To se tak někdo má....

Technologická antirevoluce na Kubě

Zatímco socialistická revoluce prý na Kubě stále ještě vítězí, jedna technologická antirevoluce už zvítězila. Socialistický blok mohutně dotoval zavádění technologií do kubánského hospodářství a v zemědělství došlo k nahrazování zvířecí síly technikou.

Po rozpadu socialistického bloku však byla tato strategie neudržitelná a zvířata se začala do zemědělství vracet. Pád komunismu tak ocenili zejména kubánští volové. Zatímco v roce 1960 bylo na Kubě zhruba 500 tisíc tažných volů, v roce 1990 jich bylo již jen 163 tisíc. Na konci 90. let však jejich počet narostl na 380 tisíc. Tento nárůst nahradil 40 tisíc předtím používaných traktorů a logicky prudce zvýšil počet lidí, kteří se o tyto voly musí starat.

To jen dokazuje, jak zoufale špatně je na tom kubánská ekonomika - neschopnost udržovat zásobu kapitálu vede k nutnosti nahrazování kapitálu prací. To však logicky snižuje produktivitu práce a tím i mzdy, ale zároveň spotřebovává cenné lidské zdroje, které by se hodily k rozvoji země jinde.

Díky politice Fidela Castra se tak volům na Kubě evidentně daří - narozdíl od lidí.

Zdroj: Marginal Revolution

Index ekonomické svobody

The Heritage Foundation zveřejnila nový index ekonomické svobody pro rok 2007. Česká republika skončila na 31. místě, což je mírné zlepšení po loňské 34. příčce (přestože drobné změny lze přičíst i úpravám v metodologii). Celkově zůstává Česká republika kolem 30. místa již od roku 2001. Porovnání se Slovenskem na následujícím grafu ukazuje, že Slovensko nás po velmi slabých výsledcích ze 2. poloviny 90. let již v podstatě dohnalo.

Kdo to zase vymyslel?

Aneb jak se může nevinné zadání domácího úkolu z mikroekonomie proměnit v pekelné řešení dynamického problému pomocí Bellmanovy rovnice.

Knedlíky po americku

Po dlouhé době zase nějaký receptík - aneb jak dopadnou knedlíky ze surovin v USA. Kamarádka a bývalá spolužačka mě vyhecovala svým výtvorem k tomu, abych knedlíky taky zkusil. Takže, jdeme na to. Nemaje váhu, posloužila hrníčková metoda.

Suroviny (na dva knedlíky): 2 hrníčky mouky (Dal jsem obyčejnou hladkou (all-purpose), vyšlo to. Někdo doporučuje mouku Wondra Instant, já ji neměl.) 1 hrníček mléka kvasnice (dají se sehnat sušené - active dry yeast) 1 vajíčko 3 plátky toastového chleba půl lžičky soli

Lžičku suchých kvasnic a čtvrt lžičky cukru rozmícháme v troše teplé vody. Do mísy dáme mouku, přidáme vlažné mléko, vajíčko a sůl a začneme míchat. Až kvasnice začnou kypět, přidáme do těsta. Podle potřeby přidáme mouku nebo mléko tak, aby vzniklo hutné těsto, které se příliš nelepí na stěny. Mezitím v toastovači nebo na pánvičce opečeme toastový chleba, nakrájíme na kostky a vmícháme do těsta. Těsto necháme 10 minut odpočinout, pak z něj vyválíme dva válečky a vaříme 20 minut (po 10 minutách knedlík obrátíme).

Nezbytné poznámky: Dva válečky jsou nutné, knedlíky při vaření nakynou, což jsem podcenil - udělal jsem jeden a byl obrovský, navíc byl po 20 minutách uprostřed ještě syrový. Toastový chleba je lepší tmavý, já měl po ruce jen světlý. Nebo použít cokoliv, co bude více připomínat naši housku.

I přes drobné nedostatky mňam mňam, zítra ke knedlíkům dodělám gulášek. ;-)

Neefektivita bank ve střední a východní Evropě

S Tigranem Poghosyanem se zabýváme analýzou nákladové neefektivity bank v postsocialistických zemích střední a východní Evropy. Používáme metodu stochastické hranice (SFA - Stochastic Frontier Analysis) a kontrolujeme mimo jiné na endogenitu převzetí banky zahraničním vlastníkem. Sledované období jsou roky 1994-2004, nemáme data na všechny banky, ale je to podstatná část bankovních sektorů sledovaných zemí.

