Kreacionisté na to jdou přes vědu

Kreacionisté si nedají pokoj. Poté, co jejich "teorie" o stvoření vesmíru Bohem neprošla jako nevědecká, ji přejmenovali na inteligentní design, Boha na inteligentního stvořitele a zkusili se s tím do škol dostat znovu. I když to chvilku vypadalo, že by se jim to v Pennsylvanii mohlo podařit, nakonec zvítězil zdravý rozum a soud jim to zatrhnul. O inteligentním designu se ve škole jako o vědě hovořit nebude. Zatím.

Ale kreacionisté to nevzdávají, a je až obdivuhodné, s jakou vervou se snaží přeměnit svou víru na vědu. Jedním z rozhodujících momentů soudního sporu byl i argument, že inteligentní design nemá žádné publikace, které by prošly kritickým zhodnocením ostatních vědců z oboru (tzv. peer-review), jak se na vědu sluší a patří. Kreacionisté se toho chytili a vytvořili časopisy, které se snaží působit vědecky. Jedním z nových počinů je tak i International Journal of Creation Research (Mezinárodní žurnál pro výzkum Stvoření). Do svého vínku dostal následující cíl:

IJCR je odborný peer-reviewed žurnál pro mezioborový vědecký výzkum, který přináší důkazy pro nedávné stvoření v biblickém rámci.

IJCR vychází vstříc potřebě šíření obrovského objemu výzkumu prováděného v geologii, genetice, astronomii a jiných vědních oborech a poskytuje vědcům a studentům hmatatelná data založená na nejmodernějším výzkumu, jenž dokumentuje model mladé Země, globální Potopy, neevolučního původu druhů a jiné důkazy dokládající tvrzení z Bible.

V čem je výzkum stvoření Země inteligentní bytostí "špičkový", může být pro leckoho záhadou. Ale nechme být, nejeden časopis o sobě tvrdí, že prezentuje špičkový výzkum, takže na tomhle by ještě nebylo nic zvláštního. Pokud však chce IJCR vypadat vědecky alespoň trochu, neměl by ve svých pravidlech pro hodnotitele uvádět některé špeky:

Při hodnocení článků budou aplikována následující kritéria:

• a) Je téma článku důležité pro rozvoj modelu stvoření?
• b) Má článek originální přínos pro model stvoření?
• c) Je článek formulován v rámci modelu mladé Země a mladého vesmíru?
• d) Pokud bod c) není splněn, nabízí článek velmi konstruktivní a pozitivní kritiku a poskytuje možnou alternativu k modelu mladé Země a mladého vesmíru?
• e) Pokud je článek laděn polemicky, týká se tématu, který není obvykle diskutován v rámci diskuse o prapůvodu?
• f) Poskytuje článek doklady o věrnosti k gramaticko-historicko-normativní interpretaci Písma?

Je velmi vědecké, když časopis předem nařizuje, jaký má být výsledek článku, aby byl tento v časopise otištěn. Přestože se kreacionisté zaštiťují vědeckým přístupem, nepochopili, že věda se nevyvíjí procesem schvalování hypotéz, ale jejich vyvracením. Pokud si budou vzájemně hodnotit a tisknout články, které všechny do jednoho odkývají Bibli, nebudou to moci vědou nikdy nazývat (i když v jejich případě jim ani nic jiného nezbývá, když si předem stanovili hypotézu, která je ze své podstaty nevyvratitelná).

Dalším faktem, který kreacionistům nepřidává na věrohodnosti, je i skutečnost, že přestože se dušovali, že oni kreacionisté nejsou, že teď mají opravdu vědeckou teorii nazývanou inteligentní design, v pravidlech svého nového časopisu stále mluví o stvoření.

A konečně už jen třešničkou na dortu je klíčové doporučení pro hodnotitele z výše odkazované příručky: "Každému měřme spravedlivě, protože i my máme Hodnotitele v Nebi." To je jen taková malá připomínka pro hodnotitele, který by náhodou zapomněl na svou nejvyšší autoritu a chtěl bezbožně schválit článek kritizující absolutní pravdu.

