Jak udělat medvědí službu myšlence volného trhu

Zaslepená obhajoba je horší než žádná obhajoba.

Finanční krizi posledních dvou let lze zdůvodňovat velmi širokou řadou faktorů - někteří argumentují nevhodnou regulací a zákonodárstvím, jiní nevhodnou politikou centrálních bank či tržním selháním. Detailnější pohled potom odhalí nevhodně nastavené kontrolní mechanismy, morální hazard, či individuálně racionální motivační faktory s ignorovanými externalitami směřujícími ke kumulaci systémového rizika.

Pokud se začneme zabývat těmito podrobnostmi, brzy zjistíme, že hranice mezi selháním regulace a selháním trhu je často mlhavá. Dejme tomu, že regulátor vytvoří pravidla pro vytváření finančních výkazů a pro výpočet rizikovosti finančních institucí, na což finanční instituce zareagují ukrýváním rizikových aktiv do mimorozvahových položek, které pak způsobí problémy se solventností. Jedná se v takovém případě o selhání regulátora (nevhodná regulace), selhání trhu (coby systému, který by ukrývání aktiv odhalil a včas zareagoval snížením tržního ocenění takových institucí), nebo jde selhání jednotlivých institucí a lidí, kteří reagovali na pohnutky a aktiva ukrývali s očekáváním, že v případě systémového kolapsu do hry vstoupí vláda a ztráty zaplatí?
Výše uvedený příklad je ilustrací, přímo nesouvisející s hlavním obsahem tohoto příspěvku. Podstatným sdělením je, že rozklíčování důležitosti jednotlivých faktorů je v případě komplexního finančního systému velmi obtížné. Teorií, potenciálně vysvětlujících jednotlivé mechanismy vedoucí k finanční krizi, je mnoho, takže se nakonec jedná o empirickou otázku.

Pokud se domníváte, že ke krizi vedla nevhodná regulace a nikoliv tržní selhání, je potřeba to doložit daty, která jsou konzistentní s důsledky nevhodné regulace, a nekonzistentní s tržním selháním. A stejně to platí i naopak. Samozřejmě, že důležitou roli hraje i ověřenost jednotlivých ekonomických mechanismů na jiných datech.

Je zcela regulérní se snažit bránit myšlenku volného trhu pomocí výše uvedených postupů. Někteří bloggeři se však domnívají, že celou tuto analýzu můžou obejít myšlenkovou kličkou.

Klička spočívá v tvrzení, že volný trh nemohl finanční krizi způsobit, protože žádný volný trh neexistoval. Tak činí i Jaroslav Brychta na blogu iHned:

Na argumentaci Krugmana a dalších ekonomů, kteří považují minulé krize za důkaz nefunkčního trhu, je pozoruhodná jedna věc. Tito ekonomové považují období předcházející těmto krizím (zejména Velké Depresi) za model kapitalismu a volného trhu.

Brychtův článek je převážně o jiném tématu (o úrokových mírách), ale to je vedlejší. Věnujme se tomuto citátu. Ačkoliv je Brychta ardentním zastáncem volného trhu, poskytuje paradoxně myšlence volného trhu medvědí službu.

Problém tkví zřejmě ve velmi vytříbeném chápání pojmu volný trh. Reálný svět není černobílý - existují různé odstíny šedi. V reálném světě jsou různé trhy regulované do různé míry. Můžeme hovořit o tom, do jaké míry regulace volný trh svazuje, a nakolik je to prospěšné či škodlivé. Těžko však můžeme z pouhé přítomnosti regulace nebo netržních mechanismů dovozovat absenci jakýchkoliv tržních mechanismů. V každé společnosti obě struktury koexistují.

V Brychtově pojetí je to však jinak. V jeho konkrétním případě ekonomický systém s centrální bankou, která stanovuje úrokovou míru, nemá nic společného s volným trhem. A jelikož volný trh neexistuje a v USA posledních sto let ani neexistoval, tak nemohl ani selhat. Důkaz hotov.

