sobota 1. ledna 2011

Lékařské výpovědi, subgame perfection a bank runs


Téměř čtyři tisíce lékařů podaly ke konci prosince výpovědi. Od 1. března tak nemusí nastoupit do práce. Odhlédněme od všech morálních aspektů ohledně výše lékařských platů. Je strategie lékařů racionální?

Stát je na trhu práce části lékařských profesí poměrně silným monopsonistou, a tak se lékaři odhodali k poměrně razantnímu kroku a na straně nabídky vytvořili silný oligopol: společně podali hromadné výpovědi. Spustili tak dynamickou hru, kde na jedné straně stojí oni a na druhé straně stojí stát (tedy vláda a veřejná zdravotnická zařízení).

Ideálním prostředkem k analýze toho, kam tato hra může dospět, je koncept rovnováhy v podhrách (subgame perfect equilibrium). Každý krok, který dnes hráči provedou, vede k nové situaci zítra, ve které se hráči opět mohou rozhodnout, co udělají.
V našem případě hra může skončit třemi myslitelnými způsoby: V prvním případě stát ustoupí a zvýší platy takovým způsobem, na který lékaři přistoupí. Ve druhém případě ustoupí lékaři a vrátí se do práce. Ve třetím případě vydrží oba hráči a 1. března nenastoupí lékaři do práce.

Konečné dynamické hry se obvykle řeší zpětnou indukcí. Dejme tedy tomu, že až do 28. února ani jeden z hráčů neustoupil. Co se stane tento den? To záleží na tom, jak bolestivé jsou alternativy pro oba hráče.

Ačkoliv se lékaři ze začátku tvářili, že alternativních zaměstnání mají dostatek, včetně práce v zahraničí, nyní už to tak optimisticky nevypadá. Na odchod do zahraničí mají samozřejmě právo, stejně jako kdokoliv jiný, a to třeba kolektivně (Václav Klaus si myslí opak, ale jeho názor těžce koliduje s osobní svobodou jednotlivce).

Nejhorším problémem však pro lékaře paradoxně je právě ona kolektivní akce - pokud by dal výpověď jednotlivec, práci snadno najde. Ale jak si bude naráz hledat odpovídající práci čtyři tisíce lékařů? Najít nějakou práci by pro ně zřejmě nebylo těžké, ale lékaři sami si samozřejmě velmi cení své odbornosti - a hledat takovou práci už bude mnohem složitější.

Ani stát by však raději celou hru nedohrál až do konce - odchod velkého množství lékařů by výrazně omezil schopnost poskytovat zdravotnické služby. Otázkou však je, kdo může vyčkávací taktiku po 1. březnu vydržet déle.

Obecně (i když poněkud zjednodušeně) platí, že vyjednávací síla každé strany je dána rozdílem mezi výsledky, kterých může strana dosáhnout v případech, kdy neustoupí a kdy ustoupí. Je zřejmé, že pokud lékaři mají skvělé alternativní zaměstnání, pak si mohou dovolit neustupovat. Často už méně zřejmé je, že stejně tak posiluje vyjednávací pozici, pokud hodně ztratíte v případě ustoupení.

Co může stát ztratit v případě ustoupení? Jedná se nejen o oněch zmiňovaných 6 miliard ročně na navýšení platů, ale zejména o signál pro další skupiny státních zaměstnanců. Pokud stát zdvojnásobí platy lékařům, proč by se vzápětí nemohli ozvat učitelé? Byly by snad jejich požadavky na navýšení platů méně oprávněné (ať už vezmeme jakékoliv měřítko "oprávněnosti")?

Pro lékaře je tak neštěstím, že za nimi v řadě stojí další skupiny vzdělaných státních zaměstnanců, které by rovněž mohly požadovat výrazně vyšší mzdy. Kdyby se jednalo jen o lékaře, státu by se ustupovalo mnohem snadněji, než když musí hrát dynamickou hru o platy nejen s lékaři, ale i s učiteli a mnohými dalšími skupinami. Tím jsou důsledky pro stát v případě ustoupení mnohem větší, což posiluje jeho vyjednávací pozici - posiluje to ochotu státu dohrát hru až do konce a neustoupit, což recipročně oslabuje pozici lékařů.

