Řešení testu z makroekonomie

Pro ty, které zajímalo řešení testu z makroekonomie, jsem umístil nástin řešení sem. Dosažené maximum 96 ze 100, průměr 70.3.

Nainstalovaný výkon solárních elektráren k 1.12.2010 - 1393,86 MWp

Za listopad se nainstalovalo téměř 400 MWp nového výkonu. Do konce roku zbývá ještě jeden měsíc, přitom zkušenosti předchozích let ukazují, že právě prosinec je z hlediska nově instalovaných kapacit zdaleka nejvyšší, stačí se podívat na graf vývoje z loňského roku.

Stojí za to aktualizovat graf, který jsem publikoval v září. V něm jsou uvedeny odhady různých organizací ohledně instalovaného výkonu na konci roku. Původní zářijové odhady všech institucí s výjimkou ČEZu a analytických společností již byly překonány, jednotlivé instituce pak v průběhu času postupně upravovaly svoje odhady směrem vzhůru.

Chcete si zkusit test z makroekonomie?

Závěrečný test povinného středně pokročilého kurzu makroekonomie (studenti si ho obvykle berou ve 3. ročníku bakalářského studia). Čas na vypracování 135 minut (délka testu je koncipovaná tak, aby nejlepší studenti měli právě dost času na jeho dokončení).

Čínské investice a vysokorychlostní železnice

Protože jsem nedávno psal o vysokorychlostních železnicích a také o čínské investiční politice, nebude na škodu obě témata zkombinovat a zmínit čínské investice do vysokorychlostních železnic.

Pro čínskou vládu představují investice do vysokorychlostních železnic důkaz ekonomické i technologické síly a rentabilita projektu je vedlejší. Do roku 2020 tak vláda plánuje postavit 16 tisíc kilometrů tratí na rychlosti vyšší než 250 km/h. Magnetický rychlovlak z šanghajského letiště je nejrychlejším komerčně provozovaným vlakem, i když cesta trvá jen 7 minut a bylo místo něj možné postavit klasickou trať za poloviční cenu, s nímž by cesta trvala o dvě minuty déle. Ale takhle to hezky vypadá (i když vlak vytížený zrovna není a vláda ho masivně dotuje).

Quantitative easing: Opatrná ekonomie vs. ideologické video

V nejistých ekonomických časech je nejistý ekonom v nevýhodě. Zatímco on férově přizná, že ekonomická teorie má kvůli větší nejistotě menší vypovídací schopnost, hlas ideologa, který žádné argumenty nepotřebuje, má stále stejnou sílu.

Přesně tak tomu je i s politikou kvantitativního uvolňování, k jejíž druhé vlně se odhodlala americká centrální banka. Je normální přiznat, že naše vědomosti o potenciálních dopadech tohoto kroku jsou slabší než obvykle, protože vzhledem k tomu, že se jedná o jen výjimečně používaný typ monetární politiky, máme jen velmi málo historických dat z podobných epizod. Tomu odpovídají i velmi rozdílné a opatrné názory na to, jaké dopady bude kvantitativní uvolňování mít (já osobně sdílím názor, že se jedná o poněkud riskantní krok správným směrem, i když dopady zřejmě budou malé).

Osobní železnice v Evropě, nákladní železnice v USA

Osobní železniční doprava v Evropě a USA je naprosto neporovnatelná. Zatímco evropské státy masivně investují do vysokorychlostních tratí, USA jsou rychlostmi svých několika rychlejších vlakových tratí na úrovni českých koridorů, s výjimkou některých segmentů tratě Washington - New York - Boston, kde vyklápěcí Acela dosáhne rychlostí nad 200 km/h. Všude jinde je 160 km/h úspěch a vlak z Washingtonu do Chicaga potřebuje na 1100 km více než 17 hodin.

Dokonce ani budoucí plány nejsou příliš ambiciózní. Hovoří se sice o budování dedikovaných spojení projektovaných na rychlosti kolem 350 km/h, ale projekty, do kterých se dnes skutečně investuje z peněz poskytnutých v rámci Obamova stimulačního balíčku, ve velké většině případů urychlují existující tratě na rychlosti kolem 160 km/h.

