Aktuálně.cz nedávno přineslo článek o tom, jak neefektivní je zahraniční pomoc, kterou Evropská unie a USA poskytují rozvojovému světu. Zmiňuje studie nevládní organizace Tiri, které analyzují osm různých oblastí, kam byla v poslední době směřována masivní zahraniční pomoc: Afghánistán, Bosna a Hercegovina, Kosovo, Libanon, Mosambik, Palestina, Sierra Leone a Východni Timor. Závěry zpráv jsou tristní. Na to, aby afghánská vláda mohla využít jeden dolar pomoci, utratí vládní agentury dalších osm dolarů na administrativu. V průměru zhruba polovina pomoci končí v kapsách zkorumpovaných úředníků. To jen napomáhá zvyšovat korupci ve státní správě.
Takové zkušenosti s humanitární a rozvojovou pomocí nejsou ojedinělé. Často se stává, že většina peněz přidělených na rozvojovou pomoc končí buď u agentur, které pomoc organizují, u spřízněných firem, které slouží jako dodavatelé, nebo právě v rukách zkorumpovaných lokálních vládců.
Příkladem může být i americká agentura pro rozvojovou pomoc USAID, která organizuje dodávky kondomů jako humanitární pomoc pro africké země stižené epidemií AIDS. Zatímco kondom stojí na velkoobchodním trhu zhruba dva americké centy, nakupuje je USAID od amerických výrobců za pět centů za kus. Většina pomoci je tak utracena na subvence domácím výrobcům.
Kdo tedy z takové pomoci těží nejvíc? Domácí vlády, které se mohou chlubit, jak moc rozvojovým zemím pomohli, spříznění domácí dodavatelé a byrokracie v rozvojových zemích. Škodní jsou zubožení obyvatelé v zemích třetího světa, ke kterým se dostane jen malá část původní pomoci, a obyvatelé rozvinutých zemí, kteří to musí zaplatit.
Tím nechci říci, že pomáhat lidem ve třetím světě bychom neměli. Ovšem stávající schéma pomoci je nesmyslné, a to hned (nejméně) ze třech důvodů. Zaprvé, jak už bylo řečeno, je pomoc neefektivní. Zadruhé, tímto způsobem lze pomoci jen velmi malé části obyvatelstva. Zatřetí, taková pomoc nenaučí lidí ze třetího světa tomu nejdůležitějšímu - soběstačnosti. V mnoha případech se pouze vytváří závislost na humanitární pomoci.
Je přitom paradoxní, že daleko účinnější a plošnější formě pomoci se vlády rozvinutých zemí brání. Tou pomocí je otevření trhů se zemědělskými plodinami pro výrobce ze zemí třetího světa. V současně době vydávají EU a USA neefektivně miliardy dolarů na humanitární pomoc, aby vzápětí utrácely další miliardy na neefektivní ochrannou zemědělskou politiku. Přitom právě přístup na rozvinuté trhy může lidem v rozvojových zemích pomoci postavit se na vlastní nohy - díky samostatnosti ve výrobě toho, kde mají největší komparativní výhodu díky nízkým mzdám a příhodným podnebným podmínkám.
A odpověď na otázku Qui bono?, tedy kdo z takových ochranářských opatření profituje, je v podstatě stejná jako odpověď na otázku předchozí. Vlády v EU a v USA, které chtějí být zadobře se spřízněnými lobbujícími zemědělci, zemědělci samotní, jejichž neefektivní výroba je těmito opatřeními chráněna, a koneckonců i ta byrokracie v rozvojovém světě - protože té nesmírně vyhovuje, když si může odkrajovat z milard dolarů pomoci, které každoročně přicházejí a které jsou tak špatně kontrolované.
Žádné komentáře:
Okomentovat