Pokud je tedy pozice státu v konečném důsledku dostatečně silná a stát neustoupí, zatímco lékaři nakonec ano, tak můžeme zpětnou indukcí odvodit, že lékaři stejně nedosáhnou svých požadavků a proto hrozba odchodu je od začátku planá. Proč tedy lékaři vlastně s celou akcí začali a pokračují v ní?

Pravděpodobně předpokládali, že vláda buď ustoupí mnohem dříve, nebo se za lékaře mnohem silněji postaví veřejnost, která již vládu k potřebným ústupkům dotlačí. Politický tlak vyvinutý skrze veřejnost je však křehkou výhodou, která se dokáže snadno obrátit proti lékařům samotným.

Pokud existuje alespoň malá naděje, že se podaří názor vlády zvrátit, je pro lékaře i racionální ve svých akcích pokračovat, dokud to pro ně bude levné. Prvotní verbální hrozby jsou pro ně samozřejmě zdarma. Podávání výpovědí už něco stojí, jsou to však malé částky. Nejnákladnější na podání výpovědi je samotný signál, který posíláte zaměstnavateli - i když si to později rozmyslíte, zaměstnavatel se s vámi rozloučí, protože si raději najde někoho spolehlivého. Lékaři však dobře vědí, že náhradě za ně v takovém masovém měřítku v krátké době neexistuje, takže pokud se rozhodnou výpověď stáhnout, bude jim zcela jistě vyhověno bez nějakých dodatečných následků.

Nemocniční bank runs

Stát však má v ruce proti lékařům jednu zákeřnou zbraň. Nemusí totiž postupovat proti odstoupivším lékařům jako proti celku, ale může tento celek rozdrobit - v podstatě aplikovat "špatné" ekvilibrium z modelu bankovních runů od Diamonda a Dybviga. Může například oznámit, že přijme zpět pouze 80% z lékařů, kteří podají výpovědi, a zbylé peníze použije na navýšení mezd (řekněme, že pokud by se nevrátilo zhruba 20% lékařů z těch, kteří podali výpovědi, neohrozilo by to fungování zdravotnictví jako celku). Pak už by stačilo počkat, kteří z lékařů budou mít méně pevné nervy a vrátí se jako první (protože všichni svá místa zpět nedostanou).

Pokud by lékaři jednali skutečně kolektivně, pak by takovou nabídku ignorovali. Zkušenosti ale ukazují, že podobné dobrovolné "kartely" jsou poměrně nestabilní. Lékaři sami se přitom podáním výpovědí poněkud zahnali do kouta - zatímco zaměstnavatel nemůže jen tak ze své vůle propustit dvacet procent stávkujících zaměstnanců, v tomto případě jsou všichni zaměstnanci v dobrovolné výpovědi a nemocnice je přijímají zpět. Je mnohem snažší někoho nepřijmout než někoho propustit.

Krátkodobá vs. dlouhodobé důsledky

Obecně si nemyslím, že by byla vyjednávací pozice lékařů nějak silná. Když stát bude chtít, má (bohužel pro lékaře) velkou šanci dohrát hru do vítězného konce. Pokud stát platy lékařů skutečně razantně navýší (a to se stále může stát), bude to spíše dobrovolný krok než krok vynucený touto krátkodobou akcí.

Je však důležité zdůraznit, že tento článek nijak neřeší dlouhodobé aspekty mzdových poměrů kvalifikovaných zaměstnanců ve statním sektoru (a nejen u lékařů). Daleko větším problémem než současná kolektivní výpověď lékařů je právě dlouhodobě nízká mzdová úroveň u klíčových skupin státních zaměstnanců, která vede k systematickému snižování kvality nově nastupujících zaměstnanců a malé motivaci těch stávajících.

Paradoxně u lékařů není situace ještě tak špatná, protože lékařská profese je stále spojená s určitou společenskou prestiží, takže se na medicínu stále hlásí kvalitní lidé. Ale podívejte se třeba do školství, kde je propad v průměrné kvalitě zcela zřejmý.

