pátek 18. února 2011

Filip Pertold: Konkurenceschopnost a prosperita – jak na to?


Dnešní anketa v Hospodářských novinách se proměnila v reklamu na CERGE-EI - pět ze šesti dotázaných buď studovalo nebo působí právě tam. Jedním z dotázaných byl i Filip Pertold, působící na Aarhus University v Dánsku. Ani jeho odpověď se do novin zdaleka nevešla, a proto ji přinášíme zde.

Konkurenceschopnost ekonomiky, či státu lze asi velmi obtížně komplexně a zároveň jednoznačně měřit. Každý stát má jinou strukturu ekonomiky, je jinak závislý na mezinárodním obchodě a dominují v něm jiná ekonomická odvětví, která mohou být sama o sobě velmi specifická. Jako index konkurenceschopnosti můžeme udávat různé poměry nákladů na pracovní sílu na produkci statků a služeb, ale i to nebude příliš přesné, protože různá ekonomická odvětví mají odlišnou senzitivitu na mzdové náklady.
Obecně vzato, rozhodující soud nad tím, zda je ekonomika konkurenceschopná rozhodne až dlouhodobá prosperita ekonomiky a společnosti. Ta se může měřit též různými způsoby, nicméně pokud dáme dohromady dlouhodobý vývoj HDP, reálné příjmy obyvatelstva a kupříkladu délku dožití, tak již dostaneme docela přesný obrázek o dlouhodobé prosperitě daného státu.

Jak ji však můžeme zajistit? To je asi „milionová otázka“ a možná na jeden článek příliš komplexní. Pokud věci hodně zjednoduším, tak úspěšní jsou tam, kde si lidé dokáží efektivně předávat znalosti a dovednosti (tj. kvalatní vzdělávací systém), přicházet s novými nápady (efektivně a dostatečné financovat vědu a výzkum) a tyto nápady dostatečné rychle převádět do praktického využití v ekonomice (snadné zakládání a ukončení firem, snadné najímání a propouštění zaměstnanců, efektivní finanční systém).

V tom všem hraje velmi důležitou roli veřejný sektor, který by měl být silný a efektivní tam, kde trh z očividných důvodů selhává (ochrana a stabilita vlastnických práv, financování všeobecného vzdělání a výzkumu, zdravotnictví) a zároveň by neměl nepřekážet tam, kde nemá co dělat (například omezit byrokracii se zakládáním firem).

Nyní pracuji jako výzkumný pracovník na Aarhus University v Dánsku a mohu říci, že Dánsko sice má velmi vysoké náklady na pracovní sílu, díky vysokým daním a všudypřítomnému státu blahobytu, nicméně díky obrovským investicím do vzdělání, výzkumu a vývoje, velmi flexibilnímu pracovnímu trhu a vysokém počtu nově vznikajících firem, které převádějí nové technologie a nápady do praxe. Díky těmto faktorům (zatím) dokáží tento drahý sociální systém udržet a dlouhodobě lze Dánsko označit jako prosperující zemi. Dánsko má také na příklad velmi vysokou participaci žen na trhu práce a to platí i pro ženy s malými dětmi v domácnosti.

Česká republiku lze optikou poslední dekády též označit jako prosperující zemi. HDP i příjmy rostou, délka dožití se prodlužuje skoro exponenciálně. Nicméně si troufnu naznačit pár otazníků do budoucna.

Za prvé, stále nejsme schopni aktivizovat na trhu práce matky s mladými dětmi. Jejich participace se pohybuje na poloviční úrovni oproti Skandinávii. Ženy nemají motivaci a asi i příležitost kombinovat mateřství a kariéru a mimochodem jsou za to bity do konce pracovního života.

Za druhé, nejsme schopni dostatečně efektivně alokovat prostředky do vzdělávacího systému. Neumíme a nebo nechceme měřit kdo a jak efektivně nakládá s těmi prostředky. Co je ještě horší neumíme specifikovat jakým směrem se má náš vzdělávací systém vydat a to asi na všech stupních. Na úrovni středních škol je to asi nejočividnější, kdy se podivně míchá systém všeobecných středních škol (gymnázií) s různými - průmyslovými lobbisty častou prosazovanými - specializovanými školami (odborné školy a učiliště). Nikomu nepřijde divné, že ze středních odborných škol s maturitou se více jak polovina studentů hlásí na vysoké školy, kde se dále specializují. Neměli by též dostat nejdříve více všeobecného vzdělání? Přestože střední školy pohltí poměrně dost veřejných peněz, celková strategie je jaksi mlhavá.

Třetí problém jsou všude zmiňované veřejné finance. A to nejde jen o všude zmiňovaný implicitní dluh díky stárnutí populace, ale také nesystémovost s jakým stát s nimi nakládá na příjmové i výdajové stráně. Většina změn v oblasti daní, sociálního systému a regulací se dělá bez dostatečné analýzy toho, jaké to bude mít dopady na ekonomiku a společnost. Výsledek je zmatek, který zvyšuje nejistotu podnikatelského prostředí, a pro dlouhodobé investování lidí do jejich budoucnosti je to zcela nevhodné.

