Zákon nechtěných důsledků

Zákon nechtěných důsledků zachycuje situace, kdy původně dobře myšlený čin má tak silné vedlejší účinky, že výsledný efekt je zcela opačný než ten zamýšlený. V životě se se zákonem nechtěných důsledků setkáváme poměrně často - někteří lidé vybírají zkratky neznámými místy, aby jim nakonec cesta trvala mnohem déle, jiní zase jedou přes celé město, aby ušetřili několik korun, zatímco utratí mnohem víc za benzín.

Zdaleka největší oblastí uplatnění zákona nechtěných důsledků jsou však vládní politiky. Zatímco většina lidí se ze svého neefektivního chování poučí, v případě státu je to jiné. Protože stát používá cizí peníze na financování cizích potřeb a je snadným terčem nejrůznějších zájmových skupin, zpravidla jej nic netlačí k efektivitě. Stephen Dubner a Steven Levitt uvádějí na Freakonomics blogu tři příběhy, které zákon nechtěných důsledků velmi výstižně ilustrují. Z nich je nejzajímavější ten židovský, protože ukazuje, že neefektivní politiky mohou přežít staletí.

V židovském náboženství existuje pravidlo sabbaticalu -- každý sedmý rok musí zůstat půda vlastněná Židy ladem a chudí mají právo posbírat cokoliv, co na ní během tohoto roku samovolně vyroste. Kromě toho musely být v tomto sedmém roce odpuštěny všechny dluhy.

Záměr těchto pravidel byl bohulibý - pomoci chudým a potřebným. Chudí měli možnost se nasytit, a pokud někdo upadl do bídy a nemohl splácet dluhy, byly mu odpuštěny. Jaké však byly skutečné důsledky?

V případě úvěrování začali věřitelé půjčovat těsně po sabbaticalu a jakmile se začal sabbatical opět blížit, úvěry zastavili. Nikdo samozřejmě nechtěl půjčovat v situaci, kdy musel dluh odpustit. Na drobné podnikatele, kteří neměli dostatek kapitálu na financování provozu, mělo takové vyschnutí úvěrových toků katastrofální dopady. Situaci musel řešit až mudrc Hillel, který rozhodl, že věřitel může předem určit, že se na daný úvěr pravidlo sabbaticalu nevztahuje, převést úvěr na soud a nechat soud, aby dlužnou částku vymohl.

Pravidlo o půdě nechané ladem přežilo mnoho století, avšak i tam se nakonec našla klička - židovští farmáři mohli před sabbaticalem formálně prodat půdu nežidům, dál na ní farmařit a po roce ji opět odkoupit. Tak se předešlo pravidelným obrovským poklesům v zemědělské produkci.

Háček je v tom, že řada tradičních Židů, z nichž velká část patří mezi chudší vrstvy obyvatelstva, tento trik z náboženských důvodů odmítla a nehodlá kupovat potraviny vyprodukované na takto pronajaté půdě. Raději proto nakupují zahraniční potraviny za násobky domácích cen -- a to všechno jen kvůli náboženskému zákonu, jehož původním cílem byla ochrana nejchudších vrstev.

Dubner s Levittem vyprávějí ještě další dva příběhy - jeden o zákonu na ochranu tělesně postižených a druhý o zákonu na ochranu datlů, a oba doporučuji k přečtení.

S věcmi dělanými v "dobré víře" za peníze druhých to už tak často bývá. Vysoko nastavená minimální mzda, která má ochránit nekvalifikované pracovníky, způsobí jen jejich nezaměstnatelnost. Ochrana evropských zemědělců s cílem zachování výroby evropských potravin vede k tomu, že za potraviny Evropané platí mnohem více, než by museli. I podpora domácích potravin s cílem snížení ekologické zátěže spojené s transportem produktů z jižních zemí může lehce vést k pravému opaku, protože produkce v chladnějších oblastech může být o tolik ekologicky náročnější, že to ani transport z jihu nevyrovná. Regulace nájemného s bohulibým záměrem ochrany chudších vrstev vede k tomu, že neprivilegovaná část obyvatelstva (ke které často patří mladé nemajetné rodiny) musí bydlet za daleko vyšší ceny.

Pokračovat by se takto dalo opravdu dlouho. Jaké je ponaučení? Než člověk odkývá dobře myšlené vládní návrhy na ochranu čehokoliv a kohokoliv, je dobré si třikrát promyslet, co vlastně takové návrhy mohou způsobit.