Falling Slowly a rizika většinového hlasování

Alex Tabarrok na Marginal Revolution nabízí jeden z důvodů, proč Falling Slowly vyhrála Oscara za nejlepší filmovou píseň - většinové hlasování. Tady jsou totiž kandidáti:

“Falling Slowly” from “Once”* “Happy Working Song” from “Enchanted” “Raise It Up” from “August Rush” “So Close” from “Enchanted” “That’s How You Know” from “Enchanted”

Enchanted získalo tři nominace, a tak se potenciální hlasy sympatizující právě s tímto filmem rozdrobily mezi tři možnosti.

Odhlédneme-li od toho, zda Falling Slowly opravdu byla nebo nebyla nejlepší (film jsem ještě neviděl, ale už mám DVD), pak současný systém hlasování, kdy každý hlasující vybírá jednoho vítěze, může Enchanted jistým způsobem znevýhodňovat. Vhodnější systém by byla metoda, která by umožňovala zaškrtnout libovolný počet kandidátů, se kterými hlasující souhlasí jako s možnými vítězi. Jiné návrhy?

EU kritizuje Českou republiku za vyjednávání o zrušení víz s USA

Postup České republiky, která se snaží vyjednat individuální podmínky s USA, se nelíbí Evropské unii.

Kritiky "české cesty" jednání o vízech jsou především staré členské země EU podporované předsedajícím Slovinskem. Tyto země, které mají už nyní s USA bezvízový styk, tvrdí, že by v oblastech, jako je vízová politika, měly členské státy nechat vyjednávaní na Evropské unii. A ne se do něj pouštět - jako v tomto případě Česko - na vlastní pěst.

Zemím, jejichž občané už víza do USA nepotřebují, se to mluví. Holandská europoslakyně Sophia Veldová dokonce prohlásila:

"Pre členské krajiny Schengenu platí, že vízová politika spadá do kompetencie EÚ. Mali by sme postupovať v jednotnej línii, čo sa týka osôb prichádzajúcich do EÚ a občanov EÚ cestujúcich do zahraničia. Česká republika by nemala mať odlišný režim. Je nám preto ľúto, že české úrady porušujú jednotu EÚ a podkopávajú tým spoločnú európsku pozíciu," vyhlásila holandská europoslankyňa.

Paní Veldová při výrocích o odlišném režimu zapomněla na to, že odlišný režim panuje zejména nyní -- totiž že zatímco Holanďani cestují do USA bez víz, Češi víza potřebují. Evropská unie s tím za celou dobu členství neudělala vůbec nic.

Jistě, že nová dohoda České republiky s USA bude vyžadovat určité (ne však drastické) zvýšení počtu předávaných údajů o pasažérech. To se nám nemusí líbit, informací však bude stále méně, než těch, které nyní musíme vypisovat do vízových formulářů. Vyplnění dotazníku na internetu je také mnohem snažší a levnější než chození na ambasádu.

Budeme mít stále horší podmínky, než mají staré členské země -- musíme si však uvědomit, ze na takové podmínky by USA se svou dnešní bezpečnostní politikou dnes už nepřistoupily a staré členské země neudělaly v posledních letech vůbec nic, aby se nás v těchto otázkách zastaly.

Společná evropská politika je vždy věcí dostatečné motivace členských zemí na společném postupu (v ekonomii se tomu říká participation constraints). Pokud některá země shledá, že společná politika nikam nevede, nemůžou se ostatní divit, že si (v rámci evropské legislativy) zvolí vlastní cestu.

Konečně na závěr - někteří tvrdí, že si Česká republika kupuje víza za radar. Ano, je docela dobře možné, že jsou USA mnohem vstřícnější vůči české straně hlavně díky radaru. Pokud se však už česká strana rozhodne radar odsouhlasit (a to záleží jen na České republice), je vždy lepší vyměnit radar za víza než za nic.

Kosovsko-srbská realita

Z moře nejrůznějších prohlášení podporujících tu či onu stranu vyčnívá jedno, které popisuje realitu mnohem přesněji než kterýkoliv z politiků. Autentickou výpověď přineslo aktuálně.cz ve svém online zpravodajství ze včerejších demonstrací v Bělehradě.

