Quantitative easing: Opatrná ekonomie vs. ideologické video

V nejistých ekonomických časech je nejistý ekonom v nevýhodě. Zatímco on férově přizná, že ekonomická teorie má kvůli větší nejistotě menší vypovídací schopnost, hlas ideologa, který žádné argumenty nepotřebuje, má stále stejnou sílu.

Přesně tak tomu je i s politikou kvantitativního uvolňování, k jejíž druhé vlně se odhodlala americká centrální banka. Je normální přiznat, že naše vědomosti o potenciálních dopadech tohoto kroku jsou slabší než obvykle, protože vzhledem k tomu, že se jedná o jen výjimečně používaný typ monetární politiky, máme jen velmi málo historických dat z podobných epizod. Tomu odpovídají i velmi rozdílné a opatrné názory na to, jaké dopady bude kvantitativní uvolňování mít (já osobně sdílím názor, že se jedná o poněkud riskantní krok správným směrem, i když dopady zřejmě budou malé).

Osobní železnice v Evropě, nákladní železnice v USA

Osobní železniční doprava v Evropě a USA je naprosto neporovnatelná. Zatímco evropské státy masivně investují do vysokorychlostních tratí, USA jsou rychlostmi svých několika rychlejších vlakových tratí na úrovni českých koridorů, s výjimkou některých segmentů tratě Washington - New York - Boston, kde vyklápěcí Acela dosáhne rychlostí nad 200 km/h. Všude jinde je 160 km/h úspěch a vlak z Washingtonu do Chicaga potřebuje na 1100 km více než 17 hodin.

Dokonce ani budoucí plány nejsou příliš ambiciózní. Hovoří se sice o budování dedikovaných spojení projektovaných na rychlosti kolem 350 km/h, ale projekty, do kterých se dnes skutečně investuje z peněz poskytnutých v rámci Obamova stimulačního balíčku, ve velké většině případů urychlují existující tratě na rychlosti kolem 160 km/h.

Příčin, proč se osobní železnice v USA příliš neujala, je mnoho. Klíčovou příčinou je samozřejmě geografie - velká centra jsou v USA od sebe většinou vzdálena natolik, že mezi nimi železnice nedokáže konkurovat letadlům. Výjimkou je východní pobřeží, kde funguje výše zmíněný koridor Washington - Boston, a potom některé roztříštěné úseky. Nejčastěji se mluví o vybudování vysokorychlostního spojení mezi Los Angeles a San Franciscem, ovšem i tady je vzdálenost 650 km (vlaky by teoreticky mohly zastavovat v Bakersfieldu nebo Fresnu). A vzhledem k tomu, že mezi oběma městy funguje mimořádně konkurenční letecké spojení s jednosměrnými letenkami za 50 dolarů, nelze si představit, že by se náklady na budování vysokorychlostního železničního spojení mohly za současných podmínek vrátit.

Může Česká republika růst jako Čína? Může, ale ...

Mezinárodní politiku Oskara Krejčího jsem před lety s radostí přečetl. Ale článek pro Reflex, který se snaží spekulovat nad tím, zda by bývalo nebylo lepší, kdyby se Česko po roce 1989 vydalo čínskou cestou, je zbytečně komplikovaný.

Oskar Krejčí se snaží celý problém motivovat tím, že kdybychom se vydali cestou čínských reforem, mohli jsme třeba také po desetiletí udržovat vysokou míru růstu HDP. Rozebírá však geopolitickou problematiku, zatímco problém je spíše ekonomický.

Praktický celý problém lze totiž vysvětlit jediným grafem, který zachycuje míru hrubých investic jako podíl na HDP:

Zlatý standard? Ten tedy opravdu nechceme.

V posledních dnech se po světě rozšířila zpráva o tom, že prezident Světové banky Robert Zoellick advokuje myšlenku obnovení zlatého standardu. Celý rozruch byl vyvolán Zoellickovým článkem ve Financial Times The G20 must look beyond Bretton Woods II. A jak se ukazuje, rozruch byl poněkud zbytečný, protože Zoellick zlatý standard nenavrhoval.

Ve svém článku navrhoval systém kooperace měnových politik, podobný ekonomickým dohodám z Plazy a Louvre v 80.letech 20.století. Hluboko v článku pak také napsal dvě věty, které vzbudily onen rozruch:

The system should also consider employing gold as an international reference point of market expectations about inflation, deflation and future currency values. Although textbooks may view gold as the old money, markets are using gold as an alternative monetary asset today.