Stát tak nemusí trápit ani tak náhlá (a spíše planá) hrozba odchodu tisíců lékařů nebo učitelů. Mnohem horší je postupná degradace jejich kvality skrze selekci. Negativní dopady této selekce se projevují jen pomalu, ale stejně pomalu bude probíhat i opačný proces. Trvá totiž celé desetiletí, než vystuduje a etabluje se podstatná skupina nových ambiciózních zaměstnanců. Klíčovým prostředkem, jak ty schopné uchazeče nalákat, však bude nejen navýšení mezd, ale i jejich diferenciace podle výkonnosti a schopností. Současné státní tabulky, založené převážně na senioritě, by tak měly skončit v koši (ale to už patří do úplně jiného článku).

17 komentářů:

  1. Ze 4 lékařů, které znám, už 2 v německu pracují a jeden o tom uvažuje... ale nezahazoval bych ještě motivaci \"ztráty tváře\", pokud by ustoupili. Navíc, nevíme co přesně oni lékaři podepisovali u pana advokáta...

    Trochu mě mrzí, že si pan prezident myslí opak; zemědělci při stávce blokují dálnice, přepravci také, stávkující věcně vzato porušují pracovní smlouvu a zaměstnavatel je nesmí vyhodit a najmout někoho jiného. Lékaři naopak podali výpověď, svým pracovním smlouvám dostojí a neomezují zaměstnavatele v tom najít si náhradu. Ač není možná \"chytré\" ve smyslu toho, zda dosáhnout toho, co chtějí, připadá mi forma, kterou lékaři zvolili na rozdíl od jiných forem stávek naprosto korektní.

    OdpovědětVymazat
  2. no ista paralela tu existuje ale faktorov, ktore treba brat do uvahy existuje podstatne viac....je celkom mozne ze nemala skupina lekarov je ochotna siahnut na rezervy a zostat 2-3 mesiace bez prace, zatial co stat alebo nemocnice maju povinnost poskytovat zdrav. starostlivost nadalej aj po 1.3.2011. netreba rovnako podcenovat stabilitu kartelovej dohody. fakt, ze taka velka slupina lekarov pristupila k takejto akcii svedci o odhodlanosti.....na slovensku je taketo nieco nemyslitelne....tam sa maju problem dohodnut lekari v ramci jednoho oddelenie alebo nemocnice a nieto este celej republiky....a otazka co ucitelia a statny zamestnanci je uplne irelevantna a lekarov vobec nezaujima..kazdy kope za seba....

    OdpovědětVymazat
  3. a nemohli by ceske nemocnice zacat lanarit slovenskych lekarov? neviem cisla, ale stavil by som sa, ze cesky lekar je plateny lepsie ako slovensky.

    OdpovědětVymazat
  4. Jak velký je zájem o české učitele v cizině?

    OdpovědětVymazat
  5. morfame: Kartel je stabilní, dokud jeho členům nic nehrozí, což bylo v podstatě až do 1. ledna. Aniž bych chtěl vyvozovat definitivní závěry z jediného článku, na stabilní kartel to opět nevypadá:
    http://domaci.ihned.cz...t-nechteli

    Lucka: O každého schopného člověka je zájem kdekoliv.

    OdpovědětVymazat
  6. ondra: Právník nejsem, ale těžko si dokážu představit, že lékaři u advokátů podepisovali něco jako vymahatelnou dohodu o tom, že do práce zpět nenastoupí. Práv spojených s Listinou základních práv a svobod (tedy i práva na svobodnou volbu povolání) se nelze zbavit ani dobrovolným aktem.

    Souhlasím s tím, že Václav Klaus se neměl o lékaře co otírat - řešíme určitě mnohem závažnější věci, které stály za zmínku více, než vypichování lékařů.