"Je těžké cizinci vysvětlit, proč je pro Srby Kosovo tak důležité. Je to srdce země, kde leží nejvýznamnější památky, a kde teď řada Srbů bude žít v chudobě a možná bude vyhnána Albánci," říká jeden z demonstrantů, učitel Tomislav Filipčič. "Všichni ale tuší, že Kosovo je ztraceno. I když tu naši politici vyřvávají, že Kosovo nedají. Snaží se lidem zalíbit svým nacionalismem," dodává učitel, který žil mnoho let ve Francii a nyní se vrací do Bělehradu. "Srbové si myslí, že je svět zradil. Ale svět nám jen vrací činy Miloševiče," říká.

Kosovo (ostatně jako velká část Balkánu) je předmětem národnostně-nábožensky-politických sporů odnepaměti. Nyní získalo samostatnost, ať se nám to líbí, či ne, a metodami, se kterými můžeme nebo nemusíme souhlasit. Hranice mezi "srdnatým bojem za nezávislost a svobodu" a "rozvracením republiky" je tenká. Proces odtržení zašel už příliš daleko, než aby s tím šlo cokoliv dělat. Za několik desítek let ale může být klidně zase všechno jinak, taková už je politika.

Povede sloučení Microsoftu a Yahoo! ke snížení konkurence?

Představme si, že se dvě významné firmy (A a B) na určitém trhu chtějí sloučit a třetí, ještě významnější firma (C) začne veřejně vyhlašovat, že by sloučení mohlo ohrozit tržní konkurenci a že by se mu mělo zabránit. Co z toho lze vysledovat? Je konkurence skutečně v ohrožení?

Předně je třeba si uvědomit, že ekonomické subjekty nemají zájem poskytovat pravdivé informace, pokud je to v jejich neprospěch. Za vytváření mechanismů, pomocí kterých lze ekonomické subjekty motivovat k pravdivosti (tzv. revelation principle) byla ostatně v loňském rice udělena Nobelova cena za ekonomii.

Zároveň platí, že čím je na trhu menší konkurence, tím více mohou zbývající subjekty uplatňovat monopolní sílu a dosahovat vyšších zisků.

Současnou situaci na výše zmíněném trhu bychom mohli označit jako monopol s konkurenčním okrajem - jeden dominantní hráč C spolu s několika většími firmami (kam patří i A a B) a tisíci drobnými firmami. C je však na trhu určujícím subjektem.

Pokud by se však firmy A a B spojily, vznikl by druhý velmi silný hráč a z trhu by se tak potenciálně stal duopol s konkurenčním okrajem. Celkový monopolní zisk odvětví přitom bývá v takovém případě obvykle nižší. Firma C by tak přišla o část svých zisků.

Nejlepší obranou je útok, a tak se firma C rozhodne proti spojení bojovat. Těžko však může veřejně vyhlásit: "Zabraňte spojení A a B, protože by se tím zvýšila konkurence!" Firma C dobře ví, že největší šanci bude mít, když veřejnost a příslušné antimonopolní úřadu naopak dojdou k závěru, že by se sloučením mohla konkurence snížit.

Jak to vypadá v praxi? Dobře víme, že se Microsoft již několik týdnů snaží ovládnout Yahoo!. Potenciálně může dojít ke spojení dvou významných firem na trhu a obava ze snížení konkurence tak může být namístě. Do takového obrázku však nezapadá urputná snaha Googlu přesvědčit všechny zainterestované strany o tom, že by spojení skutečně negativní dopady na konkurenci mělo. Pokud by to byla pravda, měl by být Google naopak rád.

Reakce Googlu je tak nejlepší zárukou toho, že antimonopolní úřady mohou případné sloučení Microsoftu a Yahoo! (pokud by k němu mělo skutečně dojít) klidně odkývat. Tržní konkurenci to nepoškodí (zda to nepoškodí samotné fúzující firmy je samozřejmě zcela jiná kapitola).

Oprava laptopu

Občas není nad to vrátit se k věcem, které člověk dělal v mládí...

Náš starý laptop začal stávkovat - konkrétně začalo zlobit napájení. Včera už byl laptop nepoužitelný.

Dnes jsme po chvíli testování zjistili, že závada není v kabelu, ale v konektoru uvnitř počítače. Po důkladném rozebrání (viz obrázek) se ukázalo, že kontakty napájecího konektoru, které jsou připájené k desce, jsou skutečně porušené - při troše hýbání dokonce přeskakovaly jiskry.

Nezbylo nic jiného, než dojít do Ace Hardware, koupit pájku a konektor připájet. Zároveň jsem trochu vylepšil připevnění konektoru, aby se při manipulaci s kabelem tak nenamáhal. Tak snad to bude držet. Laptopu táhne na šestý rok, ale pořád je v pohodě.

