Ekonoblogosféra

Tematicky srovnané nejznámější ekonomické blogy přináší Portfolio.com (via blog Café Hayek, který patří do blogovací mafie na hayekovské George Mason University).

Statistiky, kterým není vhodné věřit

Když provádíte výzkum a chcete za každou cenu prokázat, že máte pravdu, existuje spousta způsobů, jak to udělat, aby nebylo snadné přijít na to, že výsledky nejsou úplně košer. Z hlediska vědy je to z dlouhodobého hlediska jedno - dobré metody a výsledky jsou právě ty, které přežily mnoho ověřování a lze se tak spolehnout na to, že nejsou výsledkem chyby nebo záměrného zkreslení výsledků. Není ale překvapivé, že ti, kteří jsou zaměření na krátkodobý užitek, se přesto budou snažit prokázat svou pravdu i za cenu svévolného zkreslení výsledků v naději, že na to nikdo nepřijde, nebo že až na to někdo přijde, tak už to bude jedno.

Přesto je i z hlediska krátkodobého úspěchu klíčové, aby výsledky studie nebyly úplně mimo mísu. A právě jednu takovou studii zmiňují Lidové noviny.

Firma Infopharm vypracovala studii o tom, kolik životů lze v České republice zachránit, pokud by se zavedlo plošné očkování proti pneumokokům:

„Propočítali jsme, že by se plošnou vakcinací dalo u dětí ročně zabránit 28 úmrtím,“ řekl Josef Suchopár z Infopharmu, který za peníze výrobce studii dělal.

Problém je v tom, že data ukazují, že ročně zemřou na nákazu pneumokokem nula až tři děti. Co na to Josef Suchopár?

„To jsou případy, kdy se jednoznačně ví, že dítě zemřelo na následky pneumokokové infekce,“ říká Suchopár. „Naše číslo je odhad případů, kdy pneumokok byl prvotní impulz a vyvolal kaskádu dějů, na jejímž konci byla smrt z jiné příčiny.“

Hmm, tak se dělají věrohodné studie. Opravdu bych chtěl vidět tu metodiku.

Akademický podvod masivních rozměrů

U nás se zabýváme tím, jestli Ivo Budil opisoval nebo neopisoval. Ať už je to jakkoliv, proti nedávnému rozsáhlému skandálu na poli teoretické fyziky je Budil žabař.

Všechno detailně popisuje článek na Ars Technica. Skupina mladých vědců a studentů, z nichž významná část byla z Turecka, si vytvářela publikace bezostyšnou copy&paste kompilací existujících článků. V některých případech okopírovali i abstrakt, jen změnili název. Dva PhD na Middle East Technical University v Ankaře tímto způsobem za 22 měsíců vytvořili 40 článků, než si toho někdo všimnul.

Co je však horší, tyto články se plagiátorům podařilo v desítkách případů úspěšně publikovat ve významných odborných časopisech. Jeden se dokonce dostal do Journal of High Energy Physics. Ušetřen nezůstal ani Czechoslovak Journal of Physics, kam se podařilo propašovat dva plagiáty. O tom, jak "podobné" (nebo spíš identické) některé práce byly, se je možné přesvědčit porovnáním originálu s plagiátem.

Nyní jsou již dotyčné články s omluvou stažené z webu. Někteří vědci se však domnívají, že je to jen vrcholek ledovce a že problém je daleko rozšířenější. To svědčí o tom, že hodnotící proces není příliš důkladný.

Nedokážu si dobře představit, že by něco podobného bylo v takovém měřítku možné u nejlepších ekonomických journalů (i když kdo ví, jak to chodí na lokální úrovni). Koneckonců si každý recenzent dnes může text článku kdykoliv vygooglovat na webu a najít tak případný skutečný originál. Řada ekonomů upozorňuje, že kvalita článků v řadě časopisů je kolísavá, ale takový plagiarismus na vysoké úrovni by byl ukrutnou ostudou. Neuvěřitelně dlouhý recenzenční proces (nezřídka v řádu let) při schvalování článků v ekonomických journalech, na který si mnozí oprávněně stěžují, tak má alespoň malou výhodu - že se na případné kopírování snad snáze přijde.