Příčin, proč se osobní železnice v USA příliš neujala, je mnoho. Klíčovou příčinou je samozřejmě geografie - velká centra jsou v USA od sebe většinou vzdálena natolik, že mezi nimi železnice nedokáže konkurovat letadlům. Výjimkou je východní pobřeží, kde funguje výše zmíněný koridor Washington - Boston, a potom některé roztříštěné úseky. Nejčastěji se mluví o vybudování vysokorychlostního spojení mezi Los Angeles a San Franciscem, ovšem i tady je vzdálenost 650 km (vlaky by teoreticky mohly zastavovat v Bakersfieldu nebo Fresnu). A vzhledem k tomu, že mezi oběma městy funguje mimořádně konkurenční letecké spojení s jednosměrnými letenkami za 50 dolarů, nelze si představit, že by se náklady na budování vysokorychlostního železničního spojení mohly za současných podmínek vrátit.

Může Česká republika růst jako Čína? Může, ale ...

Mezinárodní politiku Oskara Krejčího jsem před lety s radostí přečetl. Ale článek pro Reflex, který se snaží spekulovat nad tím, zda by bývalo nebylo lepší, kdyby se Česko po roce 1989 vydalo čínskou cestou, je zbytečně komplikovaný.

Oskar Krejčí se snaží celý problém motivovat tím, že kdybychom se vydali cestou čínských reforem, mohli jsme třeba také po desetiletí udržovat vysokou míru růstu HDP. Rozebírá však geopolitickou problematiku, zatímco problém je spíše ekonomický.

Praktický celý problém lze totiž vysvětlit jediným grafem, který zachycuje míru hrubých investic jako podíl na HDP:

Zlatý standard? Ten tedy opravdu nechceme.

V posledních dnech se po světě rozšířila zpráva o tom, že prezident Světové banky Robert Zoellick advokuje myšlenku obnovení zlatého standardu. Celý rozruch byl vyvolán Zoellickovým článkem ve Financial Times The G20 must look beyond Bretton Woods II. A jak se ukazuje, rozruch byl poněkud zbytečný, protože Zoellick zlatý standard nenavrhoval.

Ve svém článku navrhoval systém kooperace měnových politik, podobný ekonomickým dohodám z Plazy a Louvre v 80.letech 20.století. Hluboko v článku pak také napsal dvě věty, které vzbudily onen rozruch:

The system should also consider employing gold as an international reference point of market expectations about inflation, deflation and future currency values. Although textbooks may view gold as the old money, markets are using gold as an alternative monetary asset today.

Tím měl Zoellick na mysli, že cena zlata (a potenciálně dalších investičních aktiv) by měla být sledována tvůrci monetární politiky jako indikátor inflačních očekávání, nikoliv že bychom měli přejít ke zlatému standardu. Je však pravda, že v současném nejistém světě, kdy se každý pídí po sebemenším náznaku jakéhokoliv záměru, to byla slova neopatrná. Zoellick detailně vysvětluje, co svými slovy myslel, na videu zde.

Proč ne zlatý standard

Zlatý standard je uspořádání, kterým bychom si opravdu příliš nepomohli, zejména ne v současné nestabilní situaci, kdy se ekonomické podmínky v jednotlivých zemích vyvíjejí dramaticky odlišným směrem. Vytvořením světového zlatého standardu totiž zafixujeme všechny nominální měnové kurzy a vytvoříme jednotnou světovou měnu. Ta je sice prostá všech možných zásahů centrálních bank, které jsou trnem v oku těm, pro něž jsou centrální banky zdrojem všeho zla, avšak jinak přináší přesně ty nevýhody, jako každá jiná centrální měna nebo systém pevných měnových kurzů.

xkcd: Proč nemohou fungovat některé paranormální schopnosti?

Zdroj: xkcd.com

P.S. Jak xkcd správně poznamenává, neschopnost těchto metod vytvořit masivní zisky pro kapitalistické firmy nelze zaměňovat se schopností firem prodat tyto metody lidem, kteří naopak věří tomu, že fungují.

Použitelné alternativy k ropě budou k dispozici až za 131 let. Nebo že by ne?

Existují skupiny lidí, které využijí prakticky každé příležitosti k tomu, aby zdůraznily úplnou neschopnost současné ekonomie a finanční teorie, aniž by rozlišovaly mezi přednostmi a skutečnými slabinami. Když se však náhodou podaří těmito kritizovanými metodami dojít k výsledku, který se jim líbí, jde kritika rázem stranou a výsledek se uveřejňuje jako hotová věc.

Ironií osudu je, když se takto odprezentovaná hotová věc ukáže jako naprosto nejhorší možná aplikace daných metod, založená pouze na jejich slabinách.