Imagine...

Imagine there's no heaven ... It's easy if you try... no hell below us ... above us only sky. New York City, Central Park, Strawberry Fields, 20. března 2007.

Vliv daňové zátěže na hospodářský růst

Christina a David Romerovi z Berkeley se v 90. letech intenzivně zabývali dopadem monetárních šoků na ekonomický růst v USA. Nyní se jejich zájem přesunul ke studiu vlivu fiskální politiky.

Jejich nejnovější článek analyzuje vliv změn ve výši daní na hrubý domácí produkt. Zdálo by se, že se stačí podívat na vývoj časových řad HDP a míry zdanění (už tady vyvstává problém, protože zřejmě neexistuje jedna jasná ekonomicky relevantní míra zdanění) a provést nějakou chytrou korelační analýzu. Ale ve skutečnosti je to mnohem složitější.

Je totiž potřeba rozlišovat, co bylo příčinou jednotlivých změn v danění. Jako ilustrace může posloužit anticyklická fiskální politika, kdy vláda vyšší celkovou daňovou zátěží brzdí ekonomiku v období růstu, a naopak nižšími daněmi podporuje ekonomiku v době recesí (taková politika může být samozřejmě vyvolána automaticky pomocí známých keynesiánských stabilizátorů). Regresní analýza mezi daňovou zátěží a HDP selže, protože bude zdánlivě naznačovat, že vyšší daňová zátěž způsobuje vyšší růst HDP - klasický případ zdánlivé korelace, a nikoliv kauzality. Jiným příkladem je zvyšování daní v období korejské války, které však bylo doprovázeno ještě mnohem razantnějším zvýšením vládních výdajů, jež uměle vyvolaly hospodářský růst.

Manželé Romerovi se proto probrali Ekonomickými zprávami prezidenta, prezidentskými projevy a legislativními návrhy za posledních 60 let, aby izolovali daňové šoky, které byly jednoznačně cílené na zvýšení nebo snížení daní, pokud možno bez dalších průvodních efektů. Vytvořili tak časovou řadu exogenních změn v daňové zátěži.

Poté, co takto izolovali exogenní změny ve zdanění, je následná regresní nebo korelační analýza korektní. Dopad zvýšení poměru daňové zátěže k HDP o jeden procentní bod na HDP je vidět na následujícím obrázku.

Zdroj: Romer, Romer (2007)

Výsledek je překvapivě velký - již v průběhu necelých třech let vede zvýšení poměru vybraných daní k HDP o jeden procentní bod k poklesu HDP o 3%. Možná je to číslo až přehnaně vysoké - někteří se ptají, zda je použitá metodologie v pořádku. Romerovi jsou známí svým pečlivým přístupem (který jim vydobyl renomé v případě monetárních šoků), může však být sporné, zda se podobným způsobem dá analyzovat i fiskální politika. Už jen to, jak takový čistě exogenní šok rozpoznat a izolovat, může být předmětem polemiky. Ale i kdyby byl skutečný dopad jen poloviční (tedy daleko za hranicí jejich konfidenčního intervalu), je to pořád dost.

Další nezodpovězenou otázkou pak také zůstává, jaké z toho plyne doporučení pro fiskální politiku (obzvláště ve světle současných českých konkurečních návrhů na úpravu daňového systému). Přestože snížení daňové zátěže povede k růstu HDP, je třeba se ptát, zda bude růst HDP dostatečně vyšší na to, aby pokryl počáteční výpadek vybraných daní - pokud by tomu tak nebylo, musela by vládní politika říct, kde ušetřit na výdajové stránce.

Romerovi se tímto problémem zřejmě záměrně nezaobírají, protože jde poněkud mimo jejich analýzu. Jejich odhad vlivu změn v daňové zátěži na HDP je však tak velký, že možnost samofinancujícího se snižování daní by byla poměrně reálná.