Rozhovor s Ľubošem Pástorem

Slovenský blog Radostná veda přináší rozhovor s Ľubošem Pástorem.

Ľuboš Pástor bezesporu patří mezi Čechy a Slováky, kteří to v ekonomii dotáhli nejdále. Je profesorem na Graduate School of Business na University of Chicago a jeho příklad ukazuje, že i našinec má šanci prorazit.

Maraton sice zaběhnu líp než Ľuboš, ale zase bych chtěl mít jeho publikace ;-).

K čemu jsou kontroly na letištích

Úřad pro bezpečnost dopravy (Transportation Security Administration) vypracoval studii, ve které zkoumal kvalitu bezpečnostních kontrol na letištích v San Franciscu, Los Angeles a na chigagském O'Hare.

Výsledky jsou katastrofální. V Chicagu se podařilo pronést bezpečnostními kontrolami materiál pro sestavení bomby v 60% případů. Ještě hůře dopadlo Los Angeles, kde se materiál nepodařilo objevit v 75% případů. San Francisco na tom bylo lépe, z pouhými 20% (USA Today zmiňuje, že v San Franciscu má narozdíl od Chicaga a Los Angeles bezpečnost na letišti na starosti soukromá firma).

Je pravda, že testy jsou přísné. Figuranti se nesnaží pronést celé bomby, ale jednotlivé součástky. Stejně tak je ale naivní, že si případný terorista ponese v kufříku bombu o velikostí cihly.

Celá studie ukazuje dvě věci. Zaprvé, případnému koncentrovanému úsilí provést bombový útok nemohou bezpečnostní kontroly zabránit - mohou ho jen znesnadnit. Taková snaha je sice chvályhodná, ale odradí jen méně odhodlané teroristické skupiny. Všichni tak létáme s vědomím, že pravděpodobnost útoku je prostě dost malá na to, abychom ji byli ochotni akceptovat.

Zadruhé, teroristické skupiny na letadla od 11.září 2001 prostě neútočí. Kdyby se o to cíleně snažily, tak se jim to i podaří a my už o jejich úspěších dávno víme ze zpráv.

Zvýšené bezpečnostní kontroly nejsou úplně zbytečné. Protože však stoprocentní bezpečnost nelze nikdy zajistit (to je stejné jako se statistickým testováním), je jen otázkou, jak daleko je s kontrolami třeba jít. Kontroly totiž stojí spoustu peněz a času a znepříjemňují život cestujícím - od front u detektorů, přes zabavování parfémů až po nucené vyklízení letišť v případě prolomení bezpečnosti (a to se nestává ojediněle). V určitém momentu totiž můžeme zjistit, že by bylo vynaložené úsilí a prostředky lepší věnovat na něco úplně jiného.

P.S. Paradoxně nejhorší "výslech" jsme nezažili v USA, ale na letišti v Praze před letem do Atlanty. Zaměstnankyně Delty brala svou roli velmi vážně a 20 minut nás "grilovala" otázkami ve stylu: "Opravdu jste po dobu svého pobytu v Čechách nikomu nepůjčoval svůj mobilní telefon nikomu cizímu? Mohl mít během pobytu v Čechách někdo bez vašeho vědomí přístup k vašemu laptopu?"

Jak vytvořit riskantní portfolio

United Auto Workers (UAW), odborová organizace sdružující zaměstnance v americkém automobilovém průmsylu, se (snad konečně) dohodla s General Motors na podmínkách, za kterých dojde k vyrovnání naakumulovaných budoucích závazků vyplývajících z lékařské péče, kterou je General Motors povinna hradit podle současných dohod. Závazky, jejichž diskontovaná současná hodnota je odhadována zhruba na 50 miliard dolarů, táhly General Motors nezadržitelně ke dnu. Že k dohodě nakonec dojde, bylo jasné dlouho předem (nikdo neměl zájem poslat General Motors do konkurzního řízení), otázkou jen bylo, jaké budou podmínky vyrovnání.