Tím měl Zoellick na mysli, že cena zlata (a potenciálně dalších investičních aktiv) by měla být sledována tvůrci monetární politiky jako indikátor inflačních očekávání, nikoliv že bychom měli přejít ke zlatému standardu. Je však pravda, že v současném nejistém světě, kdy se každý pídí po sebemenším náznaku jakéhokoliv záměru, to byla slova neopatrná. Zoellick detailně vysvětluje, co svými slovy myslel, na videu zde.

Proč ne zlatý standard

Zlatý standard je uspořádání, kterým bychom si opravdu příliš nepomohli, zejména ne v současné nestabilní situaci, kdy se ekonomické podmínky v jednotlivých zemích vyvíjejí dramaticky odlišným směrem. Vytvořením světového zlatého standardu totiž zafixujeme všechny nominální měnové kurzy a vytvoříme jednotnou světovou měnu. Ta je sice prostá všech možných zásahů centrálních bank, které jsou trnem v oku těm, pro něž jsou centrální banky zdrojem všeho zla, avšak jinak přináší přesně ty nevýhody, jako každá jiná centrální měna nebo systém pevných měnových kurzů.

xkcd: Proč nemohou fungovat některé paranormální schopnosti?

Zdroj: xkcd.com

P.S. Jak xkcd správně poznamenává, neschopnost těchto metod vytvořit masivní zisky pro kapitalistické firmy nelze zaměňovat se schopností firem prodat tyto metody lidem, kteří naopak věří tomu, že fungují.

Použitelné alternativy k ropě budou k dispozici až za 131 let. Nebo že by ne?

Existují skupiny lidí, které využijí prakticky každé příležitosti k tomu, aby zdůraznily úplnou neschopnost současné ekonomie a finanční teorie, aniž by rozlišovaly mezi přednostmi a skutečnými slabinami. Když se však náhodou podaří těmito kritizovanými metodami dojít k výsledku, který se jim líbí, jde kritika rázem stranou a výsledek se uveřejňuje jako hotová věc.

Ironií osudu je, když se takto odprezentovaná hotová věc ukáže jako naprosto nejhorší možná aplikace daných metod, založená pouze na jejich slabinách.

Novým takovým příkladem je Karlem Dolejším odprezentovaná studie dvou autorek z University of California Davis. V článku Future Sustainability Forecasting by Exchange Markets: Basic Theory and an Application, který napsaly Nataliya Malyshkina a Deb Niemeier, je ukázáno, že střední odhad doby, kdy budou k dispozici průmyslově použitelné akternativy k ropě, je 131 let.

Proč se toho v poslední době na blogu mnoho neobjevilo

Důvodem jsou Asset pricing implications of macroeconomic models with financing constraints.

Shock-exposure elasticities in a variant of the Gertler, Kiyotaki (2010) model [pdf]

Obrázky z campusu University of Chicago

Doporučuji zvětšit na celou obrazovku (v pravém dolním rohu).

Hey, you don't have Flash. Please download the free Flash player.

Autor: Justin Kern, AB’04, PhD’10
Původní stránka: University of Chicago

Odkud se vzalo 260 miliard za arbitráže?

V tomto týdnu bude blogování kvůli nedostatku času spíše méně časté a stručnější.

Je jasné, že srážková daň ve výši 26% na dotace poskytnuté na výrobu elektřiny v solárních elektrárnách nemohla zůstat bez hlasité odezvy. Česká průmyslová fotovoltaická asociace (CZEPHO) varuje před arbitrážemi:

„26% srážková daň je pro většinu realizovaných fotovoltaických elektráren naprosto likvidační,“ varuje František Smolka. Téměř všechny solární projekty jsou totiž financované z bankovních úvěrů, které jsou splatné za 11 až 13 let. „Banky budou chtít své peníze zpět v termínu." ... Vláda si od 26% daně slibuje vybrat během dvaceti let zhruba 92 miliard korun. Soudní spory a arbitráže české daňové poplatníky budou ale stát minimálně 260 miliard korun.

Nechme stranou takové detaily jako že existují tajemné věci jako refinancování úvěrů nebo že je s podivem, jak můžou solárníci požadovat trojnásobek toho, co jim stát na dani vezme. Rovněž se nechci zabývat tím, nakolik je taková arbitráž vlastně reálná - na jednu stranu má stát daňovou suverenitu, na druhou stranu jsou selektivní daně extrémní metodou. Takže tuto otázku lépe přenechám právníkům.