Data jsou samozřejmě americká a výsledky tak nejsou přímo přenositelné na českou ekonomiku. V českém případě si analýzou časových řad nepomůžeme, protože ty jsou stále ještě tak krátké (když odečteme léta transformace, které nám o dnešním stavu nic neřeknou), že podobné odhady nemají smysl. Tady bychom potřebovali spíše nějaký smysluplně kalibrovaný makroekonomický model.

Ekonomické číslo dne: Financování vysokého školství

Ministerstvo školství v roce 2006 rozdělilo mezi všechny vysoké školy v České republice dohromady 19 miliard Kč. Dalších necelých 7 miliard Kč šlo na financování vědy a výzkumu. Celkem tak český stát financoval vysoké školství a vědu a výzkum částkou zhruba 26 miliard Kč.

University of Chicago měla v minulém akademickém roce příjmy 2,2 miliardy dolarů, tedy zhruba 46 miliard Kč.

Pokud se má česká věda rozvíjet, bez podstatného podílu soukromých zdrojů se neobejde.

Co bylo dřív, slepice nebo vejce?

Tahle otázka trápí zoology i filozofy. Setkal se s ní i každý normální člověk a odpovědi se různí. Ekonomové však mají jasno.

V roce 1988 publikovali Walter Thurman a Mark Fisher v American Journal of Agricultural Economics kratičký dvoustránkový článek, který danou otázku nade vší pochybnost zodpověděl. Myšlenka článku Chicken, Eggs, and Causality, or Which Came First? (Kuřata, vejce a kauzalita, aneb co bylo dřív?) [placený odkaz v JSTOR] je jednoduchá - autoři vzali časové řady produkce kuřat a vajec ve Spojených státech a zjišťovali, jaká je mezi nimi závislost.

Clive Granger dal v roce 1969 vědcům do ruky mocný nástroj na zkoumání podobných vztahů - dnes se nazývá Grangerova kauzalita. Jedná se o statistický test, který vyšetřuje, zda jde chování jedné veličiny predikovat pomocí předchozích pozorování jiné veličiny. Pokud máme dvě časové veličiny, můžeme odhadnout dvě jednoduché regrese a zjistit, zda jedna veličina predikuje druhou či je tomu naopak (či neplatí závislost ani jedním směrem).

S Grangerovým testem se musí zacházet opatrně. Neřekne nám totiž, zda je se jedná o opravdovou kauzalitu, či zda chování obou časových řad není způsobeno nějakým dalším faktorem, který jsme nezahrnuli do analýzy. Proto se také vztah obou veličin nazývá Grangerova kauzalita, aby se odlišil od kauzality opravdové. Pokud však máme dostatečně robustní teorii, můžeme alespoň některé závislosti vyloučit.

Thurman a Fisher tedy odhadli obě regrese a jejich zjištění bylo jednoznačné. Zatímco mohli jasně zamítnout hypotézu, že produkce vajec nezpůsobuje (v Grangerově smyslu) produkci kuřat, nemohli zamítnout hypotézu opačnou. Proto vyvodili, že vejce muselo být první (alespoň v USA, protože použili americká data).

Je zajímavé, jak se jejich závěr shoduje s názorem genetiků. Ti tvrdí, že jelikož genetická výbava se mění (téměř vždy) pouze při rozmnožování, muselo nejprve něco, co nebylo geneticky slepice, zplodit něco, co už bylo kuře - a to se muselo vylíhnout z vejce, proto vejce muselo být první.

Thurman s Fisherem upozorňují, že jejich studie je jen počátkem dalšího důležitého výzkumu. Jejich další návrhy zahrnují testování hypotéz "Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe," a "Pýcha předchází pád." Pokud máte chuť, stačí sesbírat potřebná data.

Lhát v životopise se nevyplácí

... stejně to nakonec praskne.