Každá ekonomika jistě potřebuje existenci státu, zastupovaný různými institucemi, ale ten stát potřebuje mít vizi, kterou dokáže efektivně realizovat a ne pouze se potácet z rohu do rohu.

Filip Pertold, výzkumný pracovník, Aarhus University

10 komentářů:

  1. Bůh chraň před takovýmito sociálními inženýry.

    OdpovědětVymazat
  2. Dobrý den,

    příliš se nedokážu ztotožnit s úvahami o kombinaci kariéry a mateřství. Viděl jsem tu tzv. kombinaci na příkladu několika vyšších manažerek v naší firmě a vesměs se kombinací kariéry a mateřství rozumí upřednostnění kariéry a chůva k dětem.

    Děti vychovávané v plnohodnotné rodinné péči mají většinou lepší slovní zásobu, širší všeobecné znalosti a jsou zdravější než děti vychovávané ve veřejných jeslích a mateřských školách. Což následně umožňuje jejich lepší školní výsledky.

    Jsem rád, že se nikomu nepodařilo \"aktivizovat\" moji ženu k návratu ke kariéře a že chce trávit další rok a půl s našimi třemi dětmi (nejmladší dcera má dva a půl).

    Jistě že by pro nás bylo ekonomicky výhodnější, kdyby se do práce vrátila, nesouhlasím s panem Pertoldem, že ekonomický tlak neexistuje -- už to, že rodičovský příspěvek není odvozen ze mzdy, ale je fixní, přece takový \"aktivizační\" tlak představuje.

    Nějak mi ale uniká, proč tak moc prosperovat za cenu zhoršení kvality rodinného života.

    OdpovědětVymazat
  3. ked niekto napise \"z očividných důvodů...\", \"jak vsichni vime\", \"je vseobecne znamo\" a doplni za to nejaku formulku.

    OdpovědětVymazat
  4. Pavel Filip, Domažlice21. února 2011 v 3:31

    Předem se všem čtenářům omlouvám, pokud píšu nesmysly, nejsem totiž ekonom. Na druhou stranu mám dítě a tento blog rád čtu, protože je zábavný a fundovaný a dozvídám se zde spoustu věcí (navíc zadarmo), takže bych chtěl také přispět svou (snad aspoň trochu smysluplnou) troškou do mlýna. Pokud správně chápu základy mainstreamové ekonomie, ženy v ČR mají motivaci vrátit se do zaměstnání z mateřské/rodičovské dovolené právě tehdy, když jejich užitek z návratu do zaměstnání je vyšší než užitek ze setrvání na mateřské nebo rodičovské dovolené. Kladu si otázku, kde konkrétně leží hranice, za níž je mezní užitek ženy ze setrvání v domácnosti nulový. Lze tuto hranici nějak vyčíslit?

    OdpovědětVymazat
  5. Pavel Filip, Domažlice21. února 2011 v 7:35

    Když si po sobě čtu svůj příspěvek, zdá se mi, že mám spíš na mysli celospolečenský užitek. Neboli v kterém momentě už se společnosti vyplácí přestat platit ženám mateřskou/rodičovskou?

    OdpovědětVymazat
  6. to Elvis: Pokud mi poskytnete odkaz na nejaky clanek, ktery dokazuje, ze deti, s kterymi jsou matky na full time doma do tri let, jsou na tom lepe, budu jenom rad. Ja se pouze spoleham na logiku, ze pokud v naproste vetsine zemi, funguje to, ze zeny jdou alespon na polovicni uvazek, casto jiz v pul roce ditete a nejpozdeji v jenom roku, tak nevim proc by to melo byt jine u nas. Nevim, zda deti ze Skandinavie nebo Francie jsou na tom hure nez deti z CR. Nemyslim si to, minimalne PISA, ktera mapuje znalost v 15 letech to nedokazuje (ba naopak, v cteni jsou ceske deti na tom mnohem hure)

    to Pavel Filip: Nemyslim si, ze lze rozumne vycislit celospolecensky uzitek. Respektive lze, ale za cenu brutalnich a nerealistickych predpokladu teto welfare analyzy. Nicmene stat presto musi nejak urcit, do kdy je potreba podporavat matky nebo jendoho z rodicu, aby byli s ditetem doma. Melo by se to odvijet asi od toho, do kdy je nutne, aby matka (casto je to prvnich pet mesicu) nebo otec (muze nastoupit misto matky pozdeji v ramci tzv. rodicovske) musi zustat doma s ditetem, aby nedoslo k zanedbani pece o dite.