Jedním z výstupů je následující graf průměrné nákladové neefektivity v jednotlivých zemích. Faktor 0,1 znamená, že banky v dané zemi jsou v průměru o 10 % méně efektivní než by odpovídalo jejich potenciálu při podmínkách v dané zemi.

Na grafu níže je zachycena průměrná nákladová neefektivita sledovaných bank v jednotlivých zemích. Jak je vidět, Česká republika ze srovnání vychází dost zoufale. Horší už je jen Albánie. Třetí nejhorší je Slovensko.

Zkratky zemí: AL - Albania, AM - Armenia, AZ - Azerbaijan, BG - Bulgaria, BY - Belarus, CZ - Czech Republic, EE - Estonia, GE - Georgia, HR - Croatia, HU - Hungary, KZ - Kazakhstan, LT - Lithuania, LV - Latvia, MD - Moldova, PL - Poland, RO - Romania, SI - Slovenia, SK - Slovakia, UA - Ukraine

Mapa navštívených zemí

Kde už jsem všude byl? (Nepočítaje v to zastávky na letištích a nášlapy přes hraniční čáru... ;-))

Chcete si vytvořit vlastní mapu?

Býváte nervózní při prezentaci? To chce víc sexu!

Jak zjistil Prof. Stuart Brody z University of Paisley, pokud pravidelně souložíte, jste schopni mnohem klidněji a lépe zvládnout prezentaci nebo proslov na veřejnosti. Nezvýší se vám tolik krevní tlak a rychleji se uklidníte.

Ale funguje to jen se souložením, jiné formy sexuálního uspokojování, jako například masturbace, jsou mnohem méně účinné. Ale je to prý pořád lepší než nedělat vůbec nic.

Vzhledem k tomu, že Kačenka je na druhé straně oceánu, jsem docela rád, že mě nečeká žádná prezentace ;-).

Dnešní přednáška z makroekonomie

Student: I don't see where this is all going. Tom Sargent: Is this an MBA class?

Koule - Věda na Zeměploše

Pod stromečkem jsem našel druhou knížku Terryho Pratchetta, Iana Stewarta a Jacka Cohena o vědě na Zeměploše, a protože se mi první knížka, ve které mágové při pokusu o rozbití thaumu omylem stvoří vesmír se Zemí, opravdu líbila, tahle druhá se v knihovně dlouho neohřála.

Terry Pratchett si pro sepsání těchhle dvou knížek přizval Iana Stewarta a Jacka Cohena, matematika a biologa, aby se podíval na výzkum vývoje Země-koule (v první knížce) a lidské společnosti (v knížce druhé) očima Zeměplošských mágů. Knížky tak jsou nejen příběhem, ale mají i vzdělávací účel - střídají se kapitoly, ve kterých se odehrává příběh, s kapitolami, ve kterých autoři vysvětlují vědeckou podstatu.

Jak už jsem řekl, první z této dvojice knížek, Věda na Zeměploše mě opravdu zaujala. Bohužel, druhá, Koule - Věda na Zeměploše, už tak čtivá není. Příběh zde tvoří jen menší část knihy, což by ještě nebylo na škodu, ale naneštěstí jsou kapitoly u vědecké podstatě děje dost zdlouhavé, zejména v prostřední části knihy, kdy autoři zabíhají do sáhodlouhých sociologicko-psychologických pojednání a často se opakují. Příběh o mázích je sice zpestřením, ale příliš krátkým mezi dlouhými poněkud nudnými pasážemi.