Podle současného návrhu by mohla UAW získat zhruba 17% podíl v General Motors. Stala by se tak největším akcionářem koncernu.

Ačkoliv vlastnický podíl dává UAW možnost výrazně promlouvat do řízení firmy nejen z pozice zástupců zaměstnanců, ale i spoluvlastníků, možná by šéfové odborů měli začít přemýšlet nad tím, jak diverzifikovat investiční portfolio - už v zájmu svých zaměstnanců. Riziko různých důchodových fondů řízených zaměstnavatelem a podobných budoucích závazků zaměstnavatele vůči svým zaměstnancům spočívá v tom, že krach zaměstnavatele dopadne na zaměstnance hned dvakrát - přijde o práci a zároveň se s velkou pravděpodobností rozplynou i budoucí pohledávky za zaměstnavatelem.

Dohodou mezi UAW a General Motors si zaměstnanci v tomto směru moc nepomohli - budoucí závazky převzala místo zaměstnavatele organizace, jejíž prosperita teď na prosperitě zaměstnavatele přímo závisí. Takhle se vyvážené investiční portfolio nebuduje.

Nobelova squadra

James Heckman (2000), Roger Myerson (2007), Gary Becker (1992), Robert Lucas (1995). Chybí už jen Robert Fogel (1993). Fotografie z pondělní tiskové konference

Autor: Fernando Perez

Hurwicz, Maskin, Myerson a Nobelova cena za mechanism design

Letošní laureáti Ceny Švédské centrální banky za ekonomii jsou trochu překvapující, i když si cenu rozhodně zaslouží.

Proč překvapující? Zaprvé - rozhodně nepatřili mezi často zmiňované horké kandidáty. Zadruhé - ačkoliv pracovali ve stejné oblasti, nikdy úzce nespolupracovali. Zatřetí - mechanism design je oblastí, která v současné době není předmětem primárního zájmu. Začtvrté - za související oblast teorie her získali Aumann a Schelling Nobelovu cenu před dvěma lety.

Nobelovu cenu za ekonomii pro rok 2007 získávají...

Leonid Hurwicz z University of Minnesota, Eric Maskin z Princeton University a Roger Myerson z University of Chicago. Komise ocenila jejich teoretickou práci v oblasti mechanism design.

Kdo získá Nobelovu cenu za ekonomii?

Nobelovy ceny za rok 2007 byly v pěti kategoriích již uděleny, ta poslední, Cena švédské centrální banky za ekonomii, získá své(ho) majitele v pondělí. Kdo by to mohl být?

Ekonomický citát pro dnešní den: Arbitráž

If an economist sees a five-dollar bill lying on the floor, he does not bend down to pick it up - he knows that the bill is not there, since arbitrage has got rid of it.

paraphrased by John Cochrane

Zimbabwe jako tragická ekonomická laboratoř

Robert Mugabe nejprve rozvrátil fungující ekonomické vztahy rozsáhlým znárodňováním. Díky administrativním úpravám měnového kurzu vytvořil kastu privilegovaných, kteří mají přístup k levným dolarům. Nadměrným tisknutím peněz roztočil inflační spirálu, která znehodnotila veškeré úspory v domácí měně. Nyní se snaží inflaci zastavit zmrazením mezd a cen v obchodech.

Důsledek? Obchody zejí prázdnotou, protože výrobcům se do nich nevyplatí dodávat. To ještě více šroubuje ceny na černém trhu - skutečná míra inflace se tak nesníží. Důsledek číslo dvě - vládě vyschly daňové příjmy z DPH, protože se v obchodech žádné zboží neprodává. A vláda dál tiskne peníze, aby pokryla své výdaje.

Přitom zastavení emise nových peněz je jediným způsobem, jak hyperinflaci zarazit - hyperinflační spirály jako ta v Zimbabwe jsou vždy jedině peněžním jevem. Takový krok bude bezpochyby bolet - ale jeho odkládání celou věc jen zhoršuje. Ovšem i když bude proveden, není vůbec jasné, jak chce Mugabe zbídačenou zemi dále vést. Vzhledem k tomu, že se současná elita nebude chtít svých výsad jen tak lehce vzdát, má Afrika zaděláno na další občanskou válku.

