neděle 25. dubna 2010

Jak nejlépe obstát v krizi? Být velký a málo zadlužený. A mít euro.


Jaké jsou předpoklady pro to, aby země přestála současnou hospodářskou recesi co možná nejlépe? To není jednoduchá otázka a roli hraje celá řada faktorů. Přesto bychom rádi přišli alespoň na ty nejdůležitější - a už máme dost dat k tomu, abychom se mohli podívat na to, jak se evropským zemím v recesi daří.

K sepsání tohoto příspěvku mě přiměly dvě věci. První je debata Pavla Kohouta a Tomáše Sedláčka o tom, zda euro jednotlivé země před problémy chrání či naopak. Pavel Kohout soudí, že euro členským zemím převážně škodí. Naproti tomu Tomáš Sedláček argumentuje, že euro je symbolem stability.

Ačkoliv oba přinášejí některé smysluplné argumenty, ani jeden z nich se není ochoten podívat na tvrdá data. Diskuse se tak stává pouze filozofickým uvažováním na ekonomickou teorií, které může rozsoudit pouze empirie.

Druhým motivem byl článek na aktuálně.cz, který tvrdí (resp. cituje Financial Times Deutschland), že jedním z významných faktorů, které zhoršují situaci jednotlivých zemí, jsou nízké daně. To je na první pohled poněkud zvláštní úvaha - co by mělo vadit, je vysoké zadlužení a vysoké schodky rozpočtu, nikoliv nízké daně. Naopak - dalo by se argumentovat tím, že nízké daně jsou vlastně prospěšné, protože v případě rozpočtových problémů je možné daně bez problémů zvyšovat, zatímco pokud je daňové zatížení vysoké, není již odkud brát.
Při druhém zamyšlení vytanou na mysli dvě možná vysvětlení. Tím prvním je chybná logika - při dané výši vládních výdajů budou země s nízkým daňovým zatížením vykazovat vysoké schodky rozpočtu. Pokud tedy budeme pouze sledovat závislost rizika vládního bankrotu na výši daňové zátěže, možná ve skutečnosti sledujeme závislost na schodcích rozpočtu. Správně bychom tedy do zamýšleného vztahu měli vložit oba vysvětlující faktory a sledovat, který je důležitější. Pokud bude v takové regresi významný jen schodek a nikoliv výše daňové zátěže, pak je vysvětlení, které nabízí Financial Times Deutschland, chybné.

Druhým vysvětlením je skutečná ekonomická závislost. Je možné, že země, které přerozdělují velkou část HDP přes vládní sektor, jsou skutečně stabilnější - skrze ony dobře známé keynesiánské stabilizátory. V takovém případě by měl být koeficient příslušející výši daňové zátěže statisticky významný.

Data a regrese

Pokusme se tedy rozseknout při mezi Tomášem Sedláčkem a Pavlem Kohoutem a také úvahu Financial Times Deutschland pomocí jednoduché regrese. To samozřejmě není zdaleka dokonalá metoda a možné nedostatky kriticky zhodnotíme níže.

Co budeme vysvětlovat? Náchylnost země k riziku vládního bakrotu, jak ji hodnotí finanční trhy. Vysvětlovanou proměnnou bude pravděpodobnost vládního bankrotu v průběhu příšítích pěti let jednotlivých zemí Evropské unie k 30.březnu 2010 odvozená z ceny pětiletého credit default swapu (CDS). Protože u některých zemí (třeba Řecka) je tato pravděpodobnost mnohonásobně vyšší než u většiny ostatních, beru logaritmus pravděpodobnosti, abych předešel vypáčení regrese (bez logaritmu se hodnoty ale příliš nezmění).

K dispozici mám data pro 24 členských zemí kromě Kypru, Malty a Lucemburska. Ceny CDS swapů jsou od CMA, viz odkaz výše.

Jaké vysvětlující faktory do regrese zahrneme? Prvním faktorem bude členství v Eurozóně. Druhou skupinou faktorů bude stav země před počátkem krize (v roce 2006) - ekonomická velikost země měřená pomocí HDP (větší země jsou potenciálně méně náchylné), ekonomická vyspělost měřená pomocí HDP na obyvatele a také výše příjmů státního rozpočtu relativně vzhledem k HDP (to je onen faktor, který pomůže vysvětlit, zda má pravdu Financial Times Deutschland).