Ačkoliv zmíněné vědecké pasáže obsahují dost zajímavých informací, je Koule - Věda na Zeměploše první Pratchettovou knížkou, kdy jsem některé stránky opravdu jen přelétl očima. "Pane Ctibume, dokážeme se teď dostat domů, doufám? Potřebovali bychom poslat semaforovou zprávu." "To bychom mohli, pane, ale nemusíme to dělat. Hex to dokáže udělat sám a přímo," řekl Rozšafín dřív, než se dokázal zarazit. "Jak to?" podíval se na něj Výsměšek. "Já... totiž... víte, připojil jsem ho na semafor Neviditelné univerzity..." "Takže Hex dokáže vysílat a přijímat zprávy? ... Ale to musí stát celé jmění! Doufám, že to jde z vašeho rozpočtu, člověče!" "Ehm... ne, pane, protože ono je to ve skutečnosti hrozně levné, přesněji řečeno... ono je to ve skutečnosti vlastně zadarmo ... Hex rozluštil řadu kódů, chápete? ... Hex tedy začal přidávat k našim zprávám kódy cechu Vrahů nebo cechu Šašků a ti si těžko všimnou, že jim na účtech naběhlo o nějakou sumu víc..." "Takže ... to jako ... my krademe?" řekl Výsměšek. "No, jak bych vám to, pane, to... Svým způsobem ano, ale je velmi těžké vlastně říci co." ... "To jsou velmi znepokojivé novinky, Ctibume," prohlásil Výsměšek vážně. "Ano, pane," přikývl Rozšafín a sklopil oči ke špičkám svých bot. "Cítím se povinován položit vám teď jednu velmi zásadní a znepokojivou otázku: Je možné, že by to mohl někdo odhalit?" "To ne, pane. V žádném případě. Je nemožné něco takového vystopovat." ... "Výborně, takže to by bylo v pořádku," rozjasnil se Výsměškovi obličej.

Patrik Štefan a Aleš Hemský se podíleli na nejšílenějším gólu v historii

Všichni si pamatujete na japonské hokejové harakiri z mistrovství světa v hokeji z roku 2004, kdy Japonec Sugawara omylem skóruje do vlastní sítě, radostně zvedne ruce, aby si ve zlomku sekundy uvědomil, co to provedl? Tady je pro připomenutí.

Čtvrteční zápas Edmontonu proti Dallasu to ale možná i překonal - a zařídili to Češi. Do konce zbýva deset vteřin, Dallas vede 5:4, Edmonton hraje power play. Patrik Štefan z Dallasu vybojuje puk a dováží ho do prázdné brány. Metr před brankou ale puk skočí na hrbolatém ledě, přeskočí mu hokejku, Patrik ve snaze přihrát alespoň spoluhráči upadne a přihraje soupeři, který bleskově rozehraje na druhou stranu, kde Aleš Hemský vyrovnává 2 vteřiny před koncem na 5:5.

Podívejte se sami. Na YouTube je teď tahle akce v desítkách kopií. Ještě že Dallas vyhrál aspoň na penalty.

Uvaří se žába v pomalu ohřívané vodě?

Známé to tvrzení - pokud hodíte žábu do vařící vody, pokusí se vyskočit. Pokud ji dáte do studené a budete vodu pomalu ohřívat, zvykne si a nechá se uvařit zaživa, aniž by chtěla utéci.

Není to pravda. Je to jen jedna z mnoha urban legends, pověr, které se tak dlouho předávaly, až se začaly všeobecně přijímat za pravdivé. Zde je vysvětlení. Pokusy na žábách ukázaly, že žáby se pokoušejí vyskočit i z pomalu ohřívané vody.

Zdroj: Marginal Revolution blog

Je státní moc v něčem opravdu dobrá?

Je. V zabíjení lidí. Rudolph J. Rummel ve své knize Power Kills odhaduje, že ve 20. století zemřelo v přímém důsledku vládních akcí a rozhodnutí 170 milionů lidí.

Zdroj: The Austrian Economists website

ČSA - aneb jak státní trafiky odrovnaly rozvíjející se podnik

Aerolinky nemají na růžích ustláno. 11. září, hrozba terorismu a s tím spojené nepříjemné bezpečnostní kontroly, SARS, velká procykličnost odvětví a velká konkurence na zavedených linkách dělají z leteckého průmyslu náročné podnikání. Ale to, co se v posledních letech děje s ČSA, je katastrofální.

Na přelomu tisíciletí slibně se rozvíjející podnik se potopil do hluboké krize. K pádu nastalo po roce 2003, kdy do ČSA nastoupil Jaroslav Tvrdík. O rozvratu ČSA se napsalo mnohé, například server FinExpert se situaci v ČSA věnuje v sérii článků, např. zde, zde nebo zde. Naposledy dnes píší (mimo jiné) o tom, že ČSA možná zcela odbourá dálkovou flotilu.