Novým takovým příkladem je Karlem Dolejším odprezentovaná studie dvou autorek z University of California Davis. V článku Future Sustainability Forecasting by Exchange Markets: Basic Theory and an Application, který napsaly Nataliya Malyshkina a Deb Niemeier, je ukázáno, že střední odhad doby, kdy budou k dispozici průmyslově použitelné akternativy k ropě, je 131 let.

Proč se toho v poslední době na blogu mnoho neobjevilo

Důvodem jsou Asset pricing implications of macroeconomic models with financing constraints.

Shock-exposure elasticities in a variant of the Gertler, Kiyotaki (2010) model [pdf]

Obrázky z campusu University of Chicago

Doporučuji zvětšit na celou obrazovku (v pravém dolním rohu).

Hey, you don't have Flash. Please download the free Flash player.

Autor: Justin Kern, AB’04, PhD’10
Původní stránka: University of Chicago

Odkud se vzalo 260 miliard za arbitráže?

V tomto týdnu bude blogování kvůli nedostatku času spíše méně časté a stručnější.

Je jasné, že srážková daň ve výši 26% na dotace poskytnuté na výrobu elektřiny v solárních elektrárnách nemohla zůstat bez hlasité odezvy. Česká průmyslová fotovoltaická asociace (CZEPHO) varuje před arbitrážemi:

„26% srážková daň je pro většinu realizovaných fotovoltaických elektráren naprosto likvidační,“ varuje František Smolka. Téměř všechny solární projekty jsou totiž financované z bankovních úvěrů, které jsou splatné za 11 až 13 let. „Banky budou chtít své peníze zpět v termínu." ... Vláda si od 26% daně slibuje vybrat během dvaceti let zhruba 92 miliard korun. Soudní spory a arbitráže české daňové poplatníky budou ale stát minimálně 260 miliard korun.

Nechme stranou takové detaily jako že existují tajemné věci jako refinancování úvěrů nebo že je s podivem, jak můžou solárníci požadovat trojnásobek toho, co jim stát na dani vezme. Rovněž se nechci zabývat tím, nakolik je taková arbitráž vlastně reálná - na jednu stranu má stát daňovou suverenitu, na druhou stranu jsou selektivní daně extrémní metodou. Takže tuto otázku lépe přenechám právníkům.

Je česká fiskální politika příliš restriktivní?

Udržovat každoročně vyrovnaný rozpočet vyžaduje značnou dávku rozpočtové sebekázně, která není obvykle politicky dosažitelná. Kromě toho v ekonomice s reálnými nebo nominálními frikcemi většinou existuje i dobrý důvod, proč provádět proticyklickou fiskální politiku - schodky v recesích budou spláceny z přebytků v expanzích.

S českou fiskální politikou je to těžké. Ani v dobách největšího růstu před pěti lety nedokázala vytvořit dosáhnout přebytkového hospodaření. Česká republika tak zcela jistě do recese vstupovala se strukturálním deficitem, na který se nabalil ještě deficit cyklický.

Česká vláda se tak, podobně jako další evropské vlády, odhodlala k úsporným opatřením. Ty zatím z velké části zůstávají na papíře. Položme si však otázku, zda by česká vláda skutečně měla provádět opatření směřující se snižování schodku. Ponechme stranou, zda tak udělá cestou zvyšování daní nebo snižování výdajů, z makroekonomického hlediska mají oba kroky v krátkém období analogické dopady.

Pokud je i nízké školné ze společenského hlediska škodlivé, pak bychom měli zavést studentské dotace

Odpůrci školného tvrdí, že zavedení i nízkého školného je ze společenského hlediska nevýhodné. Dejme tomu, že mají pravdu. Co to tedy vlastně znamená a co bychom s tím měli dělat? Pokud je tedy i nízké školné škodlivé, neměli bychom zavést negativní školné?

Jedním z klíčových argumentů odpůrců je, že školné znemožní studium chudším studentům, kteří si nebudou moci školné dovolit. Kromě toho i studenti, kteří studiem projdou, na tom budou hůře, protože budou skončí s nižšími úsporami nebo větším dluhem.