Jak na disertaci a vědecký výzkum

Alex Tabarrok se podělil o nejlepší rady, které kdy dostal ohledně akademické vědecké kariéry. Nejdůležitější je podle mě tahle:

Why are you doing this? Don't ever forget your answer to that question.

Don Lavoie

Ta další nezní zrovna potěšivě, ale co naděláte:

Keep your ass in the chair. If you work 6:00am to 6:00pm, you will outwork all the other academics around you.

James Buchanan

A konečně ta, ve kterou je třeba doufat:

The best dissertation is a done dissertation.

James Buchanan

Apple zlevnil iPhone a vrací zákazníkům peníze

Tuhle zprávu zaregistrovali všichni, kdo alespoň přičichli k technologiím. Apple se po dvou měsících prodeje svého (dosti drahého) iPhonu rozhodl k ojedinělému kroku a iPhone razantně zlevnil (z 599 na 399 dolarů). Finanční trh tomu porozuměl tak, že se iPhonu zase tak nedaří a poslal akcie Apple směrem dolů (už druhý den ale zase byly všechny ztráty srovnány, tohle mohla být skvělá příležitost pro insider trading). Obrovskou bouři nevole ale zlevnění iPhonů vyvolalo u spotřebitelů. Z opěvovaného Applu se stal symbol korporátní zvůle a zlevnění bylo pochopeno jako podvod na zákaznících.

Steve Jobs zareagoval bryskně a všem, kteří si koupili iPhone před zlevněním, slíbil stodolarový kredit na nákup Apple produktů. Tím masy zákazníků (alespoň částečně) uklidnil.

A co si o tom myslí blogující ekonomové? Steve Levitt je toho názoru, že Apple mohl jít ještě dál a vrátit zákazníkům celých 200 dolarů rozdílu. A zdůrazňuje, že lidé rozlišují, proč firma mění ceny:

If a firm raises prices because they cannot make enough of the product to satisfy demand (e.g. like they should have done with the Wii), consumers are likewise understanding. But when prices are raised and lowered strictly with the goal of extracting the most possible from consumers, people get upset.

Tyler Cowen naproti tomu vyzývá early adopters, aby přestali plakat a zamysleli se nad tím, proč si vlastně tak drahé hračky (gadgets) kupují. Kupují si je totiž proto, že si je kupovat chtějí, i při vědomí, že gadget následně zlevní a někdy je cenová křivka dosti strmá.

Pravda je taková, že ačkoliv ex ante je nákup drahého iPhonu pro technologické nadšence racionální, může být zrovna tak ex post racionální masový pláč nad prudkým zlevněním výrobku, obzvláště v případě produktů založených na módních trendech a sociální sounáležitosti, jakými moderní hračky Applu bezpochyby jsou. Masová akce totiž může vyvolat sebevyplňující efekt - odliv poptávky ostatních ovlivní i mou individuální poptávkovou křivku, zcela v souladu s Beckerovským modelem módního zboží.

Celý příběh tak ilustruje hned několik ekonomických principů naráz - diskriminace v čase, extrakce monopolní renty, sociální multiplikátor (např. Becker, Murphy 2000), racionální chování, kolektivní akce, sebevyplňující se očekávání a vícenásobná ekvilibria, to vše tady máte. Učebnice ekonomie v praxi.

Proč bodový systém přestává účinkovat

O tom, proč se po výrazném snížení nehodovosti na českých silnicích všechno zase vrací do starých kolejí, píše Libor Dušek na Leblogu (rozhodně stojí za přečtení). Libora vývoj nepřekvapuje a uvádí příklady empirických studií, které došly k podobným závěrům. Zmiňuje přitom dvě obvyklé hypotézy, proč po zavedení nového represivního opatření dojde nejprve k výraznému poklesu porušování pravidel, ovšem s časem tento efekt slábne - jednou z nich je systematické přeceňování pravděpodobnosti trestu (které ovšem není kompatibilní s racionálně jednajícími jedinci), druhou potom ambiguity aversion - averze k nejistotě.