    OdpovědětVymazat
  7. je Vaše úvaha velmi chybná.
    Přisuzujete totiž státu nesprávnou roli, kterou ve skutečnosti nemá.
    Stát není zaměstnavatelem těchto lékařů. Stát od lékařů nedostal jedinou výpověď, protože je nezaměstnává. Dokonce je ani neplatí.
    Lékaře zaměstanávají různá zdravotnická zařízení (která sama jsou rozmanitých právních forem) a statutární zástupci těcho právnických osob obdrželi od lékařů jejich výpovědi. Stát do běhu výpovědní lhůty a dalších následků těchto výpovědí nemůže NIJAK zásahnout. Teoreticky by mohl zasáhnout zákonem, avšak to se legislativní technikou zvládnout nedá. Teoreticky by také mohl stát zasáhnout vyhlášením válečného stavu a doručením povolávacích rozkazů lékařům ve výpovědi, které by navlékl do vojenských mundůrů a službu v nemocnicích by jim dal vojenským rozkazem. To je však ještě větší teorie než představa, že se to dá stihnout legislativní cestou.
    Někteří lékaři v některých nemocnicích podali výpovědi a v některých případech dokonce i ve větším počtu. Tyto výpovědi nemohou vzít zpět - leda se souhlasem zaměstnavatele, což je příslušné zdravotnické zařízení.
    Zřizovatelem většiny těchto zdravotnických zařízení jsou kraje, v několika případech velká města a v několika případech ministerstvo zdravotnictví. Financována jsou tato zařízení z prostředků zdravotního pojištění, to je od různých zdravotních pojišťoven na základě smluv s těmito pojišťovnami.
    Stát nemůže těmto pojišťovnám jednoduše a rychle přikázat, že mají platit nemocnicím za výkony více. Stát ani nemůže přikázat většině zřizovatelů, to je krajům a obcím, že mají přikázat jimi jmenovaným statutárním zástupcům nemocnic takové či onaké chování.
    Stát se do toho v této fázi nemá vůbec co míchat, protože nedisponuje dostatatečnou mocí k rychlému zásahu.
    Zřizovatelé mají dva měsíce čas na vyhodnocení situace, přijetí vhodných opatření a prvotní vyhodnocení úspěšnosti přijatých opatření.
    V úvahu přichází zejména zrušení některých zařízení (mnohé kraje o zrušení některých nemocnic usilují už dlouho, ale odpor občanů to zatím neumožňoval, některé obce se svých zařízení také s nadšením zbaví, když už konečně mají záminku). Tím se uvolní další lékaři, které bude možno použít pro sanaci větších krajských zařízení - další doplnění personálu je pak vhodné provést náborem na Slovensku, Ukrajině a v Polsku. (Oproti jiným zaměstnavatelům mají zdravotnická zařízení výhodu v možnosti slušného ubytování gastarbaitrů s titulem.)
    Když v této situaci přijdou (a že přijdou!) lékaři ve výpovědi s žádostí o souhlas se zpětvzetím výpovědi, budou mít ředitelé zdravotnických zařízení velmi silnou vyjednávací posici, budou moci připustit návrat jen těch nejlepších, a to navíc za pro ně horších platových podmínek. A samozřejmě se stigmatem neloajality, tedy trvalé nedůvěryhodnosti.

    Také Vaše představa, že lékaři se snadno uživí jinak než medicinou, je dosti mylná. Co do kvalifikace je lékař špičkový biolog specialisovaný na jeden živočišný druh. Ostatní jeho vědomosti a znalosti ustrnuly na úrovni středoškolského vzdělání - maturity na gymnasiu. To není zrovna dobrá posice pro soupeření na trhu práce.

    OdpovědětVymazat
  8. mesta, obce, kraje, okresy a MZ su stat...pre obcana je to statna moc....takze kludne si si mohol odpustit tie zbytocnosti, ktorymi si zaplnil 2/3 svojho prispevku....co sa tyka uplatnenia lekarov mimo medicinu....mozem ta ubezpecit, ze 2-atestovanych specialistov v obore kardiologia, interna, imunologia, nefrologia, neurologia a podobne radi privitaju farma firmy do svojich vyskumnych centier v UK, USA alebo CH.....150 tisic dolarov nastupny plat uplne v pohode.....

    OdpovědětVymazat
  9. Váš popis toho, jak řešení situace technicky probíhá, je správný. Ale já hned na začátku napsal, že pod pojmem \"stát\" (což je abstraktní pojem) rozumím vládu a veřejná zdravotnická zařízení (tedy jejich zřizovatele).

    Z hlediska toho, kdo proti sobě stojí, je podle mého rozdělení, které jsem použil, dostačující. Na jedné straně jsou lékaři, kteří chtějí vyšší mzdy. Na druhé straně jsou ti, které jsem souhrnně označil jako \"stát\", a kteří buď mohou přistoupit na zvýšení mezd (což bude muset udělat vláda a případně odpovídající zákonodárné orgány) nebo budou situaci řešit způsoby, které jste popsal, skrze zřizovatele zdravotnických zařízení. Jenže i všechny tyto kroky nakonec skončí u ministerstva zdravotnictví, tedy vlády.

