Známý aktivistický novinář ve službách aktuálně.cz přišel s novým objevem - na dotacích solárních elektráren vydělaly také banky.
Samozřejmě, že to tak musí být. Investoři do solárních elektráren se nezřídka rekrutují z kruhů blízkých politice, protože mají blízko k těm, kteří o dotacích přímo rozhodují, a tedy mají informační výhodu. Mají náhle v rukou obrovské uměle vytvořené investiční příležitosti, mnohem větší než je jejich kapitál.
Cílem benevolentní vlády je maximalizace společenského užitku. V ekonomickém modelování je obvyklé tuto funkci vyjádřit jako vážený průměr užitků jednotlivých členů společnosti (složitější funkce mohou modelovat sofistikovanější společenské efekty). Volba funkce společenského užitku potom implikuje i hospodářskou politiku, která požadovaného cíle nejlépe dosáhne.
Otázka výběru agregační funkce, kterou benevolentní vláda používá, je samozřejmě normativní - nedokážeme objektivně zvolit tu "správnou". Nicméně pokud jsou lidé racionální, pak výběr vhodné funkce společenského užitku, která zagreguje individuální užitky, je v podstatě jedinou zásadní otázkou. Tím, že vláda maximalizuje zagregované individuální užitky, jedná v zájmu jednotlivců. Samozřejmě, že konkrétní vláda může některé jednotlivce preferovat více a jiné méně, ovšem tento přístup je z alespoň z metodologického hlediska nekontroverzní (politicky bude kontroverzní v podstatě každá vládní politika).
Jak však bude situace vypadat, když předpokládáme, že jsou lidé neracionální?
Monetární ekonomie a politika v posledních desetiletích prošla radikální proměnou směrem k vědeckému pojetí - v mnohem větším měřítku spoléhá na modelování, testování hypotéz a práci s daty. Centrální banky dnes mají výzkumná oddělení a jejich zaměstnanci běžně publikují vědecké články.
Naproti tomu fiskální politika takovým přerodem nikdy neprošla (čest výjimkám). Ministerstva financí žádná výzkumná oddělení nemají, rozpočty se dělají ve velké míře od oka, aniž by se podrobně a systematicky zkoumaly dopady na ekonomiku. Přitom objem prostředků, přerozdělovaný státem pomocí fiskální politiky, je tak obrovský, že má na ekonomiku mnohem větší dopady než činnost centrální banky.
Nedostatek ekonomického výzkumu v oblasti detailních dopadů fiskální politiky pak má nedozírné následky. Když se Obamova administrativa pokusila předem vyhodnotit dopady stimulačního balíku (což jí slouží ke cti, co bychom za to v České republice dali), tak narazila na problém s modely, které používala. Ty totiž nebyly na vyhodnocování dopadů tak rozsáhlých politik vůbec stavěné (a už méně ke cti členům Obamovy administrativy slouží, že výstupy těchto modelů brali až příliš vážně). Ačkoliv tyto modely byly alespoň teoreticky schopné postihnout dopadů politik jako "mezní změna vládních výdajů" nebo "mezní změna daní z příjmů", nebyly stavěné na důležité otázky typu "Jak se změní očekávání lidí o dlouhodobé stabilitě vládních financí, když provedeme reformu zdravotního pojištění?". Přitom právě tyto otázky jsou pro zkoumání dopadů fiskální politiky naprosto zásadní. I když se někteří ekonomové touto problematikou zabývají, jejich výzkum prakticky nijak neovlivnil fungování fiskální politiky.
Proč tomu tak je? Člověka jako první napadne skutečnost, že centrální banky jsou do jisté míry nezávislé instituce, které zkoumají objektivní dopady monetární politiky, zatímco fiskální politika je vysoce politizovaný proces, kde politikům jde hlavně o to, aby na jejich počínání nebylo příliš vidět.
To však není dostačující odpověď, protože otázku přesouvá jen o kousek dále.
Takhle vypadala dopravní situace na Jižní spojce minulý týden. Graf znázorňuje prodloužení dojezdové doby na jednotlivých trasách v Praze oproti bezproblémovému průjezdu.
Thomson Reuters zveřejnil své predikce laureátů Nobelovy ceny pro rok 2010. Nás samozřejmě zajímá ta za ekonomii.
Metoda, kterou Thomson Reuters používá, je založena na statistické analýze citačních dat a vykazuje celkem slušnou úspěšnost. Nutno podotknout, že letošní kandidáti nejsou nutně nejsilnějšími kandidáty na vítězství - jsou nejsilnější z těch, které Thomson Reuters ještě netipoval v předchozích letech.