Ani ředitelé firem nemají rádi tchýně

Do jaké míry má osobní život ředitelů (CEOs) firem vliv na výkonnost jimi řízených společností? Tímto problémem se zabývá článek ve středečním Wall Street Journalu. Osobní život ředitelů je předmětem zájmu jak akademiků, tak i finančních analytiků. Ukazuje se totiž, že některé osobní faktory mohou hrát významnou roli.

Kolik se nainvestovalo do obnovy New Orleans

Hurikán Katrina před dvěma lety zdevastoval New Orleans. Prvotní pomoc postiženým byla poměrně chaotická, ale co je mnohem horší, velmi nepřehledná je i následná obnova města.

Larry Kudlow cituje poslední čísla týkající se nákladů na obnovu. Americká vláda v průběhu dvou let od katastrofy nalila do postižené oblasti neuvěřitelných 127 miliard dolarů. Pro porovnání, roční HDP celého státu Louisiana je 141 miliard dolarů.

Například na obnovu domů a infrastruktury bylo vydáno 24 miliard dolarů. Přesto je bydlení stále nedostatek. Ve městě prudce stoupla kriminalita, statisíce lidí se do New Orleans dosud nevrátily a mnozí z nich se již ani nikdy nevrátí. Vládní investice do obnovy jsou předmětem neuvěřitelného plýtvání, porovnatelného v poslední době snad jen s válkou v Iráku. Přes obrovské investice zůstává situace v New Orleans špatná a vyhlídky nejsou právě nadějné.

Mnozí lidé jsou toho názoru, že New Orleans, které z velké části leží na nestabilním podloží pod hladinou řeky Mississippi a sousedního jezera Pontchartrain, nemá smysl dále obývat a vládní pomoc se měla spíše využít na přesídlení stávajících obyvatel. Kdyby se například vyčerpané vládní prostředky rozdělily přímo mezi obyvatele New Orleans, vyšlo by na každého 425 tisíc dolarů.

Larry Kudlow má jiný nápad - udělat z New Orleans zvláštní ekonomickou zónu. Zavést nulové daně z příjmů realizovaných na daném území, ponechat jen daň z prodeje (americká obdoba DPH). Pokud by soukromý kapitál uznal, že má smysl udržovat New Orleans při životě, příliv investic by byl obrovský. Ze státu, který byl i před Katrinou jedním z nejméně rozvinutých v rámci USA, by se mohl stát prosperující region.

Kudlowův nápad neřeší investice do hrází a obnovu páteřní infrastruktury - do těchto oblastí by nejspíše i tak musela investovat federální vláda. Ale soukromý kapitál by mohl New Orleans přetvořit v malý ekonomický zázrak.

Kudlowova myšlenka by však také měla dvě velké skupiny odpůrců. První z nich tvoří ti, kteří mají strach o zachování tradičního rázu města. Pro Američany je New Orleans součástí jejich historie a mnozí z nich si nedokážou představit, jak skloubit rozsáhlou modernizaci s tradicí.

Druhou skupinu odpůrců by byly okolní státy. Takové vedlejší Mississippi na tom není hospodářsky mnohem lépe a asi by těžce neslo rozsáhlé daňové výjimky pro svého souseda - ze strachu o to, že odliv zájmu investorů by byl mnohem vyšší než potenciální pozitivní spillover efekty z rozmachu Louisiany. Opozice by se asi našla i u mnohých dalších států Unie.

Pokud by se však tyhle dvě otázky podařilo vyřešit, byly by takové pobídky pro příchod soukromého kapitálu do města obrovským přínosem. Naděje na normální život v New Orleans existuje. Ačkoliv velká část původních obyvatel nemá (alespoň zatím) o návrat do města zájem, přilákala postupná, i když pomalá obnova města tisíce hispánských imigrantů, kteří se nechají zaměstnávat na stavbách jako řemeslníci a dělníci a chtějí jediné - práci, aby si mohli vybudovat živobytí.

Má Kjótský protokol smysl?