MIT na hodinu propustila vedoucí oddělení přijímacího řízení (Dean of Admission) poté, co se zjistilo, že v životopise lhala o svém vzdělání. Celý příběh je přitom plný paradoxů.

Marilee Jones byla na MIT přijata jako sekretářka v roce 1979, tedy před 28 lety, na pozici, která nevyžadovala vysokoškolské vzdělání. Přesto Jones ve svém životopise uvedla, že má bakalářské a magisterské tituly ze třech, i když poměrně nevýznamných, vysokých škol - Union College, Rensselaer Polytechnic Institute, a Albany Medical College, ačkoliv ani jeden titul nezískala.

V průběhu doby se ze sekretářky vypracovala až na šéfku oddělení přijímacího řízení, kterou se stala v roce 1998. Přestože MIT má přísné podmínky na hodnocení kandidátů, nikoho nenapadlo zkontrolovat údaje ze životopisu u člověka, který se mimořádně osvědčil přímo v rámci MIT. Marilee Jones přitom evidentně svou práci vykonávala velmi dobře - dokonce získala nejvyšší ocenění MIT pro administrativní pracovníky (MIT Excellence Award for Leading Change). Rovněž napsala velmi populární knížku pro studenty hlásící se na univerzity, ve které zdůrazňuje důležitost osobní a akademické integrity při podávání přihlášek.

Po 28 letech práce, kterou všichni kolem ní hodnotí pozitivně, skončila neslavně - někdo ji anonymně prásknul. Když se na to přišlo, vedení MIT nelenilo a vyzvalo ji, aby okamžitě veřejně rezignovala, což Marilee Jones učinila (nic jiného ji ostatně ani nezbývalo).

Ačkoliv jiná cesta, jak ze skandálu ven, neexistovala, objevily se i hlasy, poukazující na to, že pokud svou práci výborně vykonávala téměř tři desetiletí, může být nějaký titul z před třiceti let ukradený. V tom mají pravdu, ale MIT si je dobře vědomé, že akademická integrita a důvěryhodnost je nade vše. Studenti by asi těžko překousli, že o jejich přijetí spolurozhoduje někdo, kdo sám lhal o svém vzdělání.

Kariéru Marilee Jones na MIT tak lze uzavřít větou z její vlastní knížky: "Jen si zapamatujte, že na každého jednou dojde... Pokud nebudete žít poctivě, do života si vnesete jen trápení, protože se vždy budete bát, že vás jednou chytnou."

Marilee Jones se bála 28 let.

Proč ekonomové vynášejí závislou proměnnou na vodorovnou osu?

Prakticky ve všech vědních disciplínách se při znázorňování funkcí jedné proměnné používá vodorovná osa grafu pro nezávislou proměnnou, zatímco svislá osa pro proměnnou závislou. Ekonomie to musí mít naopak. Na svislou osu ekonomové vynášejí cenu, zatímco na vodorovnou osu množství jako funkci ceny.

Kdo za to může? Důvody jsou, jak často v takových případech bývá, historické. V tomto případě je možné odhalit prakticky jistého viníka. A není jím nikdo jiný než Alfred Marshall, jeden ze zakladatelů moderní ekonomie. V jeho Základech ekonomie (Principles of Economics), jejíž nejznámější (osmé) vydání je z roku 1920, je totiž cena závislou proměnnou ekonomické analýzy, a tak ji Marshall vynáší zcela v souladu s matematickým územ na svislou osu.

Co na tom, že od té doby ekonomická věda chápání vztahu mezi cenou a množstvím obrátila, k čemuž přispěl zejména rozvoj teorie všeobecné rovnováhy, kde cena je "určena" trhem a ekonomické subjekty ji berou jako danou při rozhodování o poptávaném a nabízeném množství. Zatímco myšlení ekonomů se změnit podařilo, převrátit osy na grafu už ne.