Jaký je kulturní aspekt Ethana Hunta?
Nová Mission Impossible IV se bude zčásti natáčet v Praze a média jásají, že je to hlavně díky novému systému pobídek, díky kterému filmaři získají od státu zpět až dvacet procent utracených nákladů. Po letech masáží v denním tisku tak byly pobídky konečně spuštěny.
Ve skutečnosti není informace o tom, že se M.I.4 bude natáčet v Praze, nijak nová - víme o ní už měsíc. Agentura Stilking Films přitom podala žádost o dotaci na M.I.4 už dávno - byla úspěšně projednána pod kódovým označením Aries už 16.července, na prvním řádném zasedání Rady Programu podpory filmového průmyslu.
Vzhledem k tomu, že žádost o dotaci byla úspěšně projednána necelý měsíc od spuštění dotačního programu, vnucuje se myšlenka, že ve skutečnosti už byl scénář M.I.4 napsaný dříve, v Praze by se stejně točilo a dotace je pro Paramount jen příjemnou třešničkou na dortu (charakteristickým problémem tohoto typu dotací je skutečnost, že peníze putují i těm štábům, které by v Česku točily i bez dotací - je to podobné jako se šrotovným na Slovensku).
Věrný čtenář blogu žádá o několik poznámek k textu Davida Colandera, určenému pro jednu z komisí Kongresu Spojených států.
Než tak učiním, je vhodné zmínit dvě věci.
První se týká samotné podstaty slyšení před Kongresem. Špičkoví akademičtí ekonomové předstupují jako odborníci před jednotlivé komise Kongresu USA dost často a je jim detailně nasloucháno. Colanderovo vystoupení bylo součástí širší diskuse ze 20.července 2010, kde vystupovali například i V.V. Chari (University of Minnesota) nebo Robert Solow (emeritní profesor MIT). Celé slyšení mělo kongresmanům osvětlit z nejrůznějších úhlů, co dokáže a co nedokáže současná makroekonomie.
Dokážete si představit, že by něco takového fungovalo v českých podmínkách? Že by například lidé z CERGE-EI, FSV, FNH VŠE nebo výzkumného oddělení ČNB pravidelně předstupovali ve veřejných slyšeních před poslance, aby je de facto vzdělávali v ekonomické vědě? Bezpochyby by to bylo užitečné a potřebné, ale jak vzdálen český parlament takovým slyšením je?
Druhá se týká samotného Davida Colandera, protože ten zřejmě v Česku zase až tak známý není. Jedná se o známého metodika ekonomické vědy a ekonomického vzdělávání, který zdůrazňuje korektní aplikace ekonomických modelů. Velkou výhodu má v tom, že jeho akademická práce v makroekonomii nestojí přísně v rámci určitého proudu - může tak kritizovat napříč přístupy, aniž by mu hrozilo, že bude stranit sobě. Nejedná se však přitom o kritika, který by moderní makroekonomii nerozuměl - naopak, je například autorem populární učebnice makroekonomie.
A teď už k samotnému textu, který každému doporučuji k přečtení. Na tomto místě uvedu jen několik poznámek. Řada lidí totiž čte některé Colanderovy články tak, jakoby říkal, že současná makroekonomie je zcela k ničemu. Takový výklad je však na míle vzdálen tomu, co chce Colander říci.
ACEA zveřejnila nová data o registracích aut v červenci a srpnu 2010 v jednotlivých evropských zemích. iDnes si ze zveřejněných údajů vybrala srovnání prodejů v lednu-srpnu 2010 a lednu-srpnu 2009. To bohužel není právě nejvhodnější, protože srovnáváme rok 2010 s velmi netypickým základem.
U iDnes tak jako země s nejvyšším nárůstem prodejů vyhrává Irsko, ale to hlavně díky tomu, že v roce 2009 poklesly tamní prodeje o 70 % oproti dlouhodobému průměru, takže se letošní rok porovnává oproti velmi nízkému základu. Naproti tomu velmi špatně dopadly Německo a Slovensko, které si zase ve skutečnosti nevedly tak zle.
Následující graf proto porovnává prodeje oproti dlouhodobým průměrům (obvykle 1999-2008). Pro každou zemi je zakreslena procentuální změna prodejů v roce 2009 oproti průměru, a rovněž procentuální změna za leden-srpen 2010 oproti průměru měsíců leden-srpen. Země jsou seřazeny podle úspěšnosti v roce 2009.
