pátek 8. října 2010

Solární elektrárny, náklady, ceny a redistribuce dotací


Je obdivuhodné, kolik se v posledních dnech objevuje v novinách článků, které argumentují tím, že dopady solárních dotací lze nejrůznějšími mechanismy vyřešit tak, že se koncové ceny elektřiny nezvýší. Prakticky všechny však nepřinášejí vůbec žádné řešení, jen přesouvají problém jinam a mění distribuci břemene nákladů ve společnosti.

Co vlastně řešíme

Skutečné společenské náklady solárních elektráren spočívají v dražší výrobě elektrického proudu. I kdyby provozovatelé solárních elektráren získali pouze nulový ekonomický zisk, stále bude výroba o dost dražší než elektřina z konvenčních zdrojů. Tyto náklady můžeme následně upravit o nejrůznější externality, ať už kladné nebo záporné (tedy o čistou Pigouovskou daň).

Všechny ostatní platby majitelům solárních elektráren nad rámec nulového ekonomického zisku jsou jen redistribucí bohatství, a to redistribucí, která je často spojená s dalšími distorzemi, protože většina zdrojů pro redistribuci je získávána proporcionálním zdaněním. Pod pojmem "vyřešit" problém se solární energií tedy média ve skutečnosti rozumí implementaci nejrůznějších variant, jak tuto redistribuci provést, a to s co možná nejmenšími negativními dopady.

Optimální řešení

Je paradoxní, že společensky optimálním řešením je v tuto chvíli využívat postavené solární elektrárny co možná nejvíce. Náklady na stavbu jsou již utopené, takže je v zájmu společnosti jako celku využívat zdroje s nízkými mezními náklady.
Problém je v tom, jak jsou nastaveny motivační faktory. Vzhledem k obrovským výkupním cenám spotřebitelé tajně doufají, že slunce bude svítit co nejméně, protože každá kilowatthodina vyrobené energie přesouvá bohatství směrem od spotřebitelů k vlastníkům solárních elektráren. To je první distorze, kterou jsme pomocí masivních dotací do ekonomiky zavedli.

Redistribuce od vlastníků elektráren zpět ke zbytku společnosti

Optimální řešení v podobě maximálního využití solárních elektráren by tedy muselo být doplněno mechanismem, který sníží mezní cenu na úroveň tržní ceny, upravené o čistou Pigouovskou daň. Protože by taková cena nepokryla investiční náklady vlastníků, museli by vlastníci navíc získat fixní transfer.

Fixní transfer může ležet kdekoliv mezi částkou, která dorovná výnosy vlastníků na úroveň nulového ekonomického zisku, a částkou, která dorovná výnosy na původní očekávanou hodnotu investice. Protože snížení naslibovaných dotací není možné, advokují někteří použití speciální daně ze zisku provozovatelů solárních elektráren. Jedním z hlasitých zastánců je třeba Jan Macháček a s podobným návrhem přišla i ČSSD (i když z opozičních lavic se často lehce hovoří).

Nechci spekulovat, zda je něco takového právně čisté. Vláda má jistě na svém území daňovou suverenitu, nicméně selektivní daně nejsou právě ideálem pravidel rovného podnikání (a to bez ohledu na to, co tomu předcházelo) a už vůbec nejsou systémovým řešením (a to bez ohledu na to, že je vláda využívá i jinde).

Po čistě ekonomické stránce je to řešení jasně nejvhodnější, s jedním velkým ALE. To spočívá v tom, že podobnými selektivními kroky vláda příliš nepřispívá k tvorbě stabilního podnikatelského prostředí.

Redistribuce v rámci společnosti

I kdyby selektivní daně umožnily zpětnou redistribuci od vlastníků solárních elektráren ke spotřebitelům, stále zůstává podstatná část nákladů, které bude muset společnost tak jako tak nést. Co s nimi?

Nejprve je nutno si ujasnit, proč by vlastně měli náklady na solární dotace hradit ti, kteří spotřebovávají elektřinu, a to rozpočtem na jednotku spotřebované elektrické energie. Ačkoliv takové řešení vypadá jako přirozené, ekonomický argument ve prospěch takového řešení je poměrně slabý.

Pokud abstrahujeme od externalit, pak by z mikroekonomického hlediska měli náklady na dotace nést ti, kteří spotřebovávají elektřinu ze solárních elektráren. Jenže takovou drahou elektřinu nikdo nechce - kdyby si každý mohl vybrat, tak si vybere mnohem levnější elektřinu z jiných zdrojů. Rozpočítávání mezi všechny spotřebitele elektřiny je založeno na úvaze, že elektrická energie je zaměnitelná, a stát tedy nařídí, že pokud spotřebováváte elektrickou energii, musíte povinně spotřebovat i část energie ze solárních elektráren, a tím se i podílet na dotaci.

Takové rovnoměrné rozpočítávání je však zvolené zcela administrativně. Zrovna tak bychom mohli administrativně zvolit, že solární energie bude využívána pouze k pohonu metra a tramvají - a všechny náklady na solární dotace ponesou dopravní podniky. Nebo bude solární energie používána pouze k výrobě rohlíků - a všechny náklady ponesou pekárny.

