sobota 20. prosince 2008

Danění příjmů z práce a kapitálu


Jan Švejnar poskytl rozhovor Lidovým novinám, který přetiskl na svém blogu. V jedné otázce se novinář otázek zdanění a Jan Švejnar říká:

Amerika nyní více zdaňuje příjem z práce než z kapitálového trhu. Obama to chce změnit. Myslím, že je to správný přístup. Něco takového zdůrazňuji i v kontextu České republiky, a to už téměř 20 let.

Tahle odpověď nutně vyvolává dvě otázky: zda je to pravda, a zda to tak má být či nikoliv.
Mzdy (tedy příjem z práce) jsou v USA daněny sazbami v rozmezí 10-35%, přičemž největší část lidí platí mezní (nikoliv průměrnou) daň ve výši 25%. Naproti tomu dividendy (a ostatní výnosy z dlouhodobě investovaného kapitálu) jsou u většiny lidí daněny (konstantní) sazbou 15%, přičemž pro obyvatele s nízkými příjmy je tato daň nula.

Rozdíl je však v tom, že dividendy jsou vypláceny firmou ze zisků po zaplacení daní z příjmů právnických osob, která je progresivní, v rozmezí 15-38%. Ačkoliv lze zřejmě vytvořit scénáře, podle kterých bude průměrná daňová sazba z kapitálových příjmů pro konkrétního člověka nižší než průměrná daňová sazba ze mzdy, pro většinu lidí budou skutečné daňové sazby z kapitálových příjmů (po započtení firemních daní) vyšší.

Tolik účetnictví, a teď k ekonomii. Máme skutečně chtít vyšší zdanění kapitálových příjmů?

Nejprve trocha empirie. V první řadě je totiž dobré si uvědomit, že jedním z hlavních faktorů, proč mzdy po staletí rostou, je zlepšující se kapitálová vybavenost práce. Lidé dlouhodobě pracují zhruba stejně (z hlediska dlouhodobého růstu se odpracované hodiny mírně snižují), dramaticky však roste objem kapitálu na jednoho zaměstnance, a tím i produktivita práce a mzdy. Před stovkami let měl zemědělec v ruce motyku a pár krav a řemeslník jednoduché nástroje, zatímco dnes má zemědělec kombajn a zaměstnanci ve výrobě počítače, automatické linky a roboty.

Daněním kapitálu odrazujeme kapitálové investice, snižujeme míru růstu kapitálové vybavenosti práce a s tím dlouhodobě i mzdy.

Základní výsledek ekonomické teorie ohledně optimálního danění práce a kapitálu (Chamley (1986) a další široká literatura) říká, že daňová sazba z kapitálových příjmů by v dlouhém období měla být nulová. Intuitivním vysvětlením je, že kvůli efektům akumulace kapitálu vedou limitně nenulové daně na kapitál k distorzím, které rostou vždy rychleji než distorze způsobené daněním práce.

Chamleyho práce, vycházející z Ramsey-Cass-Koopmansova růstového modelu, má samozřejmě mnoho zjednodušujících předpokladů. Ale i moderní práce, založené například na Mirrleesovském danění (kdy se agenti liší v nepozorovatelných charakteristikách) sice predikují možnost kladných daní na kapitál i v dlouhém období (např. Golosov, Kocherlakota, Tsyvinski (2003) a další), ovšem i tady jsou výsledky nerobustní a kvantitativní přínosy jsou v konkrétních situacích malé (Farhi, Werning (2007)).

Další větví výzkumu optimálního danění je situace, která upouští od myšlenky, kdy se vláda může věrohodně zavázat k dodržování své fiskální politiky. V takovém případě totiž vláda bude danit kapitál coby neelastický vstup. Tento výsledek však není možné brát jako argument ve prospěch kapitálových daní - je to v podstatě závěr, že bez možnosti zavázat se k budoucí fiskální politice bude vláda mít sklon ekonomiku pomocí kapitálových daní dlouhodobě ožebračovat.

