Nedávno jsem psal o tom, jak problematická mohou být zveřejňovaná čísla týkající se globální chudoby. Stojí tedy za to se podívat na nejnovější výzkum, který se snaží pracovat s konzistentními daty. Jak se vyvíjí globální chudoba a nerovnost?
Podíváme se na dva články - jeden od významného profesora rozvojové ekonomie Anguse Deatona z Princetonu, druhý od dvojice Maxim Pinkovskiy a Xavier Sala-i-Martin. Stojí za to upozornit, že data se týkají období do roku 2006 - nezahrnují tedy nedávný nárůst cen ropy a následný růst cen potravin. Ty mohou globální chudobu zhoršit, nicméně v žadném případě nemohou zvrátit dlouhodobý trend. Další upozornění jsou poté v textu.
Jednoznačná definice chudoby neexistuje - a oba články pracují s odlišnými definicemi. To není samo o sobě špatně - v našem případě je to právě naopak. Důležité je, aby oba články pracovaly s časově konzistentními daty a metodologií. Potom můžeme alespoň porovnat, zda nám obě metodologie poskytují stejné výsledky.
Údaje od Anguse Deatona pocházejí z jeho předsednické řeči, kterou jsem již citoval. První tabulka uvádí globální počty podíly a celkové počty lidí žijících v chudobě definované jako méně než 1,25 USD denně v cenách roku 2005 (přepočteno dle PPP). Čísla pocházejí z dat Světové banky.
Pokud se použije konzistentní metodologie, pak zjištěné podíly lidí žijících v chudobě celosvětově klesají, a stejně tak klesá i celkový počet lidí v chudobě, a to přesto, že prudce roste počet obyvatel. Podíl lidí v chudobě pomalu klesá i v Africe, i když tam roste absolutní počet chudobou zasažených lidí (situace se však liší země od země).
Deaton upozorňuje, že podobné trendy dostaneme při použití prakticky jakékoliv definice chudoby. Jak je tedy možné, že mezinárodní instituce občas upozorňují na dlouhodobý růst chudoby ve světě?
Problémem jsou změny v metodologii. Ilustruje to druhá veličina, na kterou se Deaton zaměřuje - globální příjmová nerovnost.
Graf ukazuje Giniho koeficient příjmové nerovnosti. Každá časová řada je vypočítaná podle jiné metodologie (detaily viz Deatonův článek). Ať už vezmeme jakoukoliv metodologii, příjmová nerovnost klesá. Jak je tedy možné uvádět růst nerovnosti?
Stačí, když v roce 1985 použijeme číslo spočítané podle metodologie z roku 1985, v roce 1993 číslo podle metodologie z roku 1993 a podobně v roce 2005. Rázem bude výsledkem rostoucí nerovnost.
Je varovné, že podle nové metodologie je Giniho koeficient vyšší, než jak byl vypočítaný dříve? Není. Ačkoliv Giniho koeficient má přesnou definici, jeho absolutní hodnota nám toho moc neřekne. Je Gini = 0.52 hodně nebo málo? Nevíme. To, že jsme pomocí nové metodologie naměřili vyšší číslo, nijak nezmění skutečnou distribuci příjmů. Co je důležité, je vývoj v čase - a ten nám říká, že globální rozdíly se v průměru snižují. A to je podstatné.
Deatonovy závěry můžeme porovnat s jiným článkem, jehož autory jsou Maxim Pinkovskiy a Xavier Sala-i-Martin. K dispozici je článek i netechnické shrnutí na VoxEU.
Pinkovskiy a Sala-i-Martin používají velmi odlišnou metodologii. Protože měření celé distribuce příjmů v jednotlivých zemích jsou velmi nepřesná, používají hypotézu, že v každém regionu je rozdělení příjmů lognormální, což je všeobecně přijímaná aproximace. Výhoda spočívá v tom, že pokud je jejich předpoklad správný, stačí jim ke správným výsledkům mnohem méně dat. Problém je v tom, že pokud předpoklad správný není, dostávají chybné výsledky. Ale tak už to bývá - zázračné modely neexistují.
