Sociální dumping je termín popisující stav, kdy firmy v určité (obvykle méně rozvinuté) zemi dosahují nižších výrobních nákladů, a tím i konkurenční výhody, díky nižším výdajům na pracovní sílu, relativně k její produktivitě.
Argument založený na sociálním dumpingu nezřídka používají firmy v rozvinutých zemích, aby prosadily protekcionistická opatření vůči dovozcům vyrábějícím v zemích s levnější pracovní silou. Lobbující firmy tvrdí, že zaprvé je taková konkurenční výhoda zahraničních výrobců nespravedlivá a zadruhé zahraniční výrobci své zaměstnance v podstatě vykořisťují, protože jim platí příliš nízké (dumpingové) mdzy a nedodržují sociální standardy nebo zásady pracovního práva běžné ve vyspělém světě.
Ponechme stranou empirickou stránku tohoto tvrzení a podívejme se na to, jak snadno je argument založený na "sociálním dumpingu" zneužitelný. Kdo například určí, co je dostatečným sociálním nebo pracovním standardem v jiné zemi, aby výrobci z dané země neměli "nespravedlivou" konkurenční výhodu?
Argumentace sociálním dumpingem byla a je zneužívána nesčetněkrát. Nový rozměr pojmu sociální dumping však nasadil Jean-Claude Juncker, lucemburský premiér předsedající zasedání ministrů financí EU, který ze sociálního dumpingu obvinil Německo (viz Luxemburger Wort).
Čím se provinilo Německo? Ignoruje snad bezpečnostní předpisy, neposkytuje zdravotní péči nebo důchodové pojištění zaměstnancům nebo snad nutí každého pracovat 16 hodin denně? Nikoliv.
Německo se provinilo tím, že zde za poslední desetiletí rostly mzdy pomaleji než v Lucembursku. A co má udělat německá vláda? Má zvýšit mzdy!
Jak by měla vláda zvýšit mzdy v soukromém sektoru, už Juncker neuvádí, což je škoda, taková zázračná věc by jistě zajímala každého.
Co na tom, že Juncker v podstatě lže, když uvádí:
Opravdu? V případě plného pracovního poměru by to znamenalo hodinovou mzdu zhruba 700/160 = 4,375 eur/hodinu. Německo sice nemá jednotnou minimální mzdu, ale minimální mzdy pro jednotlivé sektory se pohybují vysoko nad takovou hranicí. A když se podíváme na empirické rozdělení mezd (viz například grafy na straně 34 zde), vidíme, že končí opět vysoko nad touto hranicí.
Jistě, Juncker mohl mít na mysli zaměstnance pracující na částečné úvazky, kterých je jistě celkem dost. Ale taková statistika je pro argument o sociálním dumpingu nepoužitelná, protože relevantní jsou náklady na jednotku práce, tedy například na odpracovanou hodinu.
Poté, co se Juncker na začátku srpna rozplýval nad tím, jak skvěle dopadly zátěžové testy evropských bank (o jejich vypovídací neschopnosti jsem již psal) tak tady máme z jeho úst další ekonomický paskvil. A to se o něm často hovoří jako o budoucím prezidentovi Evropské komise.
Žádné komentáře:
Okomentovat