Ignorujme teď všechny ostatní efekty školného - například že školy budou moci využít školné ke zkvalitnění výuky, na stipendia pro výborné nebo chudé studenty, nebo na zaplacení doktorandů, kteří budou více pomáhat profesorům s výukou nebo výzkumem, jak je to bežné jinde; například že na daních ušetří ti, kteří vysokoškolským studiem neprojdou a přesto jej platí skrze daňový systém; například že stát bude moci absolventům pedagogických fakult školné odpustit, pokud studenti skutečně nastoupí jako učitelé, takže na pegagogických fakultách bude studovat méně studentů, kteří je využívají například ke studiu jazyků, a poté se nikdy učitelem nestanou; nebo například na podstatné rozdíly v různých typech školného (odložené vs. neodložené školné). Tyto efekty jsou jistě rozsáhlé, nicméně odpůrci školného dominantně argumentují právě finančními náklady pro studenty (těch, pro které jsou klíčové jiné argumenty, se následující stať nemusí týkat).

MIG 21 v Chicagu

MIG 21 včera v Klas Restaurantu, po výborné svíčkové a uzeném s knedlíkem a zelím. Jirka Macháček i ostatní členové kapely jsou vysloveně koncertní typy, hráli dlouho a s elánem. Mezi momenty, které jinde než na koncertě neuslyšíte, patří Vltava coby baskytarové sólo, nebo závěrečná Mávej (I did it my way), kde Macháček, stejně jako v Samotářích, končí s hulením.

Zkreslování přiznaného příjmu u živnostníků a drobných podnikatelů

Soukromí podnikatelé narozdíl od zaměstnanců přiznávají své příjmy finančnímu úřadu sami. Pokud jsou tyto příjmy špatně verifikovatelné a případný očekávaný trest za prohřešky nízký, pak budou mít tendenci část příjmů zatajit, aby se vyhnuli placení daní. Děje se tak všude, nejen v České republice. V USA analyzuje finanční správa (Internal Revenue Service) chování daňových poplatníků a vydává stostránkové manuály [pdf], jak dobrovolné vykazování příjmů zkvalitnit.

Pro ekonomy je zatajování příjmů problematické i z jiného důvodu. V posledních desetiletích jsou shromažďována panelová data popisující spotřební chování domácností, založená na dotazníkových šetřeních - viz například Panel study on income dynamics, nebo Consumer expenditure survey. Jednou z důležitých veličin ovlivňující chování jednotlivců je přitom samozřejmě jejich příjem, na který se dotazník ptá.

Zákazem cen končících na 50 haléřů za spravedlnost obchodu

Se zajímavým objevem přišel, kde jinde než na Britských listech, jeden z příležitostně přispívajících autorů. Dokázal, jak matematické zaokrouhlování ceny celkového nákupu vede k nespravedlivému vztahu mezi prodávajícím a kupujícím.

Školné v USA - jak funguje systém privátního financování univerzit

Otázka školného na vysokých školách je jedním z programových témat současné vlády a stále se zdá, že to se školným myslí vážně. Bohužel vláda neposkytuje příliš mnoho informací ohledně implementace a dopadů školného, ani porovnání s ostatními zeměmi. Je proto myslím namístě osvětlit, jak systém vysokoškolského školného funguje v USA, kde je školné opravdu vysoké a často se pohybuje v desítkách tisíc dolarů ročně.

Nedostatek informací o školném totiž otevírá velký prostor pro téměř konspirační teorie ohledně jeho negativních dopadů - od degradace kvality výuky, přes výhradní zaměření univerzit na tvorbu "zisku" (ať už to u neziskových univerzit znamená cokoliv), až po hluboký pokles životní úrovně obyvatelstva. Než se tedy k těm negativním dopadům propracujeme, je dobré si popsat, jak vůbec systém školného v USA funguje - alespoň některá taková tvrzení se pak rovnou podaří vyloučit jako nerealistická.

Zadruhé, ač je školné v USA opravdu vysoké, objevuje se řada významně nadsazených informací vydávaných za objektivní pravdu (například o školném ve výši 25 tisíc dolarů za semestr od našeho starého známého studenta FF). Systém školného v USA je významně heterogenní a výrazně diferencovaný podle výše příjmu studentových rodičů, což málokdo ví. Je proto dobré se na to podívat.

Užitečnost vzdělání a nárokovatelnost společenských prostředků

Cenu pro největší chucpe dnešního dne vyhrává Lukáš Zelenka, student filozofické fakulty UK, který si na stránkách Britských listů stěžuje na univerzitní školné.

Zelenka uzavírá svůj značně subjektivní a nepřesný rozbor následovně:

Copak se vzděláváme jen kvůli tomu, abychom mohli co nejvíc vydělávat? Narodili jsme se jen kvůli tomu, abychom byli „užiteční“? K čemu má takový život potom smysl?