Třetí skupinou faktorů je stav vládních financí v průběhu krize (v roce 2009). Použijeme výši vládního dluhu relativně k HDP a také výši schodku státního rozpočtu relativně k HDP. Obě proměnné jsou často zmiňované jako významné faktory ovlivňující riziko bankrotu. Všechna data jsou z Eurostatu.

Možná nejpochybnějším faktorem v regresi je samotné členství v Eurozóně - je totiž ze všech vysvětlujících faktorů nejvíce endogenní a tedy má největší tendenci být jen zástupnou vysvětlující proměnnou pro jiné faktory. Na významnost koeficientu u tohoto faktoru bychom tak zřejmě měli být nejpřísnější (jak se však ukáže, významnost je poměrně silná).

Druhou otázkou je, proč si vybírám CDS data právě pro 30.března 2010. Situace na finančních trzích se totiž dlouhodobě vyvíjí a za několik měsíců může být vše jinak. Jednoduchou odpovědí je, že právě tato data jsem našel. Důkladnější analýza je samozřejmě namístě.

Konečně zatřetí je dobré se zeptat, proč do regrese nezahrnout další vysvětlující faktory - třeba schodek obchodní bilance. Pokud jsou takové faktory skutečně významné, měli bychom to udělat. Problémem je, že máme pouze 24 pozorování a už nyní používáme 7 regresorů. Protože chci zůstat u ekonometrie a nedělat z tohoto cvičení případovou studii, nebudu počet regresorů dále zvyšovat, abych za chvíli nevyčerpal stupně volnosti. Kvůli robustnosti jsem pro jistotu zběhl zhruba deset regresí s různými obměnami vysvětlujících proměnných a výsledky zůstávají velmi podobné.

Naše regrese má tedy tvar:

Výsledky

A výsledky? Následují koeficienty u jednotlivých proměnných a pod nimi t-statistiky. Koeficienty významné na 5% mají jednu hvězdičku, koeficienty významné na 1% mají hvězdičky dvě.

Co tedy regrese ukazuje? Předně - zdá se, že členství v Eurozóně skutečně snižuje riziko defaultu. Důležitá vsuvka: zda je to kvůli lepší ekonomické kondici díky euru či díky tomu, že finanční trhy předpokládají, že v případě problémů bude člen eurozóny zachráněn ostatními zeměmi, nedokáže regrese odhalit. Každopádně podle regrese členství v Eurozóně snižuje pravděpodobnost bankrotu o 24% (člen eurozóny s 10-procentní pravděpodobností bankrotu by tedy mimo eurozónu čelil pravděpodobnosti ve výši 10% * 1.24 = 12.4%). To se zdá jako malé číslo, ale má stejný vliv jako změna poměru vládního dluhu k HDP o 40 procentních bodů nebo snížení schodku rozpočtu k HDP o 5 procentních bodů.

Jinými slovy - pokud bychom mohli exogenně manipulovat se všemi regresory, pak by Česká republika se současnými zhruba 40% vládního dluhu k HDP mohla jako člen Eurozóny mít dluh ve výši 80% HDP a finanční trhy by ji ocenili stejnou pravděpodobností bankrotu.

Co vidíme dále? Vyšší ekonomická vyspělost (HDP na obyvatele) snižuje pravděpodobnost bankrotu. Nejslabší ze všech vysvětlujících proměnných jsou daňové výnosy v poměru k HDP - nejenže je koeficient statisticky nevýznamný, ale i ekonomická významnost je malá. Vzhledem k tomu, že výnosy v poměru k HDP mají mezi jednotlivými zeměmi rozpětí zhruba 20 procentních bodů, jsou jako takové schopny vysvětlit variaci o faktor 1,14 - což je mizivé. Hypotéza Financial Times Deutschland tedy nemá v datech velkou oporu.

Mnohem významnějšími faktory jsou veličiny zachycující stav veřejných financí v době krize - dluh k HDP a schodek rozpočtu k HDP. Obě proměnné mají zdaleka největší statistickou i ekonomickou významnost. Není nijak překvapivé, že země s nízkým dluhem a nízkým schodkem rozpočtu na tom jsou zdaleka nejlépe.

