středa 5. května 2010

Teorie mezního užitku nijak neospravedlňuje progresivní zdanění


Názor, že klesající mezní užitek ospravedlňuje progresivní zdanění, se objevuje stále znovu, a proto je potřeba stále znovu tento omyl vyvracet.

Tentokrát píše Jan Čapek z Ernst and Young:

Studovaní příznivci progresivní daně poukazují na uznávané ekonomické teorie. Progresivní daň lze nejlépe ospravedlnit teorií mezního užitku. Čím vyšší mám příjem, tím menší potěšení mi přináší další milión. Čím menší potěšení mi přináší, tím menší újmu představuje daň, která mě o jeho část obere. Pokud tedy platím z desátého miliónu daň (například) 45 %, trpím stejně jako poplatník, který platí z prvního miliónu daň 15 %. Je tedy spravedlivé, abych platil z desátého miliónů 3krát vyšší sazbu než méně majetný, protože trpíme stejně.

Žádná taková ekonomická teorie bohužel neexistuje a Jan Čapek se dopouští hned dvou omylů.
Zaprvé, klesající mezní užitek u jednoho člověka neříká nic o tom, jak porovnávat užitek mezi různými lidmi. I milionář žijící konzumním způsobem života může mít z dodatečné koruny větší užitek než Diogenes v sudu, jemuž dodatečné bohatství naopak činilo problémy. Preference jsou heterogenní.

Podporovat progresivní zdanění je sice legitimní, je to však normativní postoj a klesající mezní užitek nelze použít pro jeho zdůvodnění.

Druhá výtka je o něco málo techničtější. Moderní ekonomická teorie je založena na ordinalistickém chápání užitku - můžeme říct, která kombinace statků nám přináší větší užitek než jiná, nedokážeme však říct, kolik jednotek užitku vlastně získáme.

Z toho vyplývá, že jakákoliv ostře rostoucí transformace užitkové funkce nám sice nezmění preference, zároveň ale může zcela jednoduše změnit klesající užitek na rostoucí. Hovořit o klesajícím mezním užitku je tedy poněkud nepřesné. Ve skutečnosti se jedná o klesající mezní míru substituce - pokud budu zvyšovat spotřebu statku A, zatímco spotřeba ostatních statků (shrňme je jako statek B) zůstane nezměněná, pak budu ochoten obětovat za jednu dodatečnou jednotku statku A stále méně statku B. Mezní míra substituce je na rozdíl od mezního užitku jednoznačně odvoditelná z preferencí, a tedy ji žádná ostře rostoucí transformace užitkové funkce nezmění.

Pojem zákona klesajícího mezního užitku se ale už tak nějak vžil. Zřejmě proto, že transformační argument můžeme obrátit - vhodnou transformací, která nezmění preference, zkrátka nalezneme užitkovou funkci, která bude klesající mezní užitek vykazovat. Pro zjednodušení taková formulace tedy zřejmě postačí - kdo ale prošel formálním kurzem mikroekonomie, měl by tento rozdíl znát.

3 komentáře:

  1. Nicmene predstava, ze tomu bohaci 45 procent kvalitu zivota zlepsi mene jako chudakovi 15, neni preci zcestna, prestoze rikat tomu teorie mezniho uzitku muze byt matouci. Vetsina lidi evidentne veri, ze interpersonalne porovnavat uzitek jde, kdyz uz ne objektivne a deskriptivne, tak alespon normativne.

    OdpovědětVymazat
  2. Jak merime kvalitu zivota? Stojime tady pred stejnym problemem - i kdyz dame dvema lidem uplne stejne statky, tak jejich subjektivni kvalita zivota je stejne zalozena na preferencich, takze ji mohou vyhodnocovat rozdilne.

    Porovnani kvality zivota je tedy samo o sobe normativni koncept. S tvou druhou vetou ale problem nemam - ostatne, POKUD si nekdo zvoli funkci spolecenskeho uzitku, ktera nejakym zpusobem agreguje individualni uzitek (tedy pokud udela ten normativni krok), tak pozitivni ekonomicka teorie uz ma ohledne vhodneho profilu danove sazby opet co rict, alespon do urcite miry.

    Ekonomicka teorie ale nedokaze nikomu konkretni funkci spolecenskeho uzitku vnutit.

    OdpovědětVymazat
  3. Me nejvice zaujal uz jen ten koncept, ze dane jsou spravedlive, kdyz vsichni TRPI stejne. Z tohoto pohledu nejlepe vychazi 100% zdaneni, protoze je suverenne \"nejspravedlivejsi\". :-) Opravdu super hledisko \"spravedlivosti\".

    OdpovědětVymazat