Proč o tom píšu? V roce 1992 zavedly ČSA přímou linku do Chicaga. Ta byla posléze zrušena a ČSA dnes létají na severoamerický kontinent pouze do New Yorku, Toronta nebo Montrealu. Tajně jsem doufal, že by se časem mohla přímá linka do Chicaga vrátit. V Chicagu a okolí žije obrovská česká a východoevropská menšina, která by mohla mít o lety do Prahy s následným přesednutím do některého východoevropského města velký zájem. Pokud ovšem ČSA rozpustí dálkovou flotilu, můžu si o tom nechat jen zdát. Ledaže by United Airlines nebo American Airlines, pro které je letiště Chicago O'Hare jednou z domácích základen zavedly linku do Prahy. Ty však preferují lety do velkých evropských měst s následným přesednutím na let dopravce v rámci letecké aliance.

Takže nezbyde než dále létat s přesedáním. Předvčerejší přesedání na Zürich Kloten bylo v pohodě, Zürich je vynikající letiště, přesto bych přímým letem ušetřil zhruba 3 hodiny na cestě, a to už bych ocenil.

Bono na to jde špatně

Cesta letadlem má jen málo výhod, z nichž jednou je, že člověk má čas projít skutečně celé noviny. Například ve Financial Times zmiňují, že Bono chystá novou kampaň na pomoc rozvojovým zemím. Bohužel, zase na to jde špatně.

Místo toho, aby se snažil Evropskou unii přimět ke snížení ochranářských bariér v zemědělském sektoru, což by umožnilo zemím třetího světa vyvážet zemědělské plodiny, bude se Bono snažit přimět země G8, aby zvýšily finanční pomoc rozvojovým zemím. Prý až o 50 miliard dolarů ročně do roku 2010.

Místo toho, aby Evropská unie umožnila rozvojovým zemím postavit se na vlastní nohy a vytvořit si soběstačnou ekonomiku, hází jim ochranářskou politikou klacky pod nohy a pak je chlácholí finančními balíčky, na kterých si nejvíce namastí kapsy prostředníci (většinou firmy z rozvinutých zemí spřátelené s jejich vládami) a byrokracie v rozvojových zemích.

Kdo ve skutečnosti vydělává na ochranářské politice, kterou praktikuje rozvinutý svět, jsem už psal dříve.

Optické iluze

Dobrý soubor optických iluzí, a řada z nich dost neotřelých. Vyberte si.

Chudoba v rozvinutých zemích a sociální stát

Obsáhlé zprávě Rozdělení bohatství domácností ve světě (The World Distribution of Household Wealth [pdf soubor, 1,2 MB]) se dostalo mediální pozornosti hlavně kvůli zjištění, že 2 procenta nejbohatších lidí vlastní polovinu světového bohatství. Ačkoliv se toto číslo může zdát vysoké, z dlouhodobého hlediska se spíše snižuje. Celá zpráva však obsahuje spoustu dalších, mnohem zajímavějších údajů. Podívejme se například, jak si na tom stojí USA a Německo co se týče nejchudších lidí.

Předem je třeba zdůraznit, že velký majetek se nerovná vysoká životní úroveň. Mladá, dobře vydělávající rodina splácející právě koupený dům může mít prakticky nulové čisté bohatství (dům je na hypotéku), a přesto může mít dost vysoký životní standard. Naopak důchodce s velkým domem může mít poměrně malý příjem a tudíž musí i relativně dost šetřit. Rozdělení majetku je obvykle mnohem nerovnoměrnější než rozdělení příjmů, takže čísla je třeba brát s rezervou. Přesto by se dalo očekávat, že sociální stát v podání Německa bude mít relativně méně nejchudších lidí než USA.

Opak je pravdou. Dolní decil rozdělení světové populace podle majetku (tedy lidé, kteří jsou buď v dluzích nebo mají majetek nižší než 2 dolary) je tvořen z 1,4 % lidmi z USA a z 3,0 % lidmi z Německa. Pokud vezmeme v úvahu počet dospělých v USA (203 milionů) a v Německu (65 milionů), vychází, že počet lidí (relativně k celkovému obyvatelstvu), kteří jsou zcela bez majetku, je v Německu více než 6krát vyšší než v USA. V Německu má majetek nižší než 2 dolary 17 % dospělých, v porovnání k 2,5 % dospělých v USA.