V dřívějším příspěvku jsem psal o tom, že vysoké ceny benzínu snad konečně přimějí Američany k přechodu k efektivnějším automobilům. Otázkou však zůstává, jaký bude mít taková změna dopad na globální emise - a je třeba říct, že mizivý. Celosvětově nebude v příštích dekádách hrát roli to, co udělají rozvinuté země na obou stranách Atlantiku, ale co se stane ve zbytku světa - a tím "zbytkem" se tady rozumí pět šestin světového obyvatelstva.

Mají tedy smysl snahy omezovat emise v rozvinutém světě, shrnuté například v Kjótském protokolu? Mají, i když přímý dopad Kjótského protokolu nebude z globálního hlediska klíčový - právě proto, že se nevztahuje na rozvojové země v čele s Čínou a Indií. Nepodepsaly ho sice ani USA, ale to z hlediska přímého dopadu na růst objemu emisí nemá tak velký význam. USA sice mají velmi vysokou úroveň emisí na obyvatele, ale obrovské nové přírůstky lze v blízké budoucnosti čekat právě spíše v rozvojovém světě (a Kjóto je právě spíše o tom, jak zarazit další nárůst).

Přesto významné kladné efekty snižování emisí v rozvinutém světě existují. První z nich je psychologický - rozvojové země musí nejprve vidět, že to rozvinutý svět myslí opravdu vážně. Druhý efekt je technologicko-ekonomický. Přechod k moderní ekonomice byl u dnešních rozvinutých zemí spojen s velkým nárůstem energetické náročnosti a prudkým zvýšením emisí. Stačí si vzpomenout na londýnský smog z 50. let minulého století. V minulých dvou stech letech touto cestou prošla miliarda lidí. Teď se na to chystá miliard pět.

Rozvinuté země budou těm rozvojovým těžko vysvětlovat, že ony touto cestou jít nemohou. Význam nemá ani rozsáhlá rozvojová pomoc s cílem zlepšení ekologických standardů - účelnost takových programů je většinou pochybná.

Pokud však bude rozvinutý svět vyvíjet a masivně nasazovat energeticky vysoce efektivní technologie, dojde k jejich zlevnění a rázem budou finančně dostupné i pro rozvojový svět. Rozvojové země tak budou schopné a ochotné přeskočit onu fázi ekonomického rozvoje spojenou s nasazováním levných, ale neekologických technologií. I když pro některé rozvíjející se země (třeba pro Čínu) už je v tomto směru už pozdě.

Připadá vám, že je reklamy příliš?

Tak to jste ještě nečetli zářijový Vogue. Z 840 stran časopisu je 727 stran reklamy. Na vlastní obsah tak zbývá 13 % plochy.

Via Marginal Revolution.

Vyšší dolarové ceny benzínu se začínají projevovat

Ceny benzínu v USA se od roku 2000 zvedly trojnásobně. Dnes se za nejlevnější regular benzín v Chicagu platí kolem 3,25 dolaru. Dopad na poptávku po benzínu zatím není znatelný, protože Američané budou těžko omezovat ujeté míle a na to, aby se projevil přechod k efektivnějším autům, zatím neuplynula dost dlouhá doba. Přesto však k posunu začíná docházet.

Papírový Wall Street Journal píše, že podle ekologické organizace Environmental Defense došlo v roce 2005 k meziročnímu snížení objemu emisí z nových vozidel v USA o 3%. Zdá se to málo, ale za posledních téměř dvacet let nebyl žádný meziroční pokles zaznamenán. K tomu, abychom mohli udělat nějaké průkaznější závěry, budou ještě zapotřebí novější data, ale podle nálady ve společnosti to vypadá nadějně - o efektivnosti vozidel a dopravy vůbec se mluví daleko více než dříve. Samozřejmě však potrvá ještě dlouhou dobu, než se obmění celý vozový park. A nakonec zbývá otázka, jaký bude mít tento trend vliv na globální emise - a ten zřejmě nebude příliš vysoký.