Po troše browsení po webu jsem přišel na to, že závada na napájecích konektorech je celkem častá a jsou firmy, které inzerují speciálně výměnu těchto konektorů. Bohužel si za to účtují zhruba 200 dolarů, což by hodnotu toho starého notebooku více než zdvojnásobilo. Navíc by Katka byla celou dobu bez počítače, a takhle ho může hned zase používat.

CERGE-EI a CEP nemají nic společného

Volba prezidenta je za námi, a tak se snad lidé dokážou zase vrátit k normálním činnostem. V posledních týdnech měla neuvěřitelná řada lidí potřebu emotivně vyjádřit svůj názor, vzduchem létaly pomluvy a nesmyslné argumenty a o fakta se nikdo nestaral.

Jistý Martin Martínek na stránkách Britských listů měl v téměř konspirativním článku na Britských listech potřebu sdělit, že v našich prezidentských volbách "nejde o prezidenta, ale jde o něco mnohem zásadnějšího a vážnějšího. ... Jde o charakter euroamerické politiky." Martinu Martínkovi bychom měli vysvětlit, že euroamerické politice je volba českého prezidenta celkem lhostejná.

Tento příspěvek ale vznikl z jiného důvodu. Martínek totiž nechápe, proč Švejnara volili také komunisté. O tom, že pro komunisty byl Jan Švejnar jen figurka na šachovnici a volili ho jen v momentech, kdy bylo jasné, že nebude zvolen, víme všichni - jiný důvod neexistoval. Martínek však má zapotřebí dát vše do souvislosti s CERGE-EI, které Švejnar spoluzakládal a kde má stále významné slovo:

Institut CERGE neprosazoval nikdy vůči jejich cílové skupině odpovědnou politiku v oblasti ekonomie. Naopak. Rozdíl mezi CERGE a CEP nebyl nikdy ani tak velký, jako mezi ČSSD a KSČM.

Martínek je úplně mimo. CERGE-EI a Centrum pro ekonomiku a politiku jsou dvě nesouvisející instituce. CEP je think-tank s politickou agendou (má to ostatně v názvu), CERGE-EI je vzdělávací instituce, která se zaobírá výzkumem v oblasti ekonomie. CERGE-EI neprovádí "odpovědnou politiku v oblasti ekonomie" vůči nikomu (bylo by ostatně zajímavé zjistit, co si Martínek pod takovou odpovědnou politikou představuje). Většina profesorského sboru je ze zahraničí, většina studentů je ze zahraničí a cílem výzkumu je publikace v zahraničních časopisech. Úvaha o tom, že by CERGE-EI mělo někomu pomáhat přihřívat českou politickou polívčičku, je absurdní.

Empirický článek, který má více tabulek než napozorovaných dat

Chcete napsat empirický článek, ale máte málo dat? Nevadí, i s malým počtem pozorování se dá prorazit. Jen to chce přijít s něčím zajímavým. Blanchard, Lopez-de-Silanes a Shleifer mají článek z roku 1994 (What do firms do with cash windfalls? [abstrakt a zaheslované pdf]), ve kterém používají pouhých 11 pozorování, ze kterých byli schopni vytvořit 12 tabulek.

Takže to opravdu jde, dokonce v Journal of Financial Economics. Pro začátek vědecké kariéry se ale doporučuje spíše tradičnější postup. S jedenácti pozorováními ve dvanácti tabulkách přeci jen lépe uspějete, když se jmenujete Blanchard nebo Shleifer...

Knižní monopoly v Čechách a ve Francii

Nakladatelství Albatros vydalo poslední díl série o Harry Potterovi. Aby předešlo cenové přestřelce vedené hlavně supermarkety, distribuovalo knihu jen do zavedených knihkupectví. Ta si totiž stěžovala, že na předchozích dílech nevydělala tak, jak by si představovala, protože nemohla cenově konkurovat hypermarketům, nabízejícím knihy v rámci akčních nabídek za výrazně nižší ceny.

Tesco však knihu odněkud sehnalo a začalo ji nabízet samo o padesátikorunu levněji. Albatros neváhal a podal trestní oznámení. Ačkoliv není jasné, zda Tesco nezískalo knihu přes třetí stranu, která při tom porušila nějakou smlouvu s Albatrosem, Albatros si při své akci podnikal velmi neopatrně a stal se sám předmětem vyšetřování.

Veřejná nebo tajná volba, a co na to ekonomická teorie

Někteří poslanci, nejhlasitěji David Rath, dávají najevo, že tajná volba prezidenta zavání korupcí a hlasy se budou kupovat. Je taková úvaha racionální?