Alternativní specifikace

Výše uvedená regrese s logaritmem pravděpodobnosti defaultu na levé straně je mnou preferovanou formou, protože logaritmus snižuje význam extrémních pozorování (například Řecka nebo Lotyšska) a tedy lépe zachycuje situaci průměrně ohrožené země jakou je Česká republika. Pokud do regrese vložíme přímo pravděpodobnost defaultu bez logaritmu, zůstanou nejdůležitějšími proměnnými na 1% hladině významnosti jak dluh k HDP, tak i schodek rozpočtu k HDP. Stejně tak zůstane významná i ekonomická vyspělost země (na 5% hladině). Těsně pod pětiprocentní hladinu klesne statistická významnost členství v Eurozóně, zřejmě kvůli extrémním výsledkům Řecka a Portugalska, ovšem ekonomická významnost koeficientu zůstane velmi podobná. Výše daňových příjmů k HDP změní znaménko a zůstává stále statisticky nevýznamnou, což dokládá nízkou míru závislosti.

Co tedy říci závěrem?

Nejdůležitějším faktorem je skutečně nízká zadluženost (měřená jak výší dluhu k HDP, tak i schodkem rozpočtu k HDP). Jak se zdá, tak členství v Eurozóně stabilitě napomáhá (pravdě je tedy zřejmě blíže Tomáš Sedláček než Pavel Kohout), ovšem z regrese nelze říci, zda se jedná skutečně o ekonomickou stabilitu či o implicitní politické záruky ostatních členů Eurozóny. Konečně nezdá se, že by hypotéza Financial Times Deutschland byla pravdivá - jejich nalezená "závislost" spíše zachycuje jiné vztahy popsané výše.

18 komentářů:

  1. A není to tak, že ten implied default risk počítá CMA jen z CDS nad sovereign bonds? V tom případě jsme pomocí regrese toliko ověřili trivialitu, že díky kurzovému riziku je dluhopis denominovaný v jiné měně, než je měna emitenta, riskantnější.

    OdpovědětVymazat
  2. Implied default risk je pocitany z modelu (ano, to muze znamenat radu veci, ale tohle je proste to, co mame k dispozici), takze by se mel skutecne pocitat ze spreadu nad sovereign bond. Ale tak je to preci v poradku, ne? To, ze zeme, ktera je mimo eurozonu, emituje dluhopisy v eurech, je relevantni ekonomicky faktor prispivajici k vyssimu riziku defaultu, a tak je koser, ze je zapocitan. Nebo nectu tu poznamku spravne?

    OdpovědětVymazat
  3. Muzu mit otazku, ja jsem ve skole na to chybel a CMA dokument to neobsahuje. Z ceho se pocita implied probability of default pro staty z Eurozony? Je to z CDS prices mezi sovereign bondy vydanych v eurech? Nebo v dolarech?

    Pokud v dolarech, nedela likvidita techto dluhopisu problem, zde predpokladam, ze hlavni trh bude v eurech.

    Pokud v eurech, neni tvoje regrese problematicka (koment #1), protoze zeme v Eurozone maji aspon trosku vliv na tisk penez.

    dik

    OdpovědětVymazat
  4. Hlavni trh je pro zeme Eurozony jednoznacne v eurech, takze i data (souhlasim, neni to tam uvedeno) budou vypocitana z eurovych bondu.

    Ad monetarni politika - prinejmensim po teoreticke strance relevantni poznamka. Kdy to bude problematicke? Kdyz bude default event korelovany s uvolnenim monetarni politiky. Je to empiricky vyznamne? Mozna ano, ale mam dva celkem smysluplne argumenty proti.

    1. Recko je v tomto okamziku v podstate na hrane defaultu a ECB nejake masivni quantitative easing.
    2. I kdyby provozovala (treba to jen nevidim(e)), tak se to nijak neprojevuje v inflation expectations, takze by to z hlediska nominalnich vyplat nemelo vadit.
    3. Ta korelace muze jit obema smery (uvolni se menova politika, kdyz k defaultu dojde, nebo kdyz k nemu nedojde a misto toho se navysi zadluzeni, ktere lze sikovne vymazat inflaci?), takze se efekty alespon castecne vyrusi.