Ačkoliv, jak již bylo řečeno, je čísla třeba brát s určitou rezervou (majetek nerovná se životní úroveň; je například možné, že Němci nemají potřebu hromadit majetek jako bezpečnostní rezervu pro případ ztráty zaměstnání; svou roli mohou sehrát i přistěhovalci, kteří začínají prakticky od nuly atd.), je rozdíl tak diametrální, že lze bezpečně říci, že německý sociální model zcela určitě nenabízí těm zcela nejchudším vyšší životní úroveň než méně sociálně orientovaný model v USA.

Ke spoustě dalších velmi zajímavých čísel se můžeme dostat zase někdy jindy. Studie je fantastická zejména tím, že nabízí porovnatelná čísla napříč zeměmi - údaje za jednotlivé země byly dostupné již dlouho, ale takto obsáhlých studií moc není.

Některé mýty o ochraně zemědělského sektoru

Otázka: Proč chráníme zemědělce v Evropské unii systémem cel, netarifních překážek a dotací před konkurencí z ostatních zemí? Častá odpověď protekcionisty: Protože si Evropa potřebuje udržet soběstačnost v pěstování zemědělských plodin. Námitka: Tak proč se Evropská unie nesnaží být soběstačná například v produkci banánů, jiného tropického ovoce, exotického koření, nebo třeba rýže? Dnešní technologie umožňují postavit skleníky, kde je možné simulovat tropické podmínky pro pěstování těchto plodin třeba i v severním Švédsku. Logická reakce: Ale to je přece nesmysl! To by bylo zbytečně drahé. Smeč: A pěstování nehorázně dotovaných plodin v Evropě, když je můžeme dovézt za třetinu ceny, drahé není? Snaha o obranu: Ale dotace zachrání pracovní místa v EU.... Trocha čísel na rozbití obrany: Podle Institutu pro mezinárodní ekonomii ochranářství výrobců cukru v USA znamenalo, že průměrná americká rodina platí ročně za cukr o 21 dolarů více. V 90. letech tím bylo zachráněno 2261 pracovních míst. Jedno zachráněné pracovní místo tak spotřebitele vyšlo na 826 tisíc dolarů.

Kdyby se ochranářská opatření zrušila a všem 2261 zmíněným zaměstnancům se nabídlo 400 tisíc dolarů odstupného, tak to všichni zaměstnanci rádi přijmou a spotřebitelé toto odstupné rádi zaplatí, protože na tom pořád ještě vydělají. Jediný kdo prodělá, budou firmy, které si tuto ochranu vymohly na vládě (v Evropě na Evropské unii).

Poučení: Pokud někdo argumentuje, že omezování volného trhu je důležité, je třeba se vždycky dobře podívat, pro koho je důležité. Zemědělské lobby se bravurně daří hrát na citlivou notu veřejnosti (zaměstnanost, suverenita) a tím skrývat, že ve skutečnosti hájí jen své partikulární zájmy. Zájmy velmi úzké skupiny lidí, kteří užívají státem garantované výhody na úkor ostatních.

Když v Chicagu nasněží, vlastnická práva dostávají novou podobu

Fred McChesney píše o tom, jak si obyvatelé Chicaga sami organizují vymáhání vlastnických práv k parkovacím místům.

Ve většině chicagských čtvrtí není parkování velkým problémem a parkuje se na ulicích zdarma. Dramatická změna nastane, když přes noc nasněží. Ještě v noci se do ulic vydají pluhy, takže ráno obyvatelé většinou najdou auta pohřbená pod hromadami sněhu, jak napadaného, tak vyhrnutého. Nezbývá než vzít lopaty a auto vykopat.

Problémem ale je, že v okamžiku, kdy majitel auta odjede z pracně odházeného místa do práce, může na tomto místě kdokoliv zaparkovat a místa se tak "zmocnit". Zatímco kdykoliv jindy by to nebyl problém, protože parkovacího místa je všude kolem dost, v době sněhových kalamit je odházeného místa nedostatek. Obyvatelé Chicaga se proto naučili si na odházená místa navozit různé harampádí z domu a tím si ho vyznačit pro sebe.