    Souhlasím s vámi, že nabídka možností, jak mohou zřizovatelé zareagovat, je širší, než jak jsem uvedl. To je zhoršuje pozici lékařů.

    OdpovědětVymazat
  10. Názor Václava Klause nekoliduje se svobodou jednotlivce, neboť neřekl, že lékaři nesmí odcházet do zahraničí. Když odejde lékař do zahraničí, tak si troufám tvrdit, že Václavu Klausovi je to úplně jedno. Jedno mu ale není, když politická skupina vydírá vládu a pacienty.

    OdpovědětVymazat
  11. Václav Klaus: \"Výzvy, aby se v některých profesích organizovaně, kolektivně a hromadně odcházelo do ciziny, jsou něčím, s čím se nemůžeme smiřovat.\"

    Přesně jak řekl Ondra v diskusi výše: Akci lékařů lze těžko považovat za vydírání. Podali zcela legitimní výpovědi přesně podle zákoníku práce (je úplně lhostejné, že hromadně, na to mají plné právo), nadále plní pracovní povinnosti, nestávkují, ani neblokují silnice.

    Jakkoliv si myslím, že naděje na úspěch akce lékařů jsou malé, tak formu, kterou použili, lze jen těžko kritizovat z hlediska nějakého vydírání.

    Nebo snad máme v České republice zavedenu povinnost setrvat v pracovním vztahu, ve kterém se mi nelíbí, nad rámec výpovědní lhůty?

    OdpovědětVymazat
  12. Ta demagogie vám moc nejde, pinusi. Nikdo netvrdí, že máme v ČR zavedenu povinnost setrvat v pravoním vztahu, ve kterém se mi nelíbí.

    Mohl bych se zeptat stejně hloupě: Máme snad v ČR zavedenu povinnost informovat média o tom, že už se mi v práci nelíbí?

    Nikdo netvrdí, že lékaři nemůžou podávat výpověď hromadně. Ale představa, že to není nátlaková akce (neboli \"nějaké vydírání\", jak tvrdíte), je zcela absurdní. To jako zjistili všichni najednou, že se jim v práci nelíbí? Vždyť sám dobře víte, že to nemysleli vážně a odejít nechtěli, koneckonců jste to sám napsal.

    Tak nechápu, jak můžete tvrdit, že to vážně mysleli a odejdou. Můžeme se klidně vsadit, že většina neodejde, i když jim nestoupne plat ani o halíř.

    OdpovědětVymazat
  13. Povinnost informovat média jistě neexistuje, ale naproti tomu svoboda informovat média zcela jistě ano. :-)

    Jsem přesvědčen, že většina z lékařů neodejde, i když se jim mzdy nezvýší o požadovaných 100%, dokonce jsem přesvědčen, že většina z nich neodejde, i když mzdy nestoupnou ani o haléř. Nikdy jsem netvrdil opak (takže sázka je poněkud zbytečná). Naproti tomu jsem přesvědčen, že mzdy skutečně v budoucnu porostou o něco (málo) rychleji, než kdyby k akci nedošlo. Už třeba tím, že se přerozdělí mzdové prostředky mezi méně lékařů.

    Ale vydírání? Vydírání dle mého je, když se dvě strany na něčem smluvně dohodnou, a pak si jedna ze stran vynucuje (například silou) vylepšení podmínek nad rámec toho, co bylo dohodnuto.

    Ale zde? Lékaři zcela řádně ukončili jeden smluvní vztah a začali vyjednávat o novém, přičemž si stanovili výrazně vyšší mzdové požadavky. To je jejich plné právo. Zaměstnavatel na tyto požadavky může a nemusí přistoupit, to je také jeho plné právo. Nakonec se dohodnou, a třeba se mzdy vůbec nezmění. Ale k nové dohodě opět dojde dohodou obou stran.

    Ano, lékaři se na odchodu dohodli kolektivně, což právě neodpovídá konkurenčnímu modelu trhu práce (pokud vám jde o tohle, tak s vámi souhlasím). Nicméně stát na druhé straně taky není právě model konkurenční firmy - dominantnější monopson těžko budete hledat.