Nejcitovanější články v ekonomii

Kritérií, jak posuzovat úspěšnost odborných článku, je mnoho. Jedním z nich je i počet citací a jednou z databází, z nichž lze údaje čerpat, je i RePEc (Research Papers in Economics), volně přístupná databáze citací více než půl milionu článků.

RePEc pravidelně zveřejňuje seznamy nejcitovanějších článků. Jak vypadá seznam těch historicky nejúspěšnějších?

Hansen, Lars Peter, 1982. "Large Sample Properties of Generalized Method of Moments Estimators," Econometrica

Lucas, Robert Jr., 1988. "On the mechanics of economic development," Journal of Monetary Economics

Taylor, John B., 1993. "Discretion versus policy rules in practice

Kydland, Finn E & Prescott, Edward C, 1982. "Time to Build and Aggregate Fluctuations," Econometrica

Mehra, Rajnish & Prescott, Edward C., 1985. "The equity premium: A puzzle," Journal of Monetary Economics

Newey, Whitney K & West, Kenneth D, 1987. "A Simple, Positive Semi-definite, Heteroskedasticity and Autocorrelation Consistent Covariance Matrix," Econometrica

Dixit, Avinash K & Stiglitz, Joseph E, 1977. "Monopolistic Competition and Optimum Product Diversity," American Economic Review

Jensen, Michael C. & Meckling, William H., 1976. "Theory of the firm: Managerial behavior, agency costs and ownership structure," Journal of Financial Economics

Heckman, James J, 1979. "Sample Selection Bias as a Specification Error," Econometrica

Calvo, Guillermo A., 1983. "Staggered prices in a utility-maximizing framework," Journal of Monetary Economics

Vzhledem k tomu, že první dva a devátý v pořadí přednášejí na University of Chicago, tak se na to nekouká špatně :-). Samozřejmě, existuje spousta dalších žebríčků, ale tenhle je obzvláště fajn.

Volební superúterý je tu

Dnes v primárkách volí téměř polovina států USA a je docela možné, že večer bude o kandidátech obou největších stran rozhodnuto. V tomto okamžiku to vypadá, že o republikánském kandidátovi bude rozhodnuto téměř jistě -- John McCain má před druhým Mittem Romneym obrovský náskok. U demokratů je to jisté mnohem méně -- intrade dává Hillary Clinton a Baracku Obamovi téměř stejné šance. Je tedy možné, že boj u demokratů bude pokračovat i po dnešku.

Situace v obou táborech je tak přesně opačná než před několika měsíci -- tehdy u demokratů dominovala Hillary Clinton, zatímco u republikánů soupeřili čtyři vyrovnaní kandidáti.

Jednu věc nelze McCainovi upřít. Ačkoliv to nemusí být nutně nejlepší republikánský kandidát, má zřejmě největší šanci porazit demokratického oponenta -- ať už jím bude Hillary nebo Barack.

Zákon nechtěných důsledků

Zákon nechtěných důsledků zachycuje situace, kdy původně dobře myšlený čin má tak silné vedlejší účinky, že výsledný efekt je zcela opačný než ten zamýšlený. V životě se se zákonem nechtěných důsledků setkáváme poměrně často - někteří lidé vybírají zkratky neznámými místy, aby jim nakonec cesta trvala mnohem déle, jiní zase jedou přes celé město, aby ušetřili několik korun, zatímco utratí mnohem víc za benzín.

Zdaleka největší oblastí uplatnění zákona nechtěných důsledků jsou však vládní politiky. Zatímco většina lidí se ze svého neefektivního chování poučí, v případě státu je to jiné. Protože stát používá cizí peníze na financování cizích potřeb a je snadným terčem nejrůznějších zájmových skupin, zpravidla jej nic netlačí k efektivitě.

Rozhlas, problém černého pasažéra a hudební a filmový průmysl

Na začátku 20.let minulého století začali podnikatelé v USA uvažovat nad novou službou - rozhlasovým vysíláním. Narazili však na zdánlivě neřešitelný problém -- jak přimět zákazníky, aby za rozhlasové vysílání platili?

Rozhlasové vysílání je klasickým příkladem problému černého pasažéra - firma nabídne svým zákazníkům ekonomický statek, který však mohou využívat i všichni ostatní, bez ohledu na to, zda zaplatili či ne (uvažme, že v tehdejší době nebyly šifrované kanály technologicky možné a masový rozvoj kabelového rozhlasu taktéž ne).