Následující úryvek napsal jeden známý ekonom, uhádnete který? Rozřešení pod citátem.
V předchozích článcích jsem se zabýval pochybnými dopady šrotovného na prodeje aut v Německu i velkými rozpočtovými náklady šrotovného na Slovensku.
Nyní máme k dispozici i studii, která hodnotí dopady šrotovného v USA. Atif Mian a Amir Sufi z University of Chicago ukazují (The Effects of Fiscal Stimulus: Evidence from the 2009 'Cash for Clunkers' Program [pdf]), že šrotovné v USA způsobilo takřka výhradně mezičasovou substituci:
V jednom z předchozích článků jsem se otřel o predikční schopnost České agentury pro solární zdroje při odhadování instalovaného výkonu solárních elektráren na konci roku 2009. V posledních dnech se přitom s odhady instalovaného výkonu ke konci roku 2010 doslova roztrhl pytel. Abychom podali poněkud lepší kvantitativní srovnání těchto odhadů, porovnává je následující graf s časovou řadou skutečně instalovaného výkonu v průběhu roku 2010.
Graf vyžaduje vysvětlení. Tmavě modrá čára znázorňuje skutečný instalovaný výkon v příslušných měsících. Barevné body pak vyjadřují odhady instalovaného výkonu ke konci roku 2010. Horizontální vzdálenost zachycuje datum, kdy byl daný odhad učiněn. Odhady tedy cílují úroveň, na kterou by se modrá čára měla dostat na konci roku.
Trexima uveřejnila nová data na rozdělení mezd v soukromém sektoru. Na rozdíl od předchozích čvrtletí tentokrát denní tisk předběhneme a ukážeme si, že mzdové nůžky se opět nerozevírají - právě naopak. Vzápětí však zdůrazníme, že to není nezbytně důvod k radosti.
V této souvislosti by jistě stálo za přípomínku, že by bylo vhodné, kdyby renomované deníky podpořily svou podivnou argumentaci také časovými řadami (nutno podotknout, že odkazovaný článek na iHned je opravdu mimořádně špatný).
Známý aktivistický novinář ve službách aktuálně.cz Pavel Baroch přichází ve svém ekologickém boji s novou zprávou:
V době, kdy se české úřady chystají radikálně snížit podporu slunečním elektrárnám, zveřejnila renomovaná finanční agentura Bloomberg analýzu, podle níž uhelná a plynová energetika dostává desetkrát větší veřejné dotace než zelené zdroje energie.
Podle agentury dostaly v roce 2008 uhlí a plyn globálně z veřejných zdrojů na 557 miliard dolarů, tedy více než 10 bilionů korun. Obnovitelné zdroje prostřednictvím daňových úlev, garantovaných cen elektřiny a dalších opatření jen 43 až 46 miliard dolarů, tedy asi 900 miliard korun.
Naše Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru dospěla k závěru, že míra zkreslení v tomto případě přesáhla únosnou hranici a je třeba zasáhnout. Míra zkreslení je tady tak vysoká, že se porovnávání výše uvedených čísel v podstatě rovná lhaní.
To by v tento okamžik rád věděl každý, protože od toho se budou odvíjet náklady, které v příštích dvaceti letech budeme platit. V médiích se objevuje celé spektrum čísel. Kdo je však bezpečně na dolním okraji celého spektra, jsou zástupci České agentury pro obnovitelné zdroje (v médiích se objevuje zejména Bronislav Bechník) se svými vlastními expertními odhady (jako by najednou nebylo v módě chlubit se vlastními úspěchy).
Sám se nijak neodvážím odhadnout, který z odhadů je reálný. Nicméně na důvěryhodnosti agentuře nepřidává to, že se stejný Bronislav Bechník na oficiálních webových stránkách chlubí tím, jak agentura hrubě podcenila nové instalace solárních elektráren v minulém roce:
Když dojde na vyčíslení budoucích nákladů na dotace solární energie v Česku, létají vzduchem stamiliardy korun. Ve skutečnosti samozřejmě přesně nevíme, kolik to bude, dokud na konci roku nezjistíme, kolik zdrojů se podařilo investorům do sítě připojit. Co však můžeme udělat, je alespoň zjistit, jak současné náklady vlastně vypočítat.
Jak správně poznamenává aktivistický novinář ve službách aktuálně.cz, sečíst nominální hodnoty nestačí. Musíme diskontovat.
Dělení státní moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní je založeno na principu vzájemné kontroly a rovnováhy. Někdy se však stává, že daná složka moci rozhoduje sama o sobě.
