Je česká fiskální politika příliš restriktivní?

Udržovat každoročně vyrovnaný rozpočet vyžaduje značnou dávku rozpočtové sebekázně, která není obvykle politicky dosažitelná. Kromě toho v ekonomice s reálnými nebo nominálními frikcemi většinou existuje i dobrý důvod, proč provádět proticyklickou fiskální politiku - schodky v recesích budou spláceny z přebytků v expanzích.

S českou fiskální politikou je to těžké. Ani v dobách největšího růstu před pěti lety nedokázala vytvořit dosáhnout přebytkového hospodaření. Česká republika tak zcela jistě do recese vstupovala se strukturálním deficitem, na který se nabalil ještě deficit cyklický.

Česká vláda se tak, podobně jako další evropské vlády, odhodlala k úsporným opatřením. Ty zatím z velké části zůstávají na papíře. Položme si však otázku, zda by česká vláda skutečně měla provádět opatření směřující se snižování schodku. Ponechme stranou, zda tak udělá cestou zvyšování daní nebo snižování výdajů, z makroekonomického hlediska mají oba kroky v krátkém období analogické dopady.

Pokud je i nízké školné ze společenského hlediska škodlivé, pak bychom měli zavést studentské dotace

Odpůrci školného tvrdí, že zavedení i nízkého školného je ze společenského hlediska nevýhodné. Dejme tomu, že mají pravdu. Co to tedy vlastně znamená a co bychom s tím měli dělat? Pokud je tedy i nízké školné škodlivé, neměli bychom zavést negativní školné?

Jedním z klíčových argumentů odpůrců je, že školné znemožní studium chudším studentům, kteří si nebudou moci školné dovolit. Kromě toho i studenti, kteří studiem projdou, na tom budou hůře, protože budou skončí s nižšími úsporami nebo větším dluhem.

Ignorujme teď všechny ostatní efekty školného - například že školy budou moci využít školné ke zkvalitnění výuky, na stipendia pro výborné nebo chudé studenty, nebo na zaplacení doktorandů, kteří budou více pomáhat profesorům s výukou nebo výzkumem, jak je to bežné jinde; například že na daních ušetří ti, kteří vysokoškolským studiem neprojdou a přesto jej platí skrze daňový systém; například že stát bude moci absolventům pedagogických fakult školné odpustit, pokud studenti skutečně nastoupí jako učitelé, takže na pegagogických fakultách bude studovat méně studentů, kteří je využívají například ke studiu jazyků, a poté se nikdy učitelem nestanou; nebo například na podstatné rozdíly v různých typech školného (odložené vs. neodložené školné). Tyto efekty jsou jistě rozsáhlé, nicméně odpůrci školného dominantně argumentují právě finančními náklady pro studenty (těch, pro které jsou klíčové jiné argumenty, se následující stať nemusí týkat).

MIG 21 v Chicagu

MIG 21 včera v Klas Restaurantu, po výborné svíčkové a uzeném s knedlíkem a zelím. Jirka Macháček i ostatní členové kapely jsou vysloveně koncertní typy, hráli dlouho a s elánem. Mezi momenty, které jinde než na koncertě neuslyšíte, patří Vltava coby baskytarové sólo, nebo závěrečná Mávej (I did it my way), kde Macháček, stejně jako v Samotářích, končí s hulením.

Zkreslování přiznaného příjmu u živnostníků a drobných podnikatelů

Soukromí podnikatelé narozdíl od zaměstnanců přiznávají své příjmy finančnímu úřadu sami. Pokud jsou tyto příjmy špatně verifikovatelné a případný očekávaný trest za prohřešky nízký, pak budou mít tendenci část příjmů zatajit, aby se vyhnuli placení daní. Děje se tak všude, nejen v České republice. V USA analyzuje finanční správa (Internal Revenue Service) chování daňových poplatníků a vydává stostránkové manuály [pdf], jak dobrovolné vykazování příjmů zkvalitnit.

Pro ekonomy je zatajování příjmů problematické i z jiného důvodu. V posledních desetiletích jsou shromažďována panelová data popisující spotřební chování domácností, založená na dotazníkových šetřeních - viz například Panel study on income dynamics, nebo Consumer expenditure survey. Jednou z důležitých veličin ovlivňující chování jednotlivců je přitom samozřejmě jejich příjem, na který se dotazník ptá.

Zákazem cen končících na 50 haléřů za spravedlnost obchodu

Se zajímavým objevem přišel, kde jinde než na Britských listech, jeden z příležitostně přispívajících autorů. Dokázal, jak matematické zaokrouhlování ceny celkového nákupu vede k nespravedlivému vztahu mezi prodávajícím a kupujícím.

Školné v USA - jak funguje systém privátního financování univerzit

Otázka školného na vysokých školách je jedním z programových témat současné vlády a stále se zdá, že to se školným myslí vážně. Bohužel vláda neposkytuje příliš mnoho informací ohledně implementace a dopadů školného, ani porovnání s ostatními zeměmi. Je proto myslím namístě osvětlit, jak systém vysokoškolského školného funguje v USA, kde je školné opravdu vysoké a často se pohybuje v desítkách tisíc dolarů ročně.

Nedostatek informací o školném totiž otevírá velký prostor pro téměř konspirační teorie ohledně jeho negativních dopadů - od degradace kvality výuky, přes výhradní zaměření univerzit na tvorbu "zisku" (ať už to u neziskových univerzit znamená cokoliv), až po hluboký pokles životní úrovně obyvatelstva. Než se tedy k těm negativním dopadům propracujeme, je dobré si popsat, jak vůbec systém školného v USA funguje - alespoň některá taková tvrzení se pak rovnou podaří vyloučit jako nerealistická.

