Slovo zátěžové zda patří do uvozovek, protože smyslem zátěžových testů obvykle bývá prověřit schopnost bank přestát obtížné ekonomické situace.
Testy, kterými neprošlo 7 z 91 testovaných bank, však měly zajímavě nastavenou laťku toho, co znamená obtížná situace.
V Německu schválili změnu ústavního zákona, podle kterého musí spolková vláda od roku 2016 udržovat strukturální deficit v maximální výši 0,35% HDP. To stále umožní proticyklickou fiskální politiku, nicméně z dlouhodobého hlediska musí být rozpočet téměř vyrovnaný, což díky hospodářskému růstu povede k výraznému poklesu rovnovážného poměru vládního dluhu k HDP. Kromě toho nebudou smět mít jednotlivé spolkové země od roku 2020 žádný strukturální deficit na zemské úrovni.
Díky zlepšení hospodářské situace Německo také snížilo odhad rozpočtového schodku pro rok 2010 z 5,5% na 4,5% HDP. V roce 2012 by schodek měl dále klesnout na 3% HDP.
Fiskální politika Německa tak stojí v ostrém kontrastu s politikou USA. Nově uveřejněný průběžný výhled (Mid-session review, pdf - strana 6), uveřejňuje tabulku s rozpočtovým výhledem na příštích 10 let (americká vláda je povinna tyto dlouhodobé výhledy uvádět a předkládat je Congressional Budget Office):
The Economist uveřejnil článek o perspektivách ekonomického modelování pomocí modelů založených na heterogenních agentech (heterogeneous agent models - HAM). Od Economistu je pěkné, že se o tuto oblast ekonomického modelování zajímá - jedná se o perspektivní oblast (i můj článek o přežití na finančních trzích má heterogenní agenty). Nicméně je zapotřebí také trochu zkrotit poněkud naivní optimismus, kterým Economist oplývá.
Je pravda, že modely založené na chování jednotlivých agentů se celkem úspěšně používají například pro předpovídání dynamiky dopravních systémů. Zpětné vazby v takovém systému vedou k nelineární dynamice, která pak ukazuje například vytváření zácp a úzká hrdla v systému.
Když to funguje v dopravě, proč by nemohly modely stejně dobře fungovat v ekonomii? Zásadní problémem je rozsah rozhodovacího prostoru, které má daný agent v modelu k dispozici. V dopravě jsou rozhodovací pravidla, kterými se lidé řídí, poměrně jednoduchá. Pokud známe, odkud kam chce kdo dojet, a zároveň známe síť a propustnout ulic (což jsou jednoduché technologické parametry), pak dokážeme poměrně dobře popsat rozhodovací pravidla, kterými se agent řídí, i jak bude pravděpodobně měnit plán své cesty v okamžiku, kdy narazí na obtíže.
V předchozím článku jsem zmínil, že v současné recesi vzrostla produktivita měřená TFP. Na dnešním semináři ukazoval Iourii Manovskii jiný graf. Na něm znázorňuje produktivitu práce a ukazuje, jak v průběhu recese poklesla. Kde je problém?
Ve dvou věcech. Za prvé, total factor productivity (TFP) a produktivita práce jsou odlišné koncepty. Produktivita práce měří produkci na jednotku práce. TFP je reziduum v produkční funkci, například A ve vztahu Y = A f(K,L). Odráží tedy i změny v oběmu a využití (utilization) kapitálu.
Americká ekonomika prochází poměrně atypickým obdobím. Ačkoliv prudce klesla zaměstnanost, produkce klesla mnohem méně. Klasická produkční funkce tak implikuje, že výrazně vzrostla celková faktorová produktivita (total factor productivity, TFP).
Jedním z vysvětlení je kompoziční efekt ve složení pracovní síly. Firmy se na začátku výrazné recese zbavily nejméně produktivních zaměstnanců, takže průměrná produktivita práce vzrostla. Z dat ovšem vyplývá, že tito propuštění zaměstnanci by museli (přinejmenším ve stávající ekonomické situaci) mít mezní produktivitu poměrně blízkou nule. Obšírněji se této problematice věnuje například Tyler Cowen.
Nicolas Petrosky-Nadeau z Carnegie Mellon University se snaží vysvětlit růst TFP v průběhu recese jiným kompozičním efektem (TFP during a Credit Crunch, pdf).
Pokud chcete vidět Transformers 3, musíte přes léto do Chicaga. Až do 26. srpna se totiž ulice centra mění o víkendech v bojiště, na kterých se natáčejí scény z filmu. Po Temném rytíři, kde se honičky odehrávaly v chicagské síti podzemních ulic, tu máme další velkorozpočtový film.
