Proč se v současné době ekonomové tak rozcházejí ve svých argumentech

Matěj Šuster upozorňuje na článek, který ve Financial Times uveřejnil Clive Crook. V něm autor analyzuje, proč se ekonomické předpovědi a doporučení v dnešní době tak rozcházejí. Crook dochází k závěru, že to je politikaření, které škodí věrohodnosti ekonomie. Jako příklady si bere Paula Krugmana, který si nebezpečně pohrává s myšlenkou protekcionismu, a Roberta Barra, který razantně odmítá poučky o účinnosti fiskální politiky:

Problém není v tom, že Krugman zpochybňuje konsensus ohledně zahraničního obchodu (pokud to opravdu dělá), nebo že Barro zpochybňuje konsensus v oblasti fiskální politiky (i když to skutečně dělá). Problém je, že oba dva koncensus tak lehkomyslně odstrčí stranou. Tím obě hvězdy ekonomické profese ničí věrohodnost své vlastní disciplíny. Krugman přináší liberálům ekonomii, kterou chtějí slyšet. Barro dělá to samé pro konzervativce.

Celý článek stojí za přečtení a za přečtení stojí zejména následující diskuse Crooka, Krugmana a Barra. Přesto si neodpustím vlastní a myslím, že důležitou, poznámku.

Crook argumentuje, že neshody mezi ekonomy vznikají kvůli politikaření. Přesto existují dva zásadní důvody, jak tyto neshody mohou vznikat z naprosto objektivních příčin. Prvním důvodem je mimořádnost současné situace. Tím druhým je neporovnatelnost různých rozdělení bohatství. Podívejme se na oba případy.

1) Současná situace je mimořádná.

Každá vědecká disciplína postupuje metodou vytváření obecnějších tvrzení na základě empirických pozorování. Tyto hypotézy následně ověřujeme na dalších datech - přesněji se snažíme tyto hypotézy pomocí dat vyvracet. Teorie, dnes obecně uznávané jako platné, vznikly z těchto hypotéz tak, že se je dostatečně dlouho nepodařilo vyvrátit, a zároveň vykazují vnitřní konzistenci i konzistenci vnější, s ostatními uznávanými teoriemi.

Nejinak je tomu i v ekonomii, a čím více dat máme k dispozici, tím se i sbližují naše teoretické postoje - prostě díky tomu, že se zmenšuje množina teorií, které se ještě nepodařilo vyvrátit.

Pokud jsme však dnes v krizi, která podle některých nenastala od Velké hospodářské krize, pak nám žádná historická zkušenost nepomůže. (Osobně si nemyslím, že by současná situace byla tak vážná, nicméně kombinace kolapsu nemovitostního a finančního trhu společně s recesí rozhodně mimořádná je.) Zkrátka nemáme k dispozici dost historických dat (v podstatě máme pouze jednu událost, onu Velkou hospodářskou krizi), pomocí kterých bychom mohli množinu všech možných konzistentních (přelož třeba jako smysluplných) teorií zúžit.

Jistě existují metody, založené například na robustnosti nebo nejistotě, které nám mohou pomoci - všechno to jsou však jen slabé náhražky za chybějící data.

Ekonomové tak mají mnohem širší manévrovací prostor. Samozřejmě musíme mít na paměti, že v dnešní době je spolehlivost závěrů těchto teorií nižší (a je chybou ekonomů, pokud to dostatečně často nepřipomínají). Ale samotný fakt, že se v dnešní době setkáváme s mnohem širším spektrem názorů, není překvapující a není nutně výsledkem toho, že by si někteří chtěli vymýšlet nebo popírat fakta.

2) Současná situace nabízí rozsáhlé, objektivně neporovnatelné přerozdělovací mechanismy

Jedním z rysů současné situace je, že se vážně hovoří o masivních státních zásazích, nezbytně vedoucích k podstatnému přerozdělování bohatství. Problémem je, že různá uspořádání s odlišným rozdělením bohatství nemusí být (a často nejsou) vzájemně objektivně porovnatelná.

Celkem bez problému dokážeme říct, že situace, kdy mají dva lidé každý dvě jablka, je lepší, než když mají dva lidé pouze jedno jablko. Ekonomie však nezná objektivní způsob, jak porovnat situaci, kdy jedna osoba má tři jablka a druhá jen jedno, se situací, kdy obě osoby mají dvě jablka - koncept užitku je totiž pouze ordinální, a tak neumožňuje objektivní porovnání užitku mezi různými lidmi.

Ekonomové si vypomáhají myšlenkou takzvané agregační funkce, která shrnuje užitky různých lidí ve společnosti. Výběr této agregační funkce je však subjektivní záležitostí toho, kdo tuto agregaci provádí. Takový ekonom se pomocí výběru agregační funkce dopouští normativního soudu o tom, jak by společnost měla vypadat. To není nic špatného, ale měl by to otevřeně přiznat.

Mezi mainstreamovými ekonomy existuje silný konsensus, že v běžných dobách by měl stát svou roli omezit na rozumně nízkou úroveň, protože masivní státní zásahy vytvářejí podstatné neefektivity - a to takové, že v konečném důsledku si alespoň z dlouhodobého hlediska pohorší všichni. A pokud si pohorší všichni, je daná politika objektivně horší. K tomuto závěru jsme dospěli na základě toho, že jsme pomocí historických dat mohli vyloučit teorie, tvrdící opak.

Nyní jsme ale v situaci, kdy množina věrohodně nezamítnutých teorií zahrnuje i některé podstatné státní zásahy. A zde se právě dostáváme k oné subjektivní agregační funkci. Každý státní zásah vede k přerozdělování bohatství a objektivně porovnat výsledky různých státních zásahů z výše uvedených důvodů často nelze.

Opět je chybou, pokud se ekonom advokující konkrétní politiku k subjektivnosti výběru agregační funkce nepřizná a pokud neodlišuje mezi pozitivními a normativními závěry. Nicméně právě kvůli tomu, že některé závěry jsou založené na subjektivní volbě agregrační funkce, se mohou ekonomové ve svých názorech odlišovat, aniž by někteří z nich mluvili nepravdy.

Závěrem: Dá se proti takovému širokému spektru občas si protiřečících teorií nějak bojovat? Dá. První cestou je snažit se nalézt v teoriích logické rozpory nebo nekonzistence s jinými, lépe ověřitelnými teoriemi - avšak to je metoda, kterou jsme často už do velké míry využili. Druhá cesta je hledat empirické důkazy. To je nesnadný úkol, ale jiná cesta není.