    Zajimave je, ze kazdy stat si to stanovuje jinak a pripada mi, ze spise nez z poznatku detske psychologie to vychazi z predstav politiku o role matky v rodine. Kazdopadne plati, ze zrejme rodice maji nejlepsi informace o vyvoji ditete, tudiz by to stat mel direktivne urocovat co nejmene (respektive spise dolni hranici).
    Soucasny system, ktery funguje v CR je opravdu extrem. Poskytuje pomernem maly prispevek po dlouhou dobu (az do 4 let ditete). V ostatnich statech ten prispevek na materskou nebo rodicovskou je mnohem vyssi, ale po mnohem kratsi dobu: max jeden rok (Dansko), nebo spise pul roku (Francie, Polsko). Obvykle k tomu funguji instituce predskolni vychovy (at jiz soukrome nebo statni), ktere poskytuji moznost rodicum alespon castecne pracovat.

    To #13 and wlacho:
    Ten clanek byl urcen do novin, takze jsem nutne musel zkracovat a nevenovat se detailne urcitym aspektum teto analyzy. Co jsem napriklad vynechal je to, jaka ma byt mira angazovanosti statu v tech odvetvi, ktere povazuji za zasadni (vzdelani, veda). Existuji totiz ruzne modely ve svete, s ruznou mirou anagazovanosti statu a v zasade mohou byt uspesne s malou a velkou. Zasadni pro ekonomicky rust je, ze to funguje efektivne a plyne do toho dostatecne penez a kdo to organizuje zase v dusledku neni to nejpodstatnejsi. Pokud stat umi byt efektivni a dobre hospodarit, muze to byt on, pokud ne, tak by to mely byt soukrome instituce.

    Pokud rikam, ze stat by se mel anagazovat tam, kde trh ocividne selhava, tak myslim predevsim to, co rika mainstreamova ekonomie, tj. public goods a tam, kde nemuze dochazet k efektivnimu vyjednavani o vlastnickych pravech (znecistovani zivotniho prostreti), nebo je obrovska asymetrie informaci, ktera trh zcela deformuje (zdravotnictvi).

    Filip Pertold

    OdpovědětVymazat
  7. \"kde trh z očividných důvodů selhává (... financování všeobecného vzdělání a výzkumu, zdravotnictví)\"

    Ještě bych skousnul výzkum, poněkud méně vzdělání - ale zdravotnictví? \"Očividně\" - obzvláště, když v podstatě takový trh nikde není? A tam, kde je (plastická chirurgie, chirurgie očí), tak nemám pocit, že by \"selhával\"..vy ano?

    Pokud jde o děti, pak taky současnou situaci nechápu. Pokud si matka vydělá 15kKč a dá 15kKč za školku, pak jít do pracovního procesu má smysl pouze tehdy, pokud to přinese růst produktivity. Můžeme se samozřejmě ptát, zda současný systém mateřské dovolené nemotivuje matky zbytečně zůstat doma, na druhou stranu štědré dotační systémy těch skandinávských zemí + snaha snížit produktivitu otců, aby se ten rozdíl srovnat, mi nepřipadá zrovna cestou k úspěchu. Další otázka samozřejmě je, proč třeba u nás zaměstnavatelé nepomáhají zaměstnancům/zaměstnankyním řešit tento problém, vždyť to není takový problém. Nebo je?

    OdpovědětVymazat
  8. Pavel Filip, Domažlice23. února 2011 v 4:54

    Pro pana Pertolda: Děkuji Vám za reakci. Pochopil jsem všechno až na to místo, kde zmiňujete \"nerealistické a brutální předpoklady\". Nevím, co si mám pod nimi představit. Mohl byste mi to prosím vysvětlit? Děkuji.

    OdpovědětVymazat
  9. to Pavel Filip: Pri takoveto welfare analyze bychom museli prijmout predpoklad o tom, ze vime jak ohodnotit uzitek z volneho casu, spotreby, jaka je produktivita jednotlivce, jak je produktivni ve vychove deti, jaky je uzitek ditete z pece rodicu atd... Samozrejme pri vycisleni celospolecenskych vynosu/nakladu bychom mohli vychazet z nejakych prumernych hodnot, o kterych stejne nic moc nevime, a i kdybychom je vedeli, tak urcite nebudou optimalni pro kazdeho... Obecne vzato lze podle me vyjadrit, kde vznikaji naklady a vynosy toho, jak dlouho je matka(otec) s ditetem doma, ale jejich vycisleni je asi prilis narocne...

    Ale mozna jsem moc zatizeny empirickou mikroekonomii, ktere se venuji a nejaky makroekonom me pomuze a ukaze, ze by to nejak slo :)

    OdpovědětVymazat
  10. Pavel Filip, Domažlice23. února 2011 v 8:11

    Děkuji, rozumím, teď mi to je jasné. Ještě jednou děkuji za obě odpovědi.

    OdpovědětVymazat