Jonathan Katz z katedry fyziky na Washingtonské univerzitě v St. Louis napsal krátkou stať Deception and Denial in Iraq: The Intelligent Adversary Corollary.
Ačkoliv se jedná o v populární formě napsaný článek na téma výzvědných služeb a kontrarozvěděk, lze lehce rozpoznat herně-teoretická témata (například higher-order beliefs a formování ekvilibria) a témata z teorie rozhodování.
Na letním institutu NBER prezentovali Charles Jones a Peter Klenow článek, který vyhodnocuje životní úroveň obyvatel jednotlivých zemí (Beyond GDP? Welfare across Countries and Time [pdf]. Místo obvyklého HDP konstruují agregátní užitkovou funkci, která bere do úvahy průměrnou úroveň spotřeby, délku dožití, objem volného času a rozdělení spotřeby (nebo bohatství) v dané společnosti.
Myšlenka vzít do úvahy míru nerovnosti ve spotřebě je založená na morálním konceptu Rawlsovského závoje nevědomosti. Ten uvažuje váš užitek z toho, že se narodíte jako náhodně vybraný člen dané společnosti. Averze k riziku pak způsobí, že velká příjmová nerovnost ex ante negativně ovlivňuje očekávaný užitek.
V první části článku jsme argumentoval, že ekologická náročnost přepravy potravin z hlediska produkce skleníkových plynů je malá relativně k celkové náročnosti výroby potravin. Druhá část byla o tom, proč agregované statistiky zkreslují údaje o tom, že by se neefektivně převážely stejné výrobky sem a tam. Tato část už se bude méně týkat přepravy a ekologických dopadů, avšak dotýká se dalšího argumentu, který je často zkresleně používán ve prospěch lokální produkce.
Podpora lokální ekonomiky
Argument založený na podpoře lokální ekonomiky spočívá v tom, že je lepší zaplatit korunu místnímu farmáři než farmáři odjinud, protože díky tomu zůstane bohatství (ona koruna) v lokální ekonomice a náš region se proto bude mít lépe.
Tento argument byl jednu dobu velmi rozšířen. Jedná se totiž o převyprávěnou verzi merkantilismu - ekonomické teorie, která byla populární někdy v 17.století, od té doby však pro svou nelogičnost ztratila na významu.
Dva týdny v parcích na severozápadě USA utekly jako voda.
V posledních dnech se na blogu nic nového neobjevilo, nicméně následující obrázky snad ozřejmí, proč tomu tak bylo. Mezi medvědy, losy a komáry v Yellowstone National Park se internet hledá jen opravdu velmi těžko (kromě toho balit laptop do krosny také není příliš praktické). Ani v příštích dnech to s blogem nebude o mnoho lepší, stále nás čeká Utah a Colorado.
Toto je pokračování předchozího článku na stejné téma. V předchozí části jsme se věnovali objemu skleníkových plynů, které jsou vyprodukovány při přepravě potravin, v porovnání s celkovou náročností produkce potravin. Nyní pokračujeme dalším argumentem, který často zmiňují zastánci lokální produkce.
Přeprava stejných druhů výrobků tam a zpátky
Častým argumentem je ten, že se "stejné" zboží ze země vyváží a zároveň se do ní dováží, což je zbytečné plýtvání. Například v článku o bramborákové akci Hnutí Duha se tvrdí:
Buying local, tedy myšlenka nakupování od místních výrobců, se objevuje i v Čechách. Z velké části se jedná o marketingový tah (minulý týden se nám například ve Wholefoods snažili vnutit "lokální" jogurt vyráběný někde na severu Wisconsinu, což je od nás přes pět set kilometrů), ale marketing k obchodu patří. Buying local může také mít příznivý společenský aspekt - přátelit se se sousedem zemědělcem, od kterého kupujete lokální zemědělské výrobky, je fajn věc. Někdy můžete mít také větší kontrolu nad tím, co vlastně jíte. Takže v principu proč ne.
Co je však špatně, jsou nesmyslné nebo zavádějící argumenty, na které se propagátoři buying local snaží kupující nachytat, případně (a to ještě hůře) na které se snaží získat různé subvence. Třemi hlavními jsou obrovská ekologická náročnost přepravy potravin, přeprava stejných výrobků napříč Evropou a podpora lokální ekonomiky. V této části článku se podíváme na ten první argument.