Firmy si tak lámaly hlavu, jak udělat z rozhlasového vysílání rentabilní podnikání. Problém zašel tak daleko, že tehdejší ministr obchodu prohlásil, že nevidí žádnou praktickou možnost, jak přimět posluchače za příjem vysílání platit. Někteří se domnívali, že nakonec bude muset rozhlasové vysílání poskytovat stát.

Problém se nakonec vyřešil na tehdejší dobu nečekaně, i když dnes takové rešení nikoho nepřekvapí. V roce 1922 začalo AT&T s rozhlasovým vysíláním s vkládanou reklamou. Rozhlasové vysílání tak velmi rychle dosáhlo obrovského rozmachu a stačilo přitom málo -- jen najít vhodný obchodní model. I dnes je nešifrované televizní a rozhlasové vysílání poskytované soukromými subjekty zcela dominantní.

Proč o tom píšu? Protože ve stejné situaci se dnes nachází filmový a hudební průmysl. Masovému kopírování audiovizuálních děl nelze v současném světě zabránit ani marnými pokusy o technickou ochranu záznamu, ani exemplárními tresty uvalovanými na několik jedinců. Stejně tak jsou zbytečné i hlasy volající po tom, aby vláda více kontrolovala datové toky na internetu.

Ve skutečnosti stačí najít nový obchodní model. Filmový a hudební průmysl k tomu pomalu spěje, a to přes veškeré stížnosti a se strnulostí sobě vlastní. I my budeme mít nakonec přístup ke většině audiovizuálního obsahu buď bez placení nebo za paušál. Schválně neříkám, že zdarma, protože náklady nakonec někdo zaplatit musí. Platby budou ale probíhat jinými kanály a filmový a hudební průmysl si nakonec přijde na své. Možná, že už to nebude tolik, co dříve, ale stále dost na to, aby i nadále fungoval.

Univerzity jako výborné investiční společnosti

Americké univerzity umějí spravovat svůj finanční majetek velmi dobře a všem z nejbohatší padesátky se podařilo svůj majetek mezi roky 2006 a 2007 výrazně rozmnožit (samozřejmě nejen díky dobrým investicím, ale i díky nezanedbatelným darům). Na špičce se dlouhodobě drží Harvard University, která svých 29 miliard dolarů investičního portfolia za rok zhodnotila na 35 miliard. S odstupem následují Yale, Stanford a Princeton.

University of Chicago se vyhoupla na 13.místo s 6,1 miliardami dolarů. Pro zajímavost, Princeton University v současnosti vlastní finanční majetek ve výši 1,9 milionu dolarů na jednoho studenta.

Univerzity často mají svoje vlastní dceřiné investiční společnosti, které portfolio spravují. Obzvláště Harvard Management Company je dobře známá -- jen samotná investiční společnost má 200 zaměstnanců. Zajímavá je poměrně riskantní strategie HMC -- 45% portfolia je uloženo v akciích.

Obrovská finanční portfolia, která dnes nejlepší univerzity vlastní, tak trochu zpochybňují smysl velmi populárních darů ve prospěch své alma mater. Mezní užitek darovaných peněz pro univerzitu je totiž v situaci, kdy už univerzita má na účtech desítky miliard, velmi malý. Kromě toho investiční strategie orientovaná na akcie napovídá, že se jedná o dlouhodobé investice a že univerzita nemá zájem velkou část peněz v blízké době utratit.

Bez ohledu na mezní užitek finančních darů se však daří univerzitám získávat prostředky tímto způsobem čím dál lépe.

Elasticita smrti

Někdy nemají vědci co dělat, a tak si hledají výzkumná témata pro zpestření. Většinou z toho vyjdou ptákoviny, občas něco zajímavého.

Wojciech Kopczuk z University of British Columbia a Joel Slemrod z University of Michigan se nechali inspirovat pozorováním, že v prvním týdnu roku 2000 zemřelo v newyorských nemocnicích o 50,8% lidí více, než v posledním týdnu roku 1999. Podle New York Times se lidé tak těšili na Nový rok 2000, že se dokázali udržet při životě o něco déle, aby ho zažili ... a pak klidně mohli umřít. A výzkumný úkol byl na světě. Výsledkem byl článek "Dying to Save Taxes: Evidence from Estate Tax Returns on the Death Elasticity" [pdf]

Kopczuk a Slemrod prošli stávající literaturu a zjistili, že bylo dříve doloženo, že lidé ochotně posouvají datum svatby, pokud je očekávána změna v daňových podmínkách. Podobně je to například s rozením dětí. A když to jde z rozením dětí, jde to i s umíráním?