Jaká je tedy ekonomická podstata Švejnarova argumentu ve prospěch vyšších daní z kapitálových výnosů? Víte někdo o smysluplné teorii, která by robustně predikovala, že vyšší daně z kapitálových výnosů jsou ekonomicky správné? Já o ní nevím a musím s Janem Švejnarem jednoznačně nesouhlasit.

Dodatek: Petr Ch. upozorňuje, že jsem v porovnání danění kapitálu a práce vynechal daně uvalované jednotlivými státy a městy, a rovněž sociální pojištění.

Souhrnné platby sociálního pojištění představují 15,3% mzdových příjmů (platba je rozdělená napůl mezi zaměstnance a zaměstnavatele). Většina této daně je omezena horní hranici příjmu ve výši zhruba 100 tisíc dolarů ročně.

U státních a městských daní je situace složitější, protože jednotlivé státy a obce mohou uvalovat zvláštní daně jak na příjem z práce, tak i příjem z kapitálu, a konečně mohou mít i zvláštní zdanění firemních zisků. Pro zjednodušení jsem tyto daně záměrně vynechal.

9 komentářů:

  1. Pokusím se opět o pohled oproštěný o ekonomickou krasomluvu. (Pohled blba.)

    Z uvedených zdrojů je víc než zřejmé, že \"robustní\" výsledek dosáhnout nelze. Zjednodušeně, protiřečí si.

    Nejspíš o bude asi tím, že všechny daně jsou výsledkem politických zájmů. No a soudruh Švejnar nadbíhá politickým zájmům budoucích politických vládců. Určitě by uvítal nějakou bruselskou politickou trafičku.

    Nedá mi to abych \"něco\" nevyzvedl.

    \"Daněním kapitálu odrazujeme kapitálové investice, snižujeme míru růstu kapitálové vybavenosti práce a s tím dlouhodobě i mzdy.\" CO to je asi to \"kapitálové investice\".Jak se projevuje \"kapitálové vybavenosti\".
    Za sebe (blba) zklamaně, že by šlo o nějaký Marxuv kapitál.

    A jedna perlička nakonec: \"Intuitivním vysvětlením je, že kvůli efektům akumulace kapitálu vedou limitně nenulové daně na kapitál k distorzím\".

    Děkuji (blb) ale i tak naprosto, ale naprosto nerozumím.

    OdpovědětVymazat
  2. nemuze hrat urcitou roli fakt, ze zamestnany clovek stat a jeho ekonomiku zatezuje mnohem mene, nez nezamestnany?

    OdpovědětVymazat
  3. \"Z uvedených zdrojů je víc než zřejmé, že \"robustní\" výsledek dosáhnout nelze. Zjednodušeně, protiřečí si. \"

    Vy jste s oněmi zdroji a související literaturou dostatečně obeznámen? Robustní neznamená \"platný za každých okolností\". Robustní znamená platný za dostatečně obecných předpokladů tak, aby byl výsledek smysluplně použitelný v reálných situacích tak, aby malá odchylka od předpokladů neznamenala celkové popření závěrů.

    Závěry oněch modelů si neprotiřečí. Jen vycházejí z jiných předpokladů, a tedy platí za jiných podmínek.

    \"Nejspíš o bude asi tím, že všechny daně jsou výsledkem politických zájmů.\"

    Přesto mě jako ekonoma zajímá, jakým způsobem daně co nejvhodněji vybírat.

    \"CO to je asi to \"kapitálové investice\". Jak se projevuje \"kapitálové vybavenosti\".

    Kapitálové investice jsou investice do statků, které slouží k výrobě dalších statků a jsou statky dlouhodobé spotřeby. Ano, je to tentýž kapitál, o kterém psal Marx, to z něj ale nedělá nic špatného.

    \"Perlička\": Ano, je to zbytečně komplikované. Zkusme to jednodušeji a důkladněji. Proč jsou proporční daně (tedy daně, které jsou vybírány jako procento z určitého základu, například mzdy) špatné? Protože mění optimální rozhodování lidí. Pokud zatížím některé zboží daní, budu ho kupovat méně. Stejné je to s prací a kapitálem. Pokud zavedu daně ze mzdy, budou lidé pracovat méně a místo toho si raději užívat volného času (který není zdaněný). Podobně pokud zavedu daň z kapitálu, budou lidé méně investovat.