Chicagští sousedé navíc spolupracují mezi sebou, takže když někdo cizí zaparkuje na takto označené místo, sousedé ho upozorní, že takto to nejde, a pokud neodjede, riskuje, že skončí s vypuštěnými koly nebo rozbitým zrcátkem.

Celý systém funguje k velké spokojenosti většiny obyvatel, tedy samozřejmě s výjimkou těch, kteří dříve operovali jako černí pasažěři a využívali místa, která odházel někdo jiný. Zajímavé je, že k fungování tohoto systému není zapotřebí žádného zákona, vymáhání vlastnických práv k odházeným místům zkrátka funguje mezi sousedy.

Kouzlo systému spočívá v tom, že motivuje lidi k tomu, aby odhazovali více parkovacích míst, a to i těch, kde předtím žádné auto nestálo. Pokud si člověk nemohl odházené místo rezervovat, nešel ho odházet, protože věděl, že mu ho může kdykoliv někdo zabrat. Takto má naopak každý motivaci místo vytvořit - ví, že na odházeném místě bude moci parkovat právě on. Na ulicích se tak po sněhové bouři velmi rychle vytvoří dostatečný počet parkovacích míst.

Jedná se vlastně o fantasticky efektivní systém - k jeho fungování není zapotřebí žádná byrokracie a odhazování sněhu z parkovacích míst nemusí ani organizovat město. Dokonce bez problémů funguje i trh - běžně se vyskytují nabídky na odházení parkovacích míst. Cena za odházení? Zhruba 20 dolarů.

Milton a Rose Friedmanovi - Free to Choose

Milton Friedman byl liberál každým coulem - celý život pevně věřil, že rozhodování svobodných lidí vede k lepším výsledkům než vládní intervence jakéhokoliv druhu. Vláda by měla sloužit pouze k zajištění práva, vnitřní a vnější bezpečnosti státu a odstraňování externalit v oblastech, kde je individuální vyjednávání nemožné nebo příliš nákladné. Friedman netvrdí, že by po teoretické stránce nebylo možné zlepšit situaci v ekonomice pomocí vhodných vládních intervencí. Ovšem na nesčetně případech ukazuje, že prakticky kdykoliv se vláda (i v dobré víře) pokusila zlepšit situaci na trhu, vedlo to k daleko horším vedlejším efektům. Zkrátka a dobře, nedokonalý tržní výsledek byl nahrazen ještě horším výsledkem vládní intervence. Cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly.

Friedman tak odmítá státní paternalismus "od kolébky až do hrobu" a argumentuje ve prospěch větší svobody jednotlivců. Odmítá pozitivní diskriminaci, svázaný trh práce, nebo zákony na ochranu spotřebitelů. Ne proto, že by například zákony na ochranu spotřebitelů byly špatné per se, ale proto, že nakonec vedou ke zvýhodňování úzkých zájmových skupin a byrokratického aparátu na úkor veřejnosti. Pokud trh funguje, ochrání zaměstnance nebo spotřebitele právě tržní konkurence. Vláda tak má dělat vše pro fungování trhu, a ne trh svazovat regulačními opatřeními. Ukazuje, že tato regulační opatření nakonec nejvíce škodí těm nejslabším, kteří nemají dostatečně silnou zájmovou skupinu, která by se bila za jejich partikulární zájmy.

Friedman byl velkým zastáncem svobodné volby školy a celý život prosazoval systém školních kupónů, který by dával rodičům svobodu volby školy. Prosazoval liberalizaci školství, aby větší konkurence mezi školami nutila jednotlivé školy sloužit svým zákazníkům - rodičům a jejich dětem.

Samostatnou kapitolu, která je poněkud odtržená od zbytku knihy, věnuje léčbě inflace. Ačkoliv je zde patrná monetaristická škola 50. a 60.let 20.století, dnes již podstatně přežitá, jeho doporučování střídmé monetární politiky je dnes bezesporné - i když je monetární politika řízena jinými prostředky.

Friedman byl nezlomným optimistou a věřil, že lidské individuum dokáže neustále svět rozvíjet. Dejte lidem svobodu uzavírat dobrovolné smluvní vztahy a společnost bude vzkvétat. I když každý nemusí s Friedmanem zcela souhlasit, dopad jeho práce (jak kvalitou, tak i rozsahem) je nezpochybnitelný. Snad i díky své nezlomnosti a předsvědčení se dožil 94 let.