Průměrná velikost solárních elektráren v čase

Následující graf zřejmě není tak překvapivý, ale data mám v tabulkách, tak proč je neukázat. Graf ukazuje vývoj průměrné velikosti všech existujících (tedy ne nově instalovaných) solárních elektráren v čase.

Průměrná velikost solárních elektráren v čase roste a kdybychom se zaměřili pouze na průměrnou velikost nově instalovaných elektráren, byl by graf ještě mnohem strmější. O něco zajímavější je však sezónní vývoj - průměrná velikost vždy naroste ke konci roku a pak klesá.

Nobelova cena za ekonomii 2010: Diamond, Mortensen, Pissarides

V letošním roce se komise rozhodla ocenit studium trhů, kde rovnováhy není dosahováno centralizovaně pomocí Walrasovského dražitele (Walrasian auctioneer), nýbrž kde existují náklady spojené s hledáním protistrany. Párování poptávajících a nabízejících tak probíhá s frikcemi, které mimo jiné způsobují, že neplatí teorémy o blahobytu, a tedy že tržní rovnováha nemusí být společensky optimální. Tato teorie se souhrnně označuje jako teorie hledání a párování (search and matching theory).

Ačkoliv klasickým případem využití teorie hledání a párování je trh práce, existuje celá řada aplikací v oblastech jako trh peněz nebo trh nemovitostí.

Zdanění přepravy v Evropské unii už nemá nic společného s Pigouovskými daněmi

Pigouovské daně slouží ke kompenzaci negativních externalit. Ačkoliv nemá smysl daňově zatěžovat každou maličkou externalitu, protože to bychom se zbláznili z administrativy, existuje shoda na tom, že výrazné externality by zatíženy být měly.

Nikdo nepolemizuje s tím, že silniční přeprava skutečně způsobuje negativní externality v podobě zatížení životního prostředí i kvality lidského života (v podobě hluku či prachu). Bez silniční přepravy se neobejdeme, takže zakazovat ji by bylo kontraproduktivní, nicméně je férové, aby ti, kteří z ní benefitují, hradili její skutečné náklady.

Pigouovská daň je tedy namístě. Jenže jak vysoká by měla být? V zemích Evropské unie činí daňové zatížení benzínu a nafty zhruba dvě třetiny jejich ceny (daň je tedy 200%), navíc další daně a poplatky jsou spojené s koupí a provozem automobilů.

Solární elektrárny, náklady, ceny a redistribuce dotací

Je obdivuhodné, kolik se v posledních dnech objevuje v novinách článků, které argumentují tím, že dopady solárních dotací lze nejrůznějšími mechanismy vyřešit tak, že se koncové ceny elektřiny nezvýší. Prakticky všechny však nepřinášejí vůbec žádné řešení, jen přesouvají problém jinam a mění distribuci břemene nákladů ve společnosti.

Co vlastně řešíme

Skutečné společenské náklady solárních elektráren spočívají v dražší výrobě elektrického proudu. I kdyby provozovatelé solárních elektráren získali pouze nulový ekonomický zisk, stále bude výroba o dost dražší než elektřina z konvenčních zdrojů. Tyto náklady můžeme následně upravit o nejrůznější externality, ať už kladné nebo záporné (tedy o čistou Pigouovskou daň).

Všechny ostatní platby majitelům solárních elektráren nad rámec nulového ekonomického zisku jsou jen redistribucí bohatství, a to redistribucí, která je často spojená s dalšími distorzemi, protože většina zdrojů pro redistribuci je získávána proporcionálním zdaněním. Pod pojmem "vyřešit" problém se solární energií tedy média ve skutečnosti rozumí implementaci nejrůznějších variant, jak tuto redistribuci provést, a to s co možná nejmenšími negativními dopady.

Optimální řešení

Je paradoxní, že společensky optimálním řešením je v tuto chvíli využívat postavené solární elektrárny co možná nejvíce. Náklady na stavbu jsou již utopené, takže je v zájmu společnosti jako celku využívat zdroje s nízkými mezními náklady.

Proč nechceme práci, kterou nám "berou" Číňané

Oblíbenou stížností na levné čínské dovozy je argument, že levná pracovní síla pracující za "hrst rýže" ubírá pracovní místa v rozvinutých ekonomikách - tento mzdový dumping činí draze placenou práci v Evropě a USA nekonkurenceschopnou.

Problém však není pouze v tom, že čínský manuálně pracující pobírá desetkrát nižší mzdu než ten evropský. Problém je i v tom, že je v řadě pracovních pozic i pětkrát produktivnější.

Následující video ilustruje, co mám na mysli.