Podobně jako poslanci rozhodují o vlastních platech, tak i Ústavní soud s radostí rozhoduje o platech soudcovských. V dnes zveřejněném rozhodnutí tak opět dal najevo, že nepřipustí snižování soudcovských platů, a cituje přitom svůj starší nález:
Nový ministr dopravy srší nápady. Jedním z nich je i myšlenka odstupňovat pokuty podle výše příjmu nebo majetku řidiče. Podle průzkumu s tímto nápadem souhlasí dvě třetiny obyvatel.
V tomto článku se nebudeme zabývat tím, jestli jsou takové progresivní pokuty spravedlivé nebo ne - spravedlnost je subjektivní a každý má na danou věc svůj názor. Snad jen dvě poznámky. Zaprvé, není pravda, že by progresivní pokuty byly a priori nespravedlivé, protože nemůžeme lidi nutit platit různé ceny za stejnou věc - tady se nejedná o koupi, ale o trest. Stejně tak není a priori pravda, že by nahlížení do majetkových poměrů kvůli vyměřování pokut směrovalo Českou republiku k nějaké totalitě - funguje to tak v jiných zemích, které s demokracií nemají žádné problémy (jedná se pouze o to, stejně jako v případě rušení institutu osoby blízké pro účely dopravních přestupků, jak problém korektně zanést do právního řádu).
Po ochutnávkách Grand Prismatic Spring a medvědí rodinky máme konečně k dispozici celou fotogalerii z dovolené. Upozorňuji předem, že je to tři sta fotek. Tahle je z Grand Teton National Park.
Během těch pár srpnových týdnů v Čechách a na Slovensku jsem na několik hodin zahlédl i televizi. Tohle je ale jediná minuta, která mi z celého televizního vysílání utkvěla v paměti.
Nemohu si však odpustit jízlivou poznámku, že Google by mě ještě více potěšil, kdyby ve svých mapách konečně opravili hroznou hrubku a přestali psát "Česká Republika" (lidé z českého officu slíbili už dávno, že chybu opraví, a stále se nic neděje).
Výrok Paula Krugmana o tom, že se současná ekonomie nachází v "temných dobách" (Dark Age of Macroeconomics), dnes zná téměř každý ekonom. Původním podnětem pro vznik tohoto výroku byla chybná argumentace Eugena Famy, který se snažil zdůvodnit neefektivitu vládních výdajů údajnou účetní identitou mezi úsporami a investicemi (S = I), aniž by si uvědomil, že se nejedná o účetní identitu, ale rovnovážnou podmínku. Krugman však označení Dark Age of Macroeconomics vztáhl v podstatě na celou moderní makroekonomii, se speciální důrazem na makroekonomii spadající do "Chicago School". Řada dalších ekonomů a médií pak tento citát přejala jako Krugmanovu básnickou licenci.
Paul Krugman však není originálním autorem tohoto slovního spojení. Ba co více, v původním významu byla tato slova použita pro kritiku keynesiánské školy.
Oprava: Aleš Smutný v komentářích upozorňuje, že autoři studie, kterou Economist cituje, v dalším čísle uveřejnili dopis (viz The light fantastic), ve kterém upozorňují, že autor článku dezinterpretoval závěry studie. Viz komentář na relevantním místě v textu. Originál článku Tsao, Saunders, Creighton, Coltrin, Simmons (2010) Solid-state lighting: an energy-economics perspective je zde. Řada čtenářů v komentářích měla pravdu, když zpochybnila velikost uváděných poptávkových efektů.
Odpověď na tuto otázku se zdá být jednoznačná - samozřejmě, že sníží. Ale tak jednoduché to vůbec není. Naopak, dlouhodobé trendy naznačují, že tomu bude přesně obráceně.
Od 1. září vstupuje v platnost další stupeň nařízení Evropské unie, které postupně zakáže prodej klasických žárovek a nahradí je efektivnějšími zdroji světla. Hlavním deklarovaným cílem EU jsou přitom celkové úspory energie. Například ekologické organizace mají jasno:
„Mělo by se celkem ušetřit až 40 TWh, což je roční spotřeba elektřiny Rumunska,“ řekl HN Juraj Krivošík ze Střediska pro efektivní využívání energie (SEVEn).
Nadšení EU a ekologů by možná stálo za to zchladit, aby se nakonec nedivili. Ačkoliv nevíme, odkud se výše zmíněných 40 TWh vzalo, zdá se, že SEVEn ignoruje při výpočtu poptávkové efekty.
