Ratingové firmy nemají na růžích ustláno a narušenou pověst se jim nepodařilo vylepšit ani v průběhu nedávné finanční krize. Kromě chyb v softwaru se však děly mnohem horší věci.
Jedním z důležitých faktorů ovlivňujících hloubku krize byla i skutečnost, že banky slučovaly subprime hypotéky do rozsáhlých balíků, které potom složitým způsobem naporcovaly na menší tranše podle rizikovosti a na tyto tranše pak získávaly rating. Klidně se tak mohlo stát, že nejméně riziková tranše z balíku subprime hypoték mohla získat nejvyšší AAA rating. Na tom by ještě nebylo principiálně nic špatného, kdyby finanční inženýři věděli, jak tyto tranše ocenit. Jak se ukázalo, riziko nikdo neodhadl (nebo nechtěl odhadnout) správně.
Daleko zajímavější ale je, jak byl rating udělován. Správně udělaný rating by vzal finanční aktiva, která jsou na trhu, a ty by rozdělil do skupin podle rizikovosti a jednotlivým skupinám udělil rating. Aktiva v rámci jedné ratingové třídy nejsou sice zcela stejná, ale investor se díky zákonu velkých čísel může spolehnout na to, že AAA aktiva budou mít určitou průměrnou rizikovost.
Realita ale často vypadala jinak. Banka se prostě ratingové agentury zeptala, jak musí vypadat příslušná tranše, aby ještě dostala AAA rating. A agentura jí poradila. Produkty s AAA ratingem tak v průměru nedosahovaly střední kvality, která by se dala od AAA aktiv očekávat, ale byly na samé dolní hranici. V podstatě by zrovna tak dobře mohly spadat o třídu níž.
Vytvořil se tak klasický lemon market, jak ho známe od George Akerlofa. V dané třídě se nacházelo mnohem více aktiv na dolním okraji spektra, než by odpovídalo zákonu velkých čísel, a to byl jeden z (více) faktorů, které přispěly k výraznému podcenění rizikovosti na hypotečním trhu.
Žádné komentáře:
Okomentovat