět let.
Něco na odlehčení, pouze pro ty, kdo si pamatují alespoň jeden kurz mikroekonomie.
Odkud se to vzalo? Ze života.
Tentokrát výjimečně neekonomické téma, motivované shodou několika náhod. Shoda těchto náhod také způsobuje, že tento článek je spíše souborem postřehů, vedoucích od Ladislava Bátory k Václavu Klausovi, Garymu Beckerovi a konzervativcům v USA zpět k Bátorovi. Abych předešel zbytečným debatám - článek se nijak netýká Bátorovy kontroverzní politické minulosti.
Ladislava Bátoru nyní zná každý. Kontroverze kolem jeho osoby došla dokonce tak daleko, že i Václav Klaus pocítil potřebu se k celé věci vyjádřit. Ve svém článku obhajuje Bátoru jako člověka, který se nebojí přiznat se ke konzervativním hodnotám, ke kterým se hlásí i on.
Moderní konzervativní hnutí je přitom poněkud odlišné od původních konzervativních myšlenek, které primárně stavěly na osobních svobodách a skepsi k vládním zásahům. Zatímco po ekonomické stránce skepse k vládním zásahům a důraz na osobní ekonomickou svobodu ve stylu klasického liberalismu přetrvaly, v sociální oblasti došlo k posunu. Ten je patrný jak v USA, tak i v Česku, například právě kolem Občanské iniciativy D.O.S.T., kterou Bátora vede.
Každá změna rozložení daňové zátěže okamžitě vede k diskusi, kdy si skupina, jejíž daňová zátěž se má zvýšit, začne stěžovat, proč takové zvýšení daní povede k její likvidaci. Existuje určitý pocit trvalé nárokovatelnosti dříve vybojovaných výhod.
Nejinak tomu je i v případě současného sjednocování sazby daně z přidané hodnoty. Samotné sjednocování sazby DPH lze přitom oprávněně kritizovat - ani ne proto, že zvyšujeme daňovou sazbu u určitých výrobků, ale proto, že sjednocení sazby DPH je v tomto případě jednoznačným zvýšením celkové daňové zátěže. Vláda sice operuje nutností vykrýt výpadek příjmů průběžného důchodového systému v souvislosti s úpravami odvodů, ale ve skutečnosti je zvýšení DPH mnohem vyšší, než by odpovídalo očekávanému výpadku.
To je však na samostatnou diskusi, vraťme se k problematice zdanění jednotlivých výrobků. Zřejmě nejhlasitěji se nyní ozvali nakladatelé v souvislosti se zvýšením DPH na knihy. Podle nich bude mít zvýšení DPH pro knižní sektor naprosto fatální důsledky. Zřejmě neobsáhlejší argument lze najít zde (nebo přímo na stránkách Národní knihovny ČR). V něm se tvrdí:
Protože se zmíněný článek pokouší i o ekonomickou analýzu, podíváme se na ni detailněji. Použijeme ta samá data, která používá článek, a ta obohatíme o údaje, které shromažďuje Národní knihovna ČR, a s komentářem publikuje Svaz českých knihkupců a nakladatelů (SČKN). SČKN je ostatně i autorem Výzvy na obranu knih. Data používají počet vydaných titulů, protože objemy prodejů nejsou nikde k dispozici - budeme předpokládat, stejně jako zmiňovaná studie, že počet vydaných titulů podává dobrý obraz o celkovém knižním trhu.
