Fiskální politika v průběhu Ztracené dekády - a poučení pro nás

Častým argumentem pro masivní fiskální stimulus v USA je snaha zabránit opakování japonské Lost decade. To implicitně naznačuje, že Japonsko fiskální politiku jako zbraň nepoužilo. Opak je pravdou - použilo, a ve větším rozsahu než nyní plánují USA. Buď však fiskální expanze nefunguje jako taková, nebo ji Japonsko použilo špatně.

Jak uvádí článek v New York Times, jen v průběhu let 1991-1995 japonská vláda vydala 2,1 bilionu dolarů na veřejné projekty. To je (relativně k velikosti obou ekonomik) násobně více než plánuje americká federální vláda.
Výsledek? Japonsko se v období špatného růstu potácelo celé desetiletí. Rozsáhlé vládní infrastrukturální projekty však zanechaly spoustu "mostů vedoucích do nikam" (bridges to nowhere).

Ovoce investiční obsese jsou patrné po celé Shimane, venkovské prefektuře zhruba o velikosti Delaware, ve kterém leží i město Hamada. Zdá se, že každé město má vlastní muzeum umění, kryté atletické centrum a vládou postavené turistické atrakce jako Muzeum písku, obří přesýpací hodiny ve skleněné pyramidě. Prefektura čítající 740 tisíc obyvatel má tři komerční letiště pro proudová letadla, včetně letiště Hagi-Iwami za 250 milionů dolarů, které stojí děsivě prázdné s pouze dvěma lety denně.

Obyvatelé samotné Hamady říkají, že jejich největším "hakamono", japonským pojmem pro bílého slona, je jejich vlastní most vedoucí do nikam - Přístavní most za 70 milionů dolarů s rozpětím více než 300 metrů, po kterém prakticky nic nejezdí. Most spojuje město s malým, řídce osídleným ostrovem, který je již propojen s městem pomocí staršího a kratšího mostu.

Nejhorší na všech těchto projektech bylo, že Hamadu dlouhodobě nevytáhly z problémů. Místní samospráva varuje, že jejich ekonomika bez dalších veřejných projektů zkolabuje.

Dramatické dopady měly vládní výdaje i na veřejný dluh, který nyní dosahuje obrovských 180% HDP.

Co udělala japonská vláda špatně? Místo řešení latentních problémů ve finančním sektoru, které dusily nabídkovou stranu ekonomiky, pumpovala peníze do veřejných projektů s cílem nahradit výpadky poptávky.

Pro zastánce vládních výdajů jako léku na řešení recese je toto varovným poučením. Vládní výdaje nejsou všelék a neužitečně vyplýtvané peníze na stavbu megalomanských projektů vedou jen k větším dlouhodobým problémům. I veřejné projekty musí být realizovány podle své účelnosti, ne podle toho, že nyní potřebujeme utratit peníze. Japonsko za tuto lekci tvrdě zaplatilo a Česká republika by si z ní měla vzít ponaučení dříve, než se po hlavě vrhne do utrácení. Obzvláště když víme, jak se v Česku s veřejnými penězi zachází.