Co čtu: Benoit Mandelbrot, Richard Hudson - The (mis)Behavior of Markets

Benoit Mandelbrot je jedním z otců fraktálové geometrie a po celý život (nyní mu je 82 let) se snažil aplikovat fraktály v nejrůznějších oblastech aplikované vědy. V knížce The (mis)Behavior of Markets Mandelbrot popisuje trnitou cestu k aplikaci fraktálové geometrie při modelování vývoje cen finančních instrumentů.

Kniha je psaná pro laiky (možná až zbytečně laicky) a její hlavním cílem je argumentovat proti stávající finanční teorii založené na stochastických procesech s normálními rozděleními (Brownian motions). Fakt, že vývoj cen aktiv nemá právě normální rozdělení, je dlouho znám a existují modely, které mají tuto diskrepanci korigovat (např. GARCH procesy a jejich varianty). Ty jsou rozšířením původního Brownova pohybu s nezávislými změnami.

Mandelbrot naproti tomu nabízí od základů nový model, založený na zcela jiném principu - fraktálové geometrii. Mandelbrotovy modely skutečně generují data, která vypadají jako velmi realistické časové řady z finančních trhů. Problémem však je, že těmto modelům chybí ekonomický podklad. Fraktálové modely tak sice můžou být schopné chování cen akcií popsat, nikoliv mu však porozumět.

Knížka není ztrátou času, ale do špičky také nepatří. Mandelbrot se místy trochu zbytečně staví do pozice zneuznaného vědce (ač je přitom vědcem velmi uznávaným), který stále upozorňuje na vážné trhliny ve finanční teorii, ale nikdo ho neposlouchá. Současná finanční teorie sice zdaleka není dokonalá, ale nevypadá to, že by ji fraktály mohly nahradit.

Nejzajímavějšími částmi knihy jsou tak výlety do historie finanční teorie a životní příběhy zakladatelů moderních financí - od Bacheliera, přes Markowitze, Sharpa, až po Blacka se Scholesem.

Americká prohibice - jak vznikla a proč byla zrušena

Donald Bodreaux na stránkách Pittsburgh Tribune-Review píše o tom, proč byla v roce 1920 uzákoněna prohibice - a proč byla v roce 1934 zase zrušena.

Obvyklé vysvětlení říká, že prohibice byla zavedena proto, aby se zabránilo rostoucímu alkoholismu. Když se následně ukázalo, že jediným důsledkem byl rozmach organizovaného zločinu vydělávajícího na nelegálním alkoholu, byla prohibice opět zrušena.

Jak outsourcovat demonstraci

V USA je spousta skupin - politických, profesních, či náboženských - které rády proti něčemu demonstrují. Malé demonstrace zejména ve Washingtonu jsou na denním pořádku. Ve velkých městech se často objevují odborářské skupiny zaměstnanců ve stavebnictví, které protestují u staveb, jejichž investoři zaměstnávají dělníky, kteří nejsou členy odborů. Jejich cíl je jediný - přimět investory, aby zaměstnali členy odborů, kteří však požadují vyšší mzdu.

Takový protest má však háček - je časově náročný. Řemeslník sdružený v odborech si může vybrat - půjde protestovat, nebo raději bude vydělávat. Některá odborářská sdružení, například sdružení tesařů United Brotherhood of Carpenters, však prokázala dostatek ekonomického myšlení - a začala demonstrace outsourcovat [Washington Post]. Co na tom, že je to v přímem rozporu s jejich obvyklou rétorikou - je to levnější a plní to účel.

Odborářské skupiny najímají bezdomovce, důchodce a studenty, kteří každé ráno přijdou, dostanou transparenty, instrukce a po skupinách se rozejdou po městě. S každou skupinou jdou dva nebo tři členové odborů, kteří organizují provolávání hesel a dohlížejí, že najatí demonstranti demonstrují tak, jak mají. Někteří šikovní demonstranti, kteří hrají na hudební nástroje, si tak vydělají i 12 dolarů za hodinu, a z profesionálního demonstrování si udělali slušné zaměstnání.

Vedení dotyčných odborářských skupin se k těmto praktikám pochopitelně nechce moc vyjadřovat. Jiné odbory se k těmto praktikám uchylovat nechtějí, protože to podle nich podrývá principy, na kterých jsou odborářské skupiny založeny. Tesaři jsou jiného názoru a očividně se řídí heslem o účelu světícím prostředky.