    Možná ale, že vám jde jen o rétoriku. Ostatně změnil jste slovo \"vydírání\", které jste použil ve svém původním příspěvku, na pojem \"nátlaková akce\". Co ale není nátlaková akce? Každé vyjednávání je určitou formou nátlakové akce. Takže jde jen o to, nakolik je taková akce legitimní.

    A v tomto případě si těžko dokážu představit, jak postupovat proti státnímu monopsonu legitimněji. Lékaři nadále plní své pracovní povinnosti, dokonce ani nevyužívají práva na stávku, takže ani nepoškozují pacienty.

    Osobně mám opravdu velký problém s formou organizovaných protestů, při kterých protestující například blokují dopravu a jiným způsobem znepříjemňují ostatním lidem život (viz například typické francouzské protesty). A přestože je právo na stávku zaručeno Listinou základních práv a svobod, tak ani nijak nesympatizuji s těmi skupinami, jejichž stávka poškozuje nezúčastněné osoby. Kdyby lékaři nerozvázali pracovní poměr, přestali léčit a začali stávkovat (takže by je nikdo ani nemohl vyhodit), tak to by se mi líbilo pramálo. Ale v případě současného lékařského protestu se mi opravdu těžko hledá něco, co bych lékařům vytknul.

    OdpovědětVymazat
  14. Máte tam několik úvahových chyb, které jsou na straně lékařů.
    1) cílem akce není přesvědčit vládu, aby zvedla lékařům platy, ale nechat zkolabovat poskytování zdravotnické péče. V tu chvíli se vyjednávací pozice lékařů diametrálně změní. Vláda nebude poté čelit nátlaku lékařů, ale veřejnosti.

    2)systém bankovních runů je v českém zdravotnictví prakticky nepoužitelný, protože už dnes značná část poskytovatelů jede nadoraz - existuje minimální počet lékařů k zajištění chodu oddělení (přibližně 30% oddělení v ČR stojí na 1 nebo 2 lékařích, kteří odchodem způsobí kolaps)

    3) financování, v dnešní situaci, 50% nemocnic je ve finanční ztrátě, takže nemají žádnou vyjednávací pozici vůči lékařům. Pokud vezmeme návrh ministra na přídání na platech lékařům, kteří zůstanou, tak neodpovídá financování péče. (lékaři jsou financování hodinově, ale oddělení výkonově). Museli by odvést stejně nebo více péče.

    4) největší výhoda na straně lékařů je jejich struktura - přibližně 200-300 jsou naprosto (za rozumné finance) nenahraditelní - je levnější splnit jejich požadavky než o ně přijít, dalších kolem 400 lékařů se přidalo k akci jenom ze solidarity (mají vesměs zajištěné místo někde jinde a nepočítají s návratem i v případě splnění požadavků)

    5) nevíme kolik z těch lékařů nemá co ztratit a jsou ochotni riskovat za každou cenu

    Doufám, že mi odpovíš.

    OdpovědětVymazat
  15. další problém, který není v článku řešen, jsou náklady na skokovou sanaci ztrát způsobených lékařskými odchody a dále motivace zřizovatelů udržet zdravotnická zařízení za účelem vyvádění veřejných peněz do soukromých kapes a stranických pokladen.
    Dále zde není uvažována možnost uplatnění části lékařů na svobodném trhu za předpokladu, že se část důležitých služeb pro občany zhroutí. Železa je všude dostatek, operační sál si stačí pronajmout kdekoli a klíčovou část léčby, kupř. chirurgický zákrok provést za hotové, protože provést jej pod knutou státního zdravotnictví nebude možné.
    Ostatně zkuste se informovat, jak dopadla státní moc na Maltě a zejména jak tam dopadli občané - není třeba vyvýšlet již vymyšlené.

    OdpovědětVymazat
  16. ad (přibližně 30% oddělení v ČR stojí na 1 nebo 2 lékařích, kteří odchodem způsobí kolaps) .
    Opravdu stojí za to mít každých 30 km špitál s oddělením, které stojí na 1 - 2 lékařích? Nezvýší se kvalita poskytované péče bude-li takové specializované oddělení 1 s dostatečným počtem kvalifikovaných lékařů a dvojnásobnou spádovou oblastí?

    OdpovědětVymazat