"Eat local" se stalo společným heslem odpůrců globalizace a zastánců potřeby snižování emisí. Myšlenkou je, že lokálně pěstovaná produkce potravin má menší dopady na životní prostředí, protože se nemusí převážet tisíce kilometrů a spotřebovává se tam, kde byla vyprodukována.
Snižování produkce skleníkových plynů je jistě záslužná činnost, je však dobré porovnat přínosy s náklady a posoudit alternativy.
Jak velké jsou vlastně emise způsobené dopravou potravin k zákazníkovi v porovnání s celkovými emisemi vytvořenými při produkci potravin? Christopher Weber a Scott Matthews ve své studii [pdf] shromáždili data, ze kterých vyplývá, že podíl finální přepravy na celkových emisích je velmi malý.
První, tmavě modrý obdélníček v každém ležatém sloupečku vyznačuje tvorbu skleníkových plynů vytvořených přepravou jednotlivých druhů potravin od výrobce ke spotřebiteli. U většiny druhů potravin je to vzhledem k celkové tvorbě skleníkových plynů velmi malé množství. Naprostá většina skleníkových plynů je způsobena samotnou produkcí potravin, ne jejich transportem nebo prodejem.
Přejít na lokální produkci potravin ve snaze nějak výrazněji omezit tvorbu skleníkových plynů je v podstatě zbytečné a často může být i kontraproduktivní, když se kvůli tomu potraviny začnou více pěstovat v klimaticky méně příhodných oblastech vyžadujících například více zavlažování, hnojiv nebo vytápěné skleníky.
Přitom existují jednodušší způsoby, jak stejného snížené emisí dosáhnout. Na skleníkové plyny zdaleka nejnáročnějšími potravinami jsou červené maso (zejména hovězí) a mléčné produkty. Christopher Weber a Scott Matthews spočítali, že nahrazení necelé čtvrtiny spotřeby červeného masa drůběží nebo zeleninou by mělo stejný efekt jako kompletní eliminace všech skleníkových plynů spojených s dodávkou potravin od výrobců ke spotřebitelům. A to je větší snížení než pouhý přechod na lokální produkci, pomocí něhož emise spojené s dopravou na nulu neklesnou.
Takže upravit jídelníček, nebo zlikvidovat obchod s potravinami?
Původně jsem chtěl souhlasit s tím, že závěr o eventuálním přesunu spotřeby by mohl pomoci. Až potom jsem si všiml, že materiál ukazuje na situaci ve Spojených státech. Je tedy otázka, jestli je spotřeba jednotlivých komodit stejná i v rámci EU. Mimochodem, připadá mi směšné, že na jedné straně se deklaruje snaha o snižování emisí skleníkových plynů a na straně druhé se čile obchoduje s emisními limity. Takže ti co znečišťují méně, umožňují ostatním aby znečišťovali více.
OdpovědětVymazatotázka v nadpisu je možná zavádějící k tomu, co je obsahem uvnitř.
OdpovědětVymazatJe rozdíl \"jíst\" a \"produkovat\".
V budoucnosti bude patrně \"nutné\" produkovat potraviny jinde, než budou lidé opravdu žít, takže náklady na dopravu budou přirozeně také nutné.
Otázka která by měla zaznít je tedy tato:
Jak stanovit civilizační limmity pro produkci potravin, které budou k nějakému regionu? V závislosti na tom, kolik je region schopný uživit lidí tam žijících?
CO by to vlastně znamenalo? že rozežraní USAni by měli míň buráků, protože je nutné je pro ně pěstovat v Brazílii? Že by skandinávské země vyhazovaly míň jídla, ačkoliv jsou na to tak lidi ZVYKLÍ? Přestože severské země nikdy nebudou schopné pěstovat banány?
Určitě není špatné, že jižní země mají sklizně 2x ročně, když to evidentně JDE. Špatné je, když jejich produkce potravin v celkové bilanci odčerpává víc, než se do té země vrací.
Co je pak výsledkem? CHudým zemědělským zemím chybí infrastruktura na udržitelné zemědělství a tak se jejich produkce stále snižuje \"dokud to krajina unese\". Místo toho se do země importují nepřirozené služby (viz např. trh telefonních operátorů v Afrických zemích) z čehož může vzniknout mylný dojem, že chudý region se \"civilizuje\" ... Opak je prsavdou. Chudý region pouze ztrácí tvář nedostatečně obhospodařovsané ale jinak zemědělsky bohaté krajiny na \"moderně\" fungující, ale jinak společensky a ekonomicky zdevastovanou krajinu.