Existují články, které dokumentují, že Židé umírají méně v týdnu před pesachem (obdobou židovských Velikonoc) než po něm. Podobně Číňané umírají výrazně méně před významnými svátky než po nich. Úvaha je ta, že se lidé na svátky natolik těší, že se jim ještě nechce umřít, a tím také dokážou smrt oddálit.

Kopczuk a Slemrod si řekli, že když takhle mohou fungovat svátky, mohou podobně fungovat i finanční motivátory. Jejich hypotéza tedy zní, že pokud se bude blížit změna daňového systému snižující dědické daně, budou se umírající snažit dožít výhodnějšího daňového systému. Podstatou je altruismus v rodině a snaha odkázat potomům co největší jmění.

Co autoři zjistili? V době kolem daňové reformy každá potenciální daňová úspora ve výši 10.000 USD zvyšuje pravděpodobnost dožití se nového systému o 1,6%. Zdálo by se, že když lidé mají tu správnou motivaci, dokáží alespoň částečně ovlivnit dobu dožití. Důchodová elasticita smrti je tak nenulová. Autoři však přiznávají, že ve skutečnosti možná nejde o skutečnou elasticitu, ale jen falšování úmrtních listů pozůstalými ve snaze ušetřit na daních. A konečně také nevíme, jak moc museli autoři kopat v datech (tedy provozovat data-mining), aby požadované výsledky získali.

Ať už je skutečnost jakákoliv, museli si autoři alespoň užít dost legrace při prezentování výsledků na seminářích.

Odškodnění církví a časová konzistence vládní politiky

Vláda schválila způsob odškodnění církví za zabavené majetky. Kromě vrácení půdy má jít o finanční náhradu o současné hodnotě 83 miliard korun, která se rozloží do 60 ročních splátek ve výši 4,3 miliardy. To odpovídá úrokové sazbě z dluhu ve výši 4,85% a celkové výplatě zhruba 270 miliard korun.

O tom, jestli je vyplacená částka nízká nebo vysoká, je obtížné spekulovat. Stejně tak je obtížné říci, jestli je úroková sazba nízká nebo vysoká -- Česká republika nemá s takto dlouhodobými závazky zkušenosti. Vůbec první emise padesátiletých dluhopisů proběhla v listopadu 2007 a dosáhlo se u ní průměrné úrokové míry právě 4,85%, ale z jedné emise těžko hodnotit. Střednědobé dluhopisy se české vládě každopádně daří emitovat s nižší úrokovou sazbou.

Co je však zvláštní, je právě volba takového dlouhodobého splácení. Vládní politika (a to kteréhokoliv státu) je časově nekonzistentní a mění se ještě rychleji, než se střídají politické strany.

Vláda zvolila vyrovnaní se s církvemi proto, aby dokončila odluku od státu. Výplata 4,3 miliard po dobu 60 let by měla být posledním závazkem vlády vůči církvím (spolu s dobíhajícími platbami za jednotlivé kněží). Představme si ale situaci v roce 2067, který by měl být posledním rokem splácení dluhu. Spokojí se církve s tím, že v roce 2067 získají několik miliard a v roce 2068 již náhle nic?

Situace bude podle mého velmi připomínat situaci s autorskými právy. Kdykoliv se blíží doba vypršení zajímavých práv, zajistí si filmový a hudební průmysl prodloužení ochranné lhůty o další desítky let. Nevidím důvod, proč by se církve měly chovat jinak, a to i kdyby jejich představitelé tvrdili opak -- za 60 let už budou stejně rozhodovat jiní.

I z toho důvodu by mělo být odškodnění církvi provedeno mnohem rychleji.

Jsou dnes hospodářské a finanční krize horší než dříve?

V souvislosti s událostmi posledních dvou týdnů, kdy řada světových akciových trhů prudce oslabila, se objevily hlasy, že globalizace a rozvoj informačních technologií dnes dělají světové finanční trhy zranitelnějšími než dříve. Šok na v jedné zemi se během minut přelije po celém světě, a tím se celá finanční krize prohloubí. Není to pravda.

Fed srazil úrokové sazby o 75 základních bodů

To je hlavní zpráva dne. Ke snížení úroků na 3,5% došlo mimo běžná zasedání Federal Open Market Committee, tedy pravděpodobně v reakci na včerejší poklesy cen na světových akciových trzích (v USA byl Martin Luther King Day, takže se neobchodovalo).