O vývoji cen technologických akcií v 90.letech se toho napsalo hodně. Prudký nárůst cen a následný pokles bývá často označován jako bublina - tedy situace, kdy se ceny akcií dočasně odpoutaly od svých fundamentálních hodnot (ať už fundamentální hodnota znamená cokoliv, pro účely tohoto článku to není tak podstatné).
Řada lidí také argumentuje tím, že nárůst cen v 90.letech byl iracionální a následně vedl k neefektivní alokaci zdrojů. Zda byl nárůst cen opravdu iracionální, zůstává otázkou - existují modely (a jeden si zde popíšeme), které nárůst cen internetových titulů a jejich následný pokles dokáží docela dobře racionalizovat a zbývá tedy určit, zda jsou takové modely věrohodné. V tomto článku se pokusím vysvětlit jiný argument. Tvrdím, že pokud trh s technologickými akciemi v 90.letech racionální byl (a možná byl, možná ne), tak to bylo společensky neefektivní.
Vladimír Špidla bývá často označován za velmi nevýrazného politika, ale narozdíl od ostatních jsou jeho výroky méně ideologické a více logicky i odborně konzistentní. Jeho poznámky k důchodové reformě proto uvádějí i řadu zajímavých myšlenek. Je však zajímavé, že si server Britské listy, který tyto poznámky otiskl, do nadpisu vybral právě tu jednu větu, která v celé Špidlově stati dává nejmenší smysl.
Vladimír Špidla napsal:
To je zajímavé tvrzení, protože podle úplně stejné logiky by stát neměl mít právo nařídit povinné odvody do současného systému průběžného financování důchodů. Tam totiž přispěvatelé též přispívají, aniž by stát byl ochoten nebo schopen garantovat výnos - nebo snad víte, o kolik se zvýší váš státní důchod za třicet let, pokud dnes státu přispějete o tisícikorunu navíc? Ve skutečnosti nemáte nejmenší tušení, protože politická pravidla pro vyplácení důchodů se mohou mnohokrát změnit a pravděpodobně i změní.
Po dvou odehraných kolech na Mistrovství světa ve fotbale se kromě stížností na vuvuzely objevuje častý názor, že evropské týmy hrají mimořádně špatně. Články na toto téma shrnuje souhrnný článek Je evropský fotbal mrtvý?. V něm se objevují výroky, že "špatná hra evropských týmů dokonce opravňuje stížnosti, že 13 míst, které Evropa na Mistrovství světa má, je příliš mnoho".
Jak to tedy vypadá s kontinentálním hodnocením po dvou odehraných kolech? Následující tabulka shrnuje průměrné skóre a průměrný bodový zisk za jednotlivé kontinenty:
V rámci boje za odstranění stravenek se opět dozvídáme, že stravenkový systém zvyšuje výnosy státního rozpočtu. Kdokoliv, kdo něco takového tvrdí, by zároveň měl nahlas volat:
Tentokrát se restaurační a stravenkové lobby podařilo do Hospodářských novin propašovat článek, který tvrdí:
Zatímco v Evropě se hovoří o úsporných opatřeních, v USA se ozývají hlasy, že by americká vláda měla využít nízkých dlouhodobých úrokových měr a více si půjčovat. Jedním z hlasitých zastánců je i Paul Krugman, který dokonce chce trestat Německo za to, že místo zvýšení vládních výdajů sahá k úsporám.
Logika argumentu je následující: Každý ekonomický subjekt (domácnost, firma, vláda) se rozhoduje o půjčkách tak, že porovnává výnos z investice, kterou zafinancuje pomocí půjčky, s náklady v podobě úrokových splátek. To je zcela běžný a korektní postup.
Americká vláda (ale i další země) se nyní nachází v situaci, kdy dlouhodobé úrokové míry poklesly, přičemž recese výrazně zvýšila nezaměstnanost. Oslabení ekonomiky tedy zvýšilo míru společenského výnosu u investic, které by mohla vláda financovat z vládních výdajů, přičemž se zároveň snížily náklady na financování půjček, které by tyto investice pokryly. Pokud se vláda před recesí nacházela na optimální trajektorii, pak logickou odezvou na zhoršení ekonomických podmínek a snížení úrokových měr je více si půjčovat.
Počkat. Tak jednoduché to zase není.
V tomto článku nechci rozebírat účinnost fiskálních výdajů. To je na samostatnou diskusi. Čím se chci zabývat, je argument o levném financování půjček.
V předchozích článcích jsem se speciálně zaměřil na prodeje aut v Německu a na odhad dopadů šrotovného na státní rozpočet na Slovensku.