    Souhlasim s tebou i s Kamojedovem, ze ta regrese neni uplne cista, ale ty vysledky jsou celkem silne. Bylo by zapotrebi znat nejake modely, ktere institucionalni investori pouzivaji - bohuzel je ale neznam, a teorie mi jasne nerika, kterym smerem by bias u Kamojedovy nebo tve poznamky mel jit :-(.

    OdpovědětVymazat
  5. Šlo mi o to, že členství v Eurozóně není nejpochybnějším faktorem možná, ale určitě. V CPD modelu ve skutečnosti není vstup jen CDS spread, ale i recovery rate. Není jasné, jak s ní CMA nakládá. Pokud je v modelu fixní třeba pro celou EU, ale investoři se domnívají (kurz, horší vymahatelnost práva, dvojí metr EU), že mimo Eurozónu bude nižší, vznikne pozorovaný efekt už jen tím, že model mimo Eurozónu CPD přifoukne, aby to kompenzoval. Pokud fixní není, a protože empirická data pro úpadky států EU/Eurozóny (zatím) nejsou, opravdu těžko říci, kterým směrem bias půjde, protože vlastně zkoumáme úradky CMA.

    Navíc mezi faktory máme poměry dluhu a deficitu, což jsou Maastrichtská kritéria, takže proti nim nelze \"členství\" variovat libovolně. K dovršení potíží je Maastrichtským kritériem i yield spread, který je silně korelovaný se vstupními CDS spread daty, takže kauzalita \"členství\" je nejasná.

    OdpovědětVymazat
  6. Kamojedov: Přestože se snažím výsledky regrese nepřeceňovat, myslím, že část tvé kritiky je chybná nebo neopodstatněná.

    Začnu od druhého odstavce. Zřejmě ti jde o to, že Maastrichtská kritéria (MK) vynucují, že členské země Eurozóny mají jinou charakteristiku než nečlenské (limity na dluh/HDP a schodek/HDP). To by byl problém, pokud by na pravé straně byla dummy pro členství v Eurozóně a NEBYLY tam proměnné dluh/HDP a schodek/HDP (protože pak by rezidua byla korelovaná s členstvím v Eurozóně). Právě vložením těchto dvou proměnných kontrolujeme tu korelaci. Korelace regresorů na pravé straně obvykle není problém (pokud nezačneme vymýšlet nějakou složitější strukturu).

    Pokud by nestačilo toto matematické vysvětlení, tak lze použít i argument, že bereme schodek/HDP a dluh/HDP za rok 2009, kdy už na MK vůbec nikdo nekoukal. (Ale ber to jen jako zástupný argument.)

    Co se týče yield spreadu, tady by kauzalita mohla být závažnějším problémem. Ale opět - před krizí úrokové kritérium nečinilo nikomu v podstatě žádné problémy, takže ta hranice v podstatě nebyla binding, zatímco ke 30.3.2010, ze kdy máme data, už na úrokové MK vůbec nikdo nehleděl.

    Co týče CPD, tak jsem regresi zběhnul i přímo na CDS spreadech a výsledky jsou v podstatě shodné, takže modelem to nebude. Poznámka, že spread nebere v úvahu jen default, ale i recovery rate, je správná. Regresní koeficient tedy nebere v úvahu jen samotnou pravděpodobnost default eventu, ale i důsledky pro investora.

    To nic nemění na tom, že se shodneme, že členství je skutečně nejpochybnějším faktorem v regresi. Ale možná ještě ne tolik pochybným, aby byl výsledek úplně nesmyslný :-).

    OdpovědětVymazat
  7. Asi by stálo za to si nejprve přečíst, co FTD psaly, než s tím začnete bojovat: http://www.ftd.de...t/50076626.html

    Ale pro mě je největším problémem, že pravděpodobnost defaultu odvozujete od CDS a ještě ke všemu z dat z jednoho dne. Chápu, že se vám s tím dobře počítá, ale kombinaci počítačových modelů a věštění z křišťálové koule nelze brát jako reálnou míru rizika bankrotu. Když si uvědomíte, že ty počítačové modely a věštci jako vstup používají plus mínus stejné veličiny jako vy, tak jste předvedl pokus o reverzní inženýrství těch modelů, nic víc.