Zadruhé, ač je školné v USA opravdu vysoké, objevuje se řada významně nadsazených informací vydávaných za objektivní pravdu (například o školném ve výši 25 tisíc dolarů za semestr od našeho starého známého studenta FF). Systém školného v USA je významně heterogenní a výrazně diferencovaný podle výše příjmu studentových rodičů, což málokdo ví. Je proto dobré se na to podívat.

Užitečnost vzdělání a nárokovatelnost společenských prostředků

Cenu pro největší chucpe dnešního dne vyhrává Lukáš Zelenka, student filozofické fakulty UK, který si na stránkách Britských listů stěžuje na univerzitní školné.

Zelenka uzavírá svůj značně subjektivní a nepřesný rozbor následovně:

Copak se vzděláváme jen kvůli tomu, abychom mohli co nejvíc vydělávat? Narodili jsme se jen kvůli tomu, abychom byli „užiteční“? K čemu má takový život potom smysl?

Průměrná velikost solárních elektráren v čase

Následující graf zřejmě není tak překvapivý, ale data mám v tabulkách, tak proč je neukázat. Graf ukazuje vývoj průměrné velikosti všech existujících (tedy ne nově instalovaných) solárních elektráren v čase.

Průměrná velikost solárních elektráren v čase roste a kdybychom se zaměřili pouze na průměrnou velikost nově instalovaných elektráren, byl by graf ještě mnohem strmější. O něco zajímavější je však sezónní vývoj - průměrná velikost vždy naroste ke konci roku a pak klesá.

Nobelova cena za ekonomii 2010: Diamond, Mortensen, Pissarides

V letošním roce se komise rozhodla ocenit studium trhů, kde rovnováhy není dosahováno centralizovaně pomocí Walrasovského dražitele (Walrasian auctioneer), nýbrž kde existují náklady spojené s hledáním protistrany. Párování poptávajících a nabízejících tak probíhá s frikcemi, které mimo jiné způsobují, že neplatí teorémy o blahobytu, a tedy že tržní rovnováha nemusí být společensky optimální. Tato teorie se souhrnně označuje jako teorie hledání a párování (search and matching theory).

Ačkoliv klasickým případem využití teorie hledání a párování je trh práce, existuje celá řada aplikací v oblastech jako trh peněz nebo trh nemovitostí.

Zdanění přepravy v Evropské unii už nemá nic společného s Pigouovskými daněmi

Pigouovské daně slouží ke kompenzaci negativních externalit. Ačkoliv nemá smysl daňově zatěžovat každou maličkou externalitu, protože to bychom se zbláznili z administrativy, existuje shoda na tom, že výrazné externality by zatíženy být měly.

Nikdo nepolemizuje s tím, že silniční přeprava skutečně způsobuje negativní externality v podobě zatížení životního prostředí i kvality lidského života (v podobě hluku či prachu). Bez silniční přepravy se neobejdeme, takže zakazovat ji by bylo kontraproduktivní, nicméně je férové, aby ti, kteří z ní benefitují, hradili její skutečné náklady.

Pigouovská daň je tedy namístě. Jenže jak vysoká by měla být? V zemích Evropské unie činí daňové zatížení benzínu a nafty zhruba dvě třetiny jejich ceny (daň je tedy 200%), navíc další daně a poplatky jsou spojené s koupí a provozem automobilů.

Solární elektrárny, náklady, ceny a redistribuce dotací

Je obdivuhodné, kolik se v posledních dnech objevuje v novinách článků, které argumentují tím, že dopady solárních dotací lze nejrůznějšími mechanismy vyřešit tak, že se koncové ceny elektřiny nezvýší. Prakticky všechny však nepřinášejí vůbec žádné řešení, jen přesouvají problém jinam a mění distribuci břemene nákladů ve společnosti.

Co vlastně řešíme

Skutečné společenské náklady solárních elektráren spočívají v dražší výrobě elektrického proudu. I kdyby provozovatelé solárních elektráren získali pouze nulový ekonomický zisk, stále bude výroba o dost dražší než elektřina z konvenčních zdrojů. Tyto náklady můžeme následně upravit o nejrůznější externality, ať už kladné nebo záporné (tedy o čistou Pigouovskou daň).

Všechny ostatní platby majitelům solárních elektráren nad rámec nulového ekonomického zisku jsou jen redistribucí bohatství, a to redistribucí, která je často spojená s dalšími distorzemi, protože většina zdrojů pro redistribuci je získávána proporcionálním zdaněním. Pod pojmem "vyřešit" problém se solární energií tedy média ve skutečnosti rozumí implementaci nejrůznějších variant, jak tuto redistribuci provést, a to s co možná nejmenšími negativními dopady.

Optimální řešení

Je paradoxní, že společensky optimálním řešením je v tuto chvíli využívat postavené solární elektrárny co možná nejvíce. Náklady na stavbu jsou již utopené, takže je v zájmu společnosti jako celku využívat zdroje s nízkými mezními náklady.

Proč nechceme práci, kterou nám "berou" Číňané

Oblíbenou stížností na levné čínské dovozy je argument, že levná pracovní síla pracující za "hrst rýže" ubírá pracovní místa v rozvinutých ekonomikách - tento mzdový dumping činí draze placenou práci v Evropě a USA nekonkurenceschopnou.

Problém však není pouze v tom, že čínský manuálně pracující pobírá desetkrát nižší mzdu než ten evropský. Problém je i v tom, že je v řadě pracovních pozic i pětkrát produktivnější.

Následující video ilustruje, co mám na mysli.