Zune vs iPod

Stěžoval jsem si na iPod? Microsoftí Zune ho v pohodě trumfne. Nejlepší pecka je, že Microsoft si v licenčním ujednání uzurpuje právo zablokovat přehrávání veškeré vámi zakoupené hudby v případě, že někdo crackne jejich DRM formát. No nekupte to.

Matematický humor

Víte, co získáte, když aplikujete matici rotace na vektor? Odpověď najdete tady.

iPod Shuffle - ano či ne?

Dostal se mi do ruky iPod Shuffle a měl jsem možnost si s ním chvilku hrát. Apple v poslední době na iPodech staví podstatnou část svého businessu a obzvlášť v Americe slaví dost velký úspěch. Tak tedy - koupit, či nekoupit?

Proč ano?

1. Je sexy. Je maličký (viz obrázek), lehoučký a krásný. Dodávaný v elegantní krabičce dělá pěkný dárek.

2. Kapacita je dostatečná - na tenhle se vejde 1 GB, ale to je v podstatě minimum.

3. Konstrukce je dost robustní, aby přežil dost drsné zacházení.

A teď proč ne (tedy alespoň proč pro mě ne).

1. Baterka je napevno zabudovaná. Když zhebne, koupíte si nový iPod.

2. Nabíjet se dá jen přes USB port. Lze dokoupit nabíječka do zásuvky, ale to je dalších pár stovek navíc.

3. Nemá displej - tohle je oběť velikosti. Na tuhle miniaturku se prostě displej nemá kam vejít.

4. iPod se sice připojí jako disk, ale když na něj zkopírujete písničky, tak je to nepřehraje - písničky se musí nahrávat přes proprietární iTunes software.

5. Software se neuvěřitelně vnucuje se svým způsobem organizace hudebních souborů. Zapomeňte, že máte alba v adresářích. Budete se muset přizpůsobit té organizaci, kterou vymyslel Apple. Sice si můžete vytvářet playlisty, ale pokud jste zvyklí na adresáře, moc to nepotěší.

6. Software má neustále tendenci prohrabávat vám disk a připojovat se na iTunes server. Bůh ví, co všechno dělá. Sice to umožňuje jednoduché kupování hudby z iTunes, ale většinou je přeci jen lepší mít počítač víc pod kontrolou.

7. Když písničky nahrajete do iPodu, tak ten software změní jejich názvy - takže když se na jiném počítači (který nemá nainstalovené iTunes) chcete podívat, co vlastně na iPodu máte, tak máte smůlu.

8. Software je velmi dotěrný s tím, co pořád dělá - a nejde to změnit. Navíc jakmile se software spustí, tak se snaží odpojovat diskovou jednotku iPodu, kterou předtím Windows XP připojily - prostě proto, aby se na iPod nedalo dívat přímo.

9. Se softwarem se nuceně instaluje i Quicktime přehrávač.

10. Na iPodu není poznat, jestli už je nabitý - podle návodu se nabíjí, když bliká oranžově. Nechal jsem ho v USB portu 16 hodin a pořád blikal. Tak nevím.

11. A nakonec - i když software povypínám, tak v systému zůstanou spuštěné iPodService.exe a iTunesHelper.exe.

Takže kolem a kolem - děkuji, nechci.

Proč nejít na Harvard?

Protože vám při recruitmentu promítají tohle:

Free to Choose je zdarma dostupné na internetu

Jedna z nejlepších knížek popularizujících ekonomii je bezesporu Free to Choose, kterou napsal Milton Friedman se svou ženou Rose. Friedmanovi v ní velmi přístupnou formou obhajují volný trh a liberální ekonomii. I když s jejich názory nemusí každý souhlasit, knížka je skvělá už jen jako nástroj na procvičování logického myšlení - argumentaci autorů je velmi obtížné rozbít.

Z knížky byl později vytvořen televizní seriál vysílaný na americké veřejnoprávní stanici PBS. A nyní, jen několik dní po smrti Miltona Friedmana, je celý seriál zdarma k dispozici online. Užijte si to!