    OdpovědětVymazat
  8. Kolemjdoucí:

    1) To, že beru data z jednoho dne, je zcela bez debaty nejzásadnější zjednodušení, kterého se dopouštím. Myslím, že jsem to v textu jasně poznamenal. Jedná se přeci jen o blog post, ne o výzkumný článek :-) a předpokládám, že je komentář sepsaný dostatečně otevřeně na to, aby si každý udělal názor na to, co přesně jsem dělal. Pokud máš k dispozici i historická data, není problém to udělat lépe.

    2) Díky za odkaz na FTD, ten původní článek jsem nemohl najít, protože české servery bohužel systematicky neodkazují na své zdroje. Ale v podstatě jde o tento výrok Thomase Fricka:

    \"Seit dieser Krise drängt sich aber der Verdacht auf, dass es besser ist, wenn sie im Schnitt über statt unter 45 Prozent liegt. Und dass es noch besser ist, wenn sie gegen statt mit dem Konjunkturzyklus schwankt. Überschwänge ließen sich bremsen, wenn Steuern im Aufschwung eher progressiv wirken und steigen, um in schlechteren Zeiten auch mal zu fallen.\"

    A můj komentář, že existují dvě potenciální vysvětlení:

    \"Při druhém zamyšlení vytanou na mysli dvě možná vysvětlení. Tím prvním je chybná logika – při dané výši vládních výdajů budou země s nízkým daňovým zatížením vykazovat vysoké schodky rozpočtu. Pokud tedy budeme pouze sledovat závislost rizika vládního bankrotu na výši daňové zátěže, možná ve skutečnosti sledujeme závislost na schodcích rozpočtu. Správně bychom tedy do zamýšleného vztahu měli vložit oba vysvětlující faktory a sledovat, který je důležitější. Pokud bude v takové regresi významný jen schodek a nikoliv výše daňové zátěže, pak je vysvětlení, které nabízí Financial Times Deutschland, chybné.

    Druhým vysvětlením je skutečná ekonomická závislost. Je možné, že země, které přerozdělují velkou část HDP přes vládní sektor, jsou skutečně stabilnější – skrze ony dobře známé keynesiánské stabilizátory. V takovém případě by měl být koeficient příslušející výši daňové zátěže statisticky významný.\"

    Thomas Fricke se totiž do argumentů s automatickými stabilizátory poněkud zamotal. Automatické stabilizátory totiž fungují přesně na principu vytváření schodků státního rozpočtu. Bez aktivních rozpočtových zásahů působí automatické stabilizátory silněji (v keynesiánské teorii = lépe), pokud v recesi způsobí větší schodek. To je přesně důvod, proč třeba Paul Krugman navrhoval Obamově administrativě násobně větší stimulační balíček financovaný schodkem.

    Thomas Fricke si tedy protiřečí, když na jedné straně kritizuje vysoké schodky a na druhé straně chválí automatické stabilizátory: \"Das würde die automatischen Stabilisatoren stärken, wie es IWF-Chefökonom Olivier Blanchard als Lehre aus der Krise fordert.\".

    Jeho článek dovozuje, že země s vyšší daňovou zátěží budou stabilnější, a přesně to se snažím testovat. Naprosto souhlasím s tím, že testovat to na datech z jednoho dne je zjednodušující a v žádném případě to s věrohodností výsledků nechci přehánět. Pokud ale odhlédneme od problémů s daty, jsem přesvědčený, že ekonomická logika testu je poměrně solidní.

    3) Poznámka ohledně reverzního inženýrství: Ano, ale přesně o tom je jakákoliv ekonometrická metoda. Snažíme se přijít na to, jakým způsobem se v ekonomice agregují informace a promítají se v cenách a dalších veličinách. Každý ekonometrický model je Z DEFINICE jen reverzním inženýrstvím toho, jak se chovají ekonomičtí agenti. Souhlasím - pokud se domníváte, že tržní ceny neodrážejí ekonomickou realitu a korektně neagregují informace, pak je celé cvičení naprosto k ničemu. To je ale obecně platná námitka platná pro jakýkoliv ekonometrický model.