Ačkoliv můžeme mít na monetární politiku amerického Fedu rozdílné názory (a kritika je naprosto legitimní), dalo by se očekávat, že ačkoliv je úroková míra stanovovaná administrativně, stále zbývá více než dostatek místa pro fungování tržních mechanismů v nejrůznějších součástech ekonomiky - a to i takových, které mají samy o sobě dostatečný potenciál způsobit podstatné ekonomické škody, bez ohledu na to, jakou úrokovou míru centrální banka nastaví. Ne tak u Brychty - pro něj platí, že když Fed nastaví úrokovou míru na 1%, stává se celá ekonomika netržním systémem. A od toho okamžiku trh za nic nemůže.

To, jestli pod pojmem volný trh chápeme dostatečně světlé odstíny šedi, nebo jen absolutně bílou, je jen slovíčkaření. Klidně můžeme přijmout pojetí, že volný trh je pouze ten zcela bílý, a že stupně šedi jsou jen jakýmsi mezistupněm. Ovšem pokud budeme trvat na tom, že právě a jedině zcela bílý volný trh bude fungovat dobře, dostáváme do důkazní pasti. Volný trh v oné bílé podobě totiž neexistuje a nikdy neexistoval.

V takovém okamžiku se však dostáváme z oblasti ekonomie do oblasti náboženství. Sice nám nikdo nevyvrátí, že máme pravdu, ale zároveň pro svoje tvrzení nenasbíráme žádné podpůrné důkazy - a budeme na tom stejně jako při diskusích o boží existenci.

Jaroslav Brychta na závěr svého článku celou argumentaci ještě vylepšuje. Popisuje totiž, jak se trh chová:

Vlastností trhu není nestabilita. Pravý opak je pravdou. Trh má tendenci směřovat k rovnováze, která se neustále mění s tím, jak se mění ekonomická data. Náhlé vzedmutí ekonomického růstu, následované nečekanými pády, v důsledku hromadného odhalení neživotaschopných investic, však nejsou na svobodném volném trhu možnými.

To vypadá pěkně, ovšem vzhledem k tomu, že Brychtou definovaný volný trh ještě nikdo neviděl, lze tuto charakteristiku použít pouze jako negativní vymezení. Pokud tedy uvidíme ekonomický systém, který se chová "nestabilně" (ať už to znamená cokoliv), pak to není volný trh.

Tím je důkaz hotov. Problém je v tom, že je postavený pouze na víře a je empiricky neověřitelný. Pokud je někdo k fungování tržních mechanismů nedůvěřivý, pak ho takový "důkaz" fungování volného trhu nepřesvědčí.

A v tom je právě to nebezpečí. Populisticky kritizovat tržní mechanismy je snadné a protiargumentace je zdlouhavá a pracná. Brychtova argumentace však nemůže skeptika přesvědčit - jediným výsledkem je příšerná diskuse pod článkem, kde co příspěvek to perla, a ze které se skeptický čtenář jen utvrdí v názoru, že zastánci volného trhu jsou jen spolkem lunetiků.

Přitom existuje dostatek empirických důkazů, podložených solidní ekonomickou teorií, které ukazují, jak fungující tržní mechanismy (i ty nečisté, které Brychta nepovažuje za volný trh) přispívají k dlouhodobému hospodářskému rozvoji. Trh je jedním z nejvýznamějších společenských objevů, které kdy lidstvo učinilo, a ve velké většině hospodářských vztahů nemáme k němu žádnou lepší alternativu fungující v masovém měřítku. Zdá se však, jako by tržní mechanismy měly dvě skupiny nepřátel. Jednu, která tvrdí, že permanentně selhávají a je třeba je vymýtit. A druhou, která tvrdí, že jsou dokonalé - tak dokonalé, že vlastně vůbec neexistují.

Vysvětlovat lidem přínosy ekonomie a tržních mechanismů se dvěma skupinami nepřátel v zádech je pak mimořádně obtížné.