Samozřejmě, v řadě případů není kauzalita od cenového systému k poptávkovým a nabídkovým křivkám jednoznačná. Ustálení rovnováhy na trhu vyžaduje vzájemnou koordinaci cen a množství. Podobně jakýkoliv subjekt, který ma alespoň částečně monopolní sílu, vědomě svým rozhodováním o množství tyto ceny spoluutváří. Ale i v těchto případech dnes ekonomové přemýšlí o nabídkových a poptávkových funkcích, kde argumentem je cena, a ne o cenových funkcích, kde argumentem jsou nabízená nebo poptávána množství.

Zvyk je však železná košile, a proto ekonomická teorie bude i nadále znázorňovat cenu na svislé ose. Líto to může být Léonu Walrasovi, který ve svých Základech teoretické politické ekonomie (z roku 1874, tedy mnohem dříve než Marshall vydal svoje Základy) měl cenu na vodorovné ose. Asi i proto, že uvažoval o všeobecné rovnováze, zatímco Marshallova kniha je spíše o rovnováze částečné, tedy o rovnováze na jednotlivých trzích, kdy je kauzální vztah mezi cenou a množstvím méně jasný. Buď jak buď, z historického hlediska měla Marshallova práce mnohem větší dopad, a tak se jeho pojetí grafů ustálilo.

Kam létá která low-cost aerolinka?

Také se už začínáte v té záplavě nízkonákladových leteckých společností ztrácet? Chcete někam letět a nemůžete si ani zanic vzpomenout, která low-cost aerolinka tam má spojení?

Dnes jsem naštěstí objevil server FlyLC.com (možná ho někteří znáte, pro mě je to novinka). Tři jednoduché sloupečky. V prvním seznam letišť. Vyberete si, odkud chcete letět, a ve druhém sloupečku se automaticky objeví seznam cílů, kam z místa odletu létají všechny možné nízkonákladové linky. Pak stačí kliknout na cílové letiště a ve třetím sloupečku se objeví seznam leteckých společností létajících na dané lince. Pak už jen kliknout na název letecké společnosti a budete přesměrováni na její web. Funguje sice jen pro Evropu, ale i tak dost dobré.

Jednoduché, rychlé, pohodlné. Existují i další podobné služby?

Medaile Johna Batese Clarka pro Susan Athey

Americká ekonomická asociace udělila v pátek medaili Johna Batese Clarka (John Bates Clark Medal) harvardské profesorce Susan Athey.

Medaile Johna Batese Clarka je udělována jednou za dva roky americkým ekonomům nebo ekonomkám mladším 40 let, kteří podle asociace "významně přispěli k rozvoji ekonomického myšlení a poznání". Pro Američany je po Nobelově ceně druhou nejvýznamější cenou v ekonomické profesi a je také významným indikátorem toho, kdo má naději získat Nobelovu cenu - dosud 40% nositelů Clarkovy medaile získalo právě i cenu Švédské královské banky za ekonomii na památku Alfreda Nobela, v průměru o 22 let později. Stačí se podívat na seznam nositelů.

Susan Athey byla podle zasvěcených favoritkou. Nedávno se přestěhovala ze Stanfordu právě na Harvard a věnuje se teorii her, aukcí a teorii organizací (industrial organizations). Zasahuje i do ekonometrické teorie. Zkrátka široký rozsah. A je rovněž první ženou, která kdy Clarkovu medaili získala.

A kdo rovněž mohl na Clarkovu medaili pomýšlet? Na Chicagu rozhodně John List a třeba i Robert Shimer. Uvidíme, třeba příště. University of Chicago má nyní čtyři aktivní nositele Clarkovy medaile - Garryho Beckera, Kevina Murphyho, Jamese Heckmana a Stevena Levitta, z nichž dva (Becker a Heckman) už Nobelovu cenu mají.

Nudíte se na semináři?

Nudíte se na semináři nebo přednášce? Je na čase si zahrát speciální verzi Binga pro postgraduální studenty! (Vďaka, Evka.)