    Obecně tedy platí, že je z hlediska efektivity lepší danit věci, u nichž lidé po zavedení daně spotřebu příliš nezmění. Pokud bychom například věděli, že lidé po zavedení daně za mzdy budou pracovat stejně jako předtím, byla by daň ze mzdy optimální daní bez jakýchkoliv přímých negativních účinků.

    Realita je v případě práce ovšem jiná. Lidé přirozeně pracují méně, pokud si méně vydělají, a daně mzdy snižují.

    Danění kapitálu je však v dlouhém období ještě horší než danění práce. Rozdíl je totiž v tom, že práce nejde akumulovat, zatímco kapitál ano. Pokud vím, že mi vláda bude danit mou mzdu za deset let vysokou daňovou sazbou, nemá to přímé dopady na rozhodování o tom, kolik odpracuji letos. Zatímco pokud vím, že mi vláda bude danit kapitál za deset let vysokou sazbou, budu méně investovat již dnes.

    Ve zmíněných modelech potom vychází, že (v závislosti na předpokladech) můžeme zpočátku kapitál danit, nicméně kapitálové daně by se měly snižovat, až by limitně (ve velmi dlouhém období) měly být (alespoň v průměru) nulové. Vzhledem k tomu, že nějaké daně stát vybrat musí, pak je alespoň dlouhodobě lepší danit příjmy z práce než příjmy z kapitálu.

    Tento výsledek je v dané třídě modelů celkem robustní. Existují odlišné modely, které docházejí k nenulovým daňovým sazbám z kapitálových příjmů i v dlouhém období, nicméně jejich obecnost je mnohem nižší a ani tyto modely neposkytují argument pro to, aby daně z kapitálu byly vyšší než daně ze mzdy. Proto bych rád věděl, jakou ekonomií jsou argumenty Jana Švejnara podložené.

    P.S. Koukám, že jste od pozice \"všechno je blbost\" přešel do pozice \"jsem blbec\". Zbytečné chození ode zdi ke zdi. To, že něčemu nerozumíte, není žádná tragédie. Každý něčemu nerozumí. Tragédií ale například je věřit různým absurdním konspirativním teoriím a nepoužívat mozek.

    OdpovědětVymazat
  4. To je správný argument, ale opět jen z krátkodobého hlediska. V krátkém období budou mít daně ze mzdy skutečně větší dopad na čistou mzdu než daně z kapitálu a lidé tedy budou raději doma a pobírat dávky v nezaměstnanosti (tyto efekty zmíněné modely většinou ignorují).

    Z dlouhodobého hlediska bude ale danění kapitálu znamenat nižší rychlost akumulace kapitálu, takže mzdy porostou pomaleji a jednou nastane doba, kdy tento pomalejší růst bude znamenat nižší úroveň mezd než jednorázové snížení úrovně pomocí daně ze mzdy.

    OdpovědětVymazat
  5. Protože k teoriím tzv. \"optimálního\" zdanění pociťuji krajní nedůvěru (pochybuji, že přes veškerou jejich zajisté vysokou sofistikovanost nepředčí \"kánony zdanění\" Adama Smithe :) ), zkusme něco z poněkud jiného soudku.

    Švejnar tvrdí to, co se dnes opakuje kdekdo, tj. že kořenem krize je americký model financování hypoték (tj, \"originate-to-distribute\", prodej balíků hypoték k sekuritizaci).

    Tento model má dozajista svá rizika, ale proč tedy funguje (fungoval?) celkem úspěšně u jiných typů úvěrů, aniž by vedl k nezodpovědnému úvěrování?