    OdpovědětVymazat
  9. P.S. O tom, že chvála automatických stabilizátorů a kritika schodků v recesi nejdou moc dohromady, jsem psal už tady:
    http://pinus.bloguje.cz...ecese.php

    OdpovědětVymazat
  10. P.P.S. - Ještě k té \"reálné\" míře rizika bankrotu. Pokud tržní data nejsou \"reálnou\" mírou rizika bankrotu, co tedy je?

    OdpovědětVymazat
  11. Reálnou míru rizika neznáme. Já myslím, že \"trh\" v nedávné době dostatečně jasně prokázal, nakolik umí, obzvlášť pomocí CDS, oceňovat riziko.

    Nejsem teoretik ekonometrie, ale ekonometrii považuji za jediné užitečné odvětví ekonomie, takže doufám, že to, co o ní tvrdíte v bodě 3, není pravda. Váš rozbor přinejlepším ukazuje, jaký je vztah mezi výší daní a pravděpodobností bakrotu _podle hráčů na trhu_, což jsou iracionální bytosti z nezanedbatelné části poháněné davovou mánií. Může to být z určitého pohledu zajímavé, ale jako odpověď na otázku jsou-li nízké daně kontraproduktivní, je to irelevantní.

    Od smysluplné analýzy bych očekával, že nebude záviset na problematických věštbách trhu, ale bude se spoléhat na fakta. Tedy že vezmete data z minulosti. A na to naráží i článek z FTD - je zajímavé, že do závažných problémů se zatím a jako první dostaly především země, které sledovaly politiku nízkých daní. I Řecko nedávno daně, které tam stejně nikdo neplatí, snižovalo.

    OdpovědětVymazat
  12. \"A na to naráží i článek z FTD - je zajímavé, že do závažných problémů se zatím a jako první dostaly především země, které sledovaly politiku nízkých daní.\"

    Motáme se v kruhu. Já přece tohle nikde nezpochybňuji. Jen se snažím přijít na to, jestli je to kauzální mechanismus. Viz tyto dva odstavce:

    \"Při druhém zamyšlení vytanou na mysli dvě možná vysvětlení. Tím prvním je chybná logika – při dané výši vládních výdajů budou země s nízkým daňovým zatížením vykazovat vysoké schodky rozpočtu. Pokud tedy budeme pouze sledovat závislost rizika vládního bankrotu na výši daňové zátěže, možná ve skutečnosti sledujeme závislost na schodcích rozpočtu. Správně bychom tedy do zamýšleného vztahu měli vložit oba vysvětlující faktory a sledovat, který je důležitější. Pokud bude v takové regresi významný jen schodek a nikoliv výše daňové zátěže, pak je vysvětlení, které nabízí Financial Times Deutschland, chybné.

    Druhým vysvětlením je skutečná ekonomická závislost. Je možné, že země, které přerozdělují velkou část HDP přes vládní sektor, jsou skutečně stabilnější – skrze ony dobře známé keynesiánské stabilizátory. V takovém případě by měl být koeficient příslušející výši daňové zátěže statisticky významný. \"

    Proč je toto rozlišení důležité? Pokud je pravdivá první hypotéza, pak nízké daňové zatížení jako takové nezvyšuje riziko defaultu. Ano, země s nízkým daňovým zatížením mají v této recesi vyšší schodky rozpočtu, a tyto schodky rozpočtu zvyšují jejich rizikovost. Ale pokud dokážeme zavést takovou rozpočtovou politiku, která udrží schodek rozpočtu v přiměřených mezích, pak samotná nízká míra zdanění nijak neškodí.

    A to je proti druhé hypotéze zásadní rozdíl z hlediska tvorby hospodářské politiky! Pokud je pravdivá druhá hypotéza, pak je vysoká míra zdanění _sama o sobě_ přínosná v tom, že snižuje riziko defaultu. Pokud je pravdivá první hypotéza, tak takové tvrzení pravdivé není.

