Morální hazard a školní docházka v brazilských favelách

Kandidáti ucházející se o místo na University of Chicago se zabývají převážně akademickým výzkumem. Čas od času se ale objeví výjimky - poslední byl Leo Bursztyn z Harvardu. Ten se společně s Lucasem Coffmanem zabýval chováním rodin a školní docházkou v nejchudších čtvrtích brazilského hlavního města [The Schooling Decision: Family Preferences, Intergenerational Conflict and Moral Hazard in Brazilian Favelas pdf]. V těchto oblastech mají školy většinou velmi špatnou úroveň a školní docházka (ačkoliv povinná) je často mizerná. Leo a Lucas se snaží hledat metody, jak školní docházku zlepšit.
Chudé rodiny v Brasilii jsou zařazeny do programu, ve kterém obdrží měsíčně určitou sociální dávku, pokud jejich dítě bude v daném měsíci docházet do školy alespoň 85% dnů. Leo a Lucas se se souhlasem brazilské vlády rozhodli s tímto programem zaexperimentovat.

Vybrali skupinu rodin, kterým nabídli, že jim buď budou nadále vyplácet danou sociální dávku (podmíněnou školní docházkou), nebo jim budou vyplácet sociální dávku nepodmíněně. Nabízeli přitom rodičům různé výše nepodmíněné sociální dávky a sledovali, jaký typ dávky si vyberou.

Hlavní teoretickou úvahu je beckerovský model mezigeneračního konfliktu. Rodiče mohou mít větší zájem na školní docházce svých dětí než dětí samotné - například kvůli větší pravděpodobnosti, že vzdělané děti se postaví na vlastní nohy a nezůstanou rodičům na krku. Pokud mají rodiče nad dětmi kontrolu, tak by ve výše zmíněném experimentu měli preferovat nepodmíněnou dávku.

Leo a Lucas zjistili, že pokud se děti o experimentu nedozvěděly, pak rodiče skutečně preferovali nepodmíněnou dávku. Pokud však děti o experimentu věděly, pak rodiče chtěli zachovat stávající, podmíněnou dávku - dokonce odmítli i nabídku na výrazně vyšší nepodmíněnou davku.

Co z toho vyplývá? Pro rodiče byla podmíněná dávka nejen finančním příjmem, který zlepšil ekonomickou situaci, ale také důležitým zdrojem informací o tom, že jejich dítě skutečně chodí do školy. Uvědomili si, že pokud bude dítě vědět o změně dávky na nepodmíněnou, pak také ví, že rodiče ztratili jednu z metod kontroly, že do školy skutečně chodí - a bude místo toho chodit za školu. Většina rodičů v těchto chudých rodinách odchází do práce před pátou hodinou ráno, a tak nemají kontrolu nad tím, jestli dítě do školy skutečně odešlo (možná nás zarazí, že mezi rodiči a školou neexistují další kontrolní mechanismy, ale je dobré si uvědomit, v jakých čtvrtích výzkum probíhal).

Leo a Lucas experimentovali dále. V daných školách byly děti rozdělené na dvě skupiny, přičemž každá skupina se půlden učila a půlden byla ve škole, ale bez vyučování. Leo a Lucas zjistili, že rodiče chtějí, aby měli kontrolu nad docházkou dítěte, i pokud bude docházka kontrolovaná pouze v půlden, který je bez vyučování. Rodiče totiž nekladli až tak velkou váhu na to, aby se dítě učilo (úroveň oněch škol byla beztak často velmi špatná), ale hlavně aby bylo v bezpečí školního areálu a ne na ulici. Tento efekt byl silný zejména u dívek a v oblastech s vyšší kriminalitou.

Další experimenty jsou popsané v článku.

Brazilská vláda program podmíněných plateb původně zamýšlela jako sociální pomoc pro zlepšení ekonomické situace chudých rodin a jako prostředek pro zvýšení vzdělání dětí. Leo a Lucas však zjistili, že rodiče spatřují největší výhodu v tom, že mají větší jistotu, že je dítě přes den v bezpečí školní budovy. A nezůstali pouze u akademického článku.

Projekt se zalíbil Světové bance a ta společně s brazilskou vládou domluvila s jedním brazilským operátorem rozsáhlý program v Riu de Janeiro. Rodiny dětí ve školním věku mohou každý den dostávat zdarma SMS, pokud jejich dítě nepřijde do školy. O program je obrovský zájem a od příštího roku do něj bude zařazeno 3 miliony rodin.

Možná se to takto zdá jako triviální záležitost, nicméně před Leem a Lucasem nikdo nepřišel na to, že by taková informační služba mohla být pro rodiny tak důležitá. Některé disertační práce zkrátka nemusí zapadávat prachem v univerzitní knihovně.