Zdroj: PhD Comics

XP nebo Vista?

Náš univerzitní IT support má jasno:

Windows Vista offers many attractive new security and usability features. However, like any new version of Windows, it also has security holes, crash bugs, and compatibility issues with many software applications and hardware devices. ... If you are ordering a new machine, we recommend getting it with Windows XP, instead of Vista.

Škoda Auto, odbory a ekonomická efektivita

Odbory ve Škoda Auto se po dlouhém neúspěšném vyjednávání s managementem rozhodly zahájit stávku. Tento scénář se se železnou pravidelností opakuje každé dva roky při vyjednávání o nové kolektivní smlouvě - někdy to jde snáze a jindy zase ne.

Ke stávce se vyjádřil kdekdo. Václav Klaus vyjádřil znepokojení nad signalizačním efektem tlaků na růst mezd. Petr Nečas varoval před odchodem firem dále na Východ. Další odborové organizace vyjádřily škodováckým odborům svou podporu. Seriózní ekonomická analýza však chybí, z ekonomického hlediska nejlépe popsal situaci Daniel Münich, když znovu uveřejnil svůj článek z roku 2001 na stejné téma (samozřejmě, musíme se vžít do situace roku 2001). Přesto většina diskutujících pod jeho článkem vůbec nepochopila, o čem je řeč.

Co tedy říká roli odborů ekonomická teorie, bez toho, abychom dělali konkrétní soudy o tom, jestli je to dobře nebo špatně?

Kurt Vonnegut a rovnost šancí

Harrison Bergeron je mimořádný člověk. Fyzicky zdatný a mimořádně inteligentní. Bohužel má smůlu, že žije v roce 2081, kdy je rovnostářství dotaženo do takové dokonalosti, že nikdo nesmí vyčnívat. Inteligentní lidé musí mít připevněny mozkové inhibitory, aby nebyli zvýhodnění proti těm méně chytrým. Fyzicky zdatní musí nosit zátěž. Krásným je nařízeno nosit masky.

To je základem povídky Kurta Vonneguta pojmenované podle hlavního hrdiny. Pro společnost z toho plyne ponaučení, kam můžeme dospět, když nebudeme rozlišovat mezi rovností šancí a rovností výsledků.

Bohužel, řada lidí tento rozdíl nechápe. Zatímco je dozajista přitažlivé, aby všichni měli srovnatelné startovní podmínky, mnozí lidé by rádi viděli i rovnost výsledků. Jediným důsledkem snahy o rovnost výsledků je ale demotivace těch, kteří se snaží něco vytvořit. A ani rovnost šancí není úplně nepodmíněná. Každý se rodí jiný, má jiné předpoklady i zájmy. Pokud se budete snažit tyto rozdíly odstranit a lidi tím "zrovnoprávnit", můžete to udělat jen jediným způsobem - ubít veškeré náznaky talentu v každém z nás, aby nikdo nebyl mimořádný.

Kurt Vonnegut už toho bohužel víc nenapíše. A proč se tady objevuje tento příspěvek, když o Vonnegutově smrti psaly tento týden už všechny noviny? Kurt Vonnegut totiž krátce po válce studoval antropologii na University of Chicago. Jeho magisterská práce však byla nemilosrdně odmítnuta. Univerzita mu titul udělila až v roce 1971.

Chicago oficiálním americkým kandidátem pro Olympijské hry 2016

Americký olympijský výbor dnes rozhodl, že právo kandidovat na pořadatelství Olympijských her 2016 získá Chicago, a ne Los Angeles, které bylo jediným protikandidátem. Samozřejmě to neznamená, že Chicago olympiádu získá - tohle bylo teprve americké předkolo. Je ale na druhou stranu pravda, že Los Angeles bylo silnějším soupeřem než většina těch mezinárodních. V Evropě bude olympiáda v roce 2012, navíc chtějí kandidovat jen menší města jako Madrid nebo Praha. Rio de Janeiro by mohlo být silným kandidátem, ale Brazílie je už jediným uchazečem o pořádání fotbalového mistrovství světa, a je tak nepravděpodobné, že by získala dvě tak velké akce těsně po sobě. Zbývá Tokio (potenciálně silný soupeř) a potom města, u který je kandidatura spíše symbolická (jako Baku).