V obou zemích bylo šrotovné vypláceno, a tak stojí za to porovnat prodeje aut v Německu a na Slovensku s prodeji v České republice, kde šrotovné zavedeno nebylo.
Následující graf uvádí, jak se vyvíjely kumulativní prodeje od začátku roku 2009 v těchto třech zemích. Od kumulativních prodejů v každé zemi je odečten dlouhodobý průměr prodejů v dané zemi (v Německu je to 1999-2008, v Česku a na Slovensku 2003-2008, taková jsou dostupná data) a čísla jsou pro porovnatelnost vydělená průměrnými prodeji v dané zemi za rok 2007.
V dnešním článku o evropském šrotovném na iDnes, do kterého jsem také přispěl, říká šéf Asociace evropských výrobců automobilů (ACEA) Ivan Hodač:
Snaha prezentovat šrotovné jako rozpočtově neutrální nebo dokonce přebytkové opatření je scestné. Jak dodává článek na iDnes, mezičasová substituce způsobí, že se rozpočtová ztráta jen přesune do období po ukončení dotačního opatření. Situace je však ještě horší. Stát totiž zároveň dotuje kupující, kteří by si koupili auto i bez poskytnutí šrotovného.
Štěpán Kotrba se na stránkách Britských listů snaží přesvědčit čtenáře, že strany, které se v květnových volbách dostaly do Poslanecké sněmovny, volilo tak málo lidí, že nová Poslanecká sněmovna nemá žádný legitimní mandát k provádění změn.
Jak to však na Britských listech bývá, z jejich tabulky se dozvíme jen půlku pravdy. Pojďme se tedy podívat na tu druhou.
Štěpán Kotrba má pravdu, že strany, které se do Parlamentu dostaly, získaly "pouze" 50,45% hlasů oprávněných voličů. Schválně dávám slovo pouze do uvozovek, protože je dobré se podívat na souvislosti.
Nedávné volby do Poslanecké sněmovny byly zajímavé nejen tím, že voliči volili proti oběma velkým stranám, ale také tím, že se do parlamentu dostali kandidáti ze samého konce kandidátních listin.
Ve sněmovně tak zasednou Lenka Kohoutová a Jan Florián v ODS, kteří byli na 29. a 36. (posledním) místě kandidátky ODS v Praze. Martin Gregora byl třetí od konce na kandidátce TOP09 v Jihočeském kraji. Josef Novotný byl předposlední za ČSSD v Karlovarském kraji, Jan Farský (TOP09) poslední na kandidátce v Libereckém kraji, Jan Pajer (ODS) poslední v Královéhradeckém kraji, Jan Chvojka (ČSSD) poslední, Jaroslav Martinů (ODS) předposlední a Radim Jirout (ODS) čtvrtý od konce v Pardubickém kraji a Pavel Antonín (ČSSD) a Aleš Roztočil (TOP09) oba předposlední na kandidátkách na Vysočině.
Ještě před volbami odhalila slovenská politická reprezentace na Bratislavském hradě jezdeckou sochu knížete Svatopluka. Celý krok včetně monumentálního odhalení zapadl do předvolební kampaně a do snahy (ještě) současné vlády zdůrazňovat významné prvky slovenské historie.
Na zdravém národním cítění není v principu nic špatného. Když se ale moc tlačí na pilu a pocit národní hrdosti se vnucuje shora, většinou to dobře nedopadne. Slovenský premiér už takto oslavoval Jánošíka jako prvního socialistu a slovenská vláda (zejména k velké radosti Slotovy SNS) prosadila hraní slovenské hymny ve školách každé pondělní ráno (odpor byl tak silný, že to následně změnili na začátek každého školního roku). Kromě toho zkreslování historie, ať už k jakkoliv bohulibým účelům, vede často k ostudám - Češi by o tom mohli dlouze vyprávět.
U nás doma nás čekají už druhé volby za poslední dva týdny - nejdřív ty české a pak ty slovenské. A nelze si nevšimnout výrazných podobností.
Jak ČSSD tak Smer směřovaly k jistému vítězství, v čele se silným a poněkud kontroverzním předsedou. Průzkumy dávaly oběma stranám jasný náskok (u Smeru byl dokonce ještě výraznější než u ČSSD). Oba předsedové působili velmi sebevědomě a byli si vítězstvím jistí.
ČSSD však závěr předvolební kampaně nezvládla. Jiří Paroubek zpanikařil, společně s vedením strany učinil několik pochybných kroků (viz studentské volby) a volby dopadly, tak jak dopadly.