    Ano, můžete tvrdit, že země, která populisticky sníží daně, nedokáže zkrotit výdaje a schodky se zvýší. To je relevantní poznámka, protože snižování daní bez snižování výdajů je stejně populistické jako zvyšování výdajů bez zvyšování daní. Jenže to není obsahem odhadované regrese.

    Pokud budeme brát výsledky regrese vážně, tak říkají, že pokud porovnáme dvě země se stejným schodkem rozpočtu a rozdílnou mírou zdanění, tak se v riziku defaultu nebudou statisticky lišit.

    To, že vidíme, že země s nižší mírou zdanění mají vyšší riziko defaultu, tedy není přímý kauzální mechanismus. Je to dáno tím, že země s nižší mírou zdanění mají vyšší schodky, které jsou tím skutečným faktorem, který riziko defaultu zvyšuje.

    Je to stejné, jako kdybychom vypozorovali, že většina problémových zemí (Řecko, Itálie, Španělsko, Portugalsko) je na jihu Evropy. To také není kauzální mechanismus - ve skutečnosti je to tak, že země na jihu Evropy mají v průměu horší stav veřejných financí, a tedy i vyšší rizika defaultu.

    Znovu říkám, že kvantitativní výsledky nechci z mnoha zmiňovaných důvodů nijak přeceňovat. Ale ekonomická a ekonometrická podstata je správná.

    OdpovědětVymazat
  13. \"Nejsem teoretik ekonometrie, ale ekonometrii považuji za jediné užitečné odvětví ekonomie, takže doufám, že to, co o ní tvrdíte v bodě 3, není pravda.\"

    Bohužel doufáte marně. Ekonometrie je \"pouze\" nástroj ke kvantitativnímu vyhodnocování ekonomických modelů. Je vynikající, že takový nástroj máme - ale ekonomický obsah ekonometrie je nezastupitelný. Každá regrese je ve své podstatě ekonomický model, který spojuje ekonomická data skrze mechanismy lidského chování. Pokud tedy nevěříte ekonomii, pak je pro vás ekonometrie bezobsažná.

    \"Tedy že vezmete data z minulosti.\" Myslíte ta data, vytvořená jednáním těch iracionálních bytostí poháněných davovou mánií? :-)) (omlouvám se, ale toto pošťouchnutí jsem si nemohl odpustit :-))

    OdpovědětVymazat
  14. Vy pořád nějak nemůžete pochopit, že je rozdíl mezi tím, co si myslí určitá skupina lidí, že se stane, a mezi tím, co opravdu nastalo. Z toho plyne i to míjení se s článkem z FTD. Fricke se zabývá věcmi, ke kterým prokazatelně došlo, vy se opíráte o věštby na pět let dopředu.

    Prostě vyhoďte ty CDSka a místo toho tam nacpěte nějaká data, která smysluplně zachytí, že Lotyšsko je na podpoře IMF a Fracouzi zatím ne.

    OdpovědětVymazat
  15. Asi jsem k te posledni poznamce nenapsal dost smajliku... :-)) (Nicmene, jsou pesimiste, kteri jsou presvedceni, ze krize nevznikaji kvuli nejakym ekonomickym zavislostem, ale kvuli osklivym spekulantum, kteri je zpusobuji - a pak jsou samozrejme zcela k nicemu i historicka data.)

    OdpovědětVymazat
  16. Je ale zajímavé, že v následujícím blogu \"Jak těžké je předpovídat budoucnost\" schopnost rozlišit mezi předpovědí a proběhlou událostí projevujete, alespoň se mi to tak zdá. Že by vás na CDS zmátl fakt, že jejich hodnota je generována trhem?

    OdpovědětVymazat
  17. :-) Protoze jsou to ponekud neporovnatelna tvrzeni. Je rozdil mezi predikci \"na kostce padne sestka\" a \"s pravdepodobnosti 1/6 padne sestka\", ze?

    OdpovědětVymazat
  18. Kolemjdoucí: Jen poznámka na okraj, aby snad nedošlo k mýlce - vaše poznámky beru. Každý smysluplný názor má hodnotu a komentáře na blogu oceňuji.

    Když posbírám rozumná data na krizové situace za posledních dvacet let, tak můžeme takovou regresi zběhnout i na skutečných událostech.

    OdpovědětVymazat