Takže když se to vezme realisticky, pokud Chicago prohraje, bude to nejspíše kvůli tomu, že porazí samo sebe. Volby jsou až za dva roky, takže se toho může ještě dost zvrtnout. Třeba se celá akce ukáže jako nerealizovatelná, neufinancovatelná, nebo ztratí z nějakého jiného důvodu podporu obyvatel. Zatím projekt vypadá zajímavě, takže uvidíme, jak se to celé bude odvíjet.

Čierny Váh

Kousek od Liptovského Hrádku je údolí Čierneho Váhu, ve kterém zbudovali obrovskou přečerpávací elektrárnu. Údolí je jako stvořené pro výlety na kolech a pro ty, kteří mají chuť, je připravena i možnost vyšlápnout si na kole k horní nádrži (přes 6 kilometrů uzavřené silnice, převýšení skoro 500 metrů). Výhledy z Vyšných Sokol na Liptov, Nízké a Vysoké Tatry stojí za to. I když nás tehdy (18. srpna 2006) stíhal jeden déšť za druhým, večer se alespoň na chvíli počasí umoudřilo.

Dejte šílenému korektorovi do ruky Word...

A uvidíte co dokáže. A to už to prošlo rukama tolika lidí. Čtyři hodiny jsem strávil jen potvrzováním změn... Tohle je tento týden už třetí noc, kdy spím méně než čtyři hodiny.

Ekonomický citát pro dnešní den

If it's not in the OLS, it's not there.

V. V. Chari

Zvláštní...

Tak se tak dnes v půl šesté ráno vracím z knihovny domů, venku řádí sněhová vánice spojená s vichřicí, já si připadám jako sněhulák a říkám si, kde se to jaro asi letos zapomnělo...

Lost - čtvrtá série

Zdroj: Wikipedia

Lost je jednou z mála věcí, které v televizi sleduju. Díky tomu, že ABC uveřejňuje všechny díly seriálu na svém webu, obejde se to bez zdlouhavých reklam a aniž bych potřeboval televizi. Kromě toho, ne vždy mi středa v devět večer vyhovuje.

Třetí série Lost je výborná, rozhodně lepší než druhá. V poslední době se děj začíná zase více zamotávat, což je poněkud překvapivé. Tuto středu odvysílala ABC patnáctý díl, takže do konce třetí série zbývá ještě sedm epizod. Vzhledem k tomu, že tvůrci dříve slíbili, že třetí série bude poslední, by se spíš dala očekávat cesta k rozřešení záhad. Události však nabírají nový spád, a tak mi začalo vrtat hlavou, co se děje.

Možná jsem prošvihnul nějakou důležitou informaci, ale po chvilce googlování jsem zjistil, že někdy v druhé polovině března bylo potvrzeno další pokračování. Čtvrtá série se bude vysílat příští rok.

Na Internetu se už objevily i dohady o tom, jak bude zápletka Lost pokračovat. Vzhledem k náznakům z již odvysílaných částí je zřejmé, že pokračování bude muset do děje zatáhnout třetí skupinu lidí (the other Others). Na konci třetí série má být zničeno monstrum, které se neomezeně prohání pralesem ostrova - a zničení monstra umožní skupinám, aby se setkaly. A tahle třetí skupina má být ta opravdu zlá (ostatně, Ben se jasně nechal slyšet, že oni jsou ti dobří). To vypadá celkem realisticky. Další spekulace, včetně toho, že Kate bude těhotná (to už bychom byli jak v Beverly Hills), jsou už opravdu jen divokými spekulacemi.