    Navíc Robert E. Hall a Susan E. Woodward tvrdí [\"The Financial Crisis and the Recession: What is Happening and What the Government Should Do\",
    Version of November 29, 2008, http://sites.google.com...dwardhall]

    s. 28
    \"Moreover, the chain of irresponsibility is not present in other countries experiencing even more acute subprime meltdowns than we are seeing in the US. In the UK, there was also an explosion of subprime lending, also property price bubble that burst, and also substantial losses experienced by lenders, an ensuing crisis of confidence in financial institutions requiring intervention by the central banking authorities. But in the UK, the book of subprime loans was not securitized, chopped, wrapped or swapped. The loans are on bank balance sheets as whole loans.\"

    s. 29
    \"But look at the UK, which also had a credit expansion into subprime loans, a subsequent property price bubble that burst, and has also had a credit seizure due to bank losses. There, all of the subprime loans are in the form of whole loans—no securitization, nothing chopped, wrapped, or swapped—right on bank balance sheets. This finding suggests that lengthy chains of responsibility are not the main factor behind financial problems today...\"

    OdpovědětVymazat
  6. To mělo být:
    ... pochybuji, že přes veškerou jejich zajisté vysokou sofistikovanost PŘEDČÍ \"kánony zdanění\" Adama Smithe :) )

    OdpovědětVymazat
  7. Osobně si taky nemyslím, že by originate-to-distribute byl zdrojem kolapsu. Morální hazard s tím spojený asi vznikal, nebyl však diametrálně odlišný od hypotetické situace bez přeprodávání. Banky prostě jednak byly tlačeny do hypoték pro lidi, kteří je zřejmě neměli dostat, druhak do nich šly i dobrovolně, ve snaze investovat peníze. Kdyby neexistovala sekuritizace, tak bychom skončili v podobných problémech, jen by ty špatné hypotéky držel někdo jiný.

    Klíčovým problémem v porovnání s jinými podobnými sekuritizačními schématy bylo podcenění neidiosynkratického rizika ve spojitosti s obrovským objemem těch hypoték. K podobnému špatnému šoku jistě došlo už dříve na jiných trzích, protože se tam ale nejednalo o takové objemy, tak banky prostě zkously ztráty a jelo se dál - z dlouhodobého hlediska to stále byl ziskový business a podobný šok byl jen vyústěním podnikatelského rizika. Ovšem v okamžiku, kdy se takový špatný šok objevil na hypotečním trhu, bylo to už pro banky příliš.

    OdpovědětVymazat
  8. Dobrý den,

    děkuji za dlouhou (byť zkrácenou odpověď), rozhodně jste si se mnou nemusel dávat takovou práci, natož dvakrát -- jsem si vědom, že řada věcí, na které se ptám, je naprosto jasná každému.

    Ale využiji Vaší laskavosti a položím další sadu otázek :-)

    * Technologický rozvoj a obnova kapitálu: rozumím tomu, že _za stávajících podmínek_ technologický rozvoj stačí na to, aby veškeré investice nesměřovaly jen do údržby existujícího kapitálu. Otázka ale zní, co jsou to _stávající_ podmínky a nakolik obecná tato situace je.

    Ze školy si pamatuji (snad z přednášek o institucionální ekonomii, snad z obecné makroekonomie), že _ve většině společností_ je rovnováha investic a obnovy kapitálu atraktorem vývoje a že \"nové nápady\" jsou něco naprosto zvláštního a netypického. BTW byl tento argument použit pro přetvrvávající zaostalost Afriky (kde je obnova kapitálu podstatně dražší), pro vysvětlení doby trvání feudalismu v Evropě, úpadku Číny atp.

    Nakolik je tedy rychlost technologického vývoje obecná? Ekonomie jako teoretická věda existuje (když pomineme Aristotela s jeho legračními pojednáními o úroku) tak dvě stě let. Což, shodou okolností, přesně odpovídá exponenciálnímu technologickému růstu průmyslové a později vědeckotechnologické revoluce.

    Jenže žádný růst nemůže být obecně exponenciální. Negativní zpětné vazby většinu exponenciálních růstových trajektorií ohnou do logistických křivek, které dlouhodobě odpovídají lineárním růstovým trendům (když to jde dobře) nebo dokonce nulovému růstu.

    Růstové modely, o nichž jste mluvil, jsou postavené (aspoň podle názvu a hrubého popisu) na měření v limitě. Proto nepovažuji svůj dotaz za úplně uhozený. Patří tedy k předpokladům těchto modelů i to, že technologie se budou navěky rozvíjet příjemně exponenciálním tempem, i když si to nikdo z teoretiků vědy nemyslí? Pokud ano, patří to k vážné slabině těchto modelů.

