V předchozím příspěvku jsem upozorňoval na to, že měření chudoby pomocí relativních ukazatelů a jejich následné porovnávání napříč heterogenními zeměmi je značně zavádějící. Nyní se podíváme na to, jak lze vytvářet nekonzistentní časové řady ukazatelů absolutní chudoby.
Světová banka publikuje pravidelné zprávy (mimo jiné World Development Reports), ve kterých uvádí ukazatele globální chudoby. Vzhledem k nejrůznějším obtížím se získáváním dat a jejich věrohodností se takové ukazatele konstruují poměrně těžko, nicméně pokud se používá konzistentní metodika, pak mají časové řady alespoň nějakou vypovídací schopnost.
Angus Deaton (via William Easterly) ve své nedávné předsednické přednášce na konferenci American Economic Association v Atlantě upozornil na velmi neobvyklou metodologii, jakou Světová banka používá pro výpočet počtu lidí, kteří na světě žijí v chudobě. Ta vedla k tomu, že kvůli bohatnutí Indie Světová banka v roce 2005 zvýšila odhad počtu lidí žijících v chudobě o 500 milionů.
Příčina leží ve složité metodologii Světové banky pro určení hranice chudoby. Zjednodušeně řečeno, Světová banka spoléhá na hranice chudoby, které si určí jednotlivé země. Globální hranice chudoby se zkonstruuje tak, že se sesbírají hranice chudoby stanovené na národní úrovni v jednotlivých rozvojových zemích, přepočítají se podle parity kupní síly a následně se z nich vypočítá vážený průměr. Takto zkonstruovaná globální hranice chudoby se pak použije pro výpočet globálního počtu lidí žijících v chudobě.
Na první pohled jsou zřejmé dvě slabiny - globální hranice bude záviset na tom, jak si jednotlivé rozvojové země stanoví své individuální hranice chudoby, a také na tom, které země patří do skupiny rozvojových zemí, ze kterých se průměr počítá (tedy kompoziční efekt). A právě tento kompoziční efekt sehrál při revizi v roce 2005 významnou úlohu.
Indie před rokem 2005 patřila do skupiny zemí, jejichž hranice chudoby se započítávaly do globálního indexu. Zároveň byla indická národní hranice relativně nízká, takže stlačovala globální hranici chudoby dolů (Indie s velkým počtem obyvatel měla v indexu velkou váhu). Ovšem rychlý ekonomický růst v Indii vedl k tomu, že Indie byla ze skupiny rozvojových zemí vyřazena, což vedlo ke zvýšení globální hranice chudoby. Pod takto uměle zvýšenou hranici chudoby tak spadl mnohem větší počet lidí, a to paradoxně i v rozvíjející se Indii.
Výsledek? Bohatnutí Indie administrativně vytvořilo 500 milionů chudobou zasažených lidí navíc.
Angus Deaton upozorňuje i na další problémy měření globální chudoby a jeho článek stojí za přečtení. Jak by Deaton řešil výše uvedený problém? Pokud možno alespoň neměnit národní definice a kompozici zemí pro výpočet globální hranice chudoby. Preferovaným řešením by však bylo standardizovat hranici chudoby například na jeden dolar (nebo jedno euro) za den a přepočítávat ceny pomocí parity kupní síly (tedy stanovit hranici chudoby na tzv. jeden mezinárodní dolar). Tím by se vytvořily mnohem konzistentnější časové řady.
Žádné komentáře:
Okomentovat