Via Marginal Revolution

Proč firmy nemají rády volný trh

Existuje poměrně rozšířená, avšak mylná představa, že firmy podporují volný trh, protože jim to umožňuje dosáhnout co nejvyšších zisků. Ve skutečnosti je to však přesně naopak. Firmy dosahují nejvyšších zisků tam, kde volný trh nefunguje.

Na fungujícím volném trhu operuje velké množství firem, které si vzájemně konkurují. Firmy, které fungují neefektivně, z trhu odejdou. Jakmile jedno odvětví začně dosahovat vyššího zisku než ostatní odvětví, přiláká to nové firmy, jejichž přítomnost na trhu sníží ceny a tím i zisky jednotlivých firem.

Samozřejmě, že jednotlivé firmy mohou dosahovat vyššího než obvyklého zisku i na volném trhu. Je to však díky tomu, že mají lepší technologie, nebo dokážou efektivněji využívat zdroje, a tím přinášet zákazníkům lepší a levnější služby. Vyšší zisk je odměnou za inovace a efektivitu. Je motivátorem k tomu, aby firmy poskytovaly svým zákazníkům co nejlepší služby. Jakmile technologii získají i ostatní firmy, nezbývá firmě, pokud si chce udržet vyšší zisk, než přijít s dalším zlepšením.

Rozhovor: Ivo Možný

S profesorem sociologie Masarykovy Univerzity Ivem Možným udělaly rozhovor Hospodářské noviny. Jednoznačně stojí za přečtení. Ivo Možný má velmi racionální pohled na věc.

O imigraci, stárnutí populace a penzijní reformě:

HN: Jenže i tak bude na penze a zdravotní péči vydělávat čím dál méně lidí, protože se rodí málo dětí.

Ivo Možný: To není tak jednoznačné. Jak bude společnost stará, záleží na tom, kolik budeme mít odvahy na systematickou přistěhovaleckou politiku. Když jsem před deseti lety říkal Vladimíru Špidlovi, že potřebujeme milion přistěhovalců, znělo to legračně. Ale dnes už jich máme 300 či 400 tisíc.

Pořád se mluví o penzijní reformě - ale stejně důležitá je reforma imigračních pravidel, protože ze svých vnitřních zdrojů celý systém neudržíme. Přistěhovalecká, důchodová a rodinná politika tvoří jeden celek; kdo to v politice nepochopí, ničeho nedosáhne.

O transformaci ekonomiky a sebevraždách:

HN: V knize Česká společnost píšete, že u nás klesl počet sebevražd nejvíc v postkomunistických zemích. [...] Máte pro to nějakou teorii?

Ivo Možný: Pro mě je to jeden z nejsilnějších argumentů ve prospěch teze, že se u nás transformace povedla relativně nejlépe. V celém bývalém komunistickém bloku stoupla během společenských turbulencí sebevražednost. Jen tady ne.

Ivo Možný také prosazuje názor, že by se měly univerzity vyprofilovat na elitní výzkumné a potom na výukové, jejichž dominantní úlohou by bylo vzdělávání. Roztříštěnost výzkumu škodí.

HN: Co se musí na českých univerzitách změnit, aby se dostaly na evropskou úroveň?

Ivo Možný: Potřebujeme dvojí rozdělení. První je podle úrovně vzdělání: bakalářské, magisterské a doktorandské. Když jsem poprvé rozdával bakalářské diplomy, stačila mi na to pracovna, protože je nikdo moc nechtěl. Ale dnes se rozdělení na tři stupně víceméně povedlo.

Teď potřebujeme i rozdělení škol podle jejich kvality a smyslu. Musí být univerzity C, které učí z učebnic napsaných profesory z univerzit B, kteří se opírali o výzkumy učitelů z univerzit A. Jinými slovy: A jsou školy, které drží krok se světovou vědou, B kombinují vědu a výuku a na C se prostě jen učí, nedělá se tam žádná věda.