Nevím, jestli se mám ze série 4 těšit. Těšil jsem se, že tvůrci konečně vysvětlí, jak to celé mysleli. Takhle s žádným velkým vysvětlováním nemůžeme počítat, protože si musejí nechat dost nerozřešených záhad do zásoby na další rok. Druhým problémem je nastavování děje - o tom, jak špatné to může být, jsme se předsvědčili v druhé sérii, která byla poměrně umělá a neúměrně natahovaná. Nebylo by to poprvé, kdy byl dobrý seriál tak dlouho prodlužován, až se stal nudným (viz Akta X).

Večerní pohoda na Lake Ontario

Jen vyplout... Ale byla zima, pekelná zima. Pláže plné ledu smíchaného s naplaveným pískem. Severu USA se letos nějak nechce rozmrznout.

Mcely před sto padesáti lety

Malá vesnička Mcely nedaleko Nymburka asi každého udiví jen krkolomným názvem. Já jsem tam ale prožil podstatnou část svého mládí - u babičky s její obrovskou zahradou.

Seznam nyní na svých mapách zveřejnil historické mapy z vojenského mapování z poloviny 19. století. Je úžasné vidět, že za sto padesát let se Mcely prakticky nezměnily.

Zdroj: mapy.cz

Rozdělení svobodných mužů a žen v USA

Zdroj: Creativity Exchange

V únorovném čísle National Geographic se objevila mapa USA zobrazující města s převahou svobodných mužů či svobodných žen. Červená kolečka znamenají převahu žen, modrá kolečka převahu mužů. Čím větší kolečko, tím větší absolutní rozdíl.

Zatímco červená kolečka moc nepřekvapí, protože žen je v populaci statisticky více, takže jich musí být logicky i více svobodných (zanedbejme sňatky párů stejného pohlaví), modrá kolečka by se moc často objevovat neměla. Přesto je zřejmé, že západ USA je doménou mužů.

Roli budou pravděpodobně hrát dva faktory - high-tech průmysl na západním pobřeží, za kterým se stěhují mladí svobodní muži, a také skutečnost, že je v Kalifornii největší množství přistěhovalců z Mexika a dalších zemí Latinské Ameriky, mezi kterými jsou svobodní muži rovněž nadproporcionálně zastoupeni.

Jako by se toho za 150 let od Kalifornské zlaté horečky zase až tak moc nezměnilo... stále výrazný vliv mužů přicházejících za prací.

Nebo jsou ještě další důvody?

Mankiwovy ekonomické principy v lidském překladu

Yoram Bauman má PhD z ekonomie z University of Washington. Kromě toho, že rozumí ekonomii, uživil by se spolehlivě i jako komik.

Učebnice ekonomie od Gregory Mankiwa patří k nejpopulárnějším textům na undergraduate úrovni. Mankiw v nich mimo jiné definuje 10 základních principů ekonomie.

Delta kosí ceny letenek

Od 2. května začne Delta Airlines provozovat přímou linku Praha - Atlanta. A bude to znát na cenách letenek. V současnosti totiž existuje jediný přímý let do USA - s ČSA do New Yorku.

Takže na konec léta v současnosti nabízí GTS jednosměrný let Praha - Chicago s Deltou s přestupem v Atlantě za 6892 Kč včetně všech poplatků. No neberte to, když druhý nejlevnější je polský LOT za více než 12 tisíc.

Zpáteční let s návratem před Vánocemi je za 12703 Kč, opět včetně poplatků. Druhý nejlevnější British Airways za více než 17 tisíc.

A Delta je v alianci s ČSA, takže se aspoň nebudou tříštit míle.

Chicago a Praha jsou partnerská města

Takže hned na letišti najdete českou vlajku. A po chvilce browsení jsem nalezl i oficiální stránku partnerských měst Chicaga, a na něm příslušnou sekci o Praze. Dokonce zaregistrovali, že se na University of Chicago nedávno zastavil Václav Klaus.