Nutno podotknout, že trh výrazný pokles sazeb očekával, jak je patrné z grafu. Překvapivé je tedy spíše to, že k poklesu došlo už nyní a teď jsou všichni zvědaví na to, co se bude dít na pravidelném meetingu.

Pravděpodobnostní rozdělení očekávané úrokové sazby stanovené na zasedání FOMC na konci ledna

Zdroj: Federal Reserve Bank of Cleveland

Fed tak zřejmě reaguje na prudce rostoucí obavy z recese, která však už zřejmě tak jako tak nastala. Recesi tak nezabrání, ale alespoň ji chce zmírnit, podobně jako v roce 2001.

Problémem by pro Fed mohla být inflace, která se za poslední rok vyhoupla ze 2% na 4%. James Hamilton na Econbrowseru se inflace nebojí. Inflace byla v posledním roce tažená hlavně potravinami a surovinami, a to jsou zaprvé externí šoky, se kterými nejde pomocí monetární politiky moc dělat, a zadruhé vykazují nižší autokorelaci a tedy i menší pravděpodobnost, že budou nadále pokračovat. Úrokové míry na desetileté dluhopisy se pohybují pod 4 procenty, takže vysokou inflaci neočekává ani trh. Všichni věří, že dnešní Fed umí pracovat lépe než Fed ve stagflačních 70.letech, a tedy doufejme, že tomu tak skutečně je.

Snížení úroků jistě pomůže akciovému trhu a také trhu s nemovitostmi. Domnívám se však, že obavy, že další pokles trhu s nemovitostmi výrazně ovlivní spotřebitelskou poptávku, jsou nadhodnocovány - přestože nemovitost představuje velkou část kapitálu domácnosti, snížení její ceny nemá tak velký dopad jako snížení hodnoty jiných aktiv, protože zároveň klesají i ceny ostatních nemovitostí. A pokud byly ceny nemovitostí nadhodnocené, tak je pokles cen vlastně pozitivní záležitostí.

Na další pokračování vývoje si musíme počkat do konce ledna, kdy je pravidelné zasedání FOMC. Uvidíme také, jak na snížení amerických sazeb zareaguje Evropská centrální banka.

Dynamika největších firem

V roce 1971 byla IBM americkou firmou s největší tržní kapitalizací. Dnes je žebříček o dost odlišný.

Autorská práva 4500 let po smrti autora?

Tak si to představují v Egyptě. Poslanci egyptského parlamentu chtějí přijmout zákon, podle kterého by Egypt vyžadoval poplatky za kopie uměleckých předmětů. Zákon by platil celosvětově a vztahoval by se například i na Chufuovu pyramidu, postavenou v 26.století před naším letopočtem.

Egyptská vláda tak k dokonalosti dohání debaty o tom, zda mají autorská práva trvat ještě 50, 70, či 90 let po smrti autora. A pro jistotu si výtěžek ponechá do své kapsy. Není však jasné, jak by chtěl Egypt poplatky v zahraničí vymáhat.

Egyptští poslanci argumentují tím, že z egyptských památek (údajně neoprávněně) těží jiní - například do Las Vegas přijíždí ročně 35 milionů návštěvníků, aby se mimo jiné podívali na kopie luxorských památek, zatímco do Luxoru zavítá "jen" 6 milionů lidí ročně. Peníze mají prý jít na opravu památek, tahle představa je však iluzorní - případné příjmy jen uvolňují prostředky původně určené na správu památek, které by nově pokryly jiné náklady egyptského státu.

Kdyby se egyptská vláda raději snažila zpříjemnit návštěvu Egypta, aby turisté například nemuseli jezdit na prohlídku historických míst s ozbrojenými eskortami, vydělala by jistě mnohem více. Je smutné, že země s jedním z největších kulturních dědictví lidstva se musí uchylovat k tak absurdním návrhům místo toho, aby se postarala o efektivní správu a využití svého kulturního fondu.

Do primárek v Iowě zbývá týden

A jak to vypadá na predikčních trzích?

U demokratů dál neochvějně vede Hillary Clinton, která nabírá zpět body ztracené v první polovině prosince. Barack Obama je na tom přesně obráceně - sice mnohem lépe než v listopadu, ale i tak v posledním týdnu rychle ztrácí. Ostatním kandidátům nejsou dávány prakticky žádné šance.