Následující graf ukazuje, jak se změnila distribuce příjmů v jednotlivých regionech mezi roky 1970 a 2006.
Grafy ukazují, jak velká část světové populace opustila oblast absolutní chudoby. Následující graf znázorňuje pohyb světového rozdělení příjmů po kratších intervalech. Z něj je patrné, že růst je trvalý.
Z výše uvedených grafů rovněž vyplývá, že zatímco příjmová nerovnost v rámci jednotlivých regionů se příliš nezměnila, globální nerovnost se snížila díky tomu, že se k sobě přiblížily jednotlivé regiony. Je patrné, že podobně jako u Deatona nejmenší pokrok zaznamenala subsaharská Afrika, i když i tam k malému zlepšení došlo.
Následující dva grafy znázorňují podíl a absolutní počet lidí žijících v chudobě, definované jako 1 USD na den. Úrovně se liší od Deatonových údajů, ale trendy jsou stejné.
To jsou ale celosvětové údaje. Jak to vypadá na regionální úrovni? Nejprve se podívejme na podíl lidí žijících v chudobě. Z následujícího grafu je vidět, jak se východní a jižní Asii (modrá a hnědá čára) podařilo vymanit z absolutní chudoby, zatímco situace v Africe se začíná zlepšovat až od 90.let.
Podobně to vypadá, i když se podíváme na absolutní počet lidí. V Africe počet lidí v chudobě dokonce od 70.let 20.století do jeho konce rostl, teprve až v posledním desetiletí se situace začíná obracet.
A nakonec graf ukazující pokles v globální příjmové nerovnosti. Ten potvrzuje i závěry předchozích grafů, které ukázaly, že rozdíly v příjmech mezi regiony se zmenšují.
Pinkovskiy a Sala-i-Martin mají v článku mnohem více grafů i kontrolu robustnosti - zájemci nechť kliknou.
Dva články, ze kterých čerpal tento příspěvek, samozřejmě nejsou jediné, existuje celá řada dalších studií, z nichž mnohé jsou odcitované v obou výše zmíněných článcích. Jak ale zmiňuje Angus Deaton, v podstatě veškeré články ukazují na to, že globálně se problém chudoby zmenšuje. I ty nejpesimističtější studie docházejí k tomu, že se alespoň nic nezhoršuje.
Dvě poznámky na závěr: Příspěvek se nijak nesnaží implikovat, že se situace zlepšuje pro všechny obyvatele planety. Jsou země, většinou ty postižené občanskými válkami nebo přírodními katastrofami, kde je situace mnohem horší než před desítkami let. Stejně se příspěvěk nesnaží tvrdit, že není možné chudobu potírat rychleji. Jistě to možné je, tento příspěvek se ale snaží popsat realitu, ne ideální svět. Co byste si měli odnést, je fakt, že globální realita není tak hrozná, jak se někteří pesimisté snaží líčit.
zaujimave ako vymizla bimodalita.
OdpovědětVymazatv podstate su v roku 2006 len 2 outlier regiony: OECD napravo a afrika nalavo.
Problémem je, že spotřební koš, na základě kterého se počítá PPP, je průměrem obrovského množství cen.Neříká nic o tom, jak se změnily ceny základních životních potřeb- v prvé řadě nájemného, dále potravin, tepla, energie, apod. Uvedu příklad z ČR. Tady před zhruba 18 lety člověk s mírně podprůměrným platem bral 4 tisíce čistého a za nájem a další služby spojené s užíváním bytu zaplatil tak osm stovek. Tak mu zůstalo řekněme 3200kč. Dnes má takový člověk 14 tisíc čistého a za byt se službami zaplatí dejme tomu devět tisíc, v malých městech v obecních bytech výrazně méně, u soukromníka ve velkém městě výrazně méně. Zůstane mu pět tisíc na měsíc, tedy zhruba o 55% v nominálu více. Ale ceny potravin, služeb, ap. nestouply o 55%, ale mnohem více. Na druhé straně klesla cena elektroniky, automobily stouply minimálně, cena zahraniční dovolené také stoupla poměrně málo, ap.
OdpovědětVymazat