Argument, že rovnoměrný rozpočet na všechnu spotřebovanou elektřinu je spravedlivý, přitom není korektní. Různé domácnosti si svobodně zvolily různé způsoby dodávek energií. Různá odvětví mají různou náročnost výroby na elektřinu. Je jasné, že i rovnoměrné rozdělení nákladů je určitým způsobem nespravedlivé (zřejmě méně, než kdyby všechno zaplatily pekárny, ale nespravedlnost stále zůstává). Spotřebitelé elektrické energie nijak nemůžou za to, že na ně vláda ušila takovou boudu.

Pro ekonomické zdůvodnění oprávněnosti rovnoměrného rozpočtu nákladů bychom tedy museli použít jiný argument, zřejmě založený na ekologické externalitě spojené s výrobou elektřiny. To je v principu správné řešení - externality můžeme internalizovat třeba pomocí Pigouovských daní. Nicméně i tady je rovnoměrně rozdělení nevyhovující, protože každý zdroj energie by měl platit daň proporcionálně k ekologické zátěži, kterou způsobuje. Jaderná energie by tak měla nést jen minimální daň, zatímco elektřina z hnědouhelné elektrárny zřejmě daň mnohem vyšší. Pokud bychom vzali do úvahy například substitutovatelnost uhlí a elektřiny při vytápění, tak by mělo být daní zatíženo samotné uhlí.

Nyní by mělo být jasné, že rovnoměrné rozpočítání solárních dotací na jednu kilowatthodinu elektrické energie zkrátka není v porovnání s ostatními metodami nijak výjimečně spravedlivé ani ekonomicky mimořádně správné. Jak z hlediska spravedlnosti, tak i z hlediska ekonomické efektivity lze zdůvodnit mnoho jiných řešení.

Alternativní způsoby redistribuce

V konečném důsledku se o náklady budou muset vždy určitým způsobem podělit občané. Nepomohou ani nejrůznější "geniální" řešení, která se objevují v tisku. Petr Holub z aktuálně.cz tak například navrhuje, že elektřina zdražit nemusí, pokud si stát dupne na ČEZ. Podstatou je nedávat ČEZu emisní povolenky zdarma, ale prodat mu je za tržní cenu a získané prostředky použít na pokrytí dotací.

Takový nápad je samozřejmě nesmyslný - stát by povolenky mohl prodávat, i kdyby solární dotace nezavedl, takže z ekonomického hlediska myšlenka Petra Holuba nic nemění na tom, že náklady v konečném důsledku platí spotřebitelé. Z podobného soudku jsou návrhy platit solární dotace z dividend ČEZu nebo ze zvýšení DPH. Ekonomické náklady na výrobu elektrické energie se tím nezmění a elektřina zdraží - jen hledáme způsoby, jak administrativně změnit koncovou cenu.

Klíčovou podstatou problému se solárními dotacemi totiž je administrativně nařízený rozvrat relativních cen energie z různých zdrojů a s ním spojené zcela pokřivené pobídky (incentives) investorů. Ať už navrhneme jakýkoliv způsob redistribuce nákladů, primární problém zůstává.

4 komentáře:

  1. Nazamenil si v druhem odstavci od konce HDP a DPH? Podobna zkratka ale uplne rozdilne fenomeny.

    OdpovědětVymazat
  2. Ano, opraveno, děkuji.

    OdpovědětVymazat
  3. Moc pekne napsane, skoda jen, ze to neni publikovano na nejakem miste, ktere cte vice lidi.

    OdpovědětVymazat
  4. Super clanok.

    Pre mna je tato solarna elektrina je momentalne najzaujimavejsi problem ktory sa riesi v Ceskych mediach. Chcem len podotknut ze so solarnou (a aj veternou) eletrinou je spojena este dalsia externalita - nepredikovatelna volatilita dodavok. Atomovka je stabilny zdroj masivneho mnozstva energie, Hydro a tepelne eletrarne zase dokazu dynamicky dorovnavat vykyvy v spickach. Solarna energia ma nevyhodu prave v tom ze je efektivna ked svieti slnko co nie je zrovna casovo korelovane s dopytom. Ako mi bolo vysvetlene, (snad spravne), casto treba k fotovoltaickemu polu pribudovat aj zalozny zdroj, napriklad plynovu eletraren, ktora dokaze vykompenzuje prave tu nepredikovatelnu volatilitu. Tieto zalozne zdroje maju cast trzieb zalozenych na \"pausale za pripravenost\".

    Z tohto pohladu by napriklad bolo vhodne ak by velkoodberatel ktory dokaze prisposobit casovu strukturu odberov casovej strukture ponuky fotovoltaickej elektrarne mal vyrazne zvyhodnenu cenu. Je jasne ze u mnohych odberatelov to technicky bud nie je mozne alebo je velmi nakladne. Ale ta predstave nie je uplne vedla. (Da sa napriklad predstavit automatizovana komercnej pracovne v meste ktora za slnecneho dna ponukne pranie zo zlavou ... )

    OdpovědětVymazat