U republikánů je situace mnohem méně přehledná. Přestože Rudy Giuliani nikdy neměl tak silnou pozici jako Hillary Clinton u demokratů, stále by na tom výrazně lépe než ostatní kandidáti. V prosinci však o svůj náskok téměř přišel a dohnal ho Mitt Romney. Bez šancí však nejsou ani John McCain, který prožívá malé politické znovuzrození, a před Vánocemi často zmiňovaný Mike Huckabee. U republikánů tak budou první primárky velmi důležité.

Vánoce jako čas na dokončení článků?

Osel.cz zmiňuje studii, podle které v posledních letech výrazně narůstá počet článků, odeslaný do odborných časopisů v době Vánoc. Akademici tak zřejmě využívají času, kdy nemají tolik práce se studenty, aby dokončili nedodělky - a pilování finálních verzí rozhodně nepatří mezi ty nejoblíbenější činnosti. Autoři studie uzavírají:

I když je Štědrý den ideální příležitostí provést nerušeně důležité experimenty, apelujeme na kolegy vědce, aby vypnuli své laptopy a užili si aspoň trochu vánoční atmosféru.

Z vlastního pozorování musím potvrdit, že na studii rozhodně něco bude.

Teorie permanentního příjmu a výdaje za jídlo v čase

Milton Friedman přišel v roce 1957 s teorií, že lidé neodvozují svou spotřebu od výše svých aktuálních příjmů, ale od výše očekávaných příjmů v průběhu svého života. V dobách, kdy je příjem vyšší, by měli lidé spořit, a úspory utrácet v obdobích, kdy jsou příjmy nižší. Tahle teorie, rozpracovaná v řadě modelů, získala název hypotéza permanentního příjmu (permanent income hypothesis).

Myšlenka je to velmi jednoduchá, ale naráží na spoustu empirických pozorování, které ji zdánlivě jasně vyvracejí. Jedním z těchto pozorování je i skutečnost, že domácnosti, ve kterých jsou manželé kolem 55-60 roku věku, začínají prudce snižovat výdaje za jídlo. To je podle hypotézy permanentního příjmu úplně špatně - lidé by si měli v průběhu života naspořit dostatek peněz na to, aby se alespoň v jídle nemuseli příliš uskrovňovat.

Spravedlnost a efektivita amerických primárek

Americké primárky se blíží, již 3.ledna se začíná v Iowě. Systém výběru kandidátů na prezidenta u obou hlavních stran je zvláštní. Kandidáti procházejí posloupností primárních voleb v jednotlivých státech USA, které určí, který z kandidátů bude daným státem podpořen na celonárodní konferenci v létě 2008. První primárky se konají již zmíněného 3.ledna v Iowě, a poslední až v červnu. Všeobecně se má za to, že výsledky počátečních voleb ve velké míře ovlivňují rozhodování voličů ve státech, kde se primárky konají později. Ve státech jako jsou Iowa nebo New Hampshire, ačkoliv jsou jinak poměrně bezvýznamné, tak má volební kampaň nesmírnou intenzitu.

Co je horšího než hyperinflace?

Když není inflaci jak měřit.

Další pokračování z nekonečného seriálu o devastaci Zimbabwe přináší BBC news. Poté, co Robert Mugabe nechal zmrazit ceny, aniž by sanoval monetární politiku, došlo k jedinému možnému scénáři - obchody zejí prázdnotou, protože se do nich výrobcům nevyplácí dodávat. Zimbabwský statistický úřad tak čelí problému, jak vypočítat míru inflace, když v obchodech není zboží, podle které by šla inflace určit.

Chybějí i základní potraviny, které se však vesele prodávají na černém trhu za mnohonásobky oficiálně zmrazených cen, a to bez ohledu na vysoké tresty, které zúčastněným hrozí. Statistický úřad by tak mohl převzít ceny z černých trhů, ale jak Mugabemu zdůvodnit vytvoření cenového indexu z dat, které oficiálně neexistují?

Zmrazení cen je prakticky vždy kontraproduktivní. Žádná vláda nedokáže černému trhu zabránit a sankce jen dále zvyšují ceny, protože si prodávající do cen zahrnou rizikovou přirážku spojenou s nebezpečím potrestání. Kupujícím se navíc dále zvyšuje skutečná (stínová) cena o vlastní rizika a obtíže spojené s pololegálním obchodováním. To skutečnou míru inflace jen dále zvyšuje. Oficiálně udávaná míra inflace změřená ze silně nedostatkového zboží tak skutečnou inflaci značně podhodnocuje.