    Nechci tím ani vzdáleně naznačovat, že bych těm modelům mohl rozumět. Ani neříkám, že jsou _špatně_ nebo něco v tom smyslu. Jen se snažím vysvětlit, proč mě zajímalo, jak reagují na námitku, která je podle mě trivializována, ač triviální není.

    A nebo ještě jinak. Nejsem příliš spokojen s důkazy typu \"protože _něco_ zatím vždycky bylo _nějaké_, lze očekávat, že to takové bude navždycky\". Feudalismus v Evropě trval půl druhého tisíciletí a technologické změny v jeho průběhu by šlo spočítat na prstech ruky kanadského dřevorubce.

    Opět, nemyslím tím, že takový důkaz nemůže existovat, ani nepopírám, že sdílím pevnou víru v technologický růst -- ale pokud ekonomie aspiruje na status tvrdé vědy, měla by disponovat důkazy. (Čímž nevnucuji ekonomii, aby stála o to být tvrdou vědou, jen konstatuji, jaké jsou nároky na falzifikaci hypotéz ve vědách podle vědecké metodologie.)

    * Politika vs. ekonomie, Paretova optimalita versus společenský konsensus -- víte, já souhlasím s Vaší poznámkou >>Co se týče \"žádoucí\" míry redistribuce, je ekonomická teorie do jisté míry krátká. Neexistuje totiž způsob, jak objektivně porovnat užitek dvou různých lidí. Pokud vezmeme extrémní případ hospodářského opatření, které skoro všem ublíží a pomůže jen jedinému člověku, pak ze striktně ekonomického hlediska nemůžeme říci, jestli je takový krok zlepšením nebo zhoršením.

    OdpovědětVymazat
  9. [omlouvám se, máte příliš striktně omezenou délku komentáře...]

    Kvalitativní užitková funkce mi vadila v teorii her asi nejvíc. Celý politický konsensus společnosti není nic jiného než kardinalizace ordinálních užitků, protože společnost není soubor jednotlivců, ale, eeee, společnost :-) a musí se \"nějak\" vyhodnotit, co je pro ni schůdné.

    Vynecháváte nebo jen implicitně naznačujete, že řada Pareto-optimálních situací může být dosažitelná pouze přes stavy, které jsou silně-nekonsenzuální a tudíž nepřijatelné. (Můj oblíbený příklad je cesta k ideální komunistické společnosti, který nebudu rozvíjet.)

    Vůbec, řízení společnosti jako celku je často krajně suboptimální, což je často optimální, i když to zní jako protimluv. Osobně bych se bál řídit společnost na základě hledání ekonomicky optimálního řešení, protože si nemyslím, že je vůbec někdo schopen najít pro jakoukoli neprázdnou množinu agentů (i jednoprvkovou) množinu užitkových funkcí.

    Když se vrátíme k daňové soustavě (a budeme brát \"stát\" jako agenta), zajímalo by mě, co je pro něj prioritnější -- maximalizace limitní sumy daňového příjmu, nebo prosazení nějaké změny chování poplatníků? A co v jaké míře?

    Ani \"stát\" jako agent neví, co vlastně chce (především proto, že to není vůbec agent v žádném rozumně definovatelném smyslu). Jak se pak můžeme bavit o tom, co jsou rozumné daně?

    ad odpovědi 1 a 3 -- díky, obojí je inspirativní. Popřemýšlím o tom.

    ---

    Ech, omlouvám se, musím jít spát a slavit Vánoce a plnit spoustu dalších společensky neodmítnutelných závazků. Doufám, že se v žádné části diskuse nechovám příliš útočně, pokud ano, strašně se omlouvám, je to dáno mou neznalostí oboru a snahou překlenout příliš rychle celou řadu chybějících teoretických poznatků i empirických informací. Děkuji Vám za Vaši ochotu ztrácet se mnou čas, v okamžiku, kdy Vás to přestane bavit, toho prosím prostě nechte, počítám s tím.

    Přeji pěkné Vánoce a ještě